Příběh: Shattered time

Kira Kusuku

"To jsem rád," řeknu s úsměvem a nasadím poslední terč. "Nechceš se tedy přidat k mému tréningu? Začím střelbou kido na terč." nabídnu Koyco.

,,Ráda se přidám."odpovím kapitanovi.

Sora

Konečně dorazím do pracovny, kde to evidentně žije. U vstupu narazím na kapitána. "Dobrý den taicho, Genmo ješně nahání pár lidí, jinak většina je už v kasárnách a připravují si své věci, ale potřebuje Vaše rozkazy ohledně dalších příprav ............. ummm taicho, řeknete nám co se děje?" podívá se tázavě na kapitána, ale v tom ji zaujme mladá dívka objímající Tatsuyu.

Mokuto

Podívám se na Soru Přípravy ?...a na co ? zeptal sem se jí a dál sem popíjel saké

kioko matsuta

jo vede se mi dobře dík za optání. *oplatim raidenovi jeho usmání*

Satoshi
Dorazil jsem do kasáren z nichž nevycházelo žádné reiatsu.
Hmm vypadá to, že mě skutečně nikdo nenahradil... řekl jsem když jsem vešel do své laboratoře a ta zůstala taková jakou jsem ji zanechal. Rozhodl jsem se zapnout PC a řekl jsem si, že bych měl jít do 4 divize, abych se dozvěděl co se za doby mé nepřítomnosti stalo.

Raiden Tomisura

Vaše divize se taky zapojí do přesunu? Zeptá se Kioko. Nepůjdeme se projít?

Akio Ukitake

Prochází ulicí plné lidí.Po chvíli ucítí ten známý pocit po němž ví co přijde.pokusí se najít si místo k sednutí ale než to stihne ucítí bolest na hrudi a před očima ze mu zadmí.Spadne na zem a držíce se za hrud se snaží překonat bolest.

Satoshi
Dorazil jsem do kasáren nezpozorován ostatními divizemi. Když jsem nakoukl dovnitř, tak jsem viděl Shieri s Tatsuyou šťastnou, spokojeného Mokuta i další shinigami. Je to dobré... už si nemusím dělat starosti. pousmál jsem se a pomalu jsem chtěl odejít.

Mokuto

Rozhlídl sem se po místnosti když sem uviděl nějakou postavu která nakoukává do místnosti. Lekl sem se a pak se uklidnil Satoshi-taicho ? Pomalu sem vstával ze země

Satoshi
Satoshi-taicho ozvalo se za mnou, tak jsem se otočil. Takže si mě přece jenom někdo všiml... no jo asi jsem se ještě nenaučil plně skrýt své nově nabyté reiatsu... no zdravím Mokuto. Vrátil jsem se...

Tatsuya Gojo

"Satoshi-sama, konečně zpátky," řekl jsem spokojeně, i když. Odkud ho já znám? No rozhodně je to dobrý člověk a přítel. "Aiko, tak... podnikneme něco," zeptal jsem se, abych odvrátil téma od toho jistého okýnka v mé hlavě.

Akio Ukitake

Když se k němu seběhne hlouček lidlí a pomůže mu na nohy jen mu s úsměvem odvětí že je vše dobré.Avšak několik lidí trvá na tom že musí navštívit lékaře a než se naděje jedna stará paní v doprovodu dvou asi 16 letých dívek ho táhne do kasáren 4.Divize,

Memphisto

Po odpovědi Soře, kterou dal sotva dohromady přes omluvy těch dvou, položil na stůl prášky se slovy, že si je Tatsuya, kvůli rekonvalescenci má vzít.
V tu chvíli v něm ovšem hrklo... někdo, kdo by tu neměl být právě přiběhl do místnosti. Stál jako opařený, násilně scelené rány byly zase otevřeny.
Ona ?!... ale vždyť... ona tu nemá být...
V paměti se mu vybavila vzpomínka... tížila ho. Když přišli zpět, zapomenul, musel zapomenout, uzamknul tuto věc hloboko do svého nitra, kde jen rostla a získávala na síle.. Za ten měsíc neměl ani čas litovat toho, co mu bylo sebráno, o co přišel.
Otočil se na jedné noze a se skloněnou hlavou se potichu omluvil. Vyšel z místnosti, nikým nespozorován.
Kráčel po chodbě směrem k východu z kasáren. Přemítal co by mohlo být. Mísil se v něm vztek, smutek, lítost a nekonočná hořkost z ironie osudu.
Ani se nenadál a byl pryč ze SeiReiTei, by i Rukongaie.
Vzpomínal na ni. Na její tvář, na její úsměv, na její zlatem propletené vlasy, ve větru vlastním životem žíjící. Na první pohled na ní, jak byl očarován, jak se mu stížil dech, jak při její přítomnosti prvně pocítil hřejivé teplo v oblasti hrudníku. Už ji nikdy neuvidí, nedotkne se jí, neuslyší její smích...
V tu chvíli si uvědomil vše o co přišel... záchvat vzteku a beznaděje se ho zmocnil a ticho přírody proťal hlasitý výkřik. Výkřik plný bolesti, plný utrpení, plný lítosti. Řval dlouho... všechny své emoce dal hlasitě najevo... pomalu mu po tváři začali stékat slzy. Pomalu se svezl na kámen vedle něho a zničeně položil hlavu do dlaní...

Tatsuya Gojo

"Tak jo... A kam se jde," zeptala se Shieri a já ji odvětil: "Co takhle se projít, někde v lese... možná raději v horách na mírném vánku nebo snad na louku, kde by nám dělali společnost ptáčci a luční kvítí?" Shieri jen tak trochu nechápavě přikývla a vyšli jsme z kasáren. Jak dlouho se hodlá ten Kozel trápit? Vždyť to byla sice jeho velká láska, ale jako každá láska, skončila smrtí... Ten Kozel tam nepatřil, prostě to nešlo... Byl tam mrtvý, mrtvý ještě dřív než se narodil... Nemohl s ní být, tak proč se tím trápí?
Chvíli jsme se jen tak procházeli, když už jsme se dostali mimo Rukongai a všechen ten ruch uvnitř něho. To je ideální místo... Možná si jednou na něco vzpomenu, když budu s ní.
Lehl jsem si na čerstvě rozkvetlou louku, poblíž lesa, kde ptáci mírně štěbetali a vítr hrál orchestry na lístky, stvoly a větve v okolí. Shieri si lehla vedle mě, což mě naplňovalo jistým štěstím, pocitem... pocitem, který jsem nedokázal vysvětlit, ale on tam byl. Zahříval moje trochu zchladlé srdce, které dlouho nepocítilo to, co cítilo teď. "Aiko," oslovil jsem ji zamilovaným hlasem a jen tak koukal na nebe.

Mokuto

Díval sem se na Satoshiho K..kde ste byl celou dobu ? zeptal sem se. ksakru...kam to odběhl Memphisto-taicho ?...A kde je Tatsuya...Ani sem si nevšiml že zmizeli Rozhlížel sem se po místnosti a čekal co odpoví Sora..a co odpoví Satoshi

Tatsuya Gojo

Shieri se ke mě přitulila a já jsem trochu znervózněl. "Shieri... Teda Aiko," rychle jsem se opravil. Sakra... Kdo je ta Shieri... Když se ke mě přitulila, tak... Náhle jsem ucítil palčivou bolest na obličeji, byl to otisk po facce, kterou mi Shieri před chvílí uštědřila: "Dost vtipů... Neblázni a říkej mi Shieri... Myslela jsem, že už jsi si na to zvykl..." Podíval jsem se jí do očí, do těch hlubokých upřímných a uhrančivých očí a chtěl ji políbit, ale zastavil jsem se, byl jsem jako strom, který má vše na dosah, ale byl svázán svými kořeny, které mu bránily se hnout z místa.

Satoshi
Mokuto, Mokuto... bohužel by jsi mi asi neuvěril... každopádně teď máme jiné starosti. Běž najít Tatsuyu a já půjdu najít Memphista... nerad bych si myslel, že jejich zmizení má něco společného z mou přítomností... řekl jsem a odběhl k místu, kde jsem slabě cítil Memphistovo reiatsu.

Mokuto

Jistě... Vyběhl sem z kasáren kam mohl odejít Rozhlížel sem se po okolí a snažil sem se najít aspon trochu Tatsuyova reiatsu

Tatsuya Gojo

Moje reiatsu bylo velmi nestálé, protože jsem byl dost nervózní, a tak by bylo možná lehce vysledovatelné. Už jsem se odhodlal. Třeba mi to vrátí moje vzpomínky... Jinak by to přeci nešlo... Ale možná ne. Přiblížil jsem se k ní a moje ústa spočinula na jejích, což vyvolalo reakci emocí, která se rozšířila po okolí a jistě musela někoho přilákat. "Shieri, miluji Tě," řekl jsem jí, když ohňostroj vášně a pokušení ustal a polibek, který se zdál být věčností byl již minulostí a ustal v klidu, jako moře po přílivu.

Mokuto

je u lesa ? Hmm... Rozběhl sem se tam. Pomáhal sem si krokem shunpo abych tam byl rychleji

Tatsuya

Pomalu moje ruka přejela přes její krásné hedvábné vlasy, když v tom se tam objevil Mokuto, který vášeň celkem na jisto pro tuto chvíli uzemnil. "Potřebuješ něco," zeptal jsem se celkem mile, ale za tímto se skrýval jistý hněv, který byl vytvořen z nenaplněného klidu s Shieri.

Mokuto

Satoshi-sama mi řekl at tě najdu...tak nejspíš by sme měli jít do kasáren Usmál sem se Ksakru...ted bude na mně nasraný že sem ho vyrušil

Sora

Cože? Čtvrtá divize a ochraňovat přesun královské pečetě? Hmmmm.................. Sora byla tak zamyšlená, že úplně zapomněla odpovědět Mokutovi a nevšimla si jak většina lidí mizí. Z myšlenek ji vytrhl až Mokutův pozdrav směřovanému ke kapitánovi 12. divize. Pozvedla hlavu. Tak tohle je slavný kapitán 12. divize? Umm vypadá jinak, než ho ostatní popisují? Ale to už z místnosti vyběhl i Mokuto a též Satoshi odešel. Sora si to tedy namířila do svého pokoje, aby též byla v plné zbroji na přesun.

Tatsuya Gojo

"Shieri, máš kam jít nebo kde přespat," zeptal jsem se jí a pomohl jsem jí na nohy: "Vlastně ne, chtěla bych vám pomáhat," řekla nadějně, ale já ji ihned začal přesvědčovat o opaku, že to prostě nejde, že nechci, aby se jí něco stalo. "Pokud je to tvoje přání," řekla a políbila mě, ale ne polibkem lásky, ale polibkem smutku: "Tak se podřídím." "Shieri," opáčil jsem s pocitem zrady, zrady které se dopustily moje vlastní emoce: "Zeptáme se kapitána a ten už rozhodne... Rád bych byl s tebou, už navěky, ale... Pokud to kapitán nepovolí, tak to nepůjde."