12. divize, výzkumný ústav

Akokoromi Shitsubo

Dobrá..
Odpověděl bez jediného náznaku nějaké změny ve výrazu jeho obličeje. Ale přemýšlel, jestli se ho borec takhle nezeptá, co vlastně umí. Ako chtěl rozhodně pracovat někde v nějaké laborce. Věděl, že je v tom dobrý a tak to chtěl taky dělat. Ale tak, první den snad nějak přežije. Šel tedy za tím klučinou.

Akokoromi -->

Chlapec Akokoromiho vedl divnou creepy chodbou, strašně dlouhou a pravděpodobně podzemní. Přesně ten druh, kolik jich má 12. divize hodně.
Každopádně, skoro až podezřele dlouho panovalo naprosté ticho.. Pak, najednou, z ničeho nic, chlapec se přeci jen ozval. "Řekni, proč dvanáctá? Vypadáš spíš tak na jedenáctku." pronesl upřímně, bez jakéhokoli ostýchání. Jinak se ale ani nepozastavil, razil si to po chodbě dál.

Akokoromi Shitsubo

Opět mu trvalo delší dobu, nže odpověděl. Celou dobu šel přitom vedle toho chlapce.
Nesuďte knihu podle obalu. Nejsem příliš silný na 11.divizi. Umím léčit. Navíc, jsem velmi zvědavej a rád experimentuju. Proto asi..
Akokoromi mluvil pomalu a ne příliš plynule. Nevypadal příliš chytře, ale opět. Opak je pravdou. Nikdo nikdy nepřišel na jeho lehký problém s mluvou a Akokoromi si s tím taky zrovna moc hlavu netrápil.

Akokoromi -->

Když mu Akokoromi odpověděl, přikývl. Vypadal víceméně spokojen s jeho odpovědí, jinak by pravděpodobně rýpal dál. Teď ale udržoval ticho. Akokoromi si mohl všimnout, že se chodba rozděluje, na spousty dalších a dalších. Chlapec se v nich viditelně vyznal, a za chvíli stál před nějakými dveřmi. Otevřel je, a vešel dovnitř.
Uvnitř bylo několik lidí, ale ne mnoho. Všichni něco dělali, zkoumali něco pod mikroskopem. Vypadali u toho zaujatě, a něco si mezi sebou polohlasem povídali. Na stole naproti bylo spousty navršených papírů. Chlapec jeden z nich vzal a podal jej novému členovi.
"Ták, tady se podepiš, a papírování by bylo za sebou. Standardní přijímání členů." pronesl, a poprvé za celou dobu se usmál.

Akokoromi Shitsubo

Nedával to příliš najevo, ale chodbičky ho opravdu zajímaly. Už se těšil na to, až bude ve volných chvílích tyhle chodbičky prozkoumávat. A pak tam došli. Všude spousty technologie a několik lidí. Akokoromi se musel lehce pousmát. Poté mu ten kluk začal podávat nějaký papír. Akokoromi pouze přikývnul a papír podepsal.
Co dál?
Zeptal se. Během toho pohlédl opět na toho klučinu. Nyní to byla chvilka napětí. Co bude mít Akokoromi za práci?

Akokoromi -->

Chlapec chvilku koukal na Akokoromiho, dokonalá "vážná chvilka".. a pak se zasmál, docela nahlas. "Tak, právě si podepsal zásilku několika hadrů na úklid záchodů, gratuluju." pronesl, pak se znova usmál, a pokračoval: "Pamatuj si, s papírama se to nepřehání. Kdybysme si měli zapisovat všeco, co tady děláme tak, jak máme, tak bysme byli všichni dávno ve vězení. Tahle kupa papírů jde rovnou do skartu." Bylo to, překvapivě, docela milým tónem. Zdálo se, že to byla taková "1. lekce žití v 12. divizi." Pak se tedy zhluboka nadechl, zvážněl. "No, teď by se nám hodil někdo, kdo skočí pro něco do terénu. Znáš to. Málo vzorků..." pronesl, a tázavě mu nadskočilo obočí.

Akokoromi Shitsubo

I přes to všechno, co mu teď ten klučina řekl zůstával Akokoromi podezřele klidnej. Rozhodně vypadal jako chlap, s kterým není radno si zahrávat. Očividně se ani nechystal nějak odpovědět. Klučina pak ale začal mluvit o vzorcích a terénu. To se Akokoromimu docela zamlouvalo a tak tedy kývnul.
To by se mi mohlo....
Začal opět přemýšlet. Jak jen bylo to slovo?!
..líbit..
Dodal ještě.

Akokoromi -->

Klučinu Akokoromiho klidné chování naprosto nijak nerozhodilo. Vypadalo to, že ve 12. divizi měl tu čest už se spoustami trochu.."jiných".. individualit. Každopádně, zakřenil se, když z Akokoromiho konečně vypadlo kýžené slovo. Podle jeho výrazu, "líbit" bylo to, co chtěl slyšet.
"Super. Vidíš tenhle kámen?" pronesl, a ukázal na věc na stole. Vypadalo to jako nějaký krystal, byl naprosto čirý. Když ho uchopil do ruky, jeho barva se najednou změnila na žlutou. Pak ho podal Akokoromimu. Když ho uchopil, barva kamene se změnila na krásnou tmavě fialovou.
"Chápeš?" zeptal se, a šibalsky se usmál.

Akokoromi Shitsubo

Koukal na toho klučinu. Poté mu položil ten kámen do ruky a k tomu dodal ještě hloupou otázku. To si fakt myslel, že to Akokoromimu nedojde? Podíval se s kamennou tváří na toho klučinu a přikývnul.
Samozřejmě. Poznám přeci..
Opět udělal maličko delší odmlku. Nemohl si totiž vzpomenout na to sakramentsky složitý slovo.
..barvu svého reiatsu.
Pokračoval po nádechu.
To budu hledat?
Zeptal se ještě. Akokoromi chtěl aby všechno bylo stručné, ale jasné.