Karakura

Karakura není žádné významné velkoměsto, v žádném ohledu. Přesto je ale něčím zvláštní. Sídlí tu mnoho podivných postav, které se pohybují ve stínu a o svém původu mlčí nebo jeho tajemství samy netuší. Nikdo neví, co se tu může příští den stát...

Byla středa ráno. Město vstávalo do studené mlhy a hustého provozu aut a lidí, kteří se snažili dostat do práce, na nákupy... zkrátka za svými záležitostmi. Ve zhruba stejnou hodinu se probudili i dva mladí muži, jejichž životy se už brzo měly střetnout, i když to zatím netušili. Neměli vůbec nic společného... kromě zvláštních schopností a jedné dívky, kterou oba znali... Asari Matsuyukiso, které ale málokdo řekl jinak než Matsu-chan.

Spoiler:

Nobu -> Mohl jsi spát klidně do poledne, přesto ses už časně ráno probudil do šerého, chladného pokoje. Nedávno jsi dokončil svou disertační práci, která ti měla vysloužit titul magistra astrofyziky. Tvůj vedoucí ji v těchto dnech zkoumal a zároveň po tobě chtěl vyjádření, zda bys měl zájem pokračovat v dalším studiu a stát se doktorem věd. To rozhodnutí bylo ještě před tebou, chtěl to však vědět co nejdřív. Obor tě zajímal, jenže tu byla ještě ta nevyřešená věc... TA věc. Nevěděl jsi, zda bys dokázal spojit doktorské studium a pátrání po tom, kdo způsobil smrt tvojí rodiny. Každopádně dnes tě nemuselo čekat nic horšího, než doučování jisté středoškolačky, Asari-san (nebo jak jsi jí ty a všichni v její okolí říkali, Matsu-chan podle jejího křestního jména), které nešla příliš fyzika a matematika. Každá koruna se ti hodila, proto ses stal jejím soukromým učitelem a každou středu a sobotu jsi k ní docházel.

Daichi -> Probudil tě budík. Další školní den, ponurý a nevábný, byl před tebou. Jediné, co tě donutilo vstát, byla představa, že ve škole uvidíš Matsu-chan, která se ti tak líbila. Její veselá povaha byla prostě neodolatelná a vždycky rozsvítila den, i když venku lilo jako z konve! Když si pospíšíš, možná i dorazíš na zastávku trolejbusu zároveň s ní! jezdili jste totiž ze stejné zastávky, U Rybníčka. Ovšem ještě před tím tě asi čekala snídaně s tvou rodinou... Slyšel jsi, jak ji dole maminka už připravuje. A tvoje sestra... ještě stále chrápala. Vstávání nebyla její silná stránka.

Daichi

Jako každé ráno mě budí můj uřvaný budík. Ale jsem na něj zvyklý takže mi to tak nevadí. Midori ještě určitě spí! řekl jsem si v duchu a posadil jsem se. Poté jsem se postavil přišel ke své skříni a chystal si uniformu do školy. Pak jsem si šel dát ranní sprchu. Doufám, že dneska uvidím Matsu- chan. Ikdyž je tak ošklivé počasí ona ho umí rozzářit. zamilovaně jsem se zamyslel, že jsem se doslova sekl v té koupelně. Jakmile jsem z ní vyšel ségra už čekala před koupelnou. Skoro jsem se jí lekl. Po ránu vypadá hrozně. Došel jsem do pokoje a koukl na hodiny. To už je tolik!! vykřikl jsem rychle jsem se začal oblékat. Jestli si nepospíším, tak nepotkám Matsu- chan!!! říkal jsem si v duchu a doslova jsem vystřelil z pokoje. Po schodech dolů¨jsem se řítil neuvěřitelnou rychlostí. Ale zpomalil jsem protože jsem mířil do jídelny, kde už seděl otec a máma chystala snídaní. Mami, já si vezmu svačinu sebou, dneska dost pospíchám. řekl jsem ve spěchu, když v tom se postavil otec a chtěl něco říct. Jeho ledově chladný pohled mě probodával.

Nobu Katsuhiko
Důvod proč vstal tak brzy byl jednoduchý.Opětovně se mu zdal ten hrozný sen.Opakovalo se v něm to co viděl kdysi dávno,smrt jeho rodiny.Po probuzení jen tak chvíli ležel a pozoroval strop svého pokoje.Přemýšlel nad tím zda se má dát do pátrání po tom co se stalo onou noc nebo dále pokračovat ve studiu.Po nějakém čase vstal došel do koupelny ve které si umyl tvář a zuby.Poté šel do kuchyně kde měl předem připravenou snídani v podobě pěti koblih které si minulou noc koupil v pekárně.No ještě než se do nich pustil donesl na stůl svůj notebook.Otevřel jej a začal psát email."Vážený pane profesore.V posledních dnech jsem velmi přemýšlel nad dalším studiem.Byl jsem rozhodnut pokračovat v něm ale cesta mého života vede jiným směrem.Omlouvám se ale své studium zatím pozastavím a vydám se hledat něco co jsem měl hledat už dávno".Po dokončení tohoto emailu jej odeslal.Chvíli seděl a jen tak přemýšlel nad tím jestli to bylo správné rozhodnutí.Když si uvědomil že ano dal se do jídla.Po tom co dojedl,uklidil po sobě a vydal se ven.Když sáhl na kliku svou levou rukou,zahleděl se na amulet po dědečkovy který nosil jako náramek a v duchu si opakoval to co mu říkal jeho dědeček onou noc.“Opatruj jej nýbrž ty si jeden z posledních našeho rodu…“.Dlouhou dobu přemýšlel nad tím který rod jeho dědeček vlastně myslel no nikdy na to nepřišel.Otevřel tedy dveře a vydal se do města za jeho žačkou.

Daichi -> "To své rodiče ani nepozdravíš?" okřikl tě otec za tvé neurvalé chování. Potom si došel pro noviny a zase si sedl. "Tak kde je ta miso, Tsuyu?!" utrhl se poté na matku. "Moc peněz nepřinesu, když budu chodit do práce pozdě!" Tvoje matka na to nijak nereagovala. S milým úsměvem mu dala miso polévku, kterou připravila k snídani. Tobě do rukou strčila krabičku se svačinou do školy. "Tak utíkej, a hodně štěstí dneska," usmála se na tebe.

Nobu -> Bylo teprve ráno a doučování mělo přijít na řadu, teprve až Matsu-chan přijde ze školy, takže jsi měl dobrých pár hodin pro sebe. Ale co doma? ve městě, jako je Karakura, se určitě dá najít hodně zajímavých způsobů, jak strávit den, i když není zrovna krásné počasí.

Daichi

Otcova poznámka jenom kolem mne prolétla. Vzal jsem si od mámy krabičku se svačinou a uklonil se. Děkuji. poděkoval jsem a vyrazil jsem na cestu na zastávku. Běžel jsem co mi nohy stačily. Cestou mě však zdržovaly kaluže a semafory na přechodech. Musím si pospíšit, abych to stihl. Jinak ji možná dneska nepotkám. řekl jsem si v duchu a přidal jsem. Konečně byla na dohled zastávka. Ať tam je, prosím! doufal jsem v duchu.

Daichi -> Už z dálky jsi viděl veselý deštník s beruškami, jaký nosila jenom Matsu-chan. A také přijíždějící trolejbus!

Daichi

Kaluž, nekaluž. Teď už to bylo jedno. Věděl jsem, že tam Matsu- chan je, tak jsem ještě zrychlil. A druhý důvod byl trolejbus. Musím to stihnout, ale co když nebudu schopný vyslovit, ani jedno slovo? Už jenom pozdravit ji a nezrudnout mi dává zabrat. zamyslel jsem se a byl jsem zastávce blíž a blíž. Matsu už nastupovala do trolejbusu a já se přiřítil jen tak tak. Ale když jsem si sahal do kapsy pro peníze na jízdenku. Ale ne! Asi jsem si zapomněl peněženku! řekl jsem nahlas a marně jsem prohledával kapsy i svou tašku přes rameno. S takovou se musím pro ni vrátit, pokud se řidič nesmiluje, nebo někdo jiný. pomyslel jsem si smutně a stále jsem se snažil najít aspoň nějaké peníze.

Nobu Katsuhiko
Šel směle probouzející se Karakurou užíval si nádherný ranní vzduch.Jeho kroky směřovali neznámo kam.Prošel se kolem parku nedaleko jeho domu a pak se vypravil hledat nějakou restauraci ve které by si dal nějaký dobrý nealkoholický nápoj.Procházel zrovna kolem zastávky trolejbusu "U rybníčka".Viděl jak do něj nastoupila Matsu-chan no ona neviděla jej.Vzápětí se přihrnul nějaký mladík.A zoufale se snažil najít peníze kterýma by zaplatil svou jízdu do školy.Nobu sáhl do kapsy a vytáhl z ní drobné přesně na trolejbus.Přistoupil k mladíkovy a strčil mu je do ruky."Tady vem si je." Poté se mu zahleděl do tváře a mile se usmál.Hned na to se otočila pokračoval dále ve snaze že brzy najde nějakou restauraci nebo něco jí podobné.

Daichi -> Jak ses tak v dešti přehraboval kapsami, ucítil jsi, že tě někdo popadl za rukáv a vtáhl do trolejbusu, který už zavíral dveře. Ocitl ses v přecpaném dopravním prostředku a zjistil jsi, že jsi namáčknutý přímo na Matsu-chan, která ti právě s úsměvem podávala jízdenku.
"Jenom si ji musíš ještě cvaknout," pobídla tě s úsměvem, abys nejel na černo. Vytáhla tě přesně ve chvíli, kdy jsi překvapeně hleděl na nějakého mladého muže, který ti podával drobné, ale nestihl sis je vzít ani nijak zareagovat. Ale ten muž ti přišel něčím zvláštní, až ti to rozbušilo srdce. I když... to mohla mít na svědomí i Matsu-chan, která teď byla kousek od tebe.

Nobu -> Jako by mlha nestačila, začalo k tomu pršet. Nebyl to nijak těžký déšt, aspoň zatím, ale ono na podzim ani to není příjemné. Teď to chtělo najít nějakou restauraci co nejrychleji. Jindy by sis zapadlé hospůdky asi nevšiml, ale teď upoutala tvou pozornost. Zahlédl jsi opršelý nápis "Big Ben", prosklenou tabulí jsi uvnitř viděl prázdnou, potemnělou místnost s několika stolečky.

Daichi

Už jsem byl beznadějný, že nic nenajdu, když v tom se objeví chlápek a dá mi nějaké peníze. V tom když mi podával peníze, jsem ucítil takový zvláštní pocit. Co to? řekl jsem si v duchu. Nevím jestli to způsobil on, nebo ten fakt, že mě zrovna někdo začal táhnout do trolejbusu. Aaaaargh! vyznělo ze mě, když mě někdo zatáhl do trolejbusu. Strašně jsem se lekl a jakmile jsem se otočil a zjistil, kdo mě tam zatáhl. Celý jsem zčervenal. V životě jsem nebyl Matsu- chan tak blízko. A ještě nikdo tohle pro mě neudělal. Ma Ma Matsu- chan! zakoktal jsem se. A celý červený jsem ze sebe snažil dostat poděkování. Děkuji ti moc. Nevím, jak bych ti to oplatil.vzal jsem si od ní lístek a pousmál jsem se a rukou si prohrábl vlasy. Nikdy, nikdy jsem tak u ní blízko nebyl. Je tak roztomilá. Tak mi buší srdce, že by ho možná dokázala sama slyšet. říkal jsem v duchu a zkoušel jsem se natáhnout, abych si mohl cvaknout lístek. Matsu- chan tak krásně voní. řekl jsem si v duchu, když jsem se kolem ní snažil natáhnout, abych si cvakl lístek. Jakmile jsem ho už měl cvaknutý jen jsem vedle ní postával. Snažil jsem se dívat do jejich krásných očí, ale když se podívala na mě tak jsem vždy uhnul a to vždy ze strachu, že by si mě všimla, že ji pozoruji. Ale v hlavě mi začala vrtat jedna věc. Co to bylo za pocit? Ten chlápek byl divný. zamyslel jsem při pomyšlení na toho chlápka. Ale pak jsem se koukl na Matsu- chan a chlápek byl pryč z mé hlavy.

Matsu-chan

se stále usmívala, ale kdyby nebyl Daichi tak rozrušený, mohl by si všimnout - teď, když byl u ní konečně dostatečně blízko na to, aby si její oči opravdu prohlédl, že v nich není jenom dobrosrdečnost, ale někde hluboko také zvláštní smutek a pokora, které právě dnes více než jindy vyplouvaly na povrch. I když byl do ní Daichi zamilovaný, moc o ní nevěděl. To skoro nikdo ve škole. Chtěla vždy slyšet vše od ostatních, ale sama toho o sobě nikdy moc neřekla, ne ty důležité věci, i když historky o tom, jak jí snídaně utíkala z talíře, se z ní jen řinuly, spolu se zvonivým smíchem. Usmála se na Daichiho.
"Běhat v dešti bez průkazky na trolejbus, to je mi nápad," zachichotala se. "Doufám, že na tu dnešní písemku z matiky jsi připravený líp! Jelikož já ne, tak si možná sednu vedle tebe," začala se smát, jak bylo jejím zvykem.

Daichi

Přiblble jsem se usmál na její poznámku o průkazce. Ano, připravoval jsem se. Tak to bude fajn. Klidně si sedni vedle mě. řekl jsem a čím dál víc jsem se červenal. Woooooow!!! Bude sedět vedle mě!!! To je snad sen. zamyslel jsem se, ale začal jsem bádat proč se nepřipravila na test. Matsu-chan? Proč ses nepřipravila na test? Vždy jsi totiž připravená. Stalo se snad něco? zakoukal jsem se Matsu-chan pomalu a opatrně do očí. Tohle mi nesedí. Matsu aby nebyla připravená? Zatím něco bude. Možná to skrývá, aby do toho netahala ostatní. pomyslel jsem si a čekal na odpověď od Matsu-chan.

Matsu-chan

"Ale ne, kdepak," odpověděla, ovšem její zářivý úsměv byl možná až moc zářivý, a také se ti nepodívala do očí. Najednou jako by ji hrozně zajímaly šedé šmouhy, které ubíhaly podél oken trolejbusu. "Brzo už budeme u školy," řekla potom a otočila se ke dveřím, což bylo zády k tobě. Ke škole ale přitom ještě několik minut cesty zbývalo.

Daichi

Zadíval jsem se na ní. Tohle se mi nelíbí. Něco se určitě muselo stát. pomyslel jsem si a chtěl jsem ji chytit za rameno. pomalu a pomalu jsem zvedal ruku, ale nějak jsem neměl odvahu. To nedokážu!!!! čím moje ruka byla blíž, tím víc jsem byl červený. Ale nakonec jsem sebral poslední kousky odvahy a dotkl jsem se jí. Matsu-chan? Co se stalo? řekl jsem trochu zakoktaně. Vím, že je hodně vysmátá, ale tímhle už něco skrývá. pomyslel jsem si a vyčkával jsem jestli mi to Matsu-chan řekne.

Matsu-chan

chvíli mlčela a stále se na tebe nepodívala, ale pak jsi slyšel její trochu roztřesený hlas přes hluk trolejbusu.
"Řeknu ti to později, Daichi-kun, ano?" Aspoň už nezapírala, že něco doopravdy není v pořádku. Za chvíli trolejbus zastavil a vy jste se spolu se zástupem dalších výrostků vyhrnuli ven, před školu a do ní. Vypadalo to, že jsi narušil snahu Matsu-chan vypadat ve škole v pohodě a že je vše v pořádku, teď se snažila o nejrychleji setřást ten smutek, který dala najevo, a zase se na všechny smát.

Daichi

Dobře. řekl jsem a následoval jsem Matsu-chan. Nemám rád, když se někdo trápí. A když je to Matsu-chan, tak mě to trápí 2x víc. říkal jsem si v duchu při cestě do školy. V hlavě jsem si trochu ještě opakoval matiku. Pomalu jsem vešel do třídy a uviděl už Matsu-chan, jak sedí u mě v lavici. Nebyl to sen!!! řekl jsem si pro sebe a skoro jsem vybouchl štěstím, ale vzápětí jsem toho nechal, protože tu byla ta věc co mi chtěla říct. Je dobrá, že se tak dokáže skvěle přetvařovat. Zajímá mě co jí trápí. zamyslel jsem se a doslova jsem zůstal stát. pak jsem došel ke vé lavici a posadil jsem se. Usmál jsem se na ní. Byl jsem u toho skoro celý rudý a taky jsem se snažil skrývat, že mě to trápí.

Matsu-chan

už byla zase ve své obvyklé náladě, usmívala se a štěbetala s každým kolem sebe. Byla dost oblíbená, takže kolem tvojí lavice, kde seděla, se brzo utvořil kroužek kluků i dívek, kteří si opakovali a radili na nadcházející písemku. Bylo to z goniometrických funkcí, což hodně lidem dělalo problémy. Zrovna na něco nemohli vůbec přijít.
"Naštěstí Daichi-kun tomu rozumí! Daichi-kun, pojď k nám, potřebujeme pomoc!" skoro zazpívala svým milým hláskem Matsu-chan a mávala na tebe.

Daichi

Poprvé v životě jsem viděl u mé lavice tolik lidí. Vždy jsem se všem stranil, protože jsem se mezi nimi nikdy necítil dobře. Jakoby mě nepřijaly. Byl jsem pro ně neviditelný. Ale Matsu-chan mě dokázala zviditelnit. Když mě oslovila svým milým hláskem, zase jsem zčervenal. Pomalu jsem přišel k lavici a vytáhl jsem si sešit. Než jsem však to stačil udělat, všichni mě zavalili otázkami. Dobře. Tohle prostě musíte udělat takhle, po té co to provedete uděláte tohle... a pokračoval jsem ve vysvětlování. Nevím jestli mě všichni slyšeli. Protože jsem mluvil po tichu. Nebyl jsem zvyklý, že na mě zírá tolik lidí. Nikdy po mě nic nechtěli, připadal jsem si pro ně neviditelný. Teď všichni chtějí poradit. Co když, ale zase budu neviditelný? zamyslel jsem se doslova jsem se sekl a upřeně jsem hleděl do lavice.

Nobu Katsuhiko
Když onen kluk zmizel v trolejbusu bez peněz jenom se pousmál a pokračoval dále v chůzi.V tom začalo pršet. "To si ze mně někdo dělá srandu né?A k tomu ještě ta mlha."Říkal jsem si sám pro sebe a zmateně koukal kolem v tom mi do oka padal jakási hospůdka.Přistoupil jsem rychlím krokem k její prosklené části a koukal dovnitř."Tmavé místo ve kterém se toho moc neděje.To přesně teď potřebují místo kde bych se mohl uklidnit."Pomalu tedy otevřel dveře a sedl si k baru u kterého zatím nikdo nestál,barman jakoby tu nebyl."Je to tu opravdu zvláštní."pomyslel jsem si a hned na to ze sebe vydal "Halooo je tu někdo?"Dále jsem jenom čekal co se bude dít.

Daichi

Zvonek mě probral. Vzpamatoval jsem se a usmál jsem se na Matsu-chan. Není za co. řekl jsem ji a už jsem si vytahoval propisku. Učitel rozdal zadání a už jsem se dal do čtení. Tobě taky. řekl jsem Matsu-chan, když mi popřála. Tak tohle je jednoduché tohle rychle zvládnu. řekl jsem si pro sebe a začal jsem rychle počítat. Nebylo to nic těžkého. Měl jsem to během chvilky. Když byl učitel vzadu tak jsem se nenápadně koukl, jak je na tom Matsu-chan. Tohle by neměla takhle počítat. zamyslel jsem se. Do konce testu byla ještě spousta času. Matsu-chan? Podej mi svůj test. Máš tam chybu. Já ti ten test udělám. zašeptal jsem, aby mě nikdo neslyšel. Chtěl jsem Matsu-chan pomoc. A taky mě to stálo hodně odvahy se zeptat jestli chce vůbec pomoc.

Nobu -> Po poměrně delší chvíli se zezadu vyštrachala nějaká zrzavá žena, ne vyloženě mladá, ale ani ne stará. Vypadala rozespale a nevrle.
"Kde je ten budižkničemu, to zas někam odešel? Mě šlehne, fakt už jako, tak nejdřív si chce rozepsat služby a pak na to kašle, já mu takovou lísku, až se vrátí... Dobrý den," zareagovala až po kratším monologu na tvou přítomnost. "Co si budete přát?" otázala se a snažila se předstírat, že je milá barmanka, i když s její momentální vizáží jí to moc nešlo.

Matsu-chan

na Daichiho chvíli hleděla a bylo vidět, že vážně uvažuje o tom, že mu svůj test dá. Nakonec si to však rozmyslela. Usmála se na něj a zašeptala.
"To by nebylo správné, Daichi-kun. Musím se to přece nějak naučit! Jenom mi prosím ukaž, co mám špatně..." a nenápadně k tobě svůj papír posunula, přitom se otočila dozadu, aby kontrolovala, jestli učitel nejde.

Daichi

Matsu-chan ale jeho požadavkům nevyhověla. Je tak hodná a slušná. řekl jsem si pro sebe z údivem a začal jsem se zase červenat. Taky jsem se pomalu ohlédl po učiteli. Zrovna byl v místě, kde na něj nevidí. Pod rukou si podstrčil svůj test tak, aby ho Matsu-chan viděla. Propiskou jsem poklepal na příklady, které má špatně. Opiš si to! zašeptal jsem. Jak si tohle opíše bude to mít dobře. řekl jsem si pro sebe. Byl jsem docela nervózní. Možná to bylo kvůli tomu, že Matsu-chan poprvé se mnou seděla v lavici a nebo taky z hrozícího nebezpečí, že je učitel nachytá. Pro jistotu jsem se ještě jednou koukl, jestli učitel náhodou nejde zpět.

Matsu-chan

si rychle tečkou označila, co má špatně, a lehce si vedle toho napsala správné řešení, ovšem ne postup. Potom se na tebe děkovně usmála a kývla, a začala se snažit přijít na správné řešení sama. Tak uplynul zbytek hodiny. Matsu-chan se až do poslední chvíle trápila nad papírem. Viděl jsi, že pár příkladů nakonec vyřešila, ale nějaké jí stále chyběly. Měla tam spoustu škrtanců a přepisování, takže nezbývalo než doufat, že z toho učitel něco vyčte. Když byly písemky konečně odevzdané, Matsu-chan položila propisku na lavici a zhluboka si oddechla.
"Uffffffffff tak to bylo teda něco!" ulevila si po té námaze. Třída se okamžitě naplnila štěbetáním o tom, co komu jak vyšlo a co bylo správně.

Daichi

Doufám, že jsem ji aspoň nějak pomohl. zamyslel jsem se a všiml jsem si, jak si oddychla. Vypadala při tom tak roztomile. Byla přestávka a já se pomalu otočil na Matsu-chan. Matsu-chan? Vzpomínáš nato na co jsem se tě ptal ve trolejbuse? chvilku jsem se odmlčel , ale znova promluvil. Jestli o tom nechceš tady mluvit, můžeme jít někam jinam. Nebo třeba až po škole. dořekl jsem a ruce jsem měl položené na lavici. Byl jsem docela nervózní se jí na to znova zeptat. Zajímalo mě to a chtěl jsem vědět kvůli čemu se trápí.