6. divize, rezidence klanu Kuchiki

Taiketo Suki

Byla ohromena těmi emocemi, které k ní proudily doslova ve vlnách. Suki cítila obrovskou úlevu, jako by ji spadl kámen ze srdce a byl na dobro pryč. Celý den se najednou zdál hezčí.
"Já... Suki-chan zní lépe..." řekla nejistě. To oslovení ji najednou připadalo divné. Vedle něj si nepřipadala jako kapitánka, to byl předtím celou dobu on. "Co myslíte? Ani já nevím, jak vám teď říkat." zaculila se a poté co ji pustit, posadila se do křesílka, které si tu nedávno nechala donést.
"Posaďte se...Máme si tolik co říct.. Musíte mi vyprávět, kde jste zmizel a všechny podrobnosti!" začala jako typická žena, přitom se celou dobu usmívala.

Yasumaru

"A proč byste mi nemohla říkat prostě Yasumaru, pokud vám to nevadí?" navrhl na Sukiinu otázku ohledně oslovení. Když se posadila, nervózně přešlápl. Věděl, že v poledne musí stát před Centrálou 46 a mezitím by měl navštívit taky svou rodinu. Navíc otázka toho, kde byl a co dělal, pro něj ještě pořád nebylo zrovna příjemné téma. I tak si ale sedl, protože rozhovor se Suki přebil všechny ostatní argumenty, kdyby jen na chvíli. Mimoděk si poupravil pásku přes oko, jako by se chtěl ujistit, že ven nevykukuje nic z toho, co je pod ní.
"Víte... zatím toho nemůžu mnoho říct. Jen tolik, že jsem byl na tajné misi k ruce Shounagon-sama, nejsem si ale jistý, jestli smím prozradit něco víc, vzhledem k tomu, že to byla tajná mise, chápete..." pokrčil rameny a trochu nuceně se usmál. "V poledne budu mít oficiální slyšení ohledně mé nepřítomnosti, snad se tam dozvím, jak se věci mají... alespoň doufám." Po pravdě z reakce Izanagiho se Yasumaru obával, že Centrála 46 nebude o nic moudřejší a měl teď vážné obavy, jestli mu vůbec někdo uvěří, pokud se informace o jeho misi do Seireitei doopravdy nedonesla. Nic ze svých obav ale nevyslovil nahlas, místo toho se pokusil změnit téma. "Mimochodem, gratuluji ke jmenování kapitánkou," pokynul s úsměvem, který už byl upřímný. "Za ten rok se hodně změnilo... Ještě něco je u vás nového?" zeptal se se zájmem.

Taiketo Suki

"Takže tedy... Yasumaru, dobře. Já myslím, že to bude vhodnější, přeci jenom.... Nejste pro mě jen tak nějaký cizí člověk, takže by to nebylo osobní a hlavně znělo by to zvláštně," řekla Suki a lehce si rukou přejela po bříšku. Hlavu pak natočila na stranu a se zaujetím jej poslouchala. "Tajná mise... Muselo to být nebezpečné," konstatovala při pohledu na jeho pásku přes oko, což hovořilo samo o sobě. Suki se najednou prohnalo hlavou spoustu ztřeštěných možností, jak o něj přišel. Napíchl se na větev, když nedával pozor a následoval Shounagon-sama... Ukradl mu ho protivník, s kterým hrdinsky zápasil... Naštěstí nejspíš přišel jen o něj... Všechno je lepší než představa, že mohl... zemřít.. "Hlavně, že jste se vrátil, všichni jsme mysleli na nejhorší a hodně se toho událo. Tolik nových kapitánů bylo jmenováno... A děkuji, vážím si toho. Pořád si na svou roli zvykám, je to pro mě neobvyklé, ale snažím se vám neudělat ostudu.." odmlčela se a nejistě se ošila. Kapitánka své slabosti většinou nedávala na odiv, takže byla výjimka, že před Yasumarem byla schopna přiznat svou nejistotu.
"Přála bych si být alespoň z půlky tak dobrý kapitán jako vy, Yasumaru."
To on byl pro ní celou dobu ta autorita, které se chtěla přiblížit. Teď se pozice změnily a všechno bylo jinak. Suki věřila, že ještě nějaký čas potrvá než si na to zvykne.
"U mě se změnila spousta věcí. Zasnoubila jsem se s Akiem a přestěhovala se do jejich bývalého rodinného sídla, které jsme začali společně opravovat," začala líčit barvitě, přičemž rozverně gestikulovala. Zdálo se, že je opravdu šťastná. "ale asi ta nejdůležitější věc, jež změní můj budoucí život a všechno kolem je, že... Jsem těhotná. Musel jste si všimnou, když jsem vás objala, že mám větší bříško." dodala Suki s úsměvem a vypadala opravdu šťastně, že se s tím mohla někomu svěřit. Její tvář se rozzářila od ucha k uchu. Hnědovláska doufala, že Yasumara nezahltila najednou až moc všemi těmi novinkami, ale nemohla si pomoct. Byl tak dlouho pryč a ona se cítila spokojeně, že je zase zpátky.

Yasumaru

se usmál při její poznámce, že by chtěla být aspoň zpola takový kapitán jako on.
"Já myslím, že už teď jste lepší kapitán, než jsem já kdy mohl být," řekl jemně a myslel to vážně. Nikdy neměl o svých schopnostech velení valné mínění. Suki považoval za osobu mnohem více hodnou následování. Ona se potom rozhovořila o tom, co se vše v jejím životě za poslední rok událo. Yasumaru sledoval její rozzářenou tvář s malým úsměvem. Byl rád, že je šťastná, i když se ho z toho zmocňovala mírná melancholie, ani nevěděl proč. Když se zmínila o tom, že je těhotná, Yasumarovi se rozšířily... rozšířilo oko, mírně zrudl a bezděky zavadil pohledem o její bříško. V duchu se mlátil do hlavy, a on si myslel, že ztloustla! Neodpustitelné! "Suki-chan, to jsou všechno nádherné novinky! Jsem za vás moc šťastný, ani nevíte, jak moc!" promluvil nadšeně po tom, co skončila. Chtěl ji znova obejmout nebo jí potřást rukou nebo něco takového, ale v sedě by to vypadalo divně, tak nakonec nic neudělal, jenom se na ni křenil. Pořád uvnitř cítil tu podivnou melancholii, ale rozhodl se ji teď nechat stranou, protože ani nevěděl, odkud pocházela.

Taiketo Suki

Při zmínce, že už teď je lepší kapitán jen lehce zakroutila nesouhlasně hlavou, ale nepustila se do dalšího dohadování.  Měla zato, že kdyby odporovala, mohlo by to vyznít divně, jeho pochvaly si totiž vážila.
"Děkuji, Yasumaru," dodala vesele. Pak si založila ruce na bříšku a jemně po něm přejížděla dlaní. Mateřská láska z ní doslova čišela, bylo vidět, že se opravdu těší.
"Já jsem ráda, že jsem se vám s tím mohla svěřit. Za ten rok bylo tolik práce, vaše zmizení a všechno to kolem... Ani jsem pořádně neměla čas, si hledat nějaké přítelkyně... Ale tím nechci říct, že byste měl zastat funkci mé kamarádky," zasmála se, protože ji najednou došlo, jak podivně to vyznělo. "jen jsem vděčná, že jste tady a že si můžeme povídat.."
Kapitánka se pak svýma kaštanovým očima na chvíli zahleděla do země, na její tváři bylo znát usilovné přemýšlení.
"Vím, že ještě možná sám nevíte, ale nedá mi to, se nezeptat... Jak to teď s vámi bude? Do jaké divize budete patřit... K nám?" řekla s naději, oči najednou zaměřené na něj. Byly až prosebné...
"Slinťovi se moc stýskalo.."

Yasumaru

"SLINŤA ŽIJE?!" vyskočil. Už ani nedoufal! Pak si ale uvědomil, že je ve společnosti těhotné ženy a měl byl se uklidnit. "Eh, promiňte, Suki-chan," zamumal, ale už zůstal stát. "Rád bych zůstal v šesté divizi, pokud vám to nebude vadit..." řekl opatrně a po očku (haha) se na ni podíval. "Ovšem pokud bude mít vrchní kapitán jiné plány, asi s tím nic neudělám. Ještě ani nevím, zda mi bude dovoleno působit dát jako shinigami..." svěsil smutně ramena. Sice k postu kapitána měl vždycky rozporuplný postoj, nicméně funkce shinigami jako taková mu byla sympatická a nevěděl, co by dělal, kdyby mu to nebylo povoleno. "No, Suki, omlouvám se, ale musím pro teď už jít. Rád bych se nahlásil doma, abych tak řekl," usmál se trochu nervózně. "A potom mám to slyšení s Centrálou 46. Ale ať to dopadne jakkoli, určitě se brzy znova uvidíme, to vám slibuji!" dodal. Na to se uklonil a odešel z kanceláře, i když by tam rád seděl klidně celý den.

S povzdechem stanul před vchodem do rodinného sídla klanu Kuchiki. Ani nevěděl, proč se toho shledání tak bojí. Ale bál se. Že na něj jeho sestra a matka budou naštvané, že odešel a nedal vědět, kde je a že je na živu. Ne že by mohl a ne že by to bylo jeho rozhodnutí... ale stejně. Nakonec se odhodlal a vkročil dovnitř.
"Jsem doma..." promluvil trochu nejistě do vstupní haly.

Yasumaru

zamrkal. Nepamatoval si, že by měli psa...? Rozhodně ne takhle malého a uštěkaného. Tedy ne že by nebyl roztomilý, to ano, ale i tak se Yasumaru najednou cítil trochu uraženě, že byl tak rychle nahrazen a ještě navíc... čivavou!
"No... tebe jsem tu nečekal..." promluvil napůl tázavě na pejska a rozhlížel se, jestli ho následuje i nějaký člověk.

Yasumaru

"U CHLUPATÝ BRADAVKY!" zařval zděšeně něco, co pochytil za ten rok od Tougoua a nebyl na to nijak zvlášť hrdý, ale v téhle situaci to z něj prostě samo vyjelo. Civěl na psa a nevěděl, co má dělat. Nic neříkal, jen na něj zíral, jako kdyby viděl přízrak. Potom si uvědomil, že je to dost neslušné.
"Ehm... pardon... dobrý den?" pozdravil nejistě. Bylo to divné, povídat si se psem. "Já jsem... víte, já jsem Kuchiki Yasumaru... a kdo jste vy?" oplatil psovi otázku.

Yasumaru

"Ji... jistě..." vykoktal nechápavě, opatrně přešel k psovi, sehnul se a začal ho drbat na břiše s výrazem, který říkal, že vůbec netuší, co se to děje. "Ehm... nevíte, kde jsou všichni? Myslím kromě vás..." zeptal se opatrně, zatímco psa drbal.

Za kapitánkou 6.divize dorazil člen 6.divize, který pomáhal zprovoznit bariéru.

Člen

Eh...Taiketo-taichou? promiňte že vás ruším, ale jsou zde jisté problémy se vztyčením bariéry... Poklekne a ukloní se.

Yasumaru > Pejsek slastně oddychoval a lehal si ještě víc na záda, aby Yasumarovu ruku dostal na místo, které chtěl nejvíc poškrábat. Pozice, ve které nynější údajná hlava rodu Kuchiki ležela, byla maximálně nedůstojná. Vrtěl si ocáskem a vyplazeným jazykem vytíral podlahu. 
"Nori, večere!" ozvalo se ženský hlas. Nori se okamžitě zvedl a ignorujíc Yasumara se rozběhl za hlasem. Yasumaru věděl, že ten hlas patřil jeho sestře - Hikari.

Taiketo Suki

Po odchodu Yasumara se Suki cítila báječně. Byla moc šťastná, že je všechno v pořádku.. Takové zprávy teď opravdu potřebovala... Aby všechno bylo radostné, růžová budoucnost, to Sukiiným rozbouřeným hormonům jen prospěje.
Když dovnitř vklusal člen, Suki jen kývla hlavou, do ruky vzala koblihu a pomalu se zvedla z křesílka. "Mohla jsem očekávat, že to nepůjde jak po másle. Půjdu s vámi. Cestou mi můžete osvětlit problém." hlesla, odcházejíc se členem své divize.

Taiketo Suki

"Samozřejmě." odpověděla a pousmála se. Tohle byla maličkost, jestli to zajistí bezpečí před tím artefaktem, bylo by to vážně fajn.
Když společně došli k ostatním členům 6. divize, kteří se zatím marně s vysokou dávkou soustředění snažili vytvořit bariéru, nečekala kapitánka na nic.
"Hned vám pomůžu."

Načeš všichni pocítili, jak kapitánka přiložila ruku k dílu. Ta ohromná duševní energie... Stavění bariéry se najednou nemohlo jevit jako nějaký problém. Suki přitom měla zavřené oči. Byla svědomitá, chtěla se pořádně soustředit, aby vše bylo vykonáno, tak jak má...

Taiketo Suki

Suki zamrkala a rozhlédla se kolem sebe svýma kaštanovýma očima. Na tváři ji mezitím vyvstal úsměv. Členové vypadali spokojeně, všichni jásali, atmosféra byla velice příjemná. Jediná věc kterou kapitánka nečekala, bylo ohromné vyčerpání, které se záhy dostavilo.
Suki se lehce zatočila hlava, její ruka spočinula na bříšku a znavení na ni bylo docela znát. Ona se ovšem přirozeně snažila o opak. Je silná kapitánka! Bariéra je jednoduchá záležitost! Ale skutečnost, že už není ve svém těle sama, ale stará se o někoho dalšího, se nedala zapřít. Netušila, jak to bude zmáhat.. Bylo to vůbec poprvé, kdy pocítila náhlou křehkost svého těla. Pro Suki to byl celkem šok. V tu chvíli si byla jistá, že to musí zůstat tajemstvím, Akio se o tom nesmí dozvědět. Nechtěla, ať se o ní strachuje.
"Tak teď by snad už mělo být všechno v pořádku, hlídkujte, dávejte na sebe a na naši divizi pozor. Pokud vyvstane jakýkoliv další problém, tak se s ní hned obraťte na mě... Já si jen na chvíli odpočinu.." vydechla s lehkým úsměvem a unavenýma očima.

Yasumaru

Při zaznění hlasu, který tak dobře znal, hned vyskočil. Než sem přišel, tak se trochu bál, ale teď se ho zmocnila radost a on netoužil po ničem jiném než svou malou sestřičku obejmout! Rozběhl se za ní v patách malému pejskovi a sprintoval se stejným zápalem jako pes ke žrádlu.

Yasumaru

se zarazil, ale Hikari si ho nevšimla. Udělal krok, zase se zarazil, nemohl se totiž rozhodnout, jestli k ní přijít nebo počkat, než ho uvidí. Taky otevřel pusu a zase ji zavřel, protože se nemohl rozhodnout, zda promluvit nebo ne. Tak tam přešlapoval a klapal pusou a tak nějak asi doufal, že si ho Hikari všimne a vše se to samo nějak vyřeší. Nový stůl raději zatím pustil z hlavy. Nicméně bylo docela očividné, i když možná ne pro Yasumara, jelikož byl taková hodná a bezelstná duše, že jeho matka a sestra využili jeho nepřítomnost k více než jedné změně, kterou měly pravděpodobně už delší dobu na mysli, ale přítomnost tradicionalistického velitele klanu jim bránila k realizaci.

Taiketo Suki

U srdce ji hřálo vědomí, že má tak úžasné členy, kteří se o ni postarají. "Děkuji vám.. A vy pojďte, Tadsuzoki-san," řekla kapitánka s úsměvem a pomalu se společně s ním odebrala do kanclíku.

Když otevřela dveře dovnitř, pokynula mu rukou k přístroji a ona sama se mezitím začala přehrabovat v jednom z šuplíků, kde měla schované dobrůtky. Z té náhlé nevolnosti potřebovala jídlo... Hodně jídla... Připadala si jako nějaký bezedný košík...