Tokio

Amai

Uvědomovala si, jak dlouho už takhle poslušně ťapká, ale stejně nebyla unavená. Byla vzrušená z velkoměsta. Očkama pořád házela tam a zpět. Dokonce jí trvalo i slušných pět vteřín, než si uvědomila, že na ni Mebataki mluví.
A-ano sensei..!
Odpověděla s úsměvem. Už se nemohla dočkat, až přijdou do Mebatakiho domu. A hlavně tréninku, nejspíš si to představovala tak, že během týdne bude střílet šíp za šípem. Vůbec si neuvědomovala, jak náročný trénink Quincy je.

Amai -> Ještě chvíli jste šli, a potom Mebataki konečně zabočil z cesty k jednomu z domů. No, po pravdě to vypadalo skoro jako malý zámek. Ovšem nemohla sis nevšimnout, že některá místa jsou trochu poničená, zahrada není udržovaná a celkově to vypadá spíš tak, že tam už dlouhou dobu vůbec nikdo nebydlí. Cestička ke vchodu byla vysypaná nějakým kamením, takže se ti po ní špatně táhl kufřík.

Yasuji

"Koukej, problémy budu mít maximálně já, takže se neboj." Pomalu se vydal na cestu. "Tak co jdeš nebo ne? Víckrát se ptát nebudu." Pokračoval dál v chůzi. Přemýšlel nad tím, jak nejhůř by mohl dopadnout. Jeho matka nechtěla, aby pokračoval s tréninkem a s věcmi kolem jejich "jiného světa."

Amai

Prvně skoro padla údivem na zem. Ale poté si všimla poměrně poničené zahrady.
Doufám, že mě Mebataki nechá ve volném čase to trošku zkulturnit. Hlavě záhonky..
Pomyslela si a na tváři se ji vyčaroval malý úsměv. Ten ovšem brzy zmizel kvůli kamínky vyspané cestě. Vůbec ji nešlo táhnout kufřík po této cestě. Navíc ho neměla ani šanci unést. Proto s tím tak dlouho válčila, než se jí v kufříku u kolečka zasekl jeden menší kamínek.
Krucinál..!
Zaklela. Tedy, spíše to vypadalo jako nahněvaný křeček. Amai nebyla zrovna drsný typ. Byla vlastně roztomilá i během občasného používání drsnějších slov. Jako například, kruci, sakra, ježiš, já se picnu. Ano, až takový rebel byla.

Amai -> Jak jsi tak zápasila s kufříkem, ani sis nevšimla, kdy k tobě došel Mebataki, každopádně najednou nad tebou stál jako temný duch. "Dovolíš?" pronesl a natáhl dlouhou paži pro kufřík, který ti vzal z ruky. Zvedl ho a nesl ke dveřím. "Budeš muset zapracovat na fyzické síle. A nebo na cestování na lehko," řekl docela suše a nedokázala jsi poznat, jestli to myslí jako vtip nebo ne. Jeho humor, jestli nějaký měl, byl pro tebe zatím záhadou. Rukou, kterou nedržel tvůj kufr, otevřel těžké dveře. Nezdálo se, že by byly zamčené. Chvíli je podržel a čekal, až vejdeš dovnitř jako první.

Amai

Podívala se na Mebatakiho. Zvedl ten kufřík s takovou lehkostí. Obdivuhodné. Pak se maličko začervenala, bylo jí trapně. Podívala se na svoje ručičky - párátka.
Omlouvám se Mebataki sensei..
Řekla smutně a pohlédla do země na špičky svých bot. Nevěděla co má v tu chvíli dělat. Ale v duchu si slíbila, že bude trénovat, dokud bude schopná stát na nohou!

Amai -> Mebataki pořád stál, držel dveře otevřené a trpělivě čekal, než si všimneš, že máš jít dovnitř.

Amai

Ještě chvíli byla myšlenkama mimo, než si všimla, že Mebataki už nějakou chvíli drží otevřené dveře.
Je! Promiňte..!
Skoro až dveřmi proběhla, jen aby už je Mebataki nemusel takovou dobu držet. Ještě k tomu se tahal s jejím kufříkem, prostě hrůza! I po tak dlouhé cestě byla připravená na trénink. Jako by chytila takzvaný druhý dech. Byla hrozně natěšená.

Satoshi
Vzhledem k archaičnosti terminálu by nebylo ideální jej nakopnout, protože by ho asi Satoshi rozdrtil, takže bylo nutné použít druhý význam slova nakopnout. No... nevypadá, že by to bylo kvalitně, ale asi to fungovat bude. zhodnotil jsem po důkladném prozkoumání Hm... no game no life, huh? řekl jsem si a zkusil zapnout terminál

Jiten

se lehce kabonil při soustředění na deník. Když dočetl jeden z listů, podíval se, jestli zápis pokračuje na některém z dalších a zda se nesou v podobném duchu.
"Satoshi-sama..." pronesl, zatímco šustil papíry. "Nechci činit předčasné závěry, ale nepřipadá mi, že tohle psal Quincy," shrnul své prvotní dojmy.


Amai -> Mebataki tě nechal proběhnout dovnitř, a potom tě vedl velkým domem. Vypadalo to tam celkem starodávně a hlavně bohatě, zkrátka jako ve viktoriánském zámečku. Ovšem taky hodně zašle, jako by tu už dlouho nikdo neuklízel a v podstatě ani nebydlel. Na vzdory celkověmu vzhledu bylo sídlo v podstatě prázdné, žádné obrazy ani další předměty, které by mohly mít nějakou cenu, občas jsi zahlédla zapomenutý zaprášený kus nábytku...

Satoshi
Chvíli jsem čekal na boot OS, ale při takovém starém zgarbu to taky chvíli mohlo trvat... a nebo jsem jenom byl namlsaný svých 2 sekundovým bootem z SSSD. Pak mě ovšem vyrušil Jiten. Nepsal Quincy? Proč si to myslíš? (nevím, jestli to Jiten četl nahlas, takže to beru, jakože nechtěl rušit, takže ne) zeptal jsem se. Pokud tohle nebyl Quincy sklad, co to mohlo být?

Jiten

se znovu zahleděl na stránku, aby se ujistil, že to přečetl správně.
"Píše se tu, že autor našel Quincyho a zkoumal jeho schopnosti. Předpokládám, že kdyby sám byl Quincy, nebyla by to pro něho taková záhada..."

Satoshi
Vyslechl jsem obsah listu. To máš pravdu... pokud to nebyl příšerný zbabělec, tak být Quincy, bude zkoumat vlastní schopnosti. updal jsem znovu do myšlenek Proč by tady byl záznam někoho, kdo není Quincy...? znovu jsem se otočil na Jitena Je tam ještě něco, co by indikovalo něco jiného?

Jiten

"Jen to, že s jakýmsi projektem osoba přišla díky informacím o Quincy, které získala od Reimei, ovšem není zřejmé, v jakém vztahu k nim pisatel byl. Zkusím se ještě podívat..." a dál se hrabal listy papíru, aby našel potenciálně užitečnou informaci.

Jiten

další části deníku už četl nahlas, protože to vypadalo, že by to Satoshiho-sama mohlo zajímat.

Amai

S úžasem se rozhlížela po tom zámečku. Bylo to nádherné, ale opuštěné. A hlavně zašlé. Ale přesto to mělo své kouzlo. Amai ovšem už přemýšlela nad změnami, které by tu provedla. Tak za prvé, bylo tu na její vkus málo pand. Nějakou tu pandu na obraze, nebo oblečenou ve zbroji na podstavci, by velmi uvítala. Pak by samozřejmě celou místnost maličko osvítila a přidala nějakou neutrální barvu. Třeba růžovou v kombinaci se světle zelenou. To měla moc ráda. Po nějaké chvilce se vrátila zpět do reality. Pohlédla s úsměvem na Mebatakiho.
Je to kouzelné. Žijete tu sám?
Už k němu utíkala, aby převzala kufřík. V hlavě už vymýšlela plán, jak vydolovat neposedný kamínek z onoho kolečka.

Satoshi
Terminál se konečně vypadá rozjel. Bylo na čase. Ale pořád jsem poslouchal spíše Jitena, protože terminál zatím nezobrazil nic. Quincy hlavice, která čerpá energii ze svého okolí? to mě na chvíli zaskočilo, ale samozřejmě ve mě převládla vědecká stránka To chci... pousmál jsem se mírně pro sebe Takže archaičnost jsme odvodili dobře. Uvidíme, jestli jsem natolik archaický, abych něco vyčetl.

Amai -> "Už nějakou dobu ano," přikývl na tvůj dotaz Mebataki. Předal ti tvůj kufřík, když sis ho tak nutně chtěla nést sama, a zastavil se před jedněmi dveřmi. "Tady je pokoj, který byl obývaný ženou, takže by se ti mohl líbit, ale pokud chceš, můžeš se ubytovat kdekoli jinde. Můj pokoj je kousek támhletím směrem, kromě něho máš volnost po celém sídle," oznámil ti. "Měla by sis teď chvíli odpočinout, než začneme trénovat. Za hodinu pro tebe přijdu." Měla jsi tedy možnost si to tu prohlédnout, vybalit si a nebo třeba si na chvíli lehnout.

Amai

Pozorně poslouchala Mebatakiho. Nakonec pouze přikývla a dodala.
Děkuji sensei..!
Kamínek nakonec šikovně pírkem, které si vyndala z vlasů, vyškrabala a kufřík si odvezla do pokoje, o kterém mluvil Mebataki. Samozřejmě začala hned vybalovat. Nemohla se dočkat, až se tu trošičku porozhlídne. Po pá rminutách, už měla všechno vybalené a připravené. Ale zmohla jí dřímota a v sedě usnula na posteli. Dobrou hodinku spala.

Amai -> Pokoj nebyl po pravdě nic moc. Nebyl tak zaprášený jako zbytek sídla, který jsi viděla, ale stejně bylo vidět, že tam už pár týdnů nikdo nebyl. Bylo tam nějaké oblečení, ze kterého jsi mohla usoudit, že v pokoji před tebou byla nějaká starší žena, rozhodně to nebylo oblečení podobné tomu tvému, taky bylo větší. Postel byla rozházená, na stole bylo pár zapomenutých drobností. I před to jsi ale usnula. Po hodině se ozvalo zaťukání na dveře.

Amai

Rozespalá vstala z postele. Vzala do ruky malé zrcátko, které si sebou přivezla. Maličko žamžourala. Potom ještě šáhla po džusíku, který měla na stole. Chtěla si ho dát, ale usla. Tak si ho vzala teď. Jakmile se osvěžila, tak se hned usmála a plná energie běžela otevřít dveře.

Satoshi
Cmd? Jo, proč ne? nakonec to nebylo úplně archaické... ale terminál mezi dotykového ovládání už jsem dlouho nepoužíval. Začal jsem zadávat příkazy nejdříve na vyobrazení, jaké jsou tam soubory, abych věděl, jaké by stály za otevření Takže ls -a, tak pojďme.