Tokio

Satoshi
Ara? vyšlo ze mě, když jsem konečně našel něco užitečnějšího, než bandu homelessáků. Že by v takovém rozpadlém komplexu bylo místo, kde se úplně náhodně nehromadí bordel? To se mi nezná jako pravděpodobné. začal jsem tento pozoruhodný předmět zkoumat Obdélníkový tvar a jediná tráva kolem je po hranách... to znamená, že buď střed někdo schválně opečovával, nebo použival... dospěl jsem k závěru Hm... možná? zkusil jsem tedy nejstarší trik, obdélník jsem stiskl.

Satoshi
Skrytá místnost? potvrdil jsem si Jak cliché. ironicky jsem poznamenal pro sebe Tak teď by bylo nejideálnější nechat tam jít homelessáky, ale to by probudilo vědomí těch, kteří tam možná jsou. přemýšlel jsem. A samozřejmě mi vyšlo, že tam stejně budu muset jít Hm... co mi zbývá. vzdal jsem vnitřní boj a přiblížil jsem se ke vchodu, pokud byl Jiten poblíž pokynul jsem na něj

Amai

Koukala s úžasem na Mebatakiho.
Páni...
Pravilo s pusou dokořán. Až po dvou, třech vteřinách si uvědomila, že má stále otevřenou pusu a žádné soustvo v ní. Proto vyčarovala sladký, stydlivý úsměv a pokračovala v jídle. Brzy vyčistila celý talíř.

Mango
Podíval se na místo na lavičce a po krátkém váhání si nakonec sedl. Pozorně poslouchal každé jeho slůvko a pokoušel se to všechno do své hlavy vstřebat. Když Yasuji skončil, rychle zamrkal. Byl trochu zmaten. Jméno onoho místa duší koro zapomněl, ale ostatní věci si zapamatoval.
Chvíli to zpracovával a pak se na Quincyho prudce otočil. "Dobře, tohle nějak chápu, ale...ohledně těch duší...jednou jsem zahlídl něco, co jsem viděl jenom já, ale netušil jsem, že to byla duše. Ani tak nevypadala. Vypadalo to, jako obrovská bílá obluda. Takhle vypadají, nebo to je něco jiného?" zeptal se zmateně, neboť si právě vzpomněl na jednu příhodu z dětství.

Jiten

si prohlížel výstavu prázdných flašek, když najednou uslyšel, že se v místnosti za ním něco děje. Vypadalo to, že Satoshi-sama měl víc štěstí v hledání a na něco narazil. Opatrně se přiblížil, aby se podíval, o co se jedná, ale to už na něho Satoshi kýval. Jiten se usmál. Určitě by nechtěl, aby ho některý z těch ubohých lidí tady následoval.
"Pánové... a dámy..." oslovil je tedy. "Je čas na snídani."
Když se s nimi vypořádal, teprve potom následoval Satoshiho tajemným průchodem.


Amai -> Mebatakimu to trvalo o něco déle, ale také už dojedl. Odložil hůlky. "Budeme pokračovat v cestě nebo ještě něco chceš?" zeptal se věcně. Bylo vidět, že nijak zvlášť nespěchá a rád dopřeje svojí nové žačce, aby se ve velkém městě zabydlela podle svého. Vypadal docela spokojeně, možná už dlouho neměl ramen. A nebo teplé jídlo.

Amai

Koukala s úsměvem na Mebatakiho. Ráda by možná ještě poseděla, ale touha po objevování Tokia a trénování schopností Quincy, byla větší.
Ráda bych pokračovala v cestě.
Opět na ni nechal další rozhodnutí, myslela, že už snad zešílí. Byla pod hrozným tlakem pokaždé, kdy jí Mebataki dával otázky tohoto typu.
Tedy, jestli vám to nevadí..
Pravila s milým úsměvem. Potřebovala si ulevit touto záchranou větou. Poté se naklonila ke svému baťůžku a začala hledat peněženku.

Yasuji

Zamyslel se. "S těmi už jsem se taky setkal. Hollow, na ty si dávej pozor a ne nejsou ze Soul Society, ti jsou z Hueco Mundo, taky takový svět chápej." Pak se odmlčel. "Možná bych tě mohl vzít k nám. Máma by mohla z tvého reiatsu zjistit víc, i když se asi bude trochu zlobit." Pak se zvedl a založil si ruce v bok. "Tak co ty na to?"

Satoshi
Hm... tma. konstatoval jsem. Nevypadalo to, že by mi to nějak vadilo. Vzhledem k tomu, že jsem strávil několik stovek let ve tmě, tak jsem si vypěstoval prostorovou orientaci, takže nebyl problém pokračovat. Vlastně to ve skutečnosti bylo výhodnější, pokud tady skutečně někdo byl, bude pro ně těžší nás vypozorovat.

Mango
"Ahá" pochopil jsem. Takže hollow. Pak byla řeč o jeho mámě. "Mnoo..." zamyslel jsem se. "No nevím, zálažeí na tom, pokud by z toho nebyly nějaké potíže. Nechci přidělávat problémy." řekl jsem svůj názor a opřel si bradu o ruce.

Satoshi
Budiž světlo. řekl Satoshi, ale protože nebyl bůh, ale bůh smrti, tak se nic nestalo. Což by se stalo, kdyby to nebyl Satoshi. Musel jsem efektivně podložit i svůj komentář a vzhledem k tomu, že tady už bylo potřeba světlo, vytáhl jsem další z nekonečného počtu vynálezů, které už možná nikdy nepoužiju. Do pootevřených dveří jsem hodil flash granát něco, co sice připomínalo granát, ale ve skutečnosti to pouze osvětlilo malý prostor u dveří díky nastavené malé intenzitě. Tahle úžasná věcička původně skutečně sloužila jako flash granát, ale proč používat něco takového jen na omámení protivníka, že ano? Flashat tedy odhalil...?

Jiten

byl dítkem věčné noci, takže nízká viditelnost také nevadila. Byl zvyklý kráčet mnohem větší temnotou. Následoval tedy Satoshiho a nijak jeho chování nekomentoval, pouze čekal, co z toho vzejde. Vypadalo to, že Satoshi-sama je připravený i na situaci, jako je tato. To Jitena vůbec nepřekvapilo, pouze se mírně pousmál.

Satoshi
Terminál? bylo první, co jsem v místnosti zaregistroval. Ovšem nevypadalo to, že by zde zatím byl někdo, kdo by se nám snažil nějak znepříjemňovat cestu. Vypadá to, že tam jsou 3 důležité body. začal jsem konverzaci se svým SS...K společníkem Prozatím bych ignoroval ty dveře, měli bychom nejdříve zkusit nahromadit informace o těch papírech na zemi a v tom archaicky vyhlížejícím terminálu. vysvětlil jsem naši situaci Vezmu si ten terminál, ty se zkus podívat po něčem užitečném na zemi. řekl jsem a opatrně vstoupil do místnosti

Jiten

"Pokusím se, Satoshi-sama," odpověděl bělovlasý hollow a rozhlédl se. Chodit ve tmě byla jedna věc, ovšem číst... zcela jiná. Zatímco se Satoshi zabýval terminálem, Jiten nejprve obešel místnost a pokoušel se najít nějaký vypínač nebo prostě něco, co by se dalo rozsvítit. Pokud nic nenašel nebo nic nefungovalo, začal si prohlížet rozházené papíry ve světle, které bylo k dispozici. Ne že by to nemohl udělat hned... prostě ho jen zajímalo, co se stane, když zmáčkne nějaký vypínač.


Amai -> Když ses narovnala s peněženkou v ruce, viděla jsi, že Mebataki už stojí u pokladny a platí. Slečna, která si peníze brala, se na něj dívala trochu divně, ale zaplatil a to bylo hlavní. Potom vyšel ven a čekal tam na tebe, abyste mohli pokračovat v cestě.

Amai

Uhm..
Vydala takový zvláštní zvuk, když viděla Mebatakiho platit jídlo. Bylo jí trapně, ona ho donutila jíst a ještě platil jídlo. Nakonec si vzala svoje věci a vyšla před hospodu za Mebatakim.
Kolik jsem vám dlužná?
Zeptala se s milým úsměvem a doufala, že si řekne o určitou částku. Takhle bude pořád přemýšlet nad tím, že jí zaplatil večeři a ona nic neudělala!

Amai -> Mebataki se k tobě otočil, což moc často nedělal, a téměř slavnostně řekl: "Odteď jsi můj žák a žiješ na moje náklady. Oplať mi pilným tréninkem a věrností." Amai to nevěděla, ale tohle byla slova, kterými jeho mistr před mnoha a mnoha lety přivítal jeho a on teď pocítil novou naději pro Quincy. A nebo nové zklamání... Ne všichni žáci dodrželi slib, který dali svému mistrovi.

Amai

Pozorovala Mebatakiho s úžasem. Přišel jí jako pravý hrdina! Úplně podlehla jeho kouzlu.
A-ano sensei..!
Téměř až vykřikla. Rychle si však ústa zakryla rukou a maličko se začervenala. Potom se však usmála a jen lehce řekla.
Slibuju..
Zvedla dva prsty na ruce jako přísahu. Původně chtěla přísahat na malíček, ale to by Mebataki asi neudělal. A s holým pupkem si taky nebyla jistá.

Satoshi
Poté, co jsem prozkoumal konzoli, Jitenovi přiletěl další flashbang přímo do ruky. Je tam nastavená větší intenzita, klidně ji ještě zvyš, tlačítka jsou na boku. Stačí s tím třísknout o zem nebo rozlomit vejpůl, pak se rozsvítí. vysvětlil jsem princip a mezitím přemýšlel co s tím terminálem. Byla zde možnost připojit jej na iSat a konvertovat všechno do portable formy, ale já vždy preferoval HD a navíc vzhledem k velmi ledabyle přivařené dráty, které snad ani nebyly kompatibilní Tomu tady někdo hodně rozumněl... takže jsem se první podíval na to vyústění.

Amai -> Mebataki spokojeně přikývl a opět se dal do kroku stejným směrem jako před tím. Nijak se nezajímal o autobusy a tramvaje, které kolem jezdily.


Jiten

chytil pohotově předmět, který mu Satoshi házel, a potom ho podle pokynů rozlomil. Ve vzniklém světle se pokusil znova přečíst řádky něčeho, co vypadalo jako starodávný deník. Byl docela zvědavý, co si tak člověk, který kdysi sídlil v této místnosti, mohl psát do deníku. Možná by to mohlo být i něco užitečného... i když nejspíš ne.

Amai

Vydala se za Mebatakim, ale ta se narozdíl od něj o tramvaje a autobusy zajímala. Měla docela strach, že jí někde něco srazí, někdo okrade, nebo že se Mebatakimu ztratí! Nesmí ho ztrácet z očí. Šla za ním jak ocásek. Ovšem nevydržela upřeně pozorovat jen Mebatakiho, musela se stále rozhlížet a pozorovat Tokio. Ovšem dost často si kontrolovala, jestli je Mebataki stále u ní.

Amai -> Poslušně jsi tedy ťapkala za tmavovlasým, nemluvným Quincym, až uplynuly další dvě hodiny a vy jste se dostali do poněkud klidnější části města. Domy tu byly pěkné a upravené s velkými zahradami, zřejmě čtvrť pro bohaté. "Už tam budeme, Amai-san," uslyšela jsi Mebatakiho a byla to jeho první slova za celou cestu.