Karakura

Satoshi
Budeme muset do Tokia. objasnil jsem cíl naší cesty Pokud jsou Quincy aspoň zbytkově v Tokiu, je to jediný lead, který mám. Jestli nejsou tady, tak někde být musí a tam někde musí být i informace o té substanci, co hledám. dokončil jsem vysvětlení a otočil na Jitena Naviguj, kde by se měli Quincy nacházet. vyzval jsem a zapustil reiatsu, aby se Satoke rozjela

Ai Nagisa

Aiův sen:

"Au..." Vydal jsem ze sebe potichu, když se má hlava střetla s dřevěnou deskou stolu v mém pokoji. Usínat na židli se velice nevyplácí. Navíc s hlavou podepřenou jednou rukou.
"Sen..." Pověděl jsem rozespale a přejel jsem si pravou rukou po čele. "Teď se nikdy nedozvím, co to bylo..." Řekl jsem poněkud smutně a vstal ze židle, načež jsem se pořádně protáhl. Zatočila se mi u toho trochu hlava. "Počkat..." V mé tváři se objevil radostný úsměv.
Přiběhl jsem rychle k nástěnnému kalendáři. "Hihihi... Už je ten čas..." Otočil jsem se na bílou figurínu uprostřed pokoje, která na sobě měla dokončenou yukatu se vzory květin. "Musím všem zavolat..."
Odešel jsem ze svého pokoje a nechal za sebou otevřené dveře. Ve stejnou chvíli vycházela ze svého pokoje i Aneki, Mariko. Veselé jsem ji pozdravil, "Yááhó", a odhopkal dolů po schodech, kde se Imouto dívala na televizi (teda spíš u ní spala, čehož jsem si však nevšimnul) a Okaasan něco vařila. Dle vůně soudím, že to bude vynikající. Otousan nebyl doma, ale měl by každou chvíli přijít z práce.
Sebral jsem svůj mobilní telefon z pohovky a odhopkal zpět nahoru. Cestou mi spadl krejčovský metr omotaný kolem krku na zem, tak jsem se pro něho musel sehnout. Když jsem ho zvedl, přehodil jsem si ho přes rameno.
Vešel jsem do pokoje, zavřel za sebou a skočil kousek od dveří směrem k posteli. Nebylo to tak blízko, jak jsem si myslel a nyní jsem se seznamoval s podlahou. Díky bohu za měkoučký a nadýchaný koberec. Náraz byl tak silný, že nějaké kusy látky, jež se povalovaly na zemi, vyletěly do vzduchu.
Otočil jsem hlavu na bok. "V-vidím světlo na konci tunelu..." Na malou chvíli jsem se odmlčel. Poté jsem se pomalu zvedl a sebral svého medvídka jménem "Světlo na konci tunelu" z podlahy a umístil ho na postel. Posadil jsem se vedle něho a odemkl svůj mobil. "Žádné nové zprávy, e-maily... ani hovory..." Pověděl jsem a prohraboval se ve svých rozpuštěných vlasech.
Přešel jsem do seznamu kontaktů a vytočil číslo Sya, mého kamaráda ze třídy. "Určitě si bude myslet, že volám kvůli úkolům, které chci opsat..."
Počkal jsem, až to zvedne a promluvil... "Dobrý den, tady Nagisa Ai-kun! Je tam Syo-chwan?" No, byl to jeho telefon, takže tam pravděpodobně bude.

Ib -> Muž vás táhl chodbou a když ses cukala, praštil s tebou rozčileně o stěnu, abys dala pokoj, takže jsi teď byla docela potlučená. Odněkud nahoře jsi ale slyšela jakýsi povyk a najednou jsi ucítila reiatsu kapitánů 8. a 9. divize!

Sayuri -> I tebe táhl chodbou kamsi pryč jako bys byla peříčko. Najednou se přiřítil jiný muž.
"Hej, dej mi tu holku. Rozkazy od šéfa, máme ji dát těm shinigami. A radši se připrav..." zahuhlal, popadl tě a odvlekl tě s sebou. Pokračuj --> tady

Ib -> Když muž pochopil, že nastala změna plánů, odtáhl tě zase zpátky k tvému vězení, kam tě hodlal hodit.


Jiten

chtěl něco říct, ale najednou se motorka rozjela - něco, na co ještě nebyl připravený a málem spadl. Rychle se chytil Satoshiho a byl dost překvapený, jaké zrychlení dokáže vozidlo, které není kolo, vyvinout. Držel se pevně jen občas ukázal Satoshimu jednou či druhou rukou, kudy má jet. A tak se Satoshi a Jiten vydali na motorce do Tokia!

--> Tokio


Ai -> V telefonu jsi uslyšel tiché povzdechnutí a potom Syovým poměrně chladným hlasem. "Ne." Dokázal sis živě představit, jak se teď asi tváří. Nesnášel, když jsi ho tak oslovoval, ach pošetilý to mladík, který neví nic o krásách života.

Ai Nagisa
 
"Co tak odměřeně, Syo... Měl by ses radovat, že jsem ti zavolal a obejmout šťastné mobil..." Tohle jsem dělal, když mi jednou zavolala Nanami-chan...
Když jsem telefonoval, měl jsem ve zvyku přitom vždy něco dělat, nemohl jsem jen tak sedět. V tomhle případě to schytal můj míček, "Červený hurikán", modré barvy. Házel jsem si s ním o protější zeď nebo jen tak do vzduchu nad sebe.
"No, to necháme pro teď stranou..." Pověděl jsem vážným hlasem. "Neplánuj si nic na víkend! Jeden plán totiž už máš a to úžasný! Jdeš na festival, který se tady bude konat o víkendu! A já budu tak hodný, že tě doprovodím... Samozřejmě ještě musíme dát vědět Natsukimu, Ranmarovi a... a... N-n-anami-chan... V yukatě jí to bude určitě slušet, nemyslíš, Syo?"
Ve chvíli kdy jsem si to představil, můj obličej trochu zrudl. Poté jsem se vzpamatoval, abych mohl pokračovat dál v povídání.
"Ee--too... bude i ohňostroj! Wonderful! Těšíš se?! Určitě se těšíš, že? To se přece nedá netěšit se. Zahrajeme si lov zlatých rybiček, určitě chytím aspoň jednu a sníme spoustu jídla. Bude sranda!"

Protestovala stále tým pohybovaním sa do strán a vrtením sa, aby ju pustil, pretože nenávidela, keď ju niekto niesol a hlavne sa odtiaľto chcela dostať preč. Samozrejme, oplatil jej to nepríjemným spôsobom, keď ňou mrskol o stenu a už sa radšej nehýbala, pretože nechcela byť tvrdohlavá a byť omlátená po stenách. Potom ju však zarazilo to, že cítila silné reiatsu, ktoré mohlo patriť len kapitánom, takže možno sa odtiaľto dostanú. Avšak, nepáčilo sa jej, že ich oddelili, pretože spoločne by sa odtiaľto rýchlejšie dostali než každá sama. Povzdychla si a zvesila hlavu, keď ju vliekol naspäť a dívala sa znova do tej tmy, kde nechcela byť. Raz jej to už stačilo, ale ona sa nijak brániť nemohla. Keby mala aspoň nohy voľné. Možno, že potom zistí dole, ako pôjdu preč tie putá a nejako sa von dostane. Najskôr sa snažila znova metať a vrtieť ako predtým, možno si to rozmysli. Nezabudla ho spútanými nohami aj párkrát kopnúť ako silnejšie mohla.

Ai -> "Ehm... jo... eh... jo?... aha... proč... jistě... určitě... skvěle... samozřejmě... yatta..." ozývalo se z telefonu celkem nezúčastněně, ale tys stejně věděl, že to jen tak hraje, protože se bojí dát průchod své vnitřní duze. "Dobře, napíšu si to do kalendáře... ne že by nebyl pátek a ne že bys o tom nebásnil už dva měsíce dopředu..." shrnul to potom Syo, když jsi konečně na chvíli zmlkl a dal mu prostor. "Nebudeš doufám chtít, abych si oblékl některou z těch tvých... pánských yukat nebo jak jsi tomu loni říkal, že ne," ujišťoval se ještě.

Ib -> Chlápek si z toho nic moc nedělal. Dotáhl tě zpět do sklepního vězení, hodil tě dovnitř do padacích dveří a přirazil je za tebou. Potom vyběhl zpátky nahoru, asi pomoci s těmi kapitány. Spěchal tak moc, že zapomněl zavřít zámek na dveřích!

Povzdychla si podráždene hlavou tvárou zarazenou do zeme, ale zrazu jej prišlo niečo divné. Nepočula zacvaknúť zámok. Rýchlo sa otočila sa dívala sa k dverám. Keď sedela na zemi, tak sa natiahla rukami k remienkom na nohách a snažila sa ich nejako rozviazať, ťahať za ne a hľadať nejaký uzol alebo hocičo, pretože nechcela čakať na to, až sa vráti a skontroluje si zámok na tých dverách.
"Prosím, prosím, prosím.." hovorila si potichu dúfajúc, že sa jej podaria rozviazať nohy. Ak, skúšala by ruky zubami ťahať remienky na rukách opatrne a systematicky, aby si nepoškodila ruky viac než mala, ale hlavne, aby to šlo dole.

Ib -> Tvůj boj s řemínky nebyl moc úspěšný. Ani zuby aby opatrné rozmotávání na ně neplatily. Možná by to fungovalo, ale chtělo by to mnohem víc času... Chtělo to nějakou jinou metodu.

Povzdychla si, pretože jej to nešlo. Musela vymyslieť niečo iné. Čo mala po vreckách? Tyčinku - dobré na zahnanie hladu, ale remienka tým nedá dole. Nechcela skákať po tomto neznámom mieste spútaná a tak sa šúchala po zadku po miestnosti hľadajúc niečo ostré, hocičo by určite pomohlo. Muselo tu niečo byť, predsa len si určite nepotrpeli na upratovanie, aspoň vto dúfala. Keby mala viac času, tak by remienka možno dala dole, ale radšej nechcela čakať a hádať koľko času ešte má. Mohol byť ten človek späť každú chvíľu a bez zanpakuto nedokáže efektívne bojovať. Jedine ak by kidom odpálila seba a zároveň protivníka, ale to by jej dvakrát nepomohlo. Tak či tak, stále sa snažila rukami niečo nahmatať a posúvala sa ďalej po miestnosti.

Nagisa Ai
 
"To jsem o tom opravdu mluvil tak často?" Pověděl jsem překvapeně a zalovil ve své paměti. Snažil jsem se vybavit si nějaké situace, kdy jsem se o tom zmiňoval.
Vzpomněl jsem si, jak jsem o tom ostatním říkal v hodině angličtiny, v cukrárně, u obchodu s oblečením, na veřejných toaletách v parku, při baseballu, hře "kop do plechovky", krmení kachen u rybníku, výrobě duhy či v zábavním parku... "Počkat... v zábavním parku to nebylo..."
"Eeeeeh... Ale já ti už jednu yukatu vyrobil. Je černo-růžová a opravdu roztomilá. Dokonce jsem ti k tomu již přichystal ladící sponku do vlasů. Hned si ji zamiluješ, až tu kombinaci uvidíš..."
Na chvíli jsem přerušil a vydal zvuk, který naznačoval, že nad něčím přemýšlím. "Zítra půjdeme všichni ke mně domů a vyzkoušíme si je! Jo jo, to půjde... Upeču dokonce tvé oblíbené sušenky..." 
No, Syo-kun určitě tušil, že sušenky, zase koupím v supermarketu a pokud ke mně přijde, tak ho do té yukaty násilím s Natsukim obléknu.

Tomisura Raiden
>>> Hiroshiho statek - nekonečné podzemí

Raiden se prokopával skrz zával a mířil chodbou dál, dál do věznice Reimei, kam ho zavedla cesta z docela fajn statku, až na to, že bývalí nájemníci raději vybuchovali než aby předali klíče novým majitelům. Inu, nemovitosti si dnes musel každý chránit, protože ceny šly nahoru a platy dolů. To mu připomnělo, že by měl So-dědovi poslat žádost o znásobení platu. Jediného, čeho se teď bál, aby nevyšel na konci tunelu někde v Mexiku. Zatím to vypadalo, že by ho tam klidně mohl zavést. Nikdy nechápal, proč někdo stavěl takto roztahané sídla. Pochopil by únikovou cestu, ale basu?

Tomisura Raiden

Raiden byl přímo nadšený, že se dostal někam, kde šlo cítit Reiatsu, kde to nevypadalo jako v dlouhé táhlé chodbě bez odboček a podobně. Hned jak se dostal někam, kde to vypadalo schůdně, zaměřil se na přítomné Reiatsu a začal je vyhledávat, čímž si v mysli tvořil i jakousi mapu. Bylo fajn být někým, kdo byl schopný. Ale taky si kvůli tomu prošel svým. Když lokalizoval někoho, kdo si myslel, že by mohla být Ib, vydal se jejím směrem. Popravdě, doufal, že to bude ona, protože kdyby zjistil, že šel do vězeňského bloku B a ona je v A, který mohl být úplně na druhé straně, nejspíše by něco rozbil. A to se přeci nedělalo. I když... už plánoval to, jak rozbije její celu, aby mohla ven. No, oběti byly nutné a železo se dalo překovat.

Tomisura Raiden

Raiden vysledoval nakonec stopu správně. Reiatsu po kterém šel, se skutečně nacházelo v cele, kterou co nejtišeji otevřel, ať měla jakýkoliv mechanismus. Pokud se jednalo o klasický zámek, byl odstraněn, podobně jako třeba elektronické zabezpečení, které bylo vyzkratováno. Otevřel pak dveře dovnitř a prohlédl si dívku, kterou tam našel. "Slečna Ib? Pokud ano, blahopřeji vám, právě jste získala jízdenku domů s kapitánem po boku," pronesl k ním klidným hlasem a pro jistotu se otočil, aby jí ukázal Haori. Po minulé zkušenosti si nebyl úplně jistý, jestli každý člen znal kapitány. "Kapitánský doprovod, minimálně do bezpečné oblasti je zdarma," dodal ještě a rozhlédl se po okolí. "Vaší zanpakuto mají zřejmě oni, že?" zeptal se jí a následně ještě doplnil otázku: "Pamatujete si kde jí přechovávají?"

Začala už panikáriť, čo u nej nebýva zvykom. Nenávidela prázdne miestnosti a tmu k tomu a ešte k tomu všetkému počula kroky naspäť. Začala premýšľať, ale nie racionálne, pretože sa vtedy rozhodla, že ktokoľvek vstúpi dovnútra, odpáli ho nejakým kidom a tým asi aj seba. Namierila rukami smerom k dverám, keďže počula ich otváranie. Pevne zatvorila oči, pretože znova prišlo svetlo. Chcela už vysloviť kido, ktoré chcela vypáliť, ale zarazila sa. To nebol hlas toho muža a dokonca poznal jej meno. Otvorila oči a zaostrila. Panika pomaly ustupovala a konečne si uvedomila, že reiatsu, ktoré cíti, patrí určite nejakému kapitánovi. Poriadne otvorila oči, keď jej ukázal haori, aby poriadne videla znak. Bol to kapitán 8. divízie, ktorého meno nepoznala, ale tak či tak bola rada, že ju našiel. Na druhú stranu sa cítila neschopná, že sa nedokázala odtiaľto dostať preč sama, ale nedávala to najavo.
"Som.. Ib." zamumlala potichu. Oslovenie "slečna" jej prišlo trochu divné, keďže jej ešte nikto nevykal, teda aspoň si to myslela. Prikývla na jeho otázku ohľadom zanpakuto, ale pri doplňujúcej sa zarazila. Fakt nevedela, kde sa nachádza.
"Bohužiaľ, to naozaj neviem, k-kapitán." povedala nervózne. Nevyzerala, že mala strach, pretože si udržala svoj neutrálny chladný výraz, ale tak či tak ho mala, aj keď nie už taký ako predtým.
"Našli ste Sayuri? Odvliekli ju niekam preč." opýtala sa ho rovno, pretože si to dievča zapamätala a nemohla z hlavy dostať jej vydesený hlas. Bola si istá, že ju poznajú a vlastne určite ju majú. Ib nikto nepozná okrem kapitána 7. divízie a pochybovala, že by tu bol aj on. Sayuri bola ďalšia čo vedela jej meno a bez pochýb to bola ona, kto kapitánovi povedal, kde ju má hľadať, ale nedalo jej to nespýtať sa.

Tomisura Raiden

Raiden byl rozhodně rád, že Ib nebyla tak "křehká" jako Sayuri, která byla vyděšená i ve chvíli, kdy se na ní někdo přátelsky usmál. Rozhodně vypadala jako někdo, kdo by se odsud dostal jakýmkoliv způsobem, ať by se dělo cokoliv. Sice vypadala, že byla trochu nervózní z jeho přítomnosti, ale s tím se hold musel smířit. "Tomisura Raiden, kapitán 8. divize. Kam vlastně patříš ty?" zeptal se jí a pak ještě odpověděl na její otázku ohledně shinigami ze čtvrté divize: "Neboj se, je v pořádku. Momentálně je s jedním kadeřníkem, který je knihovníkem, který je ale ve skutečnosti novinářem. Jsou odtud.. no, poměrně daleko, ale hned jak ti seženeme tvoje věci, tak se za nimi vydáme," oznámil jí tedy a zaměřil se na Reiatsu v okolí. Taktéž pátral pohledem po něčem, co by mohlo vypadat jako skladiště zabaveného majetku, zbrojnici a tak podobně, předpokládal, že taková věc, by měla být tam. "Asi nevíš kde jsou ti, co tě sem zavřeli, co? A kolik jích je?" zeptal se jí ještě, aby byl nějak informovaný o tom, kolik póvlů na něj ještě čekalo.

Ai-> Z druhé strany se ozvalo jen jakési zavrčení, které určitě znamenalo, že Syo se smířil se svým osudem a rád si yukatu oblékne... No, možná ne. "Já přijdu, ale s tou yukatou nepočítej, Aiko!" řekl a potom ukončil hovor. Aiko ti říkal, jen když jsi ho vytáčel... Aww.
(Co říkáš na to, že bys Natsukiho hrál ty zatím? Já si vezmu tohohle a tu kamarádku :-))

(Dobře, to půjde. Sice je tady ještě Ranmaru, ale ten nemá na festivaly příliš času, tak snad nebudu vadit, když to s ním také vyřídím :-))
 
 
Nagisa Ai
 
Potom co Syo ukončil hovor, jsem se rozjařeně usmál na displej mobilu. "Jednoho bychom měli... Teď ještě... ještě..." Povídal jsem si pro sebe a listoval seznamem kontaktů.
Narazil jsem na Ranmarové číslo, ale prozatím jsem ho nevytáčel. Musel jsem si připravit proslov, kterým ho donutím s námi jít. Byl to můj první kamarád v tomhle městě, co jsem se sem přestěhoval a byli jsme spolu téměř pořád, ale v současnosti je situace poněkud jiná. Střetl jsem ostatní, našel si další kamarády, ale to nás samozřejmě nerozdělilo. I ostatní mají Ranamara-kun rádi. Jen se poslední dobou nějak moc zaměřil na své postavení mezi skupinami delikventů a vypadá to, že řeší nějaké problémy, o kterých nechce mluvit. No, proslovy mi nikdy nešly, budu prostě sám sebou!
Zahájil jsem hovor a Ranmaru to hned zvedl. "Ahoj, Ran-chan! Tady Ai-kun! Máš o víkendu čas?" Pověděl jsem veselé. Chvíli bylo ticho. Pak se otráveně ozvalo. "Na žádný festival nejdu." Překvapeně jsem zamrkal. "Jak můžeš vědět, co jsem chtěl?! Jsi snad nějaké medium? Jak se tomu říká... no víš... mentalista?" Pověděl jsem nejistě, jelikož jsem pořádně nevěděl, co slovo mentalista znamená. Znal jsem seriál s takovým názvem. "Heh, co to zas kecáš? Mluvil si o tom v jednom kuse, hned mi bylo jasné, co si vode mě chtěl." Pověděl Ran-chan otráveně a povzdechl si. "Promiň, ale už mám nějaké záležitosti, které musím vyřídit. Promluvíme si ve škole." S touhle odpovědi jsem nebyl spokojený a Ranmaru to moc dobře věděl. "Aleeee... Koupím ti barevné lízátko! Dokonce se čtyřmi barvami!" Poté jsem slyšel jen zvuk, který naznačoval jeho jisté pobavení. "Dávej na sebe pozor... Zatím..." Hovor byl ukončen.
Nemůžu říct, že bych to nečekal, ale stejně jsem doufal, že půjde. "To by ti chození na festival zkazilo image nebo co? Tse..."
No, alespoň u jednoho člověka jsem věděl, že půjde na sto procent a tím byl Natsuki-chan! Ten by si něco takového nenechal ujít.
"Ou..." Můj míček mi spadl za postel. Musel jsem vstát a začít ho odtamtud lovit. To je vždy pořádné dobrodružství. Navíc pod postelí někdy najdu věcí, o kterých si myslím, že jsem je již nadobro ztratil. "Jé, tady byly ty nůžky..." Jako bych to neříkal. Míček se mi podařilo získat a po tvrdé práci jsem si lehl na postel a začal vyhledávat Natsukiho číslo.
"Aič-kjun!" Ozvalo se Natsukiho hlasem. Zdálo se, že je zrovna uprostřed nějaké pozdní svačinky. "N-natsuki... t-ty snad mlsáš dort?! A beze mě?!" Byla mi poskytnutá kladná odpověď. "Počkat, nic neříkej... jíš... jahodový dort z cukrárny naproti toho butiku, že jo?" Slyšel jsem, jak Natsuki polkl. "Bingo! Jako vždy dobrý odhad, Ai-kun." Potichu jsem zašeptal něco ve smyslu jako "závist". "Těšíš se už na ten festival? Bude to určitě legrace! Hej, nepůjdeme zítra ke mně a nezkusíme si své yukaty? Ty už jednu máš a Syo-kun si určitě vezmu tu, co jsem mu udělal." Pověděl jsem a hodil míček do vzduchu nad sebe, následně mi spadl na čelo a odrazil se kdoví kam. "Jo určitě přijdu! Vyzvednu Sya-chan. Urchitě ťo bjude... sranda." "Nejez, když telefonuješ, nejde ti pořádně rozumět..." "Ouky-douky-louky! Budu čekat..."
Tohle bychom měli vyřízené. Teď je přede mnou však ta největší výzva. Budu muset zavolat Nanami-chan. Prvně se musím přesvědčit, že nejsem nervózní. A teprve potom se do toho budu moct pustit.
Sedl jsem si a asi minutku meditoval. Poté jsem sebral do ruky mobil a zahájil hovor. Když to zvedla, pravil jsem... "A-ahoj, tady Ai."

Ai -> V telefonu se ozval dívčí hlas, který jsi tak dobře znal. "Ano? Ahoj Aii, co potřebuješ?" Zdálo se ti, že Nanami zněla nějak smutně nebo možná otráveně.

Nagisa Ai
 
Chtěl jsem pokračovat v konverzaci, ale zdálo se mi, že je Nanami-chan nějak otrávená. Okamžitě mě napadlo, že to bude asi proto, že jí volám. Navíc v tolik hodin. Třeba už spala nebo mě nesnáší?! No, to už možná přeháním... Nevzpomínám si, že bych udělal někdy něco, co by jí dávalo důvod mě nesnášet.
V horším případě mohla být smutná. Měl jsem strašné nutkání se jí zeptat, jestli se něco děje, ale možná jí to bude připadat, že jsem otravný a vlezlý. Nebo se mi může svěřit, ale stojí za to riziko? Hmm...
"Ee... Máš o víkendu čas? Přemýšlel jsem, že bychom se zašli podívat na festival, který se tady bude konat. Já, ty, Syo a Natsuki. Bude tam i ohňostroj..."
Vysypal jsem ze sebe. Musel jsem už něco říct, jelikož jsem nad tím už poměrně dlouho přemýšlel. Mohla by si usmyslet, že jí volám bezdůvodně, jen abych si z ní vystřelil nebo něco podobného.
"No tak! Nebuď tak nervózní. Vždy když s ni mluvím, tak se chovám jinak, než když mluvím s klukama. No, to je jasné... Oni nejsou roztomilá holka..."

(Na Ranmarua jsem zapomněla, pardon! Nějak ho kdyžtak zapojím taky, pokud bude příležitost)

Ai -> Na druhé straně bylo nějak moc dlouho ticho. Ale po té době, co ti připadala jako celá doba od počátku vesmíru, se konečně zase Nanami ozvala.
"Ráda půjdu." Dokonce už to znělo, že se usmívá.

Nagisa Ai
 
"Eh? Žádná odpověď? Opravdu? Co teď? Mám říct nějaký vtip na odlehčení atmosféry?... Třeba ten o tom zajíci, co mi říkal Ranmaru? Ne... to se velmi nehodí říkat dívce. Mohla by to špatně pochopit. Nebo se chystá odmítnout a neví, jak to hezký podat? Eh!! Neuvidím Nanami-chan v yukatě?! Počkat... to není to hlavní. Bez Nanami-chan to nebude ono! Jo! Nebude to tak awesome! Už jsem se i připravoval na to, jak ji na festivalu ohromím svým výkonem. Trénoval jsem opravdu tvrdě!... hodinu... Ale i tak! Počkat! Co když doufala v to, že tam půjdeme jen my sami dva? Co teď? Měl jsem ji tam pozvat na rande? Já jsem takový baka! Bylo by to skvělé místo na rande. Ta romantická atmosféra, ohňostroj a to vše zakončené vyznáním... Že bych ještě pozměnil nějak plány? Hmm... Ne, to už nepůjde... Sice, ovšem, avšak, možná, ovšemže..."
Po ohromné pouze, která mi připadala delší, než celý můj život se ozval ten osvobozující a nádherný hlas, jež pravil: "Ráda půjdu."
Ráda... ráda... ráda... Opakovalo se mi několikrát v hlavě jako ozvěna.
"Opravdu?! To jsem rád! Pak ti napíšu, kdy se sejdeme..." Pověděl jsem a usmíval se u toho od ucha k uchu. "Jo a nezapomeň si vzít yukatu... všichni ji budeme mít. Festival rovná se yukata, to prostě musí být. Myslel jsem, že bude dobré ji upozornit. Mohla by se cítit trapně, kdyby ji na sobě jako jediná neměla. Počkat... máš vůbec nějakou? J-jestli ne, tak ti můžu dát jednu, kterou jsem udělal..."

Ai -> "Mám yukatu, neboj se, Aii," ozvalo se z telefonu. Pořád jsi z toho měl takový nepříjemný pocit, jako by Nanami byla myšlenkami někde úplně jinde. "Už se těším," dodala ještě. "Festival v Karakuře jsem vždycky měla ráda..."

Nagisa Ai

"Takže máš... to je super!" Usmál jsem se do telefonu a pokývl hlavou. Zjevně bych bral raději tu druhou variantu, kde by yukatu neměla a já bych jí mohl dát tu, co jsem pro ni speciálně zhotovil. Je pink a hrozně cute, stejně jako ona... "Určitě by jí slušela... No, nechám se překvapit, jakou si vezme letos..."
"Jo to já taky... oslavy to je... moje..." Pověděl jsem poněkud zamyšleně, nebylo to tím mým obvyklým veselým tónem.
"Měl bych se jí na to zeptat? Hmm..." Pořád mě to trápilo. Nemohl jsem vystát, že by se Nanami-chan trápila a já jí nezkusil alespoň pomoct. Když máte nějaké problémy, je vždy lepší se o ně s někým podělit a vyřešit to společně. Také tu však byla možnost, že ji jen bolí břicho nebo tak něco...
"N-nanami-chan... je vše v pořádku? Zdáš se mi nějak smutná..." Nakonec jsem se zeptal. To bych přece nebyl já, kdybych se nezeptal. Nesnáším, když má někdo ponurou náladu...