6. divize, rezidence klanu Kuchiki

Zde se nachází kasárna šesté divize včetně divizního bazénu. V blízkosti jsou pozemky a sídlo rodiny Kuchiki.

Ryuuka Hosentsu

Směrem k akademickému Dojo jsem běžel cestou přes 6. divizi, otočil jsem se jestli je Sai za mnou a nikde jsem ho neviděl. "Yare, yare. To ztratil rychlost za tak krátkou chvíli?" Zase jsem se zasmál, už to bylo k zbláznění, poslední chvíli se směju pořád. Po krátkém skákání přes domy, překážky a jiné věci jsem zahlédl rezidenci klanu Kuchiki. "Tak to je ta rezidence slavného Kuchiki klanu, mám tu čest jí vidět poprvé." I přes to, že jsem byl dojat krásou rezidence jsem se nezastavil a nadále běžel dál na Akademii.

Sai Kazuma

Najednou byl Ryuu přede mnou, ale nijak zvlášť mě to neznepokojovalo a ještě více jsem přidal... Cestou jsem samozřejmě dělal všelijaké kousky přes překážky, které mě napadly a hlavně jsem se soustředil aby mé kousky vypadali co nejlépe... aby to nebyly jen tak obyčejné přeskoky, salta atd. Ryuu si už určitě myslí jak mě doběhl... Já mu ukážu... Pomyslel jsem si a vyskočil na jeden dlouhý dům a velmi rychlé se po něm rozběhl... Byl jsem už téměř u Ryuua, ale chtěl jsem až to vypadá efektivně a tak jsem hodil stylové salto a přistál přímo před ním... Nějak se loudáš ne? Ryuu... Pověděl jsem mu a hned přidal na tempu.

Ryuuka Hosentsu

Když už to vypadalo, že se Sai ztratil a já mysell, že jsem nevyhlášenou soutěž takřka vyhrál, tak se Sai velmi impozantně přistál předemnou. Chvíli jsem neměl slov, pak jsem se zamračil, po té zase pousmál, nahodil přátelský výraz a zakřičel. "Vejtaho!" . Taktéž jsem přidal na tempu a se snahou předběhnout Saie jsem udělal nejprve dva přemety, abych měl dobrý odraz, a pak několik salt směřovaných přímo před Saie. "Už se blížíme ke konci Saii, tak přidej!" Pověděl jsem po dopadu vedle něho.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Kuchiki Yasumaru

šel s úsměvem pomalu po chodbě kasáren šesté divize. Konečně po dvou dnech se cítil dost silný na to, aby vstal z postele, na které ho jeho sestra svědomitě ošetřovala od doby, kdy ho Genma pustil z nemocnice. Rozhodl se jít podívat, jak to jde v divizi. Na sobě měl jen yukatu, do shihakushou se mu nějak soukat ještě nechtělo. Členové divize ho na chodbách zdravili a prohlašovali, jak jsou rádi, že je konečně na nohou, a že doufají, že brzy bude zase fit!

Hideki Kanegawa

pomalu, polehoučku vstupoval do kasáren šesté divize, kam byl nedávno zařazen. Informace mu byla dodána pomocí pekelného motýla, který se včerejšího večera uráčil přiletět otevřeným oknem a překvapit zcela připraveného bývalého kapitána desáté divize... Dnes tedy již pouze člena šesté divize. Poslední dva dny se věnoval regeneraci jak psychického, tak fyzického stavu. Vztek, frustrace atd z něj vyprchalo a nyní byl zase ve své obvyklé náladě. Tedy, nebylo poznat v jaké. Co se týče vzhledu, již na sobě měl normální shinigami úbor. Bez haori vlastně zažíval poměrně nové pocity, vždyť už několik let nechodil po SS jen v tom obyčejném, že. Přesto, největší vysvobození pro něj byla jeho důvěrně známá, jím milovaná, vždy nádherně upravená... koupelna. Vypadal jako nová duše, což tedy asi nikoho nezajímá. Takže k věci. Stále vstupoval do 6. divize.
Rozhlédl se po novém prostředí. Shinigami postávali po chodbách a klábosili, občas si mě nějaký změřil velmi zvláštním pohledem. Ovšem jeho charakter jsem vážně neměl chuť určovat.
Yasumaru Kuchiki... kdo by si pomyslel, že je kapitánem. honilo se mu hlavou zatímco hledal kancelář kapitána, o které měl snad nějaké povrchní a mizivé tušení, kde přesně je.

Yasumaru

Na své pochůzce náhle zpozoroval někoho, koho tu doopravdy nečekal.
"Kanegawa-taichou! Zdravím vás!" zrychlil trochu krok, aby se k němu dostal blíž. Málem se radostí rozesmál. "Jsem rád, že vás vidím zase v Seireitei, takže mise byla úspěšná?" Na jejich setkání v Rukongai si očividně nepamatoval. Trochu ho mátlo, že neměl Hideki na sobě haori, ale on sám ho většinu času taky nenosil, takže nad tím mentálně pokrčil rameny a pustil to z hlavy. "A co vás vlastně přivádí sem?" povidil se.

Hideki Kanegawa

se otočil na zdroj hlasu a nakonec i mnoha otázek. Ani si nepovšiml oslovení "taicho" jak byl zvyklý. Mírně s eusmál. Kuchiki-taicho. Také zdravím. pokynul hlavou, jak je jeho zvykem. Mise byla... no... dozvěděli jsme se mnoho nového. snažil se odpovědět neurčitě a i jeho výraz se nyní z jemného úsměvu stal neurčitým. Pro něj mise úspěchem neskončila, pro so-taicho nejspíše ano. Myslím, že vrchní kapitánka by vám informace měla sdělit, konala se rada a nevěřím, že by někteří kapitáni byli zanedbáni. odmlčel se... přišel čas na poslední odpověď. To že jsem zde byl přidělen Kuchiki-taicho očividně nevěděl.
A co mě sem přivádí? No, já jdu vlastně do práce. odpověděl, přičemž se mu koutky úst zase nadzvedli... věřil, že to Yasumaru pochopí. Ten klučina byl vždycky bystrý.

Yasumaru

asi nebyl až tak bystrý, jak si Hideki myslel. I když... komu by došlo, že bývalý kapitán byl přidělen coby člen do úplně jiné divize, než jaké velel?? Yasumaru jen nechápavě zamrkal velkýma, nic netušícíma očima.

Hideki Kanegawa

viděl, že zřejmě nepochodil. Sumasumárum, kdo by to měl za zlé a kdo by to čekal. Odfrknul si. No, vlastně již nejsem kapitánem. A tudíž mě so-taicho měla přidelit do divize. Má bývalá divize je všehovšudy přeplněná až po okraj, tak mě poslala k vaší divizi. odpověděl, upřímně, byl zvědav na reakci svého nového taicho.

Yasumaru

to nejdřív moc nechápal.

Spoiler:

Pak mu to došlo.

Spoiler:

Ovšem ani pak tomu nerozuměl.

Spoiler:

"A proč jste nedostal zpátky desátou divizi? A proč Ruyichi-taichou nedostal zpátky šestou divizi?!" vypadlo z něj žalostně. Vůbec nic nechápal. Takže... on byl teď nadřízený... Kanegawy-sama?!

Hideki Kanegawa

nejdříve sledoval přehlídku velmi zvláštních výrazů, při kterých se modlil, aby to s Yasumarem taicho neseklo. Překvapení bylo více než patrné...
Popravdě, nevím. Nic mi nebylo řečeno, jen, že jsem byl nahrazen. Každopádně, doufám, že vám tato situace nevadí. Nevypadáte zrovna... jak to říci... nejklidněji? zavedl menší rezervu, nebyl si úplně jistý, co si o tom všem myslet.

Yasumaru

Že by mu to vadilo, to nebyla ta správná slova. Spíš to prostě nechápal a taky se mu to nezdálo moc správné.
"Ale... vždyť jste byl kapitán, jaktože je z vás najednou člen..." řekl si spíš jen tak pro sebe a kroutil u toho naprosto bezradně hlavou. Pak si uvědomil, na co se ho Kanegawa-taichou ptal. Taichou... vlastně už ne taichou!
"Jistě že mi to nevadí! Mít vás v divizi je pro mě čest!" odpověděl horlivě. Ale v tu samou chvíli se mu do mysli vkradlo několik dalších myšlenek. Kanegawa-taichou byl kapitánem déle, než on sám, je zkušený, ví co a jak... narozdíl od Yasumara. A Kanegawa-san nikdy nechodil pro slovo daleko, Yasumaru už teď slyšel ty poznámky, kterým se určitě nevyhne, až Kanegawa-san zjití, jak divizi vede! Vlastně už teď jeho výraz byl dost výsměšnů, úplně jasně říkal "nemáš na to, proč se vůbec snažíš?" Yasumarovi se najednou udělalo nějak slabo, musel se upřít rukou o zeď, aby sebou nešvihl. Nejen že ho kapitánka nechala velet divizi... ještě k němu přidělila dozorce! Ach ne...

Hideki Kanegawa

Musel se usmát na jeho slova a především tón, s jakými je řekl. To vše ovšem přešlo do velmi zmatené změti výrazů, která zvěstovala nějakou větší, či menší vnitřní bitvu. Ehm? zvedl v otázce jedno obočí. S tímto výrazem však začal formulovat odpověď.
Tak to mě těší, myslím tedy, že je to vyřešeno. řekl, sledujíc stále se měnící výrazy Yasumaru-taichoa a jeho následnou ztrátu rovnováhy, kterou zadrželo až opření o zeď.
Ono to s ním vážně sekne... konstatoval v duchu, leč stále s vírou, že se plete. Ehm, opravdu jste v pořádku? zeptal se nakonec opatrně.

Yasumaru

Po chvíli se vzpamatoval.
"Samozřejmě, zranění už se mi dávno zahojila, jsem zcela připraven na vše!" řekl s nepřesvědčivým úsměvem. Byl dost zelený v obličeji. "Teď... se půjdu podívat do kanceláře, určitě se tam nahromadily papíry, zástupkyně je ve světě lidí..." Podél zdi se začal ploužit směr kapitánská kancelář.

Hideki Kanegawa

Vidím, vidím... radši přitakal na slova svého nadřízeného. Ve tváři mu však hrál výraz nejistoty. Kdo by ale neměl že, Kuchiki-taicho nevypadal zrovna nejlépe. Přes veškeré aktuální dění ho ovšem do ksichtu praštila neskutečně znepokojivá myšlenka, která se vyloupla z... ani nevím odkud.
Dneska... východní brána... mise. proběhlo mu hlavou a tak nějak si začal uvědomovat, že by tam měl asi pomalu být.
Upřel zrak na plahočící se postavu u zdi, kterou ode dneška nazýval svým kapitánem. Kuchiki-taicho, krom přidělení jsem vám ještě přišel oznámit, že jsem byl určen do týmu, který dnes vyráží na misi mimo Seireitei. Mám pocit, že by jste to jako můj nový nadřízený měl vědět. Takže, pokud mne omluvíte... zanechám vás vašim myšlenkám.

Yoshiro

Mířil jsem přímo ke kasárnám 6. divize. Moje tělo se už se od doby, co jsem se probudil, dalo celkem dohromady, takže jsem mohl jít celkem normálním tempem - což znamená: rychleji než jsem šel ke kasárnám 3. divize. Stejně jako kasárny již zmíněné trojky, jsem znal ty šesté divize jako vlastní boty. Vešel jsem dovnitř a zamířil dlouhou chodbou směrem ke schodišti.
Zanedlouho se ozvalo klepání na dveře kanceláře Kapitána Kuchikiho.

Yasumaru

"Ano, jistě, děkuji," dostal ze sebe chabě a stejně dopadl i úsměv, který se pokusil vykouzlit. Šok byl příliš velký... a čas na uzdravení zas naopak. Yasumaru nebyl zrovna houževnatý co se zotavování týkalo, většiou mu trvalo déle než ostatním se uzdravit. Když se mu konečně podařilo přistát na kapitánské židli, někdo zaklepal.
"Dále?" řekl a pokoušel se působit, jako že se nic nestalo. Před členy divize nemohl dát přece najevo slabost!

Yoshiro

Otevřel jsem dveře a nakoukl dovnitř. Zdravím, Kuchiki-taichou! Usmál jsem se od ucha k uchu a zamával mu. Poté jsem vešel dovnitř. Jak se máte? Zastavil jsem se uprostřed místnosti a chvíli koukal tak nějak okolo. Yasumaru to tu celkem změnil od mojí poslední návštěvy.. Pak jsem znovu koukl na Yasumara a v očích se mi zablesklo. Jdu na oběd, Kuchiki-taichou! Pojďte se mnou! Pozvu vás. Potřeboval jsem si s Yasumarem promluvit a navíc jsme teď byli takoví.. Bratři ve zranění, protože jsme se zmrzačili spolu a navíc máme obvazy na stejných místech..

Yasumaru

"Dobrý den..." řekl Yasumaru dost ťunťovským tónem, čekal totiž, že se k němu dobývá nějaký člen divize. "Mám se dobře, děkuji za optání, a vy?" řekl, jak ho to maminka učila. Jít na oběd? Dávalo to smysl, potřeboval doplnit duševní síly a jídlo bude nejspíš rozhodně účinnější než ty pochybné lektvary, které mu dávala jeho sestra. Měla je od nějaké své oblíbené bylinkářky sídlící nedaleko v Rukongaii a byly tak odporné, že Yasumaru se pokaždé málem rozbrečel, když je musel pít, ale co by pro svou starostlivou sestřičku neudělal. "Rád půjdu!" odpověděl tedy kapitánovi a s novým elánem se zvedl.

Yoshiro

No.. Mám se celkem dobře.. Tedy, rozhodně líp než před dvěma dny.... Odpověděl jsem mu a otočil se ke dveřím. No.. A kam půjdeme? Máte nějaké oblíbené místo, kam chodíte? Já se přizpůsobím. Doufal jsem, že Yasumaru zná nějakou dobrou restauraci, kde bychom se pořádně najedli a mohli v soukromí probrat pár jistých záležitostí, které by měly zůstat jen mezi námi.

Yasumaru

na to asi nevypadal, ale měl prolezlé kdejaké pajzly a podniky, co jich v Seireitei a snad i Rukongai bylo. Často ho tam přiváděla práce a všechny možné další okolnosti, nad kterými zůstával mnohdy rozum stát, ale to už je jiný příběh.
"Hmmm..." zamyslel se. Ale bylo to spíš jen symbolické, protože věděl o ideálním místě. "O něčem bych věděl! Je to docela blízko a navíc lepší kuchyni jsem snad neochutnal," sdělil Yoshirovi a jeho nadšení ještě stouplo, takže už ani nebyl moc bílý ve tváři jako před chvílí. "Pojďte!" vyzval Yoshira a sám se vydal poněkud nejistým krokem ven z kanceláře a kasáren. "Ruyichi-taichou," začal, když už byli na cestě, "tak mě napadá... vy si pamatujete, jak jsme se dostali do nemocnice? Pamatuju si toho hollow... ale nikdo ze čtvrté divize se o něm vůbec nezmínil, trochu mě to mate... Taky by mě zajímalo, kam se poděl..."

Yoshiro

"Popravdě, vůbec.. Poslední, co si pamatuju je to, jak jsem usínal v Hueco Mundo a pak nemocnice.. Mezitím nic.." Odpověděl jsem Yasumarovi. "Modos..Nevím..Možná zůstal v Hueco Mundo..Možná ne..Víc mě ale trápí Amarova Zanpakuto" Což byla taky pravda, ale pokusil jsem se na to aspoň chvíli nemyslet. Čas nahodit jiné téma. "Mno..A kde je to místo, kde mají nejlepší kuchyni?" Zeptal jsem se. Měl jsem fakt hlad a když Yasumaru říkal něco o nejlepších jídlech, tak to bylo ještě horší.