10. divize, knihovna

Zde se nachází kasárna desáté divize a rozsáhlá knihovna s všeobecně přístupnými spisy, také je tu archiv neutajených informací týkajících se Seireitei, který však není přístupný bez dovolení.


Uplynul nějaký čas od bitvy s Reimei. Seireitei se pomalu zase začalo stavět na nohy, stejně jako většina v bitvě zraněných. Bylo běžné vídat na ulicích shinigami ještě stále obvázané nebo dokonce z berlemi, ale důležité bylo, že dychtili se vrátit do práce. Nemocnice byla stále ještě plná, ale většina z těch, co tam nyní leželi, se těšila na uzdravení v brzké či vzdálené době. Nejhorší bylo za nimi, ale ještě mnoho je toho čekalo. Město bylo poničené, lidé se stále ještě pohřešovali, stále hrozilo nebezpečí, že se tu někde skrývá nepovšimnutý nepřítel. Ovšem vzduch byl teplý a napětí z něj pomalu vyprchávalo... Byl konečně po dlouhé době čas takéna odpočinek.

Sai Kazuma

Rovnou ze 4. Divize jsem se vydal do divize desáté... Takže... nevzpomenu si náhodou kde on to bydlel? Tak počkat... zkusím to. Zastavil jsem se a zavřel oči... Začal jsem přemýšlet jestli si něco nevybavím, ale jediné na co jsem si vzpomněl byla prsatá zrzka kterou jsem včera někde viděl, ale už jsem zapomněl kde... No, raději jsem přestal s přemýšlením, protože by z toho stejně nic nebylo... Raději jsem se šel někoho zeptat a za nějakou tu dobu jsem zjistil dokonce i skoro sám kde to je... moc se mi ptát někoho nechtělo, protože jsem nerad mluvil... Výjimka je jenom když se nudím nebo když je to s dobrým kamošem... Ok, zase jsem to dokázal. Pomyslel jsem si a šel k němu... Přišel jsem k jeho dveřím a zaklepal... Nečekal jsem že by byl doma, ale stejně jsem neměl nic jiného na práci a tak jsem se alespoň prošel... No, čekal jsem dobře, protože doma samozřejmě nebyl a tak jsem šel dál...

Ryuuka [Maskovaný, hrozivý hlas typu Darth Vader viz. avatar]

Po nějaké té dobičce jsem se octl v kasárnách desáté divize, respektive doma. Přemýšlel jsem o tom, co se se mnou stalo. Všechno se to stalo tak rychle, hrozné zranění, potom čtvrtá divize a pak jsem se dokonce octl v kasárnách divize dvanácté. Bylo to hrozné, pocit najednou nemít možnost dýchat svým vlastním nosem jen tak ze vzduchu. Hlas jsem měl najednou tak hrozivý, že jsem měl sám ze sebe strach. Najednou však někdo zaklepal, nejprve jsem ke dveřím jít nechtěl, ale cítil jsem reiatsu od Saie. Příležitost jak se mu ukázat v novém kožíšku. Přistoupil jsem tedy ke dveřím a pomalu je otevřel. Sai byl na odchodu, mohl slyšet jen otevření dveří a děsivě pomalé kroky, které mířily k němu. Kolem mne byl stín a vyzařovala ze mě temnota. Na tváři jsem měl masku, která ze mě dělala něco hrozného. Možná mne nepoznal, možná ano, kdoví...

Sai Kazuma

Byl jsem už na odchodu a přemýšlel kam bych asi tak teď šel... Domů se mi jít rozhodně nechtělo, protože tam není co dělat... Najednou však slyším nějaké kroky které mířily ke mě a tak jsem se raději otočil a podíval kdo to je... Klidně by to mohl být ještě nějaký zatoulaný člen Reimei... Když jsem se na něj podíval tak mě zamrazilo... Připomínalo mi to jeden horror který jsem viděl... Ten chlapík byl podezřelý... Chvíli jsem se na něj díval a nic neříkal když tu najednou mi na něm něco nehrálo... jako bych ho znal a vypadlo to že nemá v úmyslu mě zabít... Eh, Ryuu to si ty? Zeptal jsem se osoby... Myslel jsem že je to on... No, spíš jsem jenom hádal...

Ryuuka [Maskovaný, hrozivý hlas typu Darth Vader viz. avatar]

Sai se tvářil přesně tak, jak jsem si myslel. Zdálo se mi, jako by mne ani nepoznal, ale z jeho úst vylezlo mé jméno, takže pravdou je zřejmě opak. "Jo, jsem to já." Prohlásil jsem tvrdým mutačním hlasem. "Podstoupil jsem zřejmě dost těžkou operaci, kdyby nebylo kapitána dvanácté divize, tak už tu nejsem. Bez té masky nevydržím déle jak den." Pověděl jsem mu a sklopil hlavu dolů. Šlo vidět, že na humor se vůbec necítím, tušil jsem že už to nebude nikdy jako dřív. Nikdy si nezajdeme normálně na saké, prostě nic. "Poslyš, chci aby jsi mě nechal momentálně být. Necítím se vůbec na nic, potřebuji čas abych se s tím nějak srovnal." Prohlásil jsem a s posledními slovy odklonil pohled pryč a vydal se směrem do kanceláře kapitána.

Sai Kazuma

Jako ty zranění byly dost vážné, ale že až tak... Musel postoupit dost těžkou operaci a navíc ta maska... ten hlas a vzhled... Pomyslel jsem si a nad jeho slovy abych ho nechal momentálně být jsem jen přikývl... Jasně... Tak zatím. Pověděl jsem mu a otočil se... šel jsem... No, ani sám pořádně nevím kam teď půjdu... Chápal jsem že chce být na nějaký čas sám a tak jsem se rozhodl, že ho raději nebudu několik dní otravovat... Není čas si dát nějakou svačinu? No, já myslím, že je asi je... Ne, počkat... určitě je... mám chuť na něco s jahodami... Pomyslel jsem si a vyrazil do nějakého podniku kde bych si dál něco sladkého... Hlad jsem neměl, ale spíš takovou chuť na něco...

Ryuuka [Maskovaný, hrozivý hlas typu Darth Vader viz. avatar]

Po chvíli jsem nějak došel ke kanceláři kapitána, lehce jsem zaklepal a otevřel dveře. Tak nějak jsem věděl, že tam kapitán není, ani jsem necítil jeho reiatsu, ale slušnost byla vždycky mou předností že. Vstoupil jsem tedy dovnitř a sedl si na kapitánskou židli. Trochu jsem to tam uklidil a začat dělat papírování, jako vždycky.

O pár minut později...

Dokončil jsem, respektive podepsal, všechny důležité papíry a ty méně důležité nechal na později. Všechno se muselo dát zase do kupy, kapitán byl ještě v nemocnici, takže bych to asi měl dát do kupy já. Tohle muselo stačit, právě teď jsem chtěl opustit na nějaký čas Seireitei a vzdálit se od mé rasové civilizace. "Tak to bychom měli." Pomyslel jsem si a vstal z židle. Po té jsem se lehkým krokem odebral směrem do kasáren dvanácté divize.

Hitori Kaeru
Dnes bol deň, kedy sa Hitori konečne dostal z akadémie, sám netušil čo by mal ako prvé teraz urobiť. Bol na seba pyšný, pretože aj keď to dlho trvalo, tento deň mu zato stál. Chcel najskôr ísť do do miestneho baru, osláviť, no rozhodol sa ísť pozrieť do divízie, slávna desiatka, do ktorej on vždy chcel ísť, na prvý pohľad to vyzeralo dosť nudne- však len samé knihy, no Hitori práve v tých knihách videl čaro. Nebol si istý čo urobí, a kto všetko v tej divízii bude, ale neuveriteľne sa tešil na prácu. Keď sa už dostal pred vstupnú bránu do knižnice, len si slabo siahol na Mei Rokurou, chcel si byť istý že ju má, až nakoniec vstúpil, nebolo divu, že práve kasárňa desiatej divízie bola obrovská knihovňa, to Hitorimu rozjasnilo oči, až pokojne kráčal dnu, trocha neistý, predsa tu ešte nikoho nepoznal takže len vstúpil, nenápadne prešiel ku najbližšiemu regálu a začal nahmatávať rôzne knihy, ktoré mu práve padli do ruky, pričom dúfal že si ho moc ľudí nebude premeriavať pohľadom, nechcel totíž vyzerať len ako taký exot.

Yoshiro

Konečně se dostal do kasáren a své kanceláře. Vypadalo to tu jak po explozi. Všude byl nepořádek, rozházené věci. Yoshiro to ale moc radši neřešil. Navíc, ani na to neměl náladu. Prostě prošel dveřmi ze své kanceláře přímo do svého pokoje a padl do postele. Tam zůstal ležet a odpočíval. "Co to bylo? Mělo to snad..." Přejel si pravou rukou přes tetování, které měl na pravé straně tváře. Ale proč?Má snad aktivace pečetě nějaké následky? ... Co si vůbec myslel. Byla to síla, kterou získal od Hollow. Určitě to mělo svá rizika. Zhluboka se nadechl a vydechl... Co teď bude dělat? Co když to nebylo naposledy, co se to nějak projeví? Zavřel oči....

Izumi Amaru

Celou dobu jsem se vyhejbal lidem ze své divize. Cítil jsem se mizerně, protože mi přišlo, že jsem je při bitvě zklamal. Moc jsem si nepamatoval co se stalo, ale věděl jsem, že jsem selhal. Nakonec jsem uviděl kapitána. Nevšimal si ničeho a zalezl k sobě. Nechtěl jsem ho rušit, ale nějak mi to nedalo. Vešel jsem dovnitř a zaklepal na dveře zevnitř. Kapitáne? Mohl bych vás na vteřinku vyrušit prosím? řekl jsem trochu smutně

Yoshiro

Koukl se na Amara, který se zčistajasna objevil v jeho pokoji. Ono ho moc nešlo slyšel, když klepal na ty vysouvací dveře. "Um...Co potřebuješ, Amaru?" Dost krkolomně se zvedl a posadil na postel. Amaru vypadal celkem utrápeně. Nejspíš to bylo důležité. "Posaď se.." Ukázal na židli, která byla kousek od Amara.

Amaru

Dost nešikovně jsem si posadil, málem jsem se u toho zabil. Kapitáne? Já vás fakt nechci rušit, vypadáte unaveně, ale potřebuju si fakt s někým promluvit. Víte tam v tý bitvě jak se všude bojovalo... nějak sem, však víte. Prostě jsem nějak... já ani nevím jak to popsat zlomil se mi hlas a začal jsem mluvit děsně nesrozumitelně Prostě jsem zpanikařil. Bylo tam tolik smrti a tolik bojování a všude ten hluk a pak se na mě vrhnul ten samuraj a udělal mi tohle s rukou a pak se na mě vrhl další a já nemohl nic dělat a kdyby mi nepomohli tak bych tu teď už nebyl chvíli jsem jen naprázdno lomil rukama jako bych čekal, že mě kapitán zachrání...

Yoshiro

Nevěděl, co přesně se mu Amaru snaží říct, protože to nedávalo moc smysl. Spíš to vypadalo, že je ještě pořád v šoku z těch bojů a potřebuje to prostě nějak dát najevo. "Amaru.. Popravdě, nevím, co ti na to mám říct.. Vím, že teď procházíš něčím těžkým, ale jediná osoba, která tě z toho může dostat, jsi ty sám.. Jsi silný, zvládneš to..Určitě." Pak vstal a přišel k Amarovi. Pravou ruku mu položil na rameno. "Věřím ti.."

Izumi Amaru

Ale já jsme všechny zklamal. A kdyby mě nezachránil někdo jinej, tak bych tu už nebyl. Svěřil jste mi, z pro mě neznámého důvodu, důležitou funkci a já jsem vás naprosto zklamal řekl jsem trochu smutně. Ale vlastně nevím, proč vás tady ruším řekl jsem a seskočil ze židle jenže jsem si šlápnul na spodek svého shinigami županu a spadnul jsem na zem a při pádu se bacil do hlavy o nějaký nábytek

Yoshiro

Zakroutil hlavou a opřel se o zeď. Ještě byl celkem dost zmožený z toho všechno, co v minulých dnech prožil. Koukl se na Amara, který ležel na zemi. Očividně si dal pořádně do tlamy. Ale určitě to přežije. "Amaru, nikoho jsi nezklamal, jestli o tom budeš dál kecat, tak mě teprve zklameš. Prostě se vzmuž a vrať se do práce. Ano?" Fakt teď neměl náladu na nějaké utěšování. Měl svých problémů dost, ale jedním z jeho problémů byla také divize. Proto nemohl Amara jen tak vykopnout..

Amaru

Posadil jsem se a rukou si tisknul bolavou hlavu. Auauauauauau syknul jsem bolestivě. Zvednul jsem oči a uviděl kapitána. Potichu jsem se zvednul a odešel z místnosti abych ho dál nerušil. Zasunul jsem dveře a sednul si vedle nich na zem. Na co si to sakra hraju? Měl bych se vrátit zpátky do akademie

Yoshiro

Pomalu se začal vracet k posteli, aby mohl dál odpočívat. Šel dost pomalu, jako by mu těžkly nohy. Yoshiro si s tím ale nedělal moc velké starosti, nejspíš to bylo normální. V půli cesty ale upadl do kolen. Svalila ho obrovská bolest hlavy. Chytil se za ní oběma rukama a začal křičet. Bylo to neúnosné. Svalil se do klubíčka a pak se převalil na záda. Otevřel oči. Byly rudé. Tak jako předtím, když měl aktivovanou pečeť.

Baru

měla teď chvíli klidu, a tak se rozhodla dořešit si jistou věc, která ji v posledních dnech trápila. Tedy, z těch věcí, co ji trápily, ji tahle trápila asi nejmíň, ale stejně. Šlo o to, že jí přišla upomínka z knihovny. Ano, jí. Ovšem kvůli knížce, kterou samozřejmě už dávno vrátila, tedy přesněji před útokem Reimei. Jenže jak byl všude chaos, knížka se asi někam ztratila a jí teď nechtěli věřít, že ji opravdu nemá. Chtěla si to tedy vyřídit přímo s kapitánem, kterému tu knížku osobně dávala, určitě si to ještě bude pamatovat! Aspoň tedy doufala. Překvapilo ji, když zjistila, že už není Yoshiro v nemocnici, ale na druhou stranu jí to hrálo do karet, protože pokud už ho pustili, nebude se na ni nikdo dívat skrz prsty, že ho v takovém stavu otravuje s prací. V kasárnách bylo podivné ticho a klid. Baru zamířila ke kanceláři kapitána. Zaťukala, ale nic se neozvalo. Otevřela tedy opatrně, s úklonou, dveře a mírně zvýšeným hlasem zavolala:
"Ruyichi-taichou, jste tady?"

Yoshiro

V kanceláři nikdo nebyl. Z vedlejšího pokoje se však ozval výkřik, který zněl dost jako by ho vykřikl právě kapitán 10. divize. A ano! Skutečně tomu tak bylo! Yoshiro se svíjel v bolestech na zemi a držel se za hlavu. Jeho oči měly pořád rudou barvu...

Baru

Jakmile uslyšela výkřik, na nějakou knížku zapomněla. Hlavou jí okamžitě blesklo, že možná kapitán opravdu opustil nemocnici moc brzo a teď má problémy. Rychle proběhla kanceláří a otevřela dveře do pokoje, který na ni přiléhal. Nevšímala si, jak to tam vypadalo, přestože to bylo poprvé, co tam byla, hned přiskočila a sklonila se k muži, který ležel na zemi a zdál se být v agónii.
"Ruyichi-taichou, co se děje? Co je vám?" promuvila na něj naléhavě a snažila se držet mu hlavu v rukou tak, aby se nezranil o zem, pokud má nějaké křeče nebo tak něco. Při tom pohledem spěšně kontrolovala jeho stav, jestli nekrvácí nebo podobně.

Yoshiro

Pravou rukou máchl tak, aby srazil ruce Baru ze své hlavy. Pak se na ní podíval s dost psychopatickým pohledem. Z těch červených očí šel dost strach. Znovu se napřáhl a vypadalo to, že se chystá Baru udeřit pěstí, ale zasekl se a jeho oči se začaly vracet do jeho normální barvy. Svalil se k zemi a vůbec se nemohl hýbat. Strašně rychle dýchal a byla mu obrovská zima, což bylo poznat z toho, jak moc se třásl. Pomalu mu začalo docházet, co se asi děje..A co se nejspíš stane.... A rozhodně to nebyly dobré vyhlídky do budoucnosti...

Baru

Když uviděla ty jeho oči a jak se na ni napřahoval, hrozně se lekla a instinktivně se odtáhla kus odkapitána. Ale on se zarazil a jeho oči se vrátily ke své obvyklé zlaté barvě. Baru na chviličku zaváhala, ale nemohla ho tam nechat, takže když šok vyprchal, zase si k němu klekla.
"Kap... kapitáne?" položila mu dlaň na rameno a snažila se zjistit, jestli vnímá, i když se jí pořád ještě třásl trochu hlas.

Izumi Amaru

Vtrhl jsem do místosti jak jsem uslyšel kapitana kričet. Uviděl jsem kapitána ležet na zemi. Nevypadal fakt dobře. Rozběhl jsem se k němu. Divně se třásl. Co se tu stalo? zeptal jsem ale nečekal jsem na odpověď. Moje schopnosti léčit byly dost průměrný, ale snad to mohlo pomoct. Zkusil jsem to teda

Baru

Než se dočkala nějaké informace od Yoshira, už dovnitř vtrhl jeho sanseki. Úplně ji ignoroval a vzal péči o kapitána do svých rukou. Baru se trochu uhnula, ale hodila na něj poměrně chladný pohled. Hned se začal pokoušet o nějaké léčení, až očividně neměl moc tušení, jak se to dělá, navíc začal Yoshirovi z neznámého důvodu léčit kidem ruku.
"Kapitán zřejmě zkolaboval, má nějaké bolesti, a také..." Vzpomněla si na červené oči. Ne, to vědět nemusel. "Víc nevím. Dovolíte, prosím?" naznačila mu, že by k tomu měl pustit opět ji, jinak by svými metodami Yoshirovi mohl víc ublížit než prospět.

Yoshiro

Pomalu ale jistě se mu začal vracet ztracený dech. Začal se zvedat, ale dost ho bolely ruce, takže se ani nemohl pořádně zapřít. "Jsem.. V pořádku... Díky.." Vylezlo z něj, jako z chlupaté deky. Možná to ani nebylo pořádně slyšet. Yoshiro nebyl ve své kůži.. A šlo to vidět.