Tokio

Amai

Nechala si od Mebatakiho pomoct na nohy. Moc ráda by trénovala dále, ale věděla, že dnes už překonala svoji hranici. Vážně potřebovala odpočinek. Příkývla Mebatakimu.
Děkuji vám za dnešní lekci. Nebojte se, do pokoje dojdu.
Pravila a lehce se uklonila. Pomalu pak vyrazila ke svému pokoji, kde sebou samozřejmě hned švihla na postel. Okamžitě usnula.

Amai -> Ráno ses probudila sama. Mebataki ti budíček neudělal, takže záleželo na tobě, zda jsi byla spáč a vylezla z postele v poledne nebo už brzo ráno. Možná jsi vstala pozdě, protože jsi byla večer hodně vyčerpaná... a nebo jsi byla už tak zvyklá že ti vstávání bez budíku nedělalo problémy za jakékoli situace?

Amai

Amai vstala tak kolem deváté. Do školy většinu stávala kolem šesté, takže se dneska krásně vyspala. Vylezla dost odpočáta z pelechu. Vykonala všechnu potřebnou hygienu a oblekla se do nových šatů. Poté si dala menší koblížek, který sebou vezla, k snídani a vylezla z pokoje. Byla jeden velký úsměv, hledala Mebatakiho.

Amai -> Když jsi vyšla z pokoje, stála jsi na chodbě, kterou sis matně pamatovala ze včerejška. Na jedné i na druhé straně byly dveře do nějakých dalších místností, napravo potom chodba zatáčela a vedla někam do leva.

Amai

Vzpomněla si na včerejšek, kdy ji Mebataki přivítal. Ukazoval ji, kterým směrem je jeho pokoj. Ale teď byla v rozpacích, co když Mebataki spal a ona by ho vzbudila?
Možná ho nechám prospat se. Přeci jen, je to jeho dům a tady platí jeho pravidla.
Řekla si sama pro sebe a usmála se. Aby sama začala trénovat by bylo taky nevhodné. Upravovat zahradu bez Mebatakiho povolení též. Ale dostala další nápad, když sem šli s Mebatakim, tak si všimla malé pekárny. Mohla by tam zaběhnout a udělat snídani.
Geniální..!
Pochválila se. Došla si do pokoje pro peněženku a panda mikinu a vyrazila směrem k tý pekárně pro pečivo. Brzy byla u ní. Nabrala nějaké koláčky, zaplatila a utíkala se vrátit. Její plán měl ale hned několik much. Nevěděla, kde vlastně je jídelna. Co má teď dělat?! Začala nervózně přešlapovat v hlavní hale.

Amai -> Přešlapovala jsi, ale odpovědí ti bylo jen hluché šoupání tvých vlastních nohou na tlustém, zaprášeném koberci, který se halou táhl. Ať byl Mebataki kdekoli, tady nebyl. Možná opravdu spal.

Amai

Nenapadlo ji nic jiného, než se s nákupní taškou vydat po menším dobrodržuství po domě. Uchopila tedy tašku do obou rukou, byla totiž na ni poměrně těžká, a vyrazila hned do prvních dveří před nosem. Doufala, že někde objeví nějakou jídlenu.

Yasuji
Už to vypadalo, že se ananas nerozhodne nikdy a zůstane zde navěky. "Dobře." Řekl, bez toho aniž by se na něj otočil a pokračoval dál v chůzi svým tempem. Uvědomil si, že chtěl trénovat a tak bylo jasné, co bude dělat po tom, co se to doma nějak vyřeší. I když to mohlo dopadnout i tak, že se nedostane nikam nejbližší dva týdny. Moc se nad tím nezamýšlel, vyklepal z myšlenek ty hrozné představy a mlčky šel směrem domů.

Amai -> První dveře tě dovedly... ke schodům. K velikému, širokému schodišti, které vedlo do prvního patra. Podél něho se táhlo masivní, zdobené zábradlí a samozřejmě těžký koberec nemohl chybět. Vzadu za schodištěm jsi na každé straně viděla jedny dveře, spíš obyčejné než nějak honosné. Nad schodištěm visel velký, skleněný lustr.

Amai

Byla rozrušená. Nevěděla vůbec co dělat, ale něco ji lákalo do pravých dveří. Nakoukla nahoru na schody, aby se ujistilia, že tam nikdo není. Potom se rozhodla pokračovat ke dveřím v pravo. Vypadala jako vyděšený svišť, co právě opustil svoji noru. Nevěděla, co za nimi je. Proto pro jistotu zaklepala a vstoupila.

Amai

Tohle jí opravdu vyděsilo. Rychle usoudila, že tady Mebatakiho pokoj asi nebude a tak se rychle vrátila ke schodům. Opravdu nevěděla, co v této situaci dělat. Včera byla tak unavená, že se ani nesháněla po pokynech na druhý den. Jediné co jí teď napadlo, bylo vrátit se na místo, kde včera trénovala. A to taky udělala. Měla v plánu se tam i nasnídat a vyčkat na Mebatakiho.

Amai -> Nějakým způsobem ses tedy dostala zpět do tréninkové místnosti. Ve skutečnosti byla kousek od vchodu, ale tos nevěděla, takže ses vrátila ke svému pokoji a potom šla přesně tou samou cestou jako včera, abys tam trefila. Bohužel v místnosti byla úplná tma, protože okna byla nejspíš zabedněná. Viděla jsi tenké čárky světla tam, kde přesně nedoléhaly desky, kterými byla okna zakrytá, ale netačilo to.

Amai

Položila tašku na zem. Dostala takový nápad, zkusit zapálit jednu z pochodní, jako to udělal minule Mebataki. Došla tedy k jedné. Začala se soustředit, jako by chtěla vyvolat luk. Ruku přitom pomalu pokládala na jednu z těch pochodní. Zajímalo jí, jestli když se jí to povede, tak jestli bude pochodeň svítit růžově.

Amai -> To jsi nezjistila, protože se ti to bohužel nepovedlo, ani ťuk.

Amai

Nenapadlo ji nic jiného, než si tedy po tmě vychutnat jeden koblížek z mnoha, co koupila v pekárně. Poté co dojedla, tak se tedy odhodlala k tomu, připomenout si něco ze včerejšího tréninku. Pozvedla tedy pravou ruku s panda přívěškem a začala se plně soustředit na vyvolání luku.

Amai -> Místo aby sis sedla třeba na chodbě, kde bylo světlo, snídala jsi v úplné temnotě. Mebataki-sensei by na tebe byl určitě hrdý, i když on si pravděpodobně vůbec světlo a tmu neuvědomoval, protože je neviděl. Trénovat bez pomoci jeho techniky bylo mnohem obtížnější a rychleji tě to vyčerpávalo, ale připadalo ti, že ti vyvolání luku jde už snadněji než dřív.

Amai

Už trošku unavená se zase posadila. Očekávala dneska ještě trénink s Mebatakim, tak se nemohla úplně vyčerpat ještě před tréninkem.
Už byla trošku vyděšená, nebylo už zrovna brzo po ránu a Mebataki pořád nikde. Vůbec se jí to nelíbilo a vůbec nevěděla co takhel sama podniknout. Pořád byla v cizím domě.

Amai -> Jak jsi tam tak seděla ve tmě, ozvalo se najednou pár metrů od tebe. "Amai-san? Co tu děláš?" Byl to Mebatakiho hlas, ale vůbec jsi ho neslyšela přicházet, byl jako duch! A nebo tu možná byl celou dobu... Co když tu spal??

Amai

Úplně vytřeštěná vyskočila. Srdce jí mlátilo jak o život, proto si na něj pro uklidnění položila pravou ruku.
Vylekal jste mě..
Pravila potichu. Cítila, jak jí tepe na spáncích.
Víte, nemohla jsem vás najít. Tak jsem koupila snídani a doufala, že až se vrátím, tak vás tu najdu.
Odpověděla maličko provinile. Bála se, že má nějaký průšvih a že jí Mebataki s prvním vlakem pošle domů.

Amai -> "Ach tak..." řekl pouze Mebataki. Za malou chvíli jsi ho už i uviděla, protože aktivoval jednu z reiatsu loučí. "Spala jsi dlouho, takže jsem zůstal ve svém pokoji a přemýšlel jsem," vysvětlil. "Jsi připravená na trénink?" zeptal se bez dalších okolků.

Amai

Docela ji překvapilo, že podle Mebatakiho stávala dlouho. Bude si muset asi nastavovat budík.
A-ano..!
Odpověděla odhodlaně na výzvu k dalšímu tréninku. Sama věděla, že ji vyvolání luku šlo mnohem lépe i bez louče a proto se těšila an to, až se před Mebatakim maličko ukáže, jaký zlepšení udělala.

Yasuji -> Mango s tebou nakonec nešel, takže ti nezbylo nic jiného, než jít domů sám. A nebo ne, do večera bylo ještě daleko a neměl jsi dnes žádný zásadní domácí úkol, který by tě nutil být co nejrychleji doma a pracovat na něm.

Amai -> Mebataki rozsvítil všechny louče. "Včera jsi byla unavená. Ukaž mi, jak ti to jde při plné síle," vybídl tě.

Amai

Pouze přikývla a pozvedla pravou ruku s náramkem. Začala se perně soustředit na vyvolání luku, stejně jako předtím. Jediný rozdíl byl v tom, že teď tu měla louče, takže by to mělo být ještě snažší.

Yasuji

Dlouho ho zdržoval Pomeranč, nebo jak se to jmenoval. Nakonec šel domu stejně sám. Na zítřek toho moc neměl a i kdyby, jistě by to nějak zvládl. Rozhodl se tedy jít někam, kdo ví kam a tam se pokusit o trénink. Cestou se ale ještě stavil na nějaké jídlo. Neměl u sebe moc peněz a tak si dal jen levné rámen, které měl docela rád. s plným žaludkem jde přeci vše líp. Rozhodl se že půjde k onomu chrámu, tedy spíše jeho ruinám. Vypadalo to, že tam moc často lidi nechodí a tak se mu zdálo, že by to mohlo být celkem ideální místo.