4. divize, nemocnice

Akai Tsuki

Šel stále za nima. Dokud nedošli do jedné místnosti.Ten druhej ho trochu popošoupl dovnitř a pak se opřel do dveří. Tsuki si jí moc neprohlížel, pouze šel k tomu lehátku, co bylo uprostřed. Byla tam sice tělo, ale ten znak 12. divize ho uklidnil. A jéje, kapitán 12. divize zase dělal nějakej hokus pokus řekl si pobaveně. Pomalu se dostal na to lehátko, kde si lehl. Zavřel oči. Chjo vzdychl si celkem nahlas. Jen chci v pořádku odejít řekl se zavřenýma očima. Už moc nevnímal okolí, ale kdyby na něj někdo promluvil, tak mu odpoví. Ponořil se do temnoty své duše.

Dr.Stein



V tu chvíli proletěla vzduchem injekční stříkačka s nějakou tekutino ua zabořila se Akaiovi do zadku tak hluboko, že mu škrábla o kost. Akai pomalu ztrácel cit a schopnost ovládat své tělo. Zpočátku jsem pacientům říka, aby se uvolnili...medicína však postupuje a tak je uvolňuji místo nich. Takže se podíváme co to tu máme. Odklepn si popel na podlahu a prohlédne si ruku a pak si všimne i dalších ran. Taková felčařina, sešiju vás a ani to nebude bolet. Otočí se a zapne rádio, z něž se začne linout uklidňující hutba. Pak si přitáhne stolík s nástroji. Dakže kde jsme to zkončili? Operace mozku myslím... Vytáhne skalpel.

Akai Tsuki

Ucítil bodavou bolest, ale nijak sebou neškubl. Bolest mu nevadila. Ještě naposled pohlédl na strop a pak zavřel oči. Hlavou se mu míhali různé myšlenky. Jedna byla i typu, že byl vždy sám Chtěl bych přítelkyni řekl si a naznačil úsměv. Do toho začala hrát ta muzika. Netušil, jaké všechny rány měl na svém těle, bo se neprohlížel. Uslyšel něco k té opraci mozku a když chtěl pohnout rukou, nešlo to. Tse, měl jsme radši zůstat v pokoji a ono by se to vyléčilo samo ... tak jako vždy. řekl si sám pro sebe.

Dr. Stein

Whaaa ha...subjekt je nudný..netýkavý..chabý...lobotomie ani vasektomie nic neobjeví. Vytáhne odněkud docela masivní sešívačk a začne všechny rány na těle sešívat docela masivními kusy kovu. Pak se mu v ruce objeví kosa. Protočí ji v ruce a pak jí zasekne do Akaiova stehna. Přes počáteční prudkou bolest pak vše odezní a rány po těle se začnou zacelovat a čistit...nevyléčí se kompletně, ale značně se urychlí jejich léčící proces. Pak kosa zmizí. Dr.Freddie můžete pacienta odnést pryč...je vyléčen, ale nemůžu mu říci vstaňa a choď...navíc si musím vyřídit něco ve 12. divizi..dochází mi těla...takže pokud byste byl tak laskav...a večer vás zvu do mléčného baru. Nahodí úsměv [url][/url] a odjede na své židličce pryč.

Akai Tsuki

Poslouchal tam ty věci. I když ucítil něco ve stehně, radši sebou ani nehýbal. Poté uslyšel, že ho má ten assisent, se jménem co zapoměl během pár chvil vyprovodit ven. Ten ho vzal a hodil ho na trávník před nemocnici. Tsuki byl rád, že to je zrovna trávník. Cítil, jak se jeho tělo pomalu dostává z účinků anestetik. Chvilku tam ležel. Po chvíli už mohl normálně hýbat rukama a trošku i nohama. Použil své zanpakuto jako hůl a pokusil se dostat na nohy. Na nějaký pátý pokus se mu to zadařilo. Poté zanpakuto schoval zpět pod plášť a plížil se podél zdi. Šel opět těma zadníma uličkama směrem ke kasárnám 2. divize. Jeho tělo ho zatím začalo normálně poslouchat a on po chvilce mohl jít zcela normálně. Jenže ještě se drobet cítil jako zdrogovaný.

Freddie

Zahodil jsem Steinův produkt někam do trávy... vypadal dost mtvě... odněkud jsem najednou vytáhl mikrofon...
I'm Mr. Bad Guy
Yes, I'm everybody's Mr. Bad Guy
začal jsem zpívat...

Najednou jsi zjistil, že ses cítil daleko líp... a čím dýl jsem zpíval, tím líp ti bylo...

Akio

Pomalu nakráčí do nemocnice, jenž je pod správou 4. divize. Zvesela nakráčí až k recepci, s krabičkou schovanou uvnitř shihakusho. Dobrý den...hledám Sei Shounagon..můžete mi říct na kterém pokoji leží?

Ryuuka

Běžel jsem celkem rychlým tempem až k nemocnici, kterou spravuje čtvrtá divize. "Kruci, z toho všeho běhání už mě začínají bolet nohy." Pomyslel jsem si a přidal na tempu, už jsem byl konečně před nemocnicí. Bez váhání jsem vpadl dovnitř a namířil si to k recepci. Hned po přiběhnutí jsem si všiml Ukitakeho taichou. Na něho jsem pokynul jenom kývnutím, jako pozdrav nadřízenému. (Ještě oficálně herně nejsem kapitán) Hned poté jsem se však otočil na sestřičku a promluvil. "Zdravím, je to akutní, žena, kterou mám právě v náručí byla nalezena v Hueco Mundo, je zcela jistě v ohrožení života, můžete mi prosím řict, kde jí mám odnést? Nebo zavolat doktory, cokoli..!" Pronesl jsem svým Darth Vaderovským hlasem, který způsobovala maska a čekal s udýchaným pohledem na odpověď.

Kioko Matsuta
Leží na ambulanci a přemýšlí co všechno se vlastně stalo. Kapitán měl asi hodně na spěch, když se mě tak rychle zbavil. Zajímalo by mě kdy přijde ten kluk co mně ošetřoval. Už sem tu asi dlouho. Usměje se. Proč se vžycky stane zrovna něco mně?

Freddie

Ryuukovi dopadla na rameno těžká ruka. Když se otočil mohl spatřit polonahého zarostlého chlápka s velkým knírem a mikrofonem v druhé ruce - Freddieho. Nic jsem neřekl, ale knír se mi zavlnil až zlověstně. Moje mlčení bylo daleko děsivější než Darthvaderovský hlas Ryuuki. Pak jsem se beze slova vydal do nejbližší prázdné místnosti a popravdě mi bylo skoro jedno, zda mě následuje, nebo ne

Ryuuka

Nemohl jsem to nějak rozdýchat, běžel jsem obrovskou dálku v Lese Menosů, pak v tom komplexu jenom abych se dostal ven, dneska toho mám naběháno až až. Zkrátka jsem se cítil celkem unavený, a tak jsem začal zhluboka dýchat a nějak se uklidnit. V tu chvíli mi na rameno dopadla ruka nějakého chlápka. Jelikož jsem byl nesoustředěný, tak jsem si ani nevšiml jeho přítomnosti. Má reakce byla jasná, v rychlosti jsem se otočil a nestačil se divit tomu, jak ten chlápek vypadal. "Co to tu sakra zaměstnávají za idioty? Heh, ďábelský Genma, teď tenhle polonahej, zarostlej týpek s MIKROFONEM v ruce? Tohle opravdu není Nemocnice v růžové Seireitei. No nic,.." Pomyslel jsem si a spolu s Misaki v náručí jsem se vydal za tím chlápkem, měl jsem takový dojem, že to poplácání po rameni bylo něco jako, pojď za mnou, teda aspoň jsem si to myslel.

Freddie

Dorazil jsem do místnosti a když tam vešli už jsem zapínal hudbu... byla to totiž moje "ordinace". Z několika míst začali svítit reflektory a z podlahy vyletěl dým...
Vytáhl jsem mikrofon a začal zpívat... Chvíli to mohlo vypadat jako špatnej vtip, ale zdálo se, že všem začíný být trochu líp... V tu chvíli se spustily lasery

Ryuuka

Dorazili jsme do té jeho ordinace a já jsem si konečně oddechl, že se budu moct jít v klidu vyspat, aniž bych se musel strachovat o spolubojovníky, v tomhle případě jsem myslel Misaki. Má očekávání se však nenaplnila, vypadal jako blázen, choval se jako blázen. Za normálních okolností by se mi to takhle líbilo, ale teď jsem byl tak vystresovaný z toho stavu té Shinigami, že jsem neměl na humor a show vůbec náladu. Pak už mi ale bylo najednou lépe, jako bych se zklidnil, v duši toho doktora jsem cítil, že to byl dobrý člověk. Chvíli jsem váhal, ale hned po té jsem položil Misaki na postel, nebo cokoliv co tam bylo a sundal si masku. Pak jsem se podíval tomu doktorovi do očí, mírně jsem se pousmál, jako že mu děkuji a ještě před odchodem se ho zeptal na jednu věc. "Můžete mi prosím říct, kde leží Shounagon so-taichou prosím?" Pronesl jsem k němu tentokrát svým normálním hlasem a čekal na odpověď.

Freddie

Byl jsem příliš zabrán do zpěvu. V místnosti se rozhostila pravá laser show... dokonce pár dělobuchů spustilo... v místnosti bylo víc a víc kouře, ve kterém reflektory a lasery vytvářely hru světel... Vzduchem prolétly kalhoty a dopadly na zem... hudba začala dunit v akusticky dokonalé ošetřovně...

Ryuuka

Tak z tohohle asi nebylo co vyždímat. Prostě jsem si nasadil zpátky masku, mávl jako že to asi bude mít pod kontrolou, pak změnil gesto na takové typu, jestli to zpackáš, tak tě zabiju apod. Hned poté jsem šel ke dveřím a zastavil se, ještě před odchodem jsem přistoupil úplně k němu a zakřičel svým děsivým hlasem zkreslujícím samotnou maskou. "KDE LEŽÍ SHOUNGON SO-TAICHOU?! Prosím?!"

Freddie

Další hlas mě vyrušil z tance při zpěvu. Podíval jsem se na Ryuuku pohledem, který jasně naznačoval "přeruš mě ještě jednou a budeš potřebovat doktora sám". A pokud to nestačilo, tak knír jasně dodával, že to myslím vážně...

Ryuuka

Vypadalo to jako epický souboj dvou strašlivých výrazů. "Co to je za idiota? Jednou se zeptám, v pořádku, třeba neslyšel, ale když se sakra zeptám po druhé!" Pomyslel jsem si a krutě se na něj zamračil. Maska tomu dodávala tu správnou děsivost, které se ovšem on nebál, což bylo ještě víc efektivnější. Bez jakéhokoli váhání jsem se mu v rychlosti pokusil sebrat mikrofon pokud se tak stalo, tak jsem si ho schoval pod Shihakusho a zopakoval otázku.

Freddie

Ten podivnej chlap na mě zíral. Vůbec se mi to nelíbilo... musel jsem ale pokračovat ve svém léčebném představení... naštěstí ve chvíli, kdy mi chtěl sebrat mikrofon jsem udělal piruetku a zaječel tak vysokým tónem, že mu to muselo zkratovat všechny technicky udělátka... byl to podivnej patron, chtěl abych léčil a teď mi v tom bránil...

Ryuuka

Byl jsem opravdový hlupák, většinou jsem věci rozpoznal velice rychle, ale ten náhlý příchod z Hueco Mundo a ten stálý stres po nekonečném běhání mne natolik znepokojil, že mi snad ani nedošlo, že on jí vlastně léčí. Jak jsem se mu pokusil sebrat mikrofon tak jsem kolem piruety jenom jakoby žduchl do prázdna a spadl. Pak jsem se mu s vykulenýma očima podíval do tváře. "Hlava děravá, opravdu potřebuju studenou sprchu." Pomyslel jsem si a vydal se hledat pokoj od vrchní kapitánky, nebo případně někoho, kdo by mi pomohl jej najít.

Kadmiel

Príjemné popoludnie v Seireitei sa zdalo byť ničím nerušené. O všetkých pacientov bolo postarané a obedňajšia vizita sa už dávno skončila. Dokonca aj rýchla porada medzi členmi a novým kapitánom štvrtej divízie sa zdala byť efektná. Mal toho veľa na práci. Genma zjavne nebol veľkým fanúšikom papierovačiek a akejkoľvek administratívnej práce, preto predpokladal, že až do neskorých hodín sa bude venovať byrokracii. Podpis sem, podpis tam... Prečítať desiatky zvitkov, ktoré hovorili o stave zásob ako jeho divízie, tak aj ostatných, ktoré mali na starosti. Pokojne popíjal svoj jazmínový čaj, ktorého vôňa ho upokojovala. Ba aj Chiyu sa zdal byť pokojnejší, než inokedy. Obdobie rekonvalescencie v sebe nieslo možnosť sa so všetkým vysporiadať. S hlbokými ranami na tele aj na duši. Všetko sa zdalo byť v poriadku.
Až kým sa celou nemocnicou nerozľahol chrapľavý hlas, žiadajúci si navštíviť prvú kapitánku. Nie, to nemohol dovoliť. Takýto rozruch. Všetci musia oddychovať na lôžkach a v žiadnom prípade nesmú byť vystavení akémukoľvek nátlaku, alebo stresu. Rozhodoval sa, či má vôbec vstať, alebo to nechať na niekoho, kto má čas. Nakoniec však vsadil na to, že vezme oprate do svojich rúk. Nerobil to kvôli rešpektu, ako pre zdravie svojich pacientov. Utrápene povzdychol a vstal. Rýchlym svižným krokom prešiel cez dvojkrídlové dvere administračného oddelenia, rozraziac ich tak. Hneď na chodbe zbadal toho, kto spôsobil takýto zbytočný rozruch. Ryuuka už bol na odchode.
"Hosentsu-fukutaichou, toto je nemocnica!" Zvolal naňho z jej druhého konca. Hlas mal rázny a pohľad prísny. Len málokedy ho niekto mohol takto stretnúť. Vždy sa snažil byť prívetivý a zhovievavý, no zdalo sa, že dnes nemal na podobné veci náladu.
"Prosím, rešpektujte to, že sa tu zachováva absolútny pokoj." Dobehol ho a už sa zdal byť pokojnejší. Cítil, ako sa duch v ňom začína mrviť, no nedovolil mu, aby čokoľvek urobil. Chiyu veľmi dobre vedel, že situácie, kde stráca sebakontrolu, sú priam ako stvorené na to, aby ju prevzal práve on...
"Sotaichou je vo vážnom stave, ale je stabilizovaná. Oddelenie intenzívnej starostlivosti má na svedomí Genma-san a ja sám dohliadam nad jej liečbou. Smiem vedieť, prečo ju potrebujete tak naliehavo vidieť? Návštevy musia byť povolené. Ak to nie je záležitosť života a smrti, bol by som rád, ak by nebola rušená, inak by to mohlo narušiť priebeh regenerácie." Odvetil jedným dychom a upriamil na Ryuuku pohľad plný vážnosti jantárovo chladných očí.

Ryuuka

Po odchodu z místnosti se stalo něco celkem nečekaného, někdo na mne z druhého konce chodby zakřičel. Zezačátku jsem měl ten úzkostlivý pocit, že je to Genma, ale pak jsem si všiml kapitánského Haori. "To bude asi nový kapitán čtvrté divize, mám dojem, že jsem ho viděl na bojišti." Pomyslel jsem si a začal si lámat hlavu nad tím, jakto že zná mé jméno. "Ach ano, nejspíš mne operoval, nebo aspoň byl u mé stabilizace, když mi dávali tu masku. Teda myslím." Pověděl jsem si v duchu a pohlédl kapitánovi do očí. "Chápu, ale je to pro mě důležité, musím jí podat hlášení o tom, co se stalo v Hueco Mundo. Souvisí to s našimi nepřáteli,.. Reimei.." Pronesl jsem k němu prosebně Darth Vaderovským hlasem (způsobeným maskou) a čekal na odpověď.

Kadmiel

Jeho tvár sa odrazu zvráštila, akonáhle si vypočul novinku od podkapitána. Zamračil sa v myšlienkach až natoľko, že sa mu ostro klenuté obočie nad nosom takmer až spojilo. Chvíľu sa na Ryuuku len ticho díval, kým sa rozhodol.
"V poriadku. No snažte sa ju čo najmenej rozrušiť. Stabilizovať ju je potom veľmi náročné na čas, aj na energiu. Nasledujte ma." Zvrtol sa na päte a smeroval k najbližším schodom, ktoré viedli na druhé poschodie. Dlhé biele haori za ním vialo, ako aj pierka na chrániacej veste na nej.
"Ako ste na tom, fukutaichou? Dohliadal som pri vašej... operácii. Verím, že Satoshi-taichou sa o vás dobre postará. Ak by ste však mali akékoľvek komplikácie, pokojne sem príďte. Verím, že mávate aj bolesti..." Riekol len tak medzi rečou a venoval mu mierny úsmev. Ryuukov prípad sa nevidel každý deň. Vlastne mal istým spôsobom šťastie, že sa Satoshi na niečo také podujal, ako aj celá štvrtá divízia, ktorá pri tom asistovala. Po niekoľkých odbočkách sa ocitli na pomerne dlhej chodbe s radom dvier, v ktorých boli úzke malé okienka. Tu sa nachádzali izby intenzívnej starostlivosti. Bolo tu okrem kapitánky aj niekoľko bežných rádových členov. Vystretou dlaňou ukázal na hneď prvé. Nikto v miestnosti nebol, až na kapitánku ležiacu na lôžku a množstva prístrojov, ktoré boli hadičkami a drátikmi napojené na jej telo.
"Máte maximálne desať minút."

Ryuuka

Po cestě jsem tak nějak přemýšlel, co jí přesně řeknu. Samozřejmě že mě hlavně zajímalo, proč posílala členy divize do Hueco Mundo. "Jsem na tom celkem dobře, bolesti moc nemývám, ale občas kašlu krev. No to se vsákne, myslím že to je o zvyku." Pronesl jsem k němu a zahlédl u jakési podivné dveře. Vypadalo to, že hlídali kapitánku i řadoví Shinigami. Opravdu asi potřebovala velkou stráž. "Deset minut, jasně.." Pověděl jsem kapitánovi a přistoupil k vrchní kapitánce. "Zdravím,..Eh.." Pronesl jsem svým DARTH VADEROVSKÝM hlasem a pokračoval v mluvě. "Právě jsem se vrátil z Hueco Mundo, byl jsem tam z osobních důvodů, ale teď k věci. V lese Menosů, v jakémsi komplexu jsem našel dva Shinigami, konkrétně členy 6. divize, jedna živá, jeden mrtvý. Pravděpodobně tam byli už v době bitvy. Můžu se vás, so-tacihou, zeptat, kdo poslal dva Shinigami hledat úkryt Reimei do Hueco Mundo? Není tohle práce pro zkušené Shinigami? Jednu se mi podařilo zachránit, ale její přítel je mrtev, co kdybych nepřišel? Zemřela by i ona." Pověděl jsem jí a pak se mírně zamračil. "Mluvila o nějaké věci, díky které měli Reimei získat převahu nad Seireitei." Pronesl jsem k ní a až pak mi došlo, že jsem jí měl oslovit a počkat jestli můžu mluvit, no teď už to bylo zřejmě jedno, protože už jsem vše vyplácl.

Shounagon Sei

tak úplně neležela spořádaně na lůžku. Vlastně seděla a právě se ládovala nějakým podivným barevným želé z kelímku, které tady asi dávali nemocným jako dezert. Mělo to podpořit hojení kostí nebo co... kecy... nedalo se to žrát! Právě naštvaně mrskla kelímkem do zdi, kde se rozprskl, když vešel Ryuuka. Při pohledu na jeho masku a potom i když uslyšela jeho hlas, zatvářila se celkem šokovaně a pohoršeně.
"Uh, to si zas Satoshi pohrál..." zamumlala si pod vousy, ale na detaily se neptala. Pak si vyslechla Ryuuku. "Hmm..." pronesla po jeho pohořčené řeči. "Ne, nemůžeš se zeptat. Ještě jsi chtěl něco?" Ano, kapitánka byla stejně vřelá jako vždy, když neměla šumák.

Ryuuka

I přes to, že byla po tak velké bitvě, tak stále měla ten arogantní výraz ve tváři. Já ji tu povykládal snad každou minutu mého pobytu v Hueco Mundo a ona mě takhle odpálkovala. No, co jiného se taky od vrchní kapitánky dalo čekat. Má reakce byla jednoznačná, jakmile se mě zeptala, jestli potřebuju něco jiného, tak jsem okamžitě stlačil pravou ruku v pěst a nasadil takový ten odpálkovaný, naštvaný výraz, vždyť to znáte. "Zatracená bába." Nebo by se dalo říct, uražený. Ovšem hned poté jsme ho zase změnil na takový ten klasický a jen pronesl. "Ne, už nic nepotřebuji." Pak jsem se chystal k odchodu, ale ještě předtím jsem se otázal na.. "Mimochodem, jak je vám? Nepotřebujete něco vy? Zaslechl jsem na recepci, že vás shání Ukitake taichou."