3. divize

Izumi Razaki

Mohu ho kontaktovat pokud chcete... řekl jsem
Přijal jsem od ní ten... artefakt... Rozhodně mu to předám
usmál jsem se lehce
Tohle vypadalo že se tu děje něco víc lehounce jsem se ušklíbl

Hiboru Baru

Ten záblesk v jeho očích způsobil, že se začervenala. To bylo tak hrozně hloupé, posílat takové věci takovému člověku po zas jiném člověku, navíc takovém... ale co se dalo dělat.
"Děkuji, budu vám moc vděčná," usmála se na Razakiho. "A... hodně štěstí i vám, Razaki-san. Doufám, že ho nikdo z nás nebude potřebovat, ale jen pro případ..." kývla na něj s porozuměním, jaké mezi sebou mají jen zástupci kapitánů, a odešla z kasáren.

Mitoshi
Pomocí shunpa jsem se objevil ve dvorci 3.divize.
To, že jsem byl zamyšlený, bylo poznat jednak z mého zasnénéhoo pohledu, druhak z toho že jsem si pravou rukou mnul bradu a v poslední řadě z toho, že jsem se pokoušel vyzvat strom na boj tím, že jsem do něj v chůzi narazil.
Tato událost mě probudila z mého osobního tranzu.
Vstal jsem, oprášil si zadek a rozhlédl se po okolí.
Jeden člen divize se na mě s mírným úsměvem díval.
Mile jsem mu zamával, a rozešel se směrem po "verandě" , tentokrát nevstříc zdi.
Šel jsem přímo ke své nové kanceláři. Vstoupil jsem dovnitř a civěl jsem na svůj stůl.
Od kapitána Yoshira jsem byl zvyklý na nekonečný počet papírů. Dělal jsem práci za něj i za sebe.
Tahle hromada ale byla, v poměru s tím co mi připomínala insignie vícekapitána šesté divize na zdi, poměrně malá.
Razaki-san totiž dělal svou práci.
Tedy v to jsem aspoň doufal - papíry pro zástupce jsem nechal posílat do pracovny zástupce.
Opět s kapitánem Yoshirem, to bylo naopak. Kapitánské i vícekapitánské formuláře chodily přímo mě.
Sedl jsem si za svůj stoleček a začal přečítat papíry.

Razaki

Pravda byla ale trochu děsivější...
Od kapitánky Suiren byl Razaki zvyklí dělat nejen svojí práci, ale i pořádnou část té její... a tenhle zvyk nějak zůstal...
Mezi vyřešenými papíry na stole byl také papír označený jako "Věc: Dárek od vícekapitána 13. divize" s přílohou kapesníku...

Yoshiro

Mířil jsem směrem do kasáren třetí divize. Chtěl jsem zjistit, co po mě Razaki chtěl, protože mi posílal tu svojí voice message. Po delší době chůze jsem sám zpozoroval to, že moje tělo pociťuje jistou únavu. Nejspíš to pořád souviselo s tím mým zraněním. No co, zpomalil jsem, abych si nějak omylem neublížil. Pravou rukou jsem si až teď prohrábl vlasy tak, aby se můj účes vrátil do mého klasického fluffy cikcak stylu. Trochu mi bručelo v břiše a já opravdu cítil něco jako hlad, jen tak 3x větší. Sakra.. Možná měl bych si pak mohl zajít někam na jídlo.. Pomyslel jsem si. Budova kasáren třetí divize se celkem blížila, i když ne tak rychle, jak bych si asi představoval, protože jsem to s Razakim chtěl mít co nejdřív za sebou, protože ten hlad byl opravdu úmornej..

Razaki

Měl jsem trochu dohánění za dobu, co jsem byl pryč. Naštěstí dohánění papírování docela pomáhalo proti depce, která mě neustále chytala... proto jsem to stihl dohnat za pouhé dva dny. Teď jsem byl v koupelně a snažil se umejt si inkoust z ruky... nesnášel jsem tohle blbý kido... Po zdárném umytí se jsem se vracel zpět do pokoje... každej věděl, kde mě najít... povinnosti jsem si vyřídil, poštu předal... zbývalo jediné... sníst sandwich !

Mitoshi
Balíček s kapisníčkem od Baru-san mě velice Příjemně překvapil.
Usmál jsem se a složil kapesníček do elegantního čtverečku a zasunul jsem ho do haori.
Přehraboval jsem papíry a s každým kouskem přesunutým na pečlivě srovnanou hromádku vedle mi docházelo, že Razaki-san toho Dělal víc než musel. Byl jsem opravdu mile překvapen.
Vstal jsem ze židle a vyšel z kanceláře s tím, že k němu zajdu a řeknu mu, že toho tolik dělat nemusí.

Yoshiro

Po nějaké době jsem se dostal do kasáren třetí divize. Tady jsem to znal moc dobře, pomalu jsem se vydal na místo, kde by měl být Razakiho pokoj.. Pokud ho teda za tu dobu, co tu nebyl, nepřestěhovali někam jinam. To bych se na něj asi vykašlal a šel radši jíst. Cestou jsem potkával dost Shinigami, kteří byli kdysi mí kolegové a někteří z nich i nadřízení důstojníci. Když mě viděli, uctivě se klaněli. Já je zdravil přikývnutím hlavy. Na dveře Razakiho pokoje jsem celkem rázně zaklepal.

Razaki

Ozval se zvuk padajících dveří...
Od doby co jsem je vykopnul nějak nefungovaly jak měly...
Otočil jsem se a uviděl Yoshira...
Konečně jsme měli možnost si promluvit... ale já nejak nevěděl jak začít...
Yoshiro... já jsem rád že jsi přišel... řekl jsem... pokynul jsem ať se klidně posadí někde

Yoshiro

Dveře, na které jsem klepal, dopadly k zemi. Uh.. Podíval jsem se na Razakiho pohledem, který se ho jasně ptal, jestli to myslí vážně. No...Ahoj.. Pomalu jsem vešel dovnitř a posadil se na první posaditelnou věc. Myslím, že to byl stolek nebo tak něco. No..Tak proč jsi mě volal? Zeptal jsem se ho s lehce vážným pohledem.

Razaki

Podíval jsem se po místnosti... rozbité fotky, rozseklej krb...
Myslím si, že je toho dost o čem mluvit nemyslíš Yoshiro? zeptal jsem se
Nevím, jak bych se měl omluvit za to, že jsem tě napadl a zranil... nevím jak se omluvit za to, že jsem opustil Soul society za osobní pomstou... za svoje chování v Hueco Mundo kompletně... ale především... za to, že jsem jí nedokázal ochránit... řekl jsem mu...

Yoshiro

Nic jsem neřekl. Jen jsem chvíli hleděl do země. Víš.. Tenkrát.. Než jsem se stal Kapitánem.. Dost jsem přemýšlel o tom, jestli tu pozici vezmu nebo ne. Na jednu stranu jsem si říkal, že když zůstanu, tak budu moct ochraňovat divizi a Kapitánku..Ale moje touha po objevení něčeho nového mě přemohla.. Navíc jsem si myslel, že s celou divizí za zády budu moct Suiren podporovat ještě líp..Ale jak šel čas dál, tak jsem měl sám tolik povinností, že jsem s ní sotva dokázal udržet nějaký ten kontakt. Vstal jsem a začal chodit po místnosti sem a tam. Když nás posílali na ty mise, tak jsem byl rád, že jdeš se Suiren právě ty a Kapitánka Sora.. Myslel jsem si, že to budou jen nevinný průzkumy.. Ale to, co se nám postavilo do cesty bylo něco víc... Zatnul jsem pěst.. A Jiten.. Kdyby nezabil Soru jako první..Pak bys jí mohl krýt a.. Ale je to minulost..A tu nezměníme..I kdybychom sebevíc chtěli..Nám bohužel nezbývá nic jiného než se přes to přenést.. To co bylo, bylo...A to platí i pro to, jak jsi mě napadl.. Nebyl jsi to ty... Přišel jsem blíž k Razakimu a položil mu ruku na rameno. Nic z toho není tvoje vina..Tak se z toho neviň.. Pokračuj v tom, co chtěla dělat Suiren a nevzpomínej na to, jak umřela.. Vzpomeň si na to, jak žila a co chtěla dokázat.. Dokaž to za ní..Pokud jí budeš nosit dál ve svém srdci, tak už nikdy nebude prázdné.. Nikdy nebudeš muset znovu ublížit příteli... Otočil jsem se a podíval se na zem, kde byly rozbité rámečky s fotkami, na kterých jsem byl já, Razaki, Suiren a Mitoshi skrčil jsem se a jednu z těch fotek vzal. Podíval jsem se na ní a usmál se. Podívej se, jak jsme tu šťastní. Ukázal jsem jí Razakimu. Suiren by nechtěla, abychom pro ní dál prolévali slzy. Nebyla ten typ, co by ráda viděla své blízké trpět. Přišel jsem znovu k Razakimu a dal mu fotku do ruky. Znovu jsem ho poplácal po rameni. Nech svoje zapadlé slunce znovu vyjít na obzor.. Řekl jsem trochu metaforicky. No, když dovolíš.. Půjdu se trochu najíst.. Mám hlad jako bych nejedl týden..

Razaki

Není to tak jednoduchý Yoshiro... ale díky, že to říkáš takhle... Snad máš pravdu... řekl jsem a pokusil se o úsměv. Docela jsem se bál toho, co řekne Yoshiro... byly jsme přátele dlouho, ale tohle mohlo naše přátelství zcela zničit... docela se mi ulevilo... zkusil jsem se naladit na příjemnější nótu...
Jak si se vůbec dostal zpátky do Seiretei? A zachránil si tomu prckovi meč? zeptal jsem se ještě

Yoshiro

Zamyslel jsem se nad Amarovou Zanpakuto. No.. S Kapitánem Kuchikim jsme bojovali s Jitenem.. No a za Modosovy asistence ho porazili.. No.. Pak si pamatuju, jak ležím v písku.. A pak jsem se probudil v nemocnici.. Troufnu si tvrdit, že nás Modos odnesl z Hueco Mundo.. Milej chlapík..Ale bohužel na Amarovo Zanpakuto si nevzpomínám.. Pokrčil jsem rameny a nahodil nevinný výraz.. Trochu mě mrzelo, že jsem nedodržel svůj slib, že Amarovo Zanpakuto najdu..

Razaki

Věděl jsem že to v Modosovi je! Ha! Vždycky sem ho měl rád... teda víš jak to myslím... řekl jsem Yoshirovi
Bojím se ale, že to ten hajzl zase přežije... taky jsem ho jednou oddělal... řekl jsem mu... A co se týče toho prcka, hold si najdeš jiného maskota...
Ale už jsem tě zdržoval od jídla dost dlouho. řekl jsem a sebral ze země zbylé obrázky... jeden vedle druhého je naskládal zpět na římsu...

Yoshiro

Když Razaki řekl, že má strach z toho, že Modos žije a že ten úder, který mu Modos zasadil, vlastně nebyl finální a smrtící, sklopil jsem hlavu. Pak jsem se ale znovu usmál. Kdybys viděl, jak jsme mu nakopali! Kapitán Kuchiki ukázal bankai! Tohle přežít nemohl. Pak mi dal Razaki povolení k tomu, že se můžu jít najíst. Jenom jsem se lehce pousmál a otočil se na odchod. Měj se, Razaki... Jo a..Amarovo Zanpakuto najdu, takže si jinýho maskota hledat nebudu. Posledním slovům jsem se zasmál.

Razaki

No jo... musela to bejt podívaná... docela mě mrzí, že můj bankai si viděl tak z první ruky... řekl jsem... Doufejme, že Jitena už neuvidíme... jinak až budeš mít někdy čas, nepomohl bys mi s tréninkem? Samostudium bankaie není právě snadná věc... zeptal jsem se ještě když byl na odchodu

Yoshiro

Zastavil jsem se ve dveřích a lehce otočil hlavu na Razakiho. Neříkej mi, že ode mě potřebuješ pomoc? Zasmál jsem se znovu.. Ale jistě, že ti rád pomůžu. Znovu jsem mu zamával a zamířil jsem pryč z kasáren trojky. Teď byl čas zajít na jídlo.

Mitoshi
Pár metrů od Razakiho pokoje jsem se minul s Yoshirem.
Ruyichi-taicho, pěkný den. popřál jsem mu se zvednutím ruky.
Pokraćoval jsem dál k pokoji svého zástupce.
Slušně jsem se pokoušel klepat na vzdušné dveře, ač jsem sám nevěřil v účinek.
Tak jsem tedy jednoduše prostrčil hlavu dírou ve dveřích a otázal se Razakiho, jestli mohu vstoupit.

Razaki

Kapitáne, to je mi překvapení, pojďte dál přivítal jsem svého nového kapitána... Nějak mi nešlo oslovit Mitoshiho jako normálně... přeci jen to teď byl můj nadřízený... Co pro vás mohu udělat kapitáne? zeptal jsem se

Mitoshi
Prosím, toho kapitána si nech... není mi to příjemné řekl jsem hned po oslovení.
Každopádně, přišel jsem ti poděkovat. Všiml jsem si, že jsi udělal hodně papírů, které jsi nemusel. Chtěl jsem ti říct, že to zvládnu, takže si s tím nemusíś lámat hlavu. Teda, pokud nemáš nějakou mánii dělat i mou práci.

Razaki

Fajn fajn Mitoshi, nezlob se je to síla zvyku... a to papírování? No Suiren to nesnášela... tak nějak jsem byl zvyklej dělat spoustu věcí za ní... ale pokud si s tím poradíš sám tím líp, Yoshiro tě asi pěkně vycvičil co? S jeho odporem k papírování usmál jsem se lehce... No každopádně co říkáš na 3. divizi?

Mitoshi
Co by mohl říkat kapitán na svou divizi? odpověděl jsem otázkou Razakimu na otázku.
Pochopitelně jsem spokojený. Pravda, je to jiná zkušenost, noví lidé a tak. Ale přeci změna je život... jestli to platí i u posmtného. usmál jsem se opět.
A ohledně toho papírování - ano, Ruyichi-taicho si mě vycvičil kouzelně. Jsem celkem zvědavý jestli dostane někoho jako jsem byl já. odmlčel jsem se.
Jo, a děkuji za ten dárek od Hiboru-fukutaicho

Razaki

Jo stavila se tady... asi něco chtěla, mám dojem, že jsem jí asi trochu vylekal... řekl jsem... No každopádně bych se měl pustit do práce... trochu jsem... si tu udělal nepořádek... musím si sehant nové dveře... a sklo... a krb... připustil jsem trochu nerad...

Mitoshi
Dobře, nechám tě pracovat. řekl jsem Razakimu a otočil se o sto osmdesát stupňů směrem ven.
Uvid... krb? opět jsem se otočil o sto osmdesát stupňů, tudíž jsem během 5ti sekund dal plných tři sta šedesát.