Východní brána

Baru ->Perné chvilky v lesíku před půlnočními hodinami. Tak se dala shrnout její situace. Plíživé stíny, křupání dětských nožiček, tedy děsivých větviček. Mokrá zem a bláto. Opička, která se jí usadila na hlavě a z vlasů si jí udělala hnízdo. Dřeva bylo všude habaděj, i perníková chaloupka nechyběla. Z jejích stěn sálalo teplo a lákalo Baru si dojít pro dřevo a oheň přímo tam. Teplo, světlo a stará paní příjemná již od pohledu, která na ní mávala ustaraným výrazem z okna. V lese prosím, v džungli, stará paní a perníková chaloupka. Z těch praskajících větví již Baru nejspíš měla halucinace, ale když ten perník tak sladce voněl a ta stará paní tak hezky mávala. Nedalo se odolat. Baru pomalu ale jistě zapomínala, proč vlastně přišla, protože ta slastná omamná vůně, to teplo a světlo. Někdo by měl přeci jenom zjistit, jestli je ta stará paní v pořádku, jestli jí něco tady v džungli nechybí.

Během té chvíle, co se zabloudilá Baru dostala z hororu do pohádky, se pohádková atmosféra začala tvořit i v řadách přítomných, kteří sledovali Aiyuu, jak vytrhává pijavici z kalhot kapitána Yoshira. Všichni přítomní začali pociťovat teplo domova a to nejspíš proto, že jejich nová přítelkyně Aiyuu začala mírně pableskovat a na jejích zádech se objevila štříbřitě žlutá křídla. Sama Aiyuu začala jít do stříbrna, ale místo žlutého odlesku nabíraly obrazce tvořeny malými body na jejím těle modré barvy.
Naneštěstí se nedalo zapomínat ani na otravné komáry, protože jeden z nich si usmyslel, že krev z krkavice pod-kapitána Mitoshiho bude to pravé a tak se bez zeptání nabodl a začal sát.

Daisuke Ryusaki

Jak dorazil k ostatním, tak i zůstal. Ležel obličejem k zemi, vyčerpáním se ani nehnul ale dýchal. Nikdo si ho nevšímal, protože Aiyuu strhla veškerou pozornost.
Vztal. Všude kolem byl les a nad hlavou černá obloha. Neslyšel žídně ptáky ani jinou zvěř. Bylo tam hrobové ticho, které narušoval slabý větřík, který si hrál s korunami stromů. Ano, byl ve vnitřním světě, ale jak se sem dostal? Byl tu poprvé, bylo to krásné a zároveň strašidelné místo. Ale když nevěděl jak se sem dostal, nevěděl ani jak se odsud dostat. Haló? haló...haló...ló...ló... Byla tu děsivá ozvěna, která se rozléhala úplně všude. Stál na nějaké prašné cestě uprostřed lesa, napadlo ho, že když poběží po cestě a vyběhne z lesa, dostane se z vnitřního světa a probudí se. Rozeběhl se, ale spadnul mu přívěšek na zem. Běžel pořád po cestě, až narazil na nějaké rozdupané místo a na něm nějaký přívěšek. Přistoupil blíž a zjistil že vypadá jako jeho, sáhne si na hruď ale jeho přívěsek tam není. Uvědomil si že běhá v kruhu, sebral přívěšek a rozhlížel se dokola. Ovládala ho beznaděj. Slabochu!! ozval se odněkud hlas. C...c....cože?? však si slyšel, slabochu! Nikdy!! Ale ano, jakmile se dostaneš do složitější situace, tak panikaříš. Jseš slaboch. ale to neni.... Dokaž mi opak!! A oběví se před ním siuleta starce v plášti a holí. Ano, asi máš pravdu. řekne sklesle Ano, to teda mám. prohlíží si ho stařec. Vzpamatuj se a seber se chlape!! a praští ho holí.
Probere se obličejem k zemi. Zvedne se na kolena, zaklinbá a mžourá očima kde to je. Rozhlíží se kolem a sundavá si batoh ze zad. Vidí že jsou tu všichni. Chce vztát, aby došel blíž k ostatním a neležel tak daleko od nich ale jakmile se o to pokusil, hned spadl na zem. Tělo bylo velmi unavené, ani se nezmohl na žádné slovo. Leží na zádech a pozoruje místní noční oblohu s hvězdami.

Hiboru Baru

Nechat se nalákat do perníkové chaloupky uprostřed džungle vůní perníku? Tak to ani omylem. Možná měla na hlavě malou opičku s velkýma očima, která nešla sundat, ale na perník se nachytat nedá, to tedy ne. Něco jí pořád přitahovalo k chaloupce, ale ona si v duchu pořád představovala, jak perník vůbec není dobrý a že ani ta vůně není nakonec nic extra. Dříví, dříví, dříví... Shýbla se pro náhodnou větev u svých nohou.

Stará paní

Dveře chaloupky se otevřely a z nich nejdříve vykoukla hůlka a až pak ta stará paní. Hůlkou mávala před sebou a zkoušela terén, aby se dostala až k lavičce před domem, kde se posadila a z velké nábřišní kapsy vytáhla klubíčko a pletací jehlice. Dala se do štrikování a přitom si pobrukovala zvláštní písničku. Baru zřejmě neviděla a ani neslyšela, nejspíš tedy byla slepá a nahluchlá, když Baru i při sebrání malé vlhlé větvičky nadělala tolik rámusu, když rozkřupla větvičku pod svou nohou a rovnou i polámala chroští, jak se ohýbala.

Izanagi Kentaro

He? Asi málo piju. Načež vyndal z kaspy u haori další flaštičku se saké a spokojeně jí do sebe hodil. Tohle už na něj bylo trochu moc.

Baru

bylo vše jedno, neohlížela se a pelášila tak rychle, jak jen mohla, zpět k ostatním. Cestou se místy shýbla pro další větev, když se jí zdálo, že by mohla být dostatečně suchá, aby hořela.

Izanagi Kentaro

Jelikož členů výpravy napočítal dvojnásobně více než před odchodem usoudil, že buď málo pije, nebo je čas ke spánku. Vzhledem k tomu, že nevěděl co ho může čekat zítra se tedy uvelebil a rozhodl se usnout. Dobrou noc, ať vás hollow štípou celou noc.

Takže, naše Červená karkulka úspěšně nasbírala vše potřebné proto, aby mohla opéct tu nádhernou černou výstavní věc kapitána Yoshira, která byla nacucaná jeho krví, ale to nevadilo. Lepší než být o hladu po tom náročném dni. Červená karkulka, alias Baru, se tedy vynořila zpátky v táboře, kde už pomalu všichni usínali. Rozdělat oheň tedy zbylo na Červené karkulce, kterou sledoval černý plíživý stín s oranžově žhnoucíma očima, ale kdo by se strachoval o stín, když tu byly i horší věci, třeba ten sliz.
Vypadalo to ale na klidnou noc, alespoň tedy krom zvuku cikád a tak podobně, který řezal do uší, ale i přesto to bylo lepší, než hlas slizu, který žádal spodní prádlo.

Date

Ustlal jsem si pod jedním větším stromem. Normálně bych byl ještě plný sil, ale časné vstávání a příhoda se slizem mě dokonale dostala. Sokol mě jedním okem hlídal, ale také byl unavený, takže spíše spal. Během chvíli jsem usnul.
Zdál se mi úžasný sen. Byl jsem daleko od Seireitei, daleko od práce, daleko od starostí. Ležel jsem si v trávě. Svílilo slunce. Byl krásný den. Chvíli to tak bylo, než obloha zčernala a z ní vystoupila slizká panda. S vyceněnými zuby mířila rovnou na mě.
S rychlosí blesku jsem se probudil. Vyjel jsem od stromu a sedl jsem si na všechny čtyři. Zhluboka jsem oddechoval. Sakra už z toho mám i noční můry.

Izanagi Kentaro


zZzzZZzz..... V jeho snu se objevila velká láhev saké, na které bylo napsáno: "Veselé vánoce taichou". Okamžitě neváhal a nějakou neznámou technikou se teleportoval na špunt, který urputně vytrhl. Pak si najednou vyčaroval brčko, které spíš nabývalo velikosti ropného potrubí. Zbytek si domyslete.

Hiboru Baru

Když se jí konečně podařilo najít místo, kde skupina tábořila, a chtěla všem říct o svých děsivých zážitcích, zjistila, že všichni chrápou. Jen si tedy povzdychla, ale když už měla to dřevo, rozhodla se rozdělat oheň aspoň pro sebe. Nechtělo jí to hořet, ale asi za půl hodiny se jí neúnavným snažením a slovním povzbuzpváním jako např. "Hoř, šmejde!" podařilo oheň rozdělat. Když plameny konečně plápolaly, uvědomila si, že má na hlavě stále tu opičku, a začala se věnovat pokusům ji sundat.

Obrovský-zrůdný-výtvor-vypadající-jako-by-právě-odkráčel-skrz-stěnu-Satoshiho-laboratoře-po-až-moc-povedeném-pokusu

Něco zašustilo v křoví a v tu chvíli se skrz palouček proletěl strom a srazil Aiyuu někam do lesa a na Yoshirovi nechal pár škrábanců, obzvlášť tedy na obličeji. Nemusíme mu připomínat, že to byly šlehy jako bičem s bodci na konci, jistě už by na to rád zapomněl.
Ze křoví vyběhlo cosi, co v jeden okamžik běželo a v druhý okamžik to bylo již jen dva metry od Baru. Bylo to... bylo to... bylo to...

Spoiler:

Yoshiro

Nevěděl jsem která bije, ale co jsem věděl určitě bylo to, že mě docela dost bolí ty škrábance na obličeji. Neviděl jsem, co to bylo, protože to zmizelo stejně rychle jako se to objevilo .. A zmizelo to i s Aiyuu. Aiyuu!! Vykřikl jsem a chytil se za tvář. Muselo to probudit i Datla, Mishiho, doktora a Ken-chana. Vyskočil jsem tedy na nohy a rukou od krve z obličeje jsem vytáhl svoji Zanpakuto.
Rozhlížel jsem se okolo, ale byla tma a nic jsem neviděl. Možná že jsem měl i trochu strach, protože v tomhle lese je tolik divných věcí, který jsem snad za celej svůj život ani neměl šanci poznat. Vstávejte! Vykřikl jsem na čtveřici, která ještě ležela nebo seděla na zemi. Máme tak trochu problém.. Tak trochu velkej problém.. Ukázal jsem na svého více-kapitána. Mitoshi, jdeme to najít.. Ať je to cokoliv.. Řekl jsem naprosto vážně.. Většinou jsem se tvářil jako idiot, ale v téhle situaci ne.

Mitoshi
Spal jsem nedaleko kapitána, takže jeho příjemné zajódlování mě ihned vzbudilo.
Něco jsem zamručel a pomalu jsem vstal.
Bylo tady celkem vlhko, tudíž to mé vlasy špatně snášely a formovali se do velice, ale opravdu velice zajimávých tvarů.
Když jsem zvedl hlavu a podíval se na kapitána, vypadal jsem nějak takhle.
Zkrátka jako po ráně elektrickým šokem.

Yoshiro

No, v tom ale pan příšerka přiskočil k Baru. Byl velkej, odpornej a šerednej. A určitě nebezpečnej. Shunpnul jsem se před Baru a sekl po tom bastardovi. Netrefil jsem ho.. Byl jsem nějak dezorientovaný, nevím proč. Ale aspoň měla Baru šanci na útěk. Mitoshi, Zrzko! Zmizte! Začal jsem Zanpakuto točit mezi prstama, což dělalo pěknej efekt. Jako když mažoretka točí tou tyčí.. Ve tváři jsem měl chladný pohled, kterým jsem se zadíval na toho šeredáka.. Šmejde zasranej.. Jak si to vůbec představuješ.. Škrábat mě na obličeji... Obklopilo mě bílé reiatsu. BAN-KAI! Vykřikl jsem a znovu mě pohltila bílá vlna.

Date

Vzpamatoval jsem se zrovna z té noční můry, když nedaleko mě proletěl strom s Aiyuu. To by zas tak nenormální asi nebylo, horší ovšem byla ta příšera co přišla potom. Okamžitě jsem vyskočil na nohy a chmátl po zanpakuto. Ale šestka byla rychlejší a něco tam začal před příšerou nacvičovat. Vypadal, že je nějak mimo, a tak jsem se raději držel dál. Ovšem ruku jsem měl stále na zanpakuto a byl jsem připraven zaútočit.
Sokol se probudil, ale stále jen seděl na stromě.

???

Začal si něco mumlat pro sebe, když se chystal Yoshiro aktivovat Ban-Kai. Kříž na jeho zádech zmizel a uvolnil mu další pár rukou, kterými se chytil na hrudi a vytrhl si celý pentagram. Místo pentagramu a kůže a masa, a těch dalších věci, měl teď v hrudi otvor, takový jaký mají Hollow. A maso a zbytek s pentagramem rozdrtil. V tu chvíli už to vypadalo, že Ban-Kai se vyvolá bez problémů, ale když se maso obrátilo v prach, objevilo se pod přítomnými kapitány znamení. Pod kapitány, tedy pod Datlem, Ožralou Kenem a Yoshirem, se objevil rudý pentagram. Yoshiro cítil, jako by ho síly opustily. Teď nebyl schopen použít ani shunpo, natož schopnosti Ban-Kaie, ale v Ban-Kai formě zůstal a nebylo jasné, jak ho zrušit. Větší problém ale byl, že se ta zrůdnost ohnala po bezbranném kapitánovi Yoshirovi. I když se zdálo, že je pomalejší a možná i slabší.

Yoshiro

Ve své bankai formě se mi o dost prodloužily vlasy, mé oblečení se změnilo na lesklý bílý oblek a záda mi zdobila andělská křídla. Byl jsem zmatený, použil jsem sice bankai, ale že bych si připadal nějak silnější, to ne. Vlastně, naopak, cítil jsem se slabší, o dost. Když se po mě ta zrůdnost ohnala, nemohl jsem nic dělat a dostal jsem pořádnou pecku, která způsobila to, že jsem se trošku proletěl vzduchem.
Co je sakra zase tohle..? Proč nemůžu použít žádnou ze svých schopností? Snažil jsem se přemýšlet za letu. Nakonec jsem dopadl kousek od mé skupiny.

???

Ať už to bylo cokoliv, otevřelo to knihu a začalo zaříkávat, bylo to až moc podobné zaříkávání na Kido. Ať už se to chystalo k čemukoliv, neznělo to dvakrát bezpečně.

Izanagi Kentaro

Okolní hluk ho probudí. Whááá. Yoshiro, řekl jsem ať ty prasárny aspoň děláte potichu! Rozkouká se, když v tu chvíli mu v oběžné dráze jeho kukadel zůstane ona neidentifikovatelná věc. A sakra, ty si ji teda nažhavil! V další moment vidí okřídleného Yoshira, tudíž usoudí, že využívá nějaké vlastnosti jeho zanpakuto, avšak jeho reaitsu bylo příliš utlumené. Takhle to dopadá, když ženský popadnou krámy. Chlap jeden blbej, nechá si z kalhot tahat žížalu a pak kouká. Pořádně se usadí a pozoruje okolí, bohužel na zem se zatím nepodíval.

Moc tomu nerozuměl, možná to bylo vypitým saké, možná to bylo tím, že neuměl kido. Rozhodně udělal něco co by za normální situace neudělal. Jeho ruka spočinula na na jeho zanpakuto. Následně zaskřípala pochva a během další vteřiny jste již Ken-chana mohli vidět, pod onou nepovedenou slečnou, jak ji páře její krásně prorostlý pupíček.

Hiboru Baru

Na její vkus se všechno odehrálo nějak moc rychle. Řítila se na ni obrovská bestie, která přišla kdo ví odkud, do cesty jí skočil Ruyichi-taichou, vyvolal bankai, jenže pak místo útoku dostal pořádnou ránu a odlétl někam do křoví. Baru nestačila valit oči na okřídlenou formu s ještě hebčími vlasy, ve které se nacházel, že si málem nevšimla červeného obrazce, který se pod ním objevil. V další chvíli tu potvoru začal kuchat kapitán jedenáctky, ale i pod ním byl stejný obrazec. Nechtělo se jí to líbit... když se však podívala rychle na zem, pod sebou nic podobného neviděla. Jestli to měl být nějaký útok, zřejmě ji jejich nevítaný host neseznal být hrozbou. A asi měl pravdu. Když vytáhl knížku a začal něco mumlat, Baru přimhouřela oči. Jestli uměl číst a mluvit, možná by se s ním dalo vyjednávat... Prozatím o několik kroků ustoupila a bedlivě sledovala, jak si chlapec (možná) poradí s tím útokem ze spoda. Cítila se trochu provinile, možná jim ani nechtěl ublížit, třeba jim jen chtěl přečíst knížku...

Date

Chvíli jsem jen pozoroval situaci, protože to vypadalo, že šestka to má pevně v rukou, ale pak už to tak nevypadalo. Neváhal jsem tedy a vyvolal shikai, jenže v tu chvíli se pode mnou objevil nějaké obrazec. Když jsem uhnul, tak šel obrazec zamnou. Otráveně jsem si povzdechl. "Proč tohle potká vždy mě." Zanadával jsem si pro sebe. Pak jsem si ale všiml, že pod Baru a tím dalším obrazec není. Deaktivoval jsem tedy shikai a snížil své raiatsu na pouhého člena. Třeba to jde jen po silných lidí, takže když snížím sílu, tak by mě to mohlo nechat. Zapřemýšlel jsem. Za pokus to stálo.

Mitoshi
Tsubushimasu Ishimaru! pobídl jsem potichu svoji zanpakuto
Ta se transfromovala do podoby kladiva.
Já se potom rozběhnul na tu potvoru.
Při letu jsem dále řekl Chika Bakuhatsu!
Země pod tou obludou doslova explodovala.
To udělalo prach, tudíž příšera nemohla vědět, odkud jí majznu ikladivem po palici

Hiboru Baru

Když viděla, že se do útoky vrhá i Mitoshi-san, rozhodla se, že udělá dobře, když se vzdálí. I kdyby ten tvor s nimi zpočátku neměl zlé úmysly, teď už nejspíš bude mít a ona by se opravdu nerada vyskytovala ve velké blízkosti, až se ty jeho úmysly projeví. Navíc Ruyichi-taichou se nevracel z toho křoví, do kterého zahučel, takže by se asi měla jít podívat, jestli nepotřebuje lékařskou pomoc. S očima stále na té bestii se přesunula dále do džungle, kde se konečně odvrátila a snažila se najít kapitána. Neslyšela žádné zvuky, které by napovídaly jeho polohu, ale naštěstí jeho bílé odění, vlasy a křídla nebyly v noční džungli zrovna dobré maskování, takže ho po chvíli uviděla. Přiběhla k němu.
"Taichou, jste v pořádku?" Osvětlení nebylo nejlepší, jen ojedinělé obří světlušky, ale zdálo se jí, že má Yoshirou nějaké šrámy na obličeji, nejspíš od pracky toho stvoření.

Yoshiro

Umh... Vypadlo ze mě. Snad celý obličej jsem měl od krve z té sečné rány. Ale to nebyl hlavní zdroj bolesti. Nejspíš jsem měl zlomených pár žeber a levou ruku. Zrzko..? Oslovil jsem Baru. Do tváře jsem ji neviděl, ale byla to jediná žena, co s námi byla poslána na misi a podle hlasu jsem prostě poznal, že to není chlap. Co se stalo? Zeptal jsem se a snažil se vzpamatovat. Šlo to ale dost těžko. Pád na hlavu byl nepříjemný a ty přemety a kotrmelce taky. Podíval jsem se na Baru, v mém obličeji byl vidět smrtelný výraz.. Ale bylo to strašně fluffy kawai..Jak jsem měl ty dlouhé vlasy, tak jsem vypadal i trochu jako....Ukitake-taichou... Bolí mě... Křídlo.. Řekl jsem ublíženým hlasem.