Karakura

Yoshiro hlasitě vzdychl a zadíval se na oblohu. Ve tváři se mu usadil přemýšlivý výraz s náznakem maličkého vyděšení. Zase se obrátil směrem, kterým odpálil Genmu.
"Genma mě zabije, až zjistí, že to bylo k ničemu, meh," řekl kapitán, vstal z lavičky a protáhl si ruce.
"Nevím, kolik ti toho říká slovo informátor. Zřejmě mu moc nerozumíš. Definuje totiž někoho, kdo má zásobu důležitých informací, které může nabídnout a za to jsou mu následně poskytnuty jisté výhody. Jako třeba klid od mocných stran, jakou je například Gotei 13."
Když dokončil protahování, pravou rukou uchopil jílec svého meče a tasil. "Podívej se. Tamhle můj kamarád je zraněnej. Byla to nutná oběť pro to, abys mi věřil, jenže to tak nějak nevyšlo, potřebuju ho dostat do nemocnice. A nemůžu vás nést oba, takže buď půjdeš dobrovolně se mnou nebo už nikdy nepůjdeš nikam. Cílem naší cesty by samozřejmě bylo vězení na pozemku kasáren druhé divize, odkud by tě nejspíš přesunuli do Centrály 46, kde by tě soudili. Pokud se ale rozhodneš, že se mnou nepůjdeš, budu tě muset zabít." Po své řeči si Yoshiro odkašlal. Měl nějak sucho v krku. Už se potřeboval napít.

Satoshi
V zásadě nikde nic. Na druhou stranu, kdyby na mě vyskočily důkazy, bylo by to příliš jednoduché. Nevypadá to, že by tady něco bylo. Jsi si jistý, že jsme tady správně? zeptal jsem se netradičně tichého Jitena

Jiten

"Jistěže. A nic tady není, protože si to Quincy už odnesli. Tak jsem také tenhle úkryt našel, protože jsem je sledoval," usmál se ochotně s vysvětlením.

Satoshi
Dobře, takže jediné co tady můžeme dělat je hledat pozůstatky, co tady nechali. zhodnotil jsem Nevěřím, že si dali dostatečnou práci s tím, aby zahladili všechny stopy. analyzoval jsem a vypálil Shakkaho do prostoru, při nejlepším by to tady trochu osvětlilo a při nejhorším to tady vybuchlo.

Yoshiro se pobaveně zasmál. "Pokud tě zabiju, přijdu o přísun informací do budoucna?" Poškrábal se ve vlasech a v druhé ruce si pohodil s mečem. "Jak že my ty informace vlastně chceš poskytovat, když nejsi s nikým? Budeš mi říkat, kde mají nejlevnější maso a kde dělají nejlepší sestřih?" Chvíli počkal a sledoval Kena. "Šanci jsi během tohoto rozhovoru dostal několikrát a nechytil ses jí. A abys věděl. O ty informace se opravdu nebojím," uchechtl se znovu. Měl přece Jitena, který mu aspoň nějaké info dal. Právě díky němu se dostal ke Kenovi. "Mám to teda brát tak, že se mnou dobrovolně neodejdeš?" zeptal se.

Satoshi -> Vybuchl jen strom, který rostl nad úkrytem, takže vlastně svůj účel to splnilo... skrz díru se zhora vnikalo celkem dost světla. Pokud tě zajímaly artefakty z každodenního života Quincy, tak jsi měl materiálu celkem dost, nicméně nic, co by se aspoň vzdáleně blížilo zbrani nebo technologii, tu bohužel nebylo. Teoreticky jsi mohl posbírat papíry, které byly rozházené v jednom rohu. Možná by v nich mohla být nějaká zajímavá informace. A nebo možná taky ne.


Genma

Tvrdit, že byl Genma zraněný, bylo tak trochu slabé slovo. Genma byl polomrtvý, krvácel, byl v bezvědomý a zachránilo ho jen to, že se uměl velice dobře sám léčit, což taky hned zpočátku udělal, jinak by nejspíš nepřežil. Než omdlel, tak se cítil velice špatně. Samozřejmě kvůli tomu, že málem umřel, ale to bylo vedlejší oproti pocitu zrady, který zažil, když se nejdřív Ruyichi bavil s Reimei, potom s hollowem a nakonec se ho pokusil zabít a ještě to ani neudělal pořádně, jako kdyby Genma snad byl nějaký slaboch ze čtvrté divize, kterého stačí trochu posekat a on umře. Jeho poslední slovo, než upadl do bezvědomí, a va které se mísily údiv, smutek a zhrzená láska chuť vraždit bylo: "Ruyichi...!"

Už ani necítil, že po nějaké chvíli strom, o který se bezděky opíral, vyletěl do povětří a Genma s ním, načeš přistál někde v křoví. Bylo mu to celkem jedno, kde ležel v bezvědomí a krvácející.

Satoshi
Aha, takže jsem odpařil strom. zhodnotil jsem se stoickým klidem No budiž, nemůžeme všichni mít uber stromy, které vydrží zásahy meteorem. povzdechl jsem si a začal sbírat poletující papíry. Hm... nevypadá to slavně. říkal jsem si během prohlížení papírů Co ten druhý sklad, myslíš, že bude větší šance? zeptal jsem se svého společníka

Ken

"Ruyichi.. Yoshim... Yoshiro." Znovu si Yoshira prohlídl. "Už si vzpomínám. Chvíli mi to zabralo." Ken si většinou jména pamatoval a zrovna někoho takového by si měl pamatovat, kdyby byl jedním z těch bláznů co do Hiroshiho vkládali své naděje. "Měl jste pravdu s tou mou důvěrou. No dobře snad se na mě nebudete zlobit za mou drzost lhát vám. Jméno toho chlapce je... a vypadá.... chodí do ..." Pak se odmlčel. "Tohle vám musí stačit a na oplátku tedy doufám že mi dáte do budoucna pokoj. Vy konkrétně! Zbytek Gotei ať se ukáže až něco opravdu podělám. Být vámi, tak na to přikývnu a vezmu toho muže co nejrychleji do té nemocnice, nedávám mu moc šancí... tak?"

Yoshiro chvíli nic neříkal. Vyslechl si všechno, co mu Ken mohl dát a i to něco navíc. Zdálo se, že si chlapec myslí, že je v pozici, kdy si na kapitána může vyskakovat. Bohužel pro něj, nedal Yoshirovi odpověď na jeho otázku.
"Beru to tak, že se mnou dobrovolně jít nechceš, dobře," řekl a ohlédl se přes rameno. "Jo, máš pravdu, měl bych si pospíšit, jinak to asi nepřežije." Podíval se na svůj meč, potom na Kena. "Víš, byl bych radši, kdybych tě mohl vzít sebou jako zajatce, jenže jsi skutečně problémový, přesně jak Jiten říkal." Jakmile domluvil, vrazil Kenovi meč přímo do srdce. "Omlouvám se, nicméně tenhle osud sis vybral ve chvíli, kdy jsi zaútočil na členy mé divize." Yoshiro Kenovi nevěřil, hodit něco na mrtvého je jednoduchá záležitost a dokáže jí zvládnout i podprůměrný lhář. Těžko říct, jestli vůbec Ken Yoshirova slova slyšel. Přece jen, když někoho bodnete do srdce, děláte to nejspíš pro to, aby jeho smrt byla co nejrychlejší a nejméně bolestivá. Smrt by si pro Kena stejně přišla, už jen tím svým chováním si o to říkal. Yoshiro mu vybral celkem pohodlný odchod.

Yoshiro zavřel oči, když bývalý člen Reimei naposledy vydechl. Pevně sevřel jílec svého meče, který byl stále zabodnutý v chlapcově srdci. Nebyla to první osoba, kterou Yoshiro zabil. Věděl, jaké to je a jaký to má na člověka dopad. Nikdy to není lehké, ať už jde o vašeho největšího nepřítele nebo jen náhodného pěšáka, který se vám připlete do cesty.
Yoshiro otevřel oči a podíval se na Kenovo bezvládné tělo. Seděl na lavičce. Vypadalo to jako by spal. Yoshiro z něj vytáhl svůj meč a podíval se na něj.
"Byl to jenom kluk," zašeptal a zakroutil hlavou. Svojí volnou rukou chlapci zavřel oči a konečně se otočil. Několika kroky se vzdálil od lavičky a během toho jedním seknutím očistil svojí zanpakuto od Kenovy krve. Potom meč schoval zpět do pochvy.
Teď zbývalo jen vzít Genmu a dostat ho do Seireitei. To by neměl být tak obtížný úkol.
Yoshiro si uvědomil, že by si měl pospíšit, aby to doktor vůbec přežil. Přidal tedy do kroku, který se zanedlouho proměnil v běh. Jeho vlasy mu vlály vzduchem jako krásná bílá hříva nějakého majestátního mustanga. Jeho plášť byl jako vlajka ve větru. (trololo)
Ladným skokem přeskočil keř, za kterým Genma ležel. Když ho uviděl, uvědomil si, jaké hrozné zranění mu vlastně způsobil.
"Genmo!" zakřičel starostlivě a okamžitě si ke svému zraněnému příteli dřepl. Svojí levou rukou mu podepřel hlavu a pravou začal zkoumat jeho zranění. V jeho obličeji se usadil zděšený výraz. Tedy, neměl nejmenší tušení, jak moc vážné to je, ale podle toho, kolik krve z Genmy teklo, se rozhodl, že to asi nebude úplně v pohodě. Ještě chvíli nad ním dramaticky dřepěl, a pak ho přehodil přes svoje záda.
"Vydrž, Genmo! Dostanu tě odtud!" řekl odhodlaně. Teď už jen musel otevřít bránu Senkai.
. . .
K čemuž samozřejmě potřeboval svůj meč, který měl v pouzdře na zádech. "Phew!" Dřepl si na pravé koleno a opatrně Genmu položil na zem. Potom bleskově tasil svůj meč a bodl ho před sebe, čímž otevřel bránu.
Znovu tedy zopakoval celý proces se schováním meče, opatrným zvednutím Genmy a konečně zamířil zpět do Seireitei. Domů. Bohužel jen na chvíli. Musí se totiž vrátit, aby dokončil svoji skutečnou misi. Najít Hiroshiho nástupce. S informacemi, které dostal od Kena, pokoj jeho duši, by to neměl být takový problém.
Když se za Yoshirem brána zavřela, vyrazil na druhý konec tak rychle, jak mu to jen nohy dovolily.
Hlavou se mu teď honilo hodně myšlenek. Kenovo zabití v něm probudilo vzpomínky na další, jejichž cesta skončila právě na špici Yoshirova meče.
Pamatoval si je všechny. Saizawa. Jeho kamarád ze třetí divize, který sotva přežil útok hollow, kterého dostali za úkol eliminovat. Přišel o obě nohy a část torsa. Umíral v bolestech a Yoshiro ho od nich zachránil.
Fukaku, sériový vrah, po kterém šel s Razakim, když spolu působili ve třetí divizi.
Amaka, žena, která se pokusila zabít kapitánku Suiren ve spánku.
A po nich další a další. Nedalo se říct, že by některých z těch zabití litoval, to ne. Udělal to pro dobro ostatních. Kdyby nezabil Hiroshiho, tak by ho nejspíš zabila vrchní kapitánka nebo Izanagi, ok, ale o to tu teď nejde, prostě, kdyby Hiroshi přežil, Seireitei by to určitě odneslo, bylo to nutné. Tak proč se Yoshiro vždycky cítil tak špatně, když si na to vzpomněl? Kenova smrt mu nejvíce připomněl právě tu Hiroshiho.
Už se s Genmou blížili ke druhému konci. Yoshiro se zhluboka nadechl, pevněji uchopil Genmu a odrazil se pravou nohou do skoku.
"Už tam budeme!"

> 4. divize

Jiten

zakroutil hlavou.
"Nemyslím si. Je prázdný celou dobu, co jsem tady, a pokud mohu soudit, byl tak už několik desítek let," odpověděl Satoshimu.

(oh, there was a post... o.O)
Satoshi
Figures... pouze jsem si řekl, když Jiten řekl to, co jsem čekal. To není dobré, prozatím skočím zpátky domů a nechám své podřízené analyzovat to, co jsme tady nalezli a hned se vrátím, ještě by tady něco mělo být. vysvětlil jsem své kroky a místo klasického otevření Senkaimonu jsem sekl dvěma prsty do prostoru a vytvořila se pseudo brána, kterou jsem testoval, byla mnohem rychlejší, takže ideální čas ji opět zkusit.

Jiten

chvíli hleděl na místo, kde Satoshi před chvílí stál.
"Hmm..." řekl potom. Nechtělo se mu na Satoshiho čekat tady v té díře, takže vyskočil dírou po stromu ven a začal se procházet. Za Karakurou byla docela pěkná příroda.

Satoshi
Nad Jitenem se objevil meziprostorový rift a těsně vedle něj spadla... motorka. o.O

Já jsem přiletěl na strom a chudák strom, který předtím navyklal Genma jsem dopadem rozpůlil na půl. Hm... už je to lepší, ale pořád to chce vylepšit kalibraci... ty náhodné místa otevření se mi moc nelíbí. analyzoval jsem při pohledu na zavírající se "díru" Ale aspoň je to přesnější, než místo 12 divize vletět do kanclu divize první... mumlal jsem si pro sebe. Jo, mimochodem, jsem zpět. informoval jsem Jitena

Jiten

"Satoshi-sama!" Bylo vidět, že příchod kapitána 12. divize a jeho ohnivého oře na Jitena udělal velký dojem. "Uděláme si cyklistický výlet po okolí? Je tu i motokrosová dráha!" začal hned přemýšlet, jak vývoj událostí využít pro nové zážitky. Už se naučil jezdit na kole, motorka nemůže být přece o tolik těžší.

Satoshi
Rád bych, ale pořád ještě jsem tady pracovně. odpověděl jsem na Jitenův návrh Ale jakmile zjistím něco, co můžu reportovat, nebude problém pořádně otestovat místní okruhy. ujistil jsem Jitena, i když nevím, jak bude na závodišti vypadat, když pojede v očích ostatních bez držení řidítek Vzal jsem ji s sebou, aby naše prohledávání bylo rychlejší. Měli bychom ještě navštívit místa s nějvětší koncentrací Quincy, přece tady ještě něco takového musí být, když svůj sklad evidentně opustili.

Jiten

"Tady už žádní Quincy nejsou, Satoshi-sama..." zakroutil hlavou. "Aspoň o žádných nevím. Naposledy jsem slyšel, že byli v pohybu v Tokiu, ale po návštěvě vrchní kapitánky... nevím, jestli z nich něco zbylo..." pokýval hlavou a podíval se do dálky, jako by chtěl dohlédnout do hlavního města.

V myšlienkách si povzdychla a začala čoraz viac pochybovať o tom, že ich príde niekto zachrániť. Asi sa z toho musia proste dostať samé, ale nevedela ako. Hado nebola práve jej najsilnejšia stránka, ale pri najlepšom, keby jej vybuchlo hado v rukách, tak by sa možno zničili putá. Keby aspoň vedela z akého sú materiálu. Keďže si prevliekla ruky cez nohy, tak by aspoň mohla cítiť na prstoch z čoho to je, či to má nejaký zámok alebo pri najlepšom, či je to len lano a dalo by sa nejako rozviazať. Na rukách to už cítiť nemohla, pretože si ich odrela ako sa ich snažila dať dole a cítila len pálivú bolesť a pramienok krvi, ktorý jej stekal po ruky a kvapkal na zem alebo na jej oblečenie. Skrčila nohy, natiahla sa rukami k putám na nohách a ohmatávala ich, aby vedela približne z čoho sú a či sa budú dať nejako dole.

Satoshi
To jsem slyšet nepotřeboval. Nechtěl jsem zdrhat tak brzo... pomyslel jsem si a nasedl na svůj stroj Tak potom víme, kam vyrazit. rázně jsem rozhodl a sešlápl pedál Naskoč. pobídl jsem

Jiten

trochu překvapeně zamrkal, ale nenechal se moc dlouho pobízet. Nevěděl, kam hodlá Satoshi-sama jet, ale bylo mu to celkem jedno, protože ještě nikdy nejel na motorce a chtěl to zkusit. Jen se znova potvrdilo, že svět lidí a dokonce i Soul Society jsou mnohem zajímavější než Hueco Mundo, kde měli pouze mluvící parníky. Jiten si rozvážně sedl za Satoshiho a začal zkoumat, kam si má dát nohy a kde se má držet.


Ib -> Pouta byla z kožených řemínků, nebo spíše řemenů. Ale neměla jsi moc času je zkoumat, protože to vypadalo, že vaše aktivita přece jen někoho přivolala. Nad padací dveře přidupaly nějaké kroky. Cvakl zámek a dveře se otevřely. Nahoře nebylo moc silné světlo, ale i v tom plamínku svíčky, který tam hořel, jsi poznala, že se nad dveřmi tyčí nějaký velký muž.
"Ty! Pojď se mnou!" houkl nepříjemným hlasem. Potom se sklonil dolů do otvoru, popadl tě na paži a bez větších problémů tě vytáhl nahoru za sebou.

Kaneyama Sayuri

S očekáváním nastražila uši a poslouchala, co se kido způsobilo. Neměla ani v nejmenším v úmyslu udělat jím průchod, na to si tolik nevěřila, ale kdyby, mohla přece přimět Ib, která jistě kido uměla mnohem líp, aby to udělala.
Sayuri udělalo radost, že výbuch z prvu nepřilákal žádnou pozornost. Ještě chvíli poslouchala, ale pak se ohlédla do míst, kde předpokládala svou spoluvězeňkyni. "I-Ib?" oslovila jí nejistě svým slabým hláskem. "Mohla bys..." co chtěla říct, už nedopověděla. Málem vyskočila z kůže, když se ozvalo ono dupání. A na to, že zase jen přeběhne a zmizí v dáli, mohla zapomenout. Strnule, se široce rozevřenýma očima sledovala, jak se najednou v prostoru nad nimi objevilo malé světlo...
Pro změnu byla v šoku, takže všechno, co se teď dělo, vnímala hodně zmateně. Něco málo ale přeci pochytila. "P-po-počkejte!" vykřikal. Jestli se tomu u ní dalo tak říkat, poněvač ve skutečnosti to mělo i k hlasitému mluvení poměrně daleko. "Ka-kam jí vedete? Kdo-kdo ste? Pro-proč tu - jsme... my...?" Sayuri se snažila znít neohroženě, ale vůbec jí to nešlo. Její tichý hlas se třásl a nejednou jí dočista zradil. Ale snažila se přemoci a dokonce vstát. Ehm, bezvýsledně.

Podľa hmatu zistila, že sú to kožené remienky, ale zistiť ako ich dať dole už nestihla. Prudko zdvihla hlavu a nasledne zatvorila oči, pretože v tej tme už bola dlho a jej oči nezniesli svetlo a ešte k tomu takto prudko. Otvorila oči a našťastie dokázala zaostriť po chvíli a pozrela sa hore. Počula a vlastne videla obrovského chlapa, ktorý po nej chňapol a vyzdvihol.
"Hej! Pustite ma!" zvolala a snažila sebou nejako vrtieť, aby sa mu nejako vyšmikla aj keby jej to bolo vlastne na nič, pretože mala stále zviazané ruky a nohy. Bohužiaľ, nemohla nič robiť, len dívať sa niekam do prázdna a ďalej sebou nepokojne vrtieť a snažiť sa ho nejako spútanými nohami kopnúť. Ktovie, čo boli zač, ale snáď sa rýchlo naskytne príležitosť ako sa z tejto nepríjemnej situácie dostať. Avšak potom popadol aj Sayuri a teraz nevedela či je to dobre alebo zle, ale to už bolo vlastne jedno, pretože to nijako nezmení.