10. divize, knihovna

Mokuto

Po další misi jsem se vrátil do kasáren. Cestou sem jsem stačil vypít láhev saké. Došel jsem do svého pokoje. Zanpakuto jsme hodil na postel, na kterou jsem si hned lehl. Hmm...měl bych se zeptat kápa, jestli by mi nepomohl zesílit ? Hmm...špatný nápad, proč by si někdo tak významný našel čas pro prostého člena? No...asi budu muset zesílit sám říkal jsem si v hlavě.

Sai Kazuma

Ryuua jsem opravdu neslyšel a běžel prostě dál... A hele už se do toho také vložil... no, jde mu to dobře... Pomyslel jsem si, když jsem se na něj podíval jak provádí akrobatické kousky a zasmál se... Sám jsem nevěděl, kam to běžím, ale prostě jsem šel dál tam, kde byly dobré překážky a já přes ně stylově přeskakoval... Na chvílí jsem pak přibrzdil a přiběhl vedle Ryuua... Tak kam až poběžíme? Vezmeme to přes celou seireitei? Pověděl jsem mu s úsměvem... bylo vidět, že tohle mě hodně baví.

Ryuuka Hosentsu

Stále jsem běžel za Saiem a překonával stejné překážky jako on. Když se konečně zpomalil a zeptal se mě kam půjdeme, tak jsem nic nenavrhoval, prostě ze mě vyšlo. "Rovnou do Akademického Dojo." Po té jsem se na Saie zasmál a prohlásil. "Ukaž, co v tobě je Saii!". Pak nastala chvíle, kdy jsem značně zrychliů. Na Saie jsem se neohlížel, soustředil jsem se jen na překážky, přes které jsem se snažil dělat různé přemety, salta a jiné bláznivosti.

Konan

Přikývla jsem, ale Yoshiro už měl zavřené oči, a tak to neviděl. Na tváři jsem měla úsměv a tiše jsem seděla vedla Yoshira. Nechala jsem ho v klidu odpočívat, což potřeboval nejvíc. Držela jsem jeho ruku. Chvíli jsem se na něho jen tak dívala. Úplná Šípková růženka. Pousmála jsem se nad tou představou. Rozhlédla jsem se po jeho pokoji. Byl úplně jiný než pokoj mojí kapitánky a nebylo to jenom díky rozdílu pohlaví. Arikawa měl pravdu. Opravdu jsem si našla nové přátele a možná i něco víc než jen obyčejné přátelství. S touto myšlenkou jsem se opět podívala na Yoshira.

Po nějaké době - Izumi Razaki

Okno do pokoje se rozrazilo do kořán a dovnitř vpadl zástupce kapitána 3. divize - Izumi Razaki...
Krátce jsem se rozhlédl po místnosti... Stůl... dveře... koberec... ležící Yoshiro s nějakou dívkou, postel...
Eh... ozvalo se jenom...

Yoshiro

Razaki dorazil v celkem... Nevhodnou dobu. Já totiž usnul. To se občas stává. Spokojeně jsem si tam spinkal a tvářil jsem se děsně fluffy. Kdyby mě teď někdo viděl, tak ani neřekne, že někdo jako já by mohl být Kapitán. Konan držela moji ruku, což jsem samozřejmě necítil, ale potřebuju trochu protáhnout příspěvek. Očividně jsem byl spokojený.

Izumi Amaru

Dvere do pokoje se rozrazily dokořán a dovniř vpadl 3rd seat 10. divize - Izumi Amaru...
Kapitáne! Kapitáne!
Krátce jsem se rozhlédl po místnosti... Stůl... okno... koberec... ten týpek z HM a spící kapitán s nějakou dívkou
Eh... ozvalo se jenom

Mokuto

Vstal jsem z postele. Pro jistotu jsem si vzal zanpakuto a odešel jsem sem z pokoje. Mířil jsem do knihovny. Když jsem tam došel ihned jsem se dal do hledání knih, jejiž obsah by mi pomohl zesílit.

Konan

Zrovna když Yoshiro usnul, rozrazilo se okno do pokoje a během několika vteřin se rozrazili i dveře do pokoje. Nejlepší na tom všem bylo, že od obou nežádaných návštevníků se ozvalo něco jako - Eh. Vyčítavě jsem na oba pohlédla. Nevím jak to chodí někde u vás doma, ale laskavě příště před vstupem zaklepejte, ať už na okno, nebo na dveře. Pronesla jsem naštvaně. Teď vás však poprosím, zda byste nemohli přijít v jinou dobu. Musí odpočívat a zrovna usnul. Děkuji. Dodala jsem s nádechem umělého laskavého tónu a doufala, že to pochopí a vypadnou.

Izumi Razaki

Došel jsem k tomu perzisentnímu prkovi a vykopl ho za dveře, které jsem za ním velice potichu zavřel... Pak jsem se velice mile usmál na Konan a zmizel...
Na zemi zůstal jenom lísteček s velice originálním nápisem - "Byl jsem zde, Razaki"

Ryuuka Hosentsu

"Ah, to bylo jen tak tak". Pomyslel jsem si o poškozeném Dojo, když jsem se konečně nějakým způsobem dopídil z akademie zpátky do svých kasáren. Pak už mi jen vrtalo hlavou, kdepak je asi Sai. Nejprve jsem se ohlížel do stran, zda-li se neblíží. Když jsem nevidl nic zvláštního, tak jsem se vydal ke knihovně, kde bych mohl po perném dni relaxovat. "Páni, teď by se hodila horká lázeň v Onsenu." Po té mi proletěla hlavou nesrovnalost. "Je tam pořád zřícenina, nebo je to opravené? No,.. To je fuk." Po chvilce zamýšlení jsem došel ke knihovně a překvapivě si sedl kousek od dveří. Netrvalo ani deset sekund a už jsem ležel a snil s otevřenýma očima. Přeci jen už jsem byl unavený.

Sai Kazuma

Vypadá to, že jsem unikl... Kam, ale tet? Měl bych jít zpět do osmé divize?... Ale co tam? Tam je nuda... Pomyslel jsem si při útěku z dojo... Chudák ten na koho to padne... Počkat... kde to vlastně tet jsem? Rozhlédl jsem se okolo a připadalo mi to docela povědomé... Nojo v desáté divizi... Zajdu si asi do knihovny tam je klidu dost... Rád bych se někde natáhl. Tak jsem si to zamířil přímo do knihovny desáté divize a netrvalo mi to moc dlouho... Tak a jsem tady... Vešel jsem dovnitř a viděl někoho blízko u dveří... Ryuu? Vypadá to, že jsme měli stejný nápad. Přišel jsem k němu blíž a pověděl... Co unavený?

Ryuuka Hosentsu

Jak se mi povedlo z poloviny usnout, tak se mi začaly zdát prapodivné sny. Ne prapodivně špatné, ba naopak velmi dobré. Cítil jsem se, jako bych byl ve vnitřním světě, akorát byl háček v tom, že nikde nebyla má Zanpakutou a taky kolem mne nešlehaly plameny. Přestože jsem si na oheň zvykl a při nevelkém styku s ohněm mě jen tak nepopálí, tak jsem byl velice rád, že jsem byl jednou na místě plném zpívajících ptáčků, světle zeleně zbarvené trávy a hřejícím sluníčku. Bylo to místo, kterému by člověk klidně mohl říkat RÁJ, když v tom jsem uslyšel povědomý hlas. Po té jsem se vzbudil a zjistil, že hlas patřil Saiovi. Ptal se mne jestli jsem unavený, zamyslel jsem se nad tím, jak se na něco takového může zeptat. "Blázní? Dneska jsem toho zažil víc, než dost." No nechtěl jsem ho urazit, a tak jsem lehkomyslně odpověděl. "Ajo, a co ty? Nebo vlastně, to je fuk. Poďme do knihovny, tam mají aspoň pohodlná křesla." Neohlížel jsem se po Saiovi a vešel do knihovny.

Sai Kazuma

Já a unavený? Jak ho to to asi mohlo napadnout? Nejradši bych si tet zaběhal ještě pár koleček kolem Soul Society a nebo možná ještě lidského světa... Pomyslel jsem si s menším úsměvem na tváří a svojí únavu si nechtěl prostě připustit i když jsem unavený docela byl... Moje tvrdohlavost mi to prostě nepřipouštěla jako spoustu dalších věcí... Šel jsem za Ryuuem a viděl najednou knihu v lesklém obalu... Je ta se mi libý... A hned k ní doběhl. Sebral ji do ruky a otevřel... Čekal jsem kdoví co úžasného, když měla takový pěkný obal, ale byla to jen obyčejná pro mě nudná knížka o historii... Tak jsem ji zahodil zpět a vydal se znova za Ryuuem... Před námi už byly dva křesla u stolku přímo u okna.

Ryuuka Hosentsu

Po tom, co jsme vešli dovnitř jsem se rozhlédl, protáhl se a zývl. Byl jsem očividně už dost unavený a chtěl jsem spát, ale abych nepůsobil nějak dotěrně, že spím v knihovně, tak jsem si ještě před sednutím do křesla u okna zašel pro knížku. Sebral jsem ji letmo, aniž bych věděl, o čem je. V tu chvíli to bylo jedno, protože jsem zde přeci jenom nepřišel číst. Pak jsem se s knihou v ruce odebral do křesel, kde jsme se se Saiem dříve blížili. Tam jsem si sedl, otevřel knížku a snažil se usnout. Po nějaké minutě jsem kýchl a v mžyku usl jako miminko. Možná bylo nevhodné spát v knihovně, ale není nad pohodlné madrace v křesle. Bylo to mnohem pohodlnější, než u mne v příbytku. Po chvilce jsem ze spánku lehce pohlatil pochvu své Zanpakutou a zasnil se do snů, které se mi zdály před malou chvílí u vchodu do knihovny.

Sai Kazuma

Na křeslo jsem si na chvílí sedl, ale spíš jsem stál u okna a díval se z něj... pozoroval jsem ten klid co byl všude kolem a dost mě to uklidnilo... Pak jsem si všiml, že Ryuu kýchl a chtěl mu říct "zdravíčko", ale když jsem se otočil Ryuu už spál jako zabitý na křesle... Yare yare, ten zaspal teda rychlé a pěkně tvrdě... No, nebudu ho rušit a postávat tady se mi už nechce... Myslím, že pro dnešek to zabalím. Pomyslel jsem si a poté se vydal pryč z knihovny... Byl jsem už u dveří a vzpomněl si že vlastně nemám co dělat... No, asi si půjdu někam zacvičit a potom si v klidu odpočinout do pokoje... Dál jsem si ruce do kapes a vydal se náhodným směrem na cestu... Pospávání a lenošení to není nic pro mě... radši se někde toulám z myšlenkou, že zažijí něco zajímavého, což jsem dneska zažil... Potkal jsem nového, zajímavého kámoše.

Yoshiro

Zdálo se mi, jako bych se vznášel mezi mraky a sledoval krásnou modrou oblohu. Ok..Nezdálo. Tenshi.. Facepalmnul jsem. Zvedl jsem se do sedu a sledoval okolí kolem sebe. Měl jsem to tu rád. Jen Tenshi mi to občas celkem znepříjemňovala tím svým arogantním chováním. Nikde jsem jí ale neviděl. Vstal jsem a šel jsem jí hledat. Tenshi? Zavolal jsem a doufal, že mi odpoví. Docela mě zajímalo, co po mě zase chce.

Yoshiro -> Nebe kolem bylo naprosto neobyčejně modré. Zářilo takovou oslnivě blankytnou modrou barvou, až se ti z toho skoro točila hlava. Stejně jako mraky. Byly neskutečně bílé a nadýchané a vytvářely v té nadpozemské modři idylické obrazce, jaké se nevidí ani v kalendáři. Bylo to krásné, ale nějak tě to nechytalo za srdce. Spíš za žaludek, který se ti skoro neznatelně sevřel neurčitým pocitem, že všechno nebude tak úplně oukej. Ale jistý sis nebyl. Tenshi jsi nikde neviděl, ale doléhalo k tobě droukání, to jak si někde v blízkosti, nejspíš hned za vedlejším oblačným beránkem, bezstarostně, vesele prozpěvovala při pilování nehtíků.

Yoshiro

Tohle byl dost divný pocit. Ale horší než moje zranění to nebylo. Tenshi!! Vykřikl jsem na ní zpoza mraku. Proč jsem tu? Zeptal jsem se jí rovnou. Nechtěl jsem zbytečně ztrácet čas nějakými hádkami s ní. Ale nic jiného jsem vlastně ani nečekal, protože vždycky jsme se minimálně aspoň trochu chytli.

Yoshiro -> Tenshi se s třepetáním bílých křídel opravdu vynořila zpoza nejbližšího mráčku. "Yoshiro!" vykřikla s modrýma očima široce rozevřenýma příjemným překvapením. "Já jsem si vůbec nevšimla, že jsi tady! To je od tebe milé, že ses na mě přišel podívat..." usmívala se slaďoučce jako marcipán. Přilétla až k tobě, jednou rukou tě vzala kolem krku a druhou ti strčila před obličej. "Co říkáš na moje nové nehty? Začla jsem trochu experimentovat s touhle technikou a už mi to docela jde!" zamávala před tebou nehtíky s umě vyvedenými miniaturními kytičkami.

Yoshiro

Ten-Tenshi? Tohle bylo poprvé , co se ke mě chovala takhle. Vždycky byla aspoň trochu arogantní ale.. Ach jo.. Je to těžký mít jako Zanpakuto ženskou.. Pomyslel jsem si a zavřel oči. Lehce jsem se usmál a chytil Tenshi kolem ramen. Trochu jsem jí od sebe odtáhl. No..Je to fakt moc pěkný, Tenshi..Ale..Proč jsem tu? já nejsem v Jinzenu.. Pravděpodobně teď ležím na posteli a spím.. Takže si mě sem musela vtáhnout ty. Děje se snad něco? Zeptal jsem se jí ještě.

Yoshiro -> Tenshi na tebe hleděla zcela nechápavýma kukadlama. "Proč by se mělo něco dít, nic se neděje! Copak se ti tady nelíbí? Koukni! Hrozně jsem se snažila, aby se ti tu líbilo," zase zamrkala a stále se usmívala. "Co je na tom špatnýho, pobýt si se mnou chvíli tady, jen tak? Venku tě stejně nic lepšího nečeká, ne?" Zase se k tobě přitáhla a začala tě škrabkat za uchem a u toho si dál pobrukovala tu veselou melodii.

Yoshiro

Tenshi se chovala trochu divně. Hleděl jsem na ní takovým tím podezíravým pohledem. Co po mě chceš tentokrát? Opravdu mě to znepokojovalo, navíc, takhle blízko u mě snad ještě nebyla. Nečeká? Co to.. Tenshi co to říkáš? Já potřebuju odpočívat a ne se tu s tebou vykecávat. Jsem moc rád, že jsme se viděli, ale fakt bych měl spát a i když vlastně jistým způsobem spím, tak si moc neodpočinu.

Yoshiro -> "Ale jen se neboj, tvoje tělo si odpočine a tvoje mysl je přece čerstvá jako vždy," zachichotala se Tenshi. "Tak mi snad na chvíli můžeš dělat společnost! Jsem tu den za dnem jenom sama, já chci taky slyšet nějaké drby!" Pustila Yoshira a přeletěla ladně na mráček před ním, kde si dala nohu přes nohu a bradu opřela o sepjaté ruce. "Když už o tom mluvíme, jakpak se má Hana-fukutaichou? Zdá se mi, že spolu v poslední době dobře vycházíte..." zamrkala opět velkými očisky a zahihňala se, ale tentokrát jí to nějak ujelo. To chichotání znělo naprosto nebezpečně. Šmolkové nebe kolem bylo nebezpečné, bílé obláčky byly nebezpečné a Tenshiny oči, které se na Yoshira naprosto nevinně upíraly, byly nejnebezpečnější ze všeho.

Yoshiro

Ten její pohled... Vůbec se mi nelíbilo, kam celá tahle "diskuze" směřuje. Otočil jsem se k Tenshi zády. Odcházím. Řekl jsem celkem klidně a dal se do kroku co nejdál od Tenshi. Asi na ní zase přišla nějaká provokativní nálada nebo tak něco a měla potřebu mi zase házet do ksichtu všechno, co se jí nelíbí. Ten její pohled říkal, že to, co je mezi mnou a Konan, jí jde očividně proti srsti, ale co, je to můj (posmrtný) život. Ne její. Nemá mi do něj co kecat..Snažil jsem se pořád nějak vymanit ze svého vnitřního světa a myslel jsem si, že čím dál od Tenshi budu, tak to bude lehčí..