Karakura

Amai -> Cesta plynula bez problémů a nakonec jste dorazili až do Tokia.

---> Tokio

Nagisa Ai

Nedočkal jsem se žádné reakce na mé volání, ale slyšel jsem nějaké podezřelé zvuky. Ranmaru? Jeho matka? Nebo zloděj? No, zdálo se mi, že odpověď na tuhle otázku budu velmi brzo znát. Raději to zkusím ještě jednou. Kdyby to byla jeho matka, tak by byla schopna vyletět zpoza rohu a umlátit mě do bezvědomý lžičkou. "To jsem já, Ai-kun! Jsi to ty Ran-chan?" Pověděl jsem vcelku vystrašeně.

Ai -> Šourání se na chvíli zastavilo, ale nikdo neodpověděl a za chvíli se zvuky zase obnovily.

Nagisa Ai

Tak teď jsem měl ještě větší strach než předtím. Tohle mi až podezřelé začínalo připomínat hororové příběhy. A já budu samozřejmě ten, kdo bude řvát bolesti a utíkat o život, doslova. "Ale no tak! Vzpamatuj se! Tohle přece není film. Je to dům tvého kamaráda. Co nebezpečného by to asi tak mohlo být. Ranmava máma je sice strašidelná a nebezpečná, ale určitě tuhle situaci pochopí..." Měl jsem chuť odběhnout zpět do pokoje a vyskočit balkónem pryč. Ztěžka jsem polkl a vrazil si menší facku. Rozhodl jsem se s tímhle divadlem skoncovat. Jednoduše jsem vyrazil za těmi divnými zvuky. A viděl jsem...

Ai -> ...Ranmaruovu babičku. Šourala se ke dveřím, do kterých jsi právě vkročil, a tak se tě lekla, že otevřela pusu a upustila na zem hrníček, který si nesla. Asi špatně slyšela, proto nevěděla, že tam jsi!

Nagisa Ai

Zaskočeně jsem zíral na babičku, která upustila na zem hrnek. Ani jsem nevěděl, že ještě žije. První myšlenka, která mi proběhla hlavou, byla... "Duch?" Podíval jsem se dolů a nevznášela se nad zemi, takže to tak asi nebude. "Á, promiňte, že jsem vás vylekal! Hned to zvednu..." Teď jsem se zas cítil trochu trapně. Zvedl jsem hrníček ze země a narovnal se. "Já jsem Ai! Ranmarův kamarád!" Pověděl jsem se zvýšeným hlasem. Předpokládal jsem, že špatně slyší, když nezaznamenala můj předchozí křik. Nevsázel jsem na to, že by si mě pamatovala. Doteď jsem ji viděl jednou, možná dvakrát.

Ai -> Babička byla z tebe poměrně vystresovaná. Nakonec ti ale odpověděla. "Ale Ran-chan teď není doma, mladý pane..." zaskuhrala a držela se nenápadně za srdce. Zatím ale vypadala, že to snad ustojí.

Nagisa Ai

"Aha, tak já přijdu někdy jindy!" Držela se dobře, takže jsem neměl důvod zde již déle zůstávat. "Asi bych už měl jít! Musím ještě někam jít!" Pověděl jsem a vyrazil ke vchodovým dveřím. Po pár krocích jsem si všiml hrnku v mé ruce a vrátil se zpátky. "Tohle vám vracím! Ještě jednou se omlouvám!" Teď jsem už opravdu měl v úmyslu dům opustit. Dnes mi ale Ranamru pěkně zavařil. Kvůli němu jsem si narazil žebra, málem vystrašil jeho babičku k smrti a pěkně se ztrapnil. Jednoho dne mu to určitě vrátím i s úroky.
Pokud neměla jeho babička v plánu mi z nějakého důvodu zabránit v odchodu, tak jsem snad v pořádku odešel. Poté jsem si to raději rychle namířil do obchodu pár bloku odtud, kde si koupím něco k pití a něco sladkého. To mi vždy zlepší náladu.

Ai -> Tahle mise už byla úspěšnější. V obchodě měli všechny tvé oblíbené pochoutky, jak jsi předpokládal, takže sis mohl trochu uklidnit pocuchané nervy. Město už celkem žilo... všichni se chystali na festival!

Nagisa Ai

Dorazil jsem do obchodu a několik minut přemýšlel nad tím, co si vzít. Bylo těžké se rozhodnout. "Vezmu si tohle a tohle... Nebo možná tohle s tímhle? Ale to bych si potom musel vzít i tohle... A samozřejmě tohle... Hele, to vypadá dobře... Počkat! Tohle jsem ještě neměl, nějaká novinka? Že bych to zkusil? Ale co když mi to nebude chutnat, co potom? Hmm, to je fakt těžké..." Nakonec jsem se však rozhodl. Popadl jsem melounový chléb a ramune k pití. Tohle jsem už opravdu dlouho neměl. Šel jsem k pokladně, zaplatil za svůj nákup a odešel pryč. Rozhodl jsem se sníst svou svačinku v parku kousek odtud. "Tenhle rok bude na festivalu hodně lidí... Super!" Když jsem dorazil do parku, sedl jsem si na lavičku, vysvobodil melounový chléb z obalu a snědl ho. Poté jsem to zapil ramune a chvíli odpočíval. "Jdu domů. Kluci říkali, že přijdou ke mně, tak až tam pak jsem..." Šel jsem domů, kde jsem začal kontrolovat, jestli mám vše potřebné na festival, včetně yukaty pro Sya.

Ai -> Když jsi přišel domů, zdálo se ti, že je tam nějaká napjatá atmosféra. A taky že ano! V obýváku v křesle seděl Natsuki a tvoje mladší sestra ho ovívala vějířem. Jakmile tě uviděl, vyskočil a běžel k tobě. "Ai-chi!" vykřikl a začal tě objímat. "Konečně jsi zpátky! Už jsem se bál, že snad... nedorazíš včas! Musíme se začít připravovat, hned!!" Vypadalo to, že letošní festival bere opravdu hodně vážně... nakonec... jako každý rok.

Nagisa Ai

Když jsem dorazil domů, cítil jsem tu nějakou známou auru, která nepatřila mé rodině. Přišel jsem do obýváku a spatřil jsem Natsukiho, jak sedí v křesle a udělal si z mé mladší sestry otroka, nic zvláštního... Než jsem stihl mrknout, už byl u mě a začal mě objímat. Nijak jsem nebránil, stejně to nemělo cenu, vím, že bych neměl šanci utéct. Velmi to prožíval, což bylo správné! "Yosh! Dáme se do toho!" Vykřikl jsem nadšeně a podíval se okolo. "To jsi tu jen ty? Kde je Syo-chan? Nahoře na něj čeká yukata..."

Syo -> "Syo-chan šel za mamkou! Prý dostal nápad na mangu!" vybafla s informací sestřička. Tvářila se hodně překvapeně, protože vaše matka nestrpěla, aby ji kdokoli rušil během jejího tvoření, nicméně Syo už byl v její kanceláři dobré tři minuty a stále ho neprohodila dveřmi.

Kioshi Hikaku

Vylezl z Dangaie jako první a mohl si tedy v klidu vychutnat pohled na Karakuru. Nevěděl, kde přesně se nachází, ale tohle město ho občas fascinovalo, už několikrát tady byl na misi a zažil zde spoustu zajímavých věcí. "Někdy bych se sem mohl podívat jen tak, bez povinností." Vytáhl si krabičku cigaret, jednu z nich si strčil do úst a začal bafat. Chtěl s tímto zlozvykem, který nedávno získal, chtěl pomaličku skoncovat, ale zkusit se má všechno. Samozřejmě tam jen tak nepostával věčnost. Začal se soustředit na okolní reiatsu v naději, že by mohl zachytit něco zvláštní.

Sai Kazuma

Dorazil jsem do Karakury chvilku po Hikakovi. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli nebudu náhodou vědět, v jaké části města se nacházíme. Bylo to sice nepravděpodobné, ale nulová šance to nebyla. Také jsem přemýšlel, kde bychom měli začít hledat. Moc mě toho však nenapadalo. Jak už jsem říkal, na tohle nejsem zrovna odborník. "Cože tu máme vlastně hledat? Nějakou jeho skrýš nebo něco takového?" Chtěl jsem se ujistit, že to chápu dobře. Těžko bude ona pláň schována tady v Karakuře. Ale může tu mít nějakou základnu, kde by mohly být vodítka, jak ji najít.

Sen Kagami

Kagami vylezl z Dangaie jako poslední. Takže teď byl v cizím městě v cizí zemi na cizím kontinentu v cizím světě. Jestli se tu ztratí, tak už cestu domů asi nikdy nenajde. To mu probíhalo hlavou stále dokola. Svět lidí byl rozhodně zvláštní. Divný budovy, věci sloužící k přepravě lidí...nic takového v Soul Society neměli. Kagami se pokusil něco vycítit stejně jako kapitán.

Kioshi Hikaku

Otočil se na své kolegy. "Tady věčně postávat nemůžeme. Cítím přítomnost tří shinigami v centru města. Můžou to být naše hlídky, ale také nemusí. Každopádně někde začít musíme." Nechtěl ze sebe dělat nějakého velitele a tak ještě podotkl. "Ovšem pokud máte nějaké jiné návrhy, sem s nimi." Lehčí než hledat něco v Karakuře by bylo i hledání jeli v kupce sena, na to si člověk může vzít magnet.

Sai Kazuma

"Není to jedno? Stejně nic lepšího nemáme. I když to budou naše hlídky, pořád můžou být aspoň trochu užiteční..." Upřímně mi bylo naprosto jedno, kde začneme hledat onu pláň tisíce lebek nebo toho vyšinutého shinigamiho. Podle mých zkušeností se nakonec všechno nějak najde a je to z osmdesáti procent jen náhoda.
"Tak jdem..." Pověděl jsem a vyrazil vpřed. Začal jsem se více soustředit na stopování reiatsu, hlavně na to těch tři zmíněných v centru města. "Je to docela daleko..."

Sen Kagami

Kagami tak jako tak nevěděl, kde by měli začít hledat tu takzvanou planinu. Jediné, co věděl je, že ve městě jí asi jen tak nenajdou, pokud nejde jen o název nějakého baru či tak něco. "Také mě nic lepšího nenapadá." odvětil na otázku o návrzích. To reiatsu, které cítil kapitán, cítil také, takže i kdyby se jim nějak ztratil, alespoň by věděl, kam vyrazit. No a tak vyrazil za těma dvěma najít tu snad hlídku.

Sai Kazuma

Zaslechl jsem rozhovor mezi partičkou shinigami. Bavili se o tom muži, kterého hledáme. Teď jsem ale nevěděl, jestli k němu patří a baví se o něm, protože ho osobně znají... Nebo ho jen uznávají a zatím se nepřidali k jeho takzvané armádě.
Mohli bychom je chvíli sledovat a uvidíme, co z toho vzejde, ale cesta sem už trvala dlouhou dobu, a tak mi došla trpělivost. Když nevíš, tak se zeptej.
Shunpem jsem se přesunul před žvatlající bratry v černém (nemusel jsem to dělat, ale vypadalo to víc cool). "Zdravím chlapci. Nemohl jsem přeslechnout váš rozhovor... Když s tím Kakuchim tak horlivě souhlasíte, znamená to, že asi patříte k té jeho skupince, žejo? V tom případě by bylo skvělé, kdybyste nám řekli, kde ho najdem."

Kioshi Hikaku

Dlouho přemýšlel nad tím jak na rozhovor zareagovat. Nebylo mu z něj úplně jasné, na čí straně ti chlápci vlastně jsou. Než si to stihl v hlavě dát do pořádku, ozval se Shnichi. Na rozdil od Saie dokráčel ke skupince klidným krokem. "A asi nemusíme podotýkat co by se mohlo stát, kdyby jste nám lhali, nebo nám to odmítli říct." Opravdu doufal spíš ve variantu, že k tomu Kakuchimu patří, protože vyhrožovat vlastním lidem by asi neměl. Každopádně souhlasili s ideologii či čímkoliv co Kakuchi chystá a něco o něm věděli.

Sen Kagami

A tak se Kagami vydal spolu s kapitánem a Saiem za tím reiatsu, které vycítili. Byla to celkem štreka, jelikož museli až na druhý konec města, ale Kagami to zvládl i přes své mírné nedostatky v oblasti shunpa. Když pak dorazili na místo vyslechli si dosti zajímavý rozhovor a než se Kagami nadál, Sai se u nich objevil a začal se s nimi vybavovat. Kagami si o něm pomyslel, že to bude nejspíše horká hlava a dál se to rozhodl neřešit. Kapitán k těm dvěma, teď už teda třem, vyrazil také a tak se Kagami vydal za ním. Nic neříkal, jen poslouchal.