12. divize, výzkumný ústav

Konan Hana

Konan se rozzářili očička, když viděla co jí přistálo do ruky. Chvíli na to užasle koukala, ale pak vzhlédla k muži, od kterého iSat přiletěl. "Děkuji." řekla a lehce uklonila hlavu. Nezmohla se prostě na víc slov, protože by začala pískat radostí a to přeci nemohla. Musela si udržet klidnou tvář. Přesto jí koutky cukaly do širokého úsměvu. Podívala se zpět na svůj nový iSat a začala ho obdivovat.

Sakura

"Ehm... dobrá," utnula tu chvíli štěstí, "tak jestli je to vše, asi nejlépe uděláme, když se všichni pustíme do své práce!" navrhla.

Konan Hana

"Ano, jistě." přikývla na návrh od Sakury. "Ještě jednou děkuji a co nejdříve dám vědět." dodala ještě a s úklonou začala Konan couvat pryč z místnosti. Během odchodu se musela pár členů divize zeptat, kdeže je vlastně východ. Naštěstí pro Konan se konečně po delší době z 12. divize dostala a mohla vyrazit do 9. divize. Když byla venku, tak si hlasitě oddechla, uklidila svůj nový iSat a doufala, že se jí v blízké době neudělá špatně.

S těmito pocity odešla do 9. divize ---------------------->

Strávit poslední týden skoro bez žádného jídla, pití či spánku, nebyl ten nejlepší nápad, který Toshiyukiho kdy napadl, ale co by neudělal v zájmu vědy? Měl rozpracovaný velmi důležitý projekt a chtěl ho co nejdříve dokončit. Když už ale začal mít mžitky před očima, kručelo mu břiše a v krku měl sucho jak na Sahaře, rozhodl se, že je nejvyšší čas na chvíli opustit svůj maličký kutloch.
Vyšel na dvorek dvanácté divize, který byl poměrně prázdný, protože dvanáctá divize. Nebyli to zrovna venkovní typy. Když nad tím Toshiyuki tak přemýšlel, za tu dobu, co byl zavřený ve svém pokoji, docela se mu po čerstvém vzduchu zastesklo. I když věděl, že je to nejspíš jen na příštích pět minut.

Kagaku Toshiaki

Zaměřil jsem malou stříbřitou trubičku k obloze a chvíli čekal, bohužel se ale nedostavil očekávaný výsledek. Zatřepal jsem s předmětem, ale stále se nic nedělo. Nejspíš byl čas vzít to zpátky ke kreslícímu prknu.
Otočil jsem se a uviděl známou tvář. "A hele... podívejme koho nám věda přinesla... co tu děláš? Opustil si svojí kobku?" zeptal jsem se a schoval svůj nefunkční vynález do kapsy

Toshiyukimu chvíli trvalo, než mu došlo, že hlas, který k němu mluví, je jeho bratr. Byl hodně unavený. "Ahem, eee, jo? Jo," odpověděl nakonec. Kobka? Prej kobka. Sám to rád nazýval jako ultimátní nadčasovou laboratoř, i když to byl jen jeho pokoj se zalepenými okny, jedním stolem a tunou různého harampádí, ze kterého tvořil svoje vynálezy.
"Co tady děláš?" zeptal se a snažil se předstírat, že neupadá k zemi. Rozhodl se tedy, že se opře o sloup. Tak se opřel. Problém by jen v tom, že tam žádný sloup nebyl, takže spadl k zemi.

Kagaku Toshiaki

Brácha nevypadal zrovna moc živě. Asi zase zapomněl žít jen aby mohl vymyslet automatické zhasínadlo svetel nebo cedník s dírami ve tvaru kachniček.
"Popravdě jsem chtěl zkusit jeden svůj vynález, ale bohužel nesplnil moje očekávání. Hlavní otázka je ale co tu děláš ty? Myslel jsem že... ehm.. jsi v pořádku?" zeptal jsem a naklonil se nad bráchu

"Eh...Jo," zamumlal. Zůstal ale ležet. Světlo všedního dne ho dost pálilo do očí, takže je zavřel. Čerstvý vzduch nebyl zase tak špatný, jak si myslel. Docela osvěžoval jeho mysl.
"Mám se ptát, co to bylo za vynález?" zamrmlal a svýma velkýma jantarovýma očima se podíval na bratra, který stál nad ním. "Pomohl bys mi na nohy?" zeptal se prosebně.

Kagaku Toshiaki

Zdálo se, že brácha byl na zemi celkem pohodlnej, teda alespoň to tak chvíli vypadalo. "Radši ne, nech se překvapit. Pokud to někdy rozběhám budeš první, kdo se o tom dozví..." řekl jsem, zapřel se pořádně, abych si nerozbil hubu a podal bráchovi ruku, abych mu pomohl na nohy. "Na čem to vůbec pracuješ ty takovou dobu?" zeptal jsem se ve chvíli, když už byl opět na nohou

"Ještě jsem to nepojmenoval," řekl Toshiyuki a oprášil si svůj černý háv od špíny ze země. Dvorek kasáren dvanácté divize nebyl zrovna udržovaný. "Ale slouží to ke měření reiatsu," poškrábal se ve vlasech a rozhlédl se, jestli ho někdo neodposlouchává. "Už dlouho se snažím přijít na zařízení, které bych u sebe mohl nosit, kdybych náhodou musel do nějakého souboje, jeden nikdy neví. Však víš, jak funguje Faradayova schopnost. Kdybych věděl, jestli je hladina reiatsu mého oponenta nižší nebo vyšší, dokázal bych tomu přizpůsobit svoji strategii." Zklamaně přivřel oči. "Bohužel se nemůžu dobrat k úspěšnému výsledku. U Benjiho (Toshiyukiho morče - není pokusné) to ukazuje obrovská čísla a když jsem se s tím přiblížil k jinému shinigamimu, vybouchlo to, takže," rozhodil rukama, potom je opřel v bok.

Kagaku Toshiaki

Kývnul jsem hlavou. "Tyjo, to vypadá jako super nápad... taky by se mi to hodilo, jestli to někdy doděláš. Ale zní to, jako že máš blbě nastavěný měření. Možná bys to mohl trochu podtaktovat, udělat si umělou nulu... při nejhorším to můžeš použít jako rozbušku která bude odpalovat věci jen když kolem půjde shinigami..." řekl jsem mu. Tak jako tak to bude mít využití

"No jo, ještě bych ale musel vyřešit, jak to udělat, aby mi to nebouchlo do ksichtu, jako se stalo posledně," řekl a zatahal si za límec svetru. Byl to takový jeho zlozvyk. Právě kvůli tomu ho měl tak strašně vytahaný.
"Možná, že kdybych se dokázal dostat k počítači, přes který bych mohl naprogramovat procesor, bylo by to jednodušší. Jenže takovej v pokoji nemám," řekl smutně. Potom chvíli přemýšlel, až mu kombinace únavy a bloku v mysli přinesla dementní nápad. "Kapitán je teď pryč, ne?"

Kagaku Toshiaki

"No, jednu možnost jsem ti dal žejo... otázka je zda by to mohlo fungovat..." řekl jsem a zamyslel se, kde by ještě mohl být problém. Ale nevěděl jsem o tom dost abych mohl vyvodit nějaké další závěry.
"No jo, kapitán je fuč pokud vím, ale co to s.... ne... ne... to je fakt blbej nápad, víš to?" řekl jsem mu. Pokud chtěl udělat co jsem se bál že chce udělat, tak z toho mohl koukat pořádej průser...

Ačkoliv se Toshiyukimu v hlavě rodil docela geniální plán o tom, jak se vloupat do kapitánovy laboratoře a použít jí ve svůj vlastní prospěch, rozhodl se, že poslechne svého bratra. Navíc, když nad tím tak přemýšlel, jeho laboratoř bude určitě dost dobře hlídaná. "Jo, máš pravdu. Bude tam mít kamery." Začal se rozhlížet po střechách. "I když on je má pravděpodobně všude. Pokud bychom se tam chtěli vloupat, museli bychom je vyřadit z provozu. To by nemuselo být zas tak těžké, stačilo by ..." Najednou se zasekl, když si uvědomil, že by bylo lepší, kdyby držel ústa. "Mám hlad," řekl nakonec.

Kagaku Toshiaki

"No, kamer bych se tolik nebál... to by totiž mohlo jít. Já se spíš bojím, že všude pasti. Nemluvě o tom, že má určitě i záložní kamery a dost možná má zaminovanej i ten počítač. Nedivil bych se, kdyby i jeho pasti měli pasti..." řekl jsem. Něco jsem o kapitánovi slýchal a všechno to bylo dost znepokojivý - brilantní vědec a totální psychopat.
"Hlad? Fajn... taky bych něco snědl... co se jít někam najíst? Slyšel jsem, že nejnovější výzkum dokazuje, že to pomáhá proti hladu..." řekl jsem

"To bych si rád přečetl," řekl a nakonec souhlasně přikývl. "Jo, půjdeme, jinak asi umřu a to se mi tak nějak nechce. Ehm. Ale kam? Neměl bych si vzít nějaký peníze?" zeptal se bratra. Ven moc nechodil, takže vůbec nevěděl, jak to vlastně chodí. I když věc s placením mu tak nějak došla. Peníze neutrácel, neviděl v tom žádný požitek. Takže už v pokladničce měl pár měsíčních platů.

Kagaku Toshiaki

"No nevím, můžem jen do jídelny divize... nebo můžeme zkusit nějakou restauraci... a co se peněz týče, tak mám v kapse peněženku s nějakejma drobnejma, takže můžem jít kamkoliv, platím..." navrhl jsem. Brácha v tomhle bejval občas nepraktickej. Ale já jsem se mu tolik nedivil, tohle nebylo něco, co by mě taky moc zajímalo. Radši jsem trávil svůj čas děláním něčeho užitečného...

Sakura
Už jsem taky potřebovala si trochu odpočinout, protože práce se kupila a ve stavu, ve kterém SS bylo při odchodu Satoshiho nebyl čas na odpočinek vůbec myslet, ale dostali jsme informace o tom, že Baru se aspoň trochu zotavila a další prošetření bylo ponecháno na 9 divizi, proto jsem se rozhodla vyjít na dvorek, kde jsem nikoho jako obvykle nečekala, ale čekalo mne překvapení. Yuki-kun, Aki-kun? Co tady děláte? zeptala jsem se s překvapeným výrazem ve tváři, opravdu jsem nečekala, že by někdo jiný kromě mě vůbec někdy pomýšlel na odpočinek venku.

"Nejsem si jistej, jestli bych chtěl riskovat jídelnu v našich kasárnách, slyšel jsem totiž něco o tom, že kuchaři rádi zpracovávají zbytky z kapitánova výzkumu. Prej to chutná jako kuře. Myslím, že radši půjdeme do restaurace." Když Toshiyuki domluvil, přišla ta podivná ženská, která vždycky poskakuje kolem kapitána. Samozřejmě, že zkomolila jak jeho jméno, tak jméno jeho bratra.
"Je to Toshiyuki," řekl nabubřele. Potom se rozhlédl po dvorku a tupě se na Sakuru podíval. "Stojíme tu."

Kagaku Toshiaki

"Až tak? Já jen slyšel, že kuchaři tady jsou mizerní, protože je pro ně důležitější vytvářet nové spotřebiče, než vařit... ale kdo ví. Asi to není bezpečný no..." řekl jsem. Doufal jsem, že historky o pokusech k jídlu jsou přehnané. To už nás ale z rozhovoru vyrušil příchod nějaké osoby. "Nechci být neuctivý, ale ani moji rodiče mi neříkají Aki..." řekl jsem. "Povídáme si... je tu klid..." odpověděl jsem, neměl jsem co tajit

Sakura
Takže nemáte nic na práci. usoudila jsem a usmála se na oba, ale pak se výraz změnil na vážný a jakoby profesionální To je dobře, možná budeme brzo potřebovat veškerý personál, podle dostupných dat se incident s otráveným Onsenem dal do hlubšího prozkoumání a dá se předpokládat, že zde brzy budeme mít vzorky, které bude potřeba důkladně prozkoumat a bez kapitána budeme potřebovat mnoho spolupracovníků. vysvětlila jsem, přece jenom Satoshi byl schopen neuvěřitelného multitaskingu, který když chyběl, muselo se to vyvážit množstvím

"Ve skutečnosti jsme teď docela zaneprázdnění," odpověděl Toshiyuki a dal se na odchod ze dvora. "Nebudu pracovat hladovej, ještě bych něco pokazil," řekl, zastavil se, ohlédl se na svého bratra a pokynul mu hlavou, ať jde. Toshiyuki byl naštvaný, že Sakura zkracuje jeho jméno. Byl na podobné věci dost háklivý. "Víš vůbec, kde najdeme něco, kde se aspoň trochu dobře najíme, Toshiaki? Byl bych docela nerad, kdybychom jen tak bloudili po Seireitei a nakonec nás ještě někde rozsekal nějakej idiot bez mozku z jedenácté divize."

Kagaku Toshiaki

"Jojo... máme hrozně moc práce... a spoustu výzkumu a tak... a kromě toho zrovna jdem na oběd..." přisvědčil jsem rychle. Navíc měl pravdu v tom, že pracovat o hladu byla pitomost. Akorát by člověk hlady něco zkazil. Ale to zkracování mi obecně nevadilo, vadilo mi to jen od nadřízených... připadal jsem si potom ne jako plnohodnotný člen týmu, ale jako maskot. "No... netuším... můžem vyjíst kasárny 11. divize... ti idioti si nikdy nevšimnou, přečůral by je i polomrtvej kůň bez mozku " řekl jsem

Sakura už nic neříkala, tak oba bratři pokračovali v cestě. Pravděpodobně jí už zmizeli z dohledu. Tedy, za předpokladu, že neměla bezdrátové zařízení, kterým mohla ovládat všechny kamery v Seireitei a sledovat je tak. No, to bylo stejně jedno. Toshiyukimu zakručelo v břiše. Chytil se za něj a podíval se na bratra. "Existuje celkem vysoká procentuální pravděpodobnost, že umřu dřív, než se tam dostaneme," řekl celkem klidně.

Sakura
Najednou se měli k odchodu, i když to mohlo být nedůležité, aspoň už tady nelelkovali, usmála jsem se pro sebe. Vtom, ale jsem dostala zprávu Firel-kun? řekla jsem si pro sebe, když se od něj začala promítat zpráva. Po vyslechnutí jsem si dala chvíli na rozmyšlenou. Takže znetvořená duše? Co to může být? přece jenom to bylo poměrně zajímavé, takže jsem se rozhodla prošetřit to sama