Prokletí klanu Izumi - hlavní příběh

       Temná postava, zahalená v černé robě a malý chlapec v světle modrém pyžamu s motivem hvězdných válek se z věže dívali na bitvu, která se rozprostírala pod nimi. Průlomem v hradbách se dovnitř hrnuli vojáci, ovšem tvrdý odpor obránců jim znemožňoval probít se do hradu. Obě strany bojovaly zuřivě a na obou stranách bylo mnoho padlých a raněných.

"Proč mi tohle ukazuješ? Nestojím o žádné další sny." postěžoval si chlapec a otřel si nos do rukávu pyžama. Odpovědi se však nedočkal. Místo toho mohl sledovat, jak se malá skupinka bojovníků, vedená samurajem v mocné zbroji prosekala skrz obranu. Zdálo se, že se ho nedokáže dotknout žádná zbraň, svým mečem rozetnul řady nepřátel a jeho vojáci ho následovali. Příliš pomalu... neměl dost mužů a obrana se rychle vzpamatovala, jeho průlom byl uzavřen a on, jen s hrstkou vojáků byl nyní zaplaven mořem nepřátel. S tou hrstkou, která přežila se postavil zády ke zdi, aby měl krytá záda a odrážel výpady protivníků.

"Nejsem úplně blbej víš? Chápu to, tohle je přesně to, co jsem se učil v dějáků, pravda, takhle na vlastní oči to vypadá mnohem zajímavěji, ale proč mi to sakra ukazuješ? Snažíš se mě snad unudit k smrti? Nebo je to nějaká blbá hra?" zeptal se chlapec bez špetky respektu či strachu. Tohle nebylo rozhodně poprvé, co viděl maskovaného cizince, ani poprvé, kdy se ocitl na divném místě.

Cizinec se na něj otočil. Poprvé po dlouhé době se na chlapce podíval přímo. Ačkoliv měl přes hlavu kapuci, bylo cítit, že na něj upírá oči.

"Nechápeš nic. Tohle není sen, ale vzpomínka a nejsem to já, kdo tě sem zavedl. To ty jsi sem přivedl mě." řekl dost krypticky a ukázal rukou na další malou skupinu, která se probíjela k obklíčeným.

"Támhle dole bojuje tvůj předek, během nejbližších chvil se probije k obklíčeným a za cenu života mužů, kteří ho následovali, za cenu své vlastní krve dostane hrstku z nich do bezpečí." objasnil lehce to, co se dole děje, aniž by však nějak komentoval svoje předchozí tvrzení.

"Za cenu vlastní krve? Proč to sakra dělá? Proč by někdo riskoval vlastní život pro někoho cizího? Co z toho bude mít? Blbec..." ozvala se slova moudrosti rozmazleného prcka, který nechápal koncept sebeobětování, tím méně pak nějakou čest.

"Bohatství, moc a slávu pro sebe a svůj klan, stane se jeho zrozením a zkázou. Také zrozením mě a mně podobným. Ale tím si nemusíš zatěžovat hlavu, protože přijde čas, kdy to pochopíš a dokonce si život beze mě ani nebudeš umět představit. " odpověděl maskovaný a upřel svůj pohled zpět na chlapce. Jeho vztek se dal cítit. Vyskočil do vzduchu, ve skoku roztáhl mohutná, černě opeřená křídla, kterými svrhl chlapce dolů z věže...

       Amaru se probral. Ztěžka oddychoval a otřel si zpocené čelo do rukávu. Venku zuřila bouře, nebe bylo temné, jen sem tam jeho pokoj osvětlil blesk. Byla to snad vzpomínka, nebo sen?  Chvíli nad tím přemýšlel, ale sny dokázaly být zvláštní. Kombinace vzpomínek, snů a fantasie, ale mohlo to být i tohle? Bylo to tak živé... jako kdyby to snad už někdy v životě zažil. Normálně by si trochu oddychl, možná se napil a spal by dál, ale tenhle sen ho nutil přemýšlet. Nakonec to už nevydržel. Z pod postele vytáhl černou čepel Turiela a položil si jí na kolena. Začal se soustředit. Měl na Turiela pár otázek, které potřeboval zodpovědět... možná by býval radši, kdyby se na některé z nich nikdy nezeptal...

       Senkaimon se otevřel uprostřed Tokia a z něj vyšla jediná postava. Mladý rezavý shinigami se protáhl a klidným krokem se vydal za svým cílem. Jistě, kapitán Izumi se ho sice ptal, proč potřebuje tak náhle odcestovat do světa lidí, navíc sám, ale dozvěděl se jen, že je to důležité a osobní. Kdo mohl tušit, co má mladý důstojník za lubem? Sám si vlastně nebyl jist co hledal, Turiel byl velice kriptickej a nenamáhal se příliš rozvádět informace, které Amarovi sdělil. Zjistil však jedno, pokud chce zjistit, proč ho trápí tyhle sny měl by se podívat do archivů, nikoliv však těch ve 3. divizi, dokonce ani ne těch, co byli v divizi první, nýbrž do centrálního archivu v Tokiu, ve světě lidí.

       Amaru si dával pozor. Ačkoliv měl povolení od kapitána Izumiho, tak by tu stejně nejspíš neměl být, rozhodně ne sám. Necítil ale ani reiatsu shinigami, kteří hlídali Tokio ani žádné hollow, takže snad by žádné problémy být neměly  a tak nespěchal, nebylo kam ani proč. Klidným tempem tedy přešel velkou část města, než konečně došel k budově, kterou hledal. Tokio přeci dobře znal... z jiných časů. Ale času měl dost, potřeboval počkat na noc. Klidně si tedy šel sednout do velkého parku, který se před budovou nacházel.

       Teprve když padla noc, tak vešel dovnitř. Ve dveřích se minul s posledními pracovníky, kteří opouštěli budovu a vklouzl dovnitř. Prošel ztichlými regály a začal hledat. A bylo toho hodně. Věděl. že mu to pravděpodobně zabere celou noc, ale pustil se do díla...

       Když řáno došli zaměstnanci do práce nestíhali se divit. Všude byly roztahané staré složky, vesměs nekrology. Jeden ze zaměstnanců se podíval na první.

"Izumi Tamaki, věk 37, zemřel při požáru" přečetl nahlas jako v zamyšlení. Co se tu proboha mohlo stát? Kdo by se vloupal do archivu jen aby si pročetl staré složky?

"Neděláš si srandu? Já tady mám Izumi Akira, věk 24, zabita při loupežném přepadení." řekl další a opatrně se podíval na další složku. I tam bylo uvedené stejné jméno - Izumi Amaru, věk 13, leukémie. A pod ní další. Izumi Yukiko, věk 43, autonehoda.

"Já to tady mám taky, Izumi Razaki, 21 let, KIA, první světová, Izumi Hiro, ten umřel v 25ti, infarkt? Tyjo, zdá se, že tahle rodina má fakt pech co? Nikdo tady neumřel přirozenou smrtí..." podotkl třetí. Bylo to hodně divné, ale divnější bylo to, že dovnitř ani ven nikdo nevešel. Dveře byly nepoškozené, ani kameny nezachytily nikoho vcházet nebo vycházet. Druhý den se zpráva o záhadném vloupání dostala do novin, většina lidí jí přešla bez povšimnutí, vzniklo pár konspiračních teorií, ale nikdy se nikdo nedozvěděl, jak to vlastně bylo. Jen Izumi Tomiko, matka zesnulého Amara se při zprávě zarazila a uronila slzu pro svého chlapečka.

3. díl - Věrnost


      Na vojenské ležení padla noc. Z tábora se stále ještě ozývaly zvuky oslav z vyhrané bitvy, převážně už ale bylo ticho, i křik raněných a umírajících dávno umlkl. Všichni moc dobře věděli, že zítřejší útok na hrad bude daleko náročnější a tak sbírali síly a snažili se využít těch několik málo hodin spánku, které jim budou zřejmě dopřány. Mimo dostřel mušket i luků se v dálce tyčila silueta mocného hradu, dávného sídla klanu Ruyichi. Mezi vojáky nikdo nepochyboval o tom, že jedna z posledních bašt starého režimu musí padnout, nikdo kromě muže, který jim velel. Ačkoliv bylo jasné, že skryti pod rouškou tmy se nacházejí zvědi klanu Ruyichi, tak se právě on zatoulal daleko od tábora svých mužů. Kráčel pomalu ale jistě, na místo, které dobře znával z minulosti... býval tam často, ve šťastnějších dnech. Když konečně vystoupal na nevysoký kopec tak to místo spatřil - přírodní jezírko obklopené neudržovanou zahradou a jen kousek od něj stála chatrná dřevěná konstrukce. I tohle místo pamatovalo lepší dny. Alespoň však nebylo zničenou válkou, jako tolik dalších míst. Muž se posadil na zem, zavřel oči a vyčkával.

      Neuplynulo mnoho času, když uslyšel kroky. Rovněž druhý muž který se blížil šel pomalu, důstojně, ovšem z rytmu jeho chůze se dalo poznat, že byl zraněn.
"Izumi... věděl jsem, že tu budeš..." pronesl do tmy, ačkoliv stěží mohl vidět postavu sedící pod dřevěnou konstrukcí.
"I já jsem věděl, že sem dorazíš, však proto jsme oba tady, není-liž pravda?" opáčil mu ten první a vstal. Ačkoliv bylo poznat, že jde o setkání dávných přátel, jen těžko se dalo hovořit o setkání přátelském.
"Jak jsi to mohl udělat?" přerušil krátké ticho ten druhý muž.
"Nikdy by mě ani nenapadlo, že zrovna ty mě zradíš? Naše rodiny byly spojenci po mnoho let... bez nás bys nebyl nic! Bez mého praděda by tvá rodina byla stále bezvýznamná! Bývala doba, kdy jsme byl hrdý na to, že tvůj rod mohu nazývat rodinou, ale teď, při představě že jsou naše rodiny spojeny krví..." nedokončil větu.
Izumi poslouchal celou dobu bez jediného slova. Teprve když druhý muž ztichl, tak se chopil slova.
"Udělal jsem co jsem musel, pro dobro celé země, nejen svého klanu. Ale to neznamená, že jsem to nedělal s těžkým srdcem. Když jsem uviděl u Sekigahary prapory tvého klanu málem jsem se se svými muži otočil a odešel z bitvy. Bylo mi jedno že ztratím tvář i čest,ale nakonec jsem udělal co jsem musel. Proto jsem přijal i tento úkol... doufal jsem, že se mi podaří přesvědčit tě, chtěl jsem se vyhnout tomu krveprolití... byl jsi to ty kdo odmítl jednat... kdo se vyřítil z bran a napadl mé vojsko. A teď? Většina tvého vojska padla u Sekigahary, zbytek před branami tvého hradu, ta hrstka co ti zůstala nedokáže hrad bránit a ty to dobře víš... nenuť mě k tomu, abych musel vtrhnout dovnitř, vzdej se... zachraň svůj klan, prosím tě o to" řekl a celou dobu jako kdyby se zajíkal. Ke konci se jeho hlas už téměř úplně zlomil.
Ve tmě se nedalo poznat, jak se který z mužů tváří, stáli od sebe poměrně daleko. Nastala další chvíle ticha.
"Mitsuo zemřel..." prolomil nakonec ticho ten druhý.
"Nestihl se zotavit ze zranění které utrpěl v té první bitvě, přesto se vrhl v čele mých vojsk do útoku. Padl probodán mnoha ranami. Takovou cenu má tvojí věrnost klanu Tokugawa. Ztratil jsem v této válce dva ze svých synů. Zašel jsem příliš daleko abych se vzdal! Čest mi to nedovolí. Nezneuctím jejich památku tím, že bych složil zbraně. Až zítra zaútočíš na můj hrad nečekej žádné zdvořilé uvítání. Budeme bojovat do posledního muže. Ale až poslední z nás padne k zemi, ve chvíli kdy hrad přestane patřit klanu Ruyichi tak zjistíš, že život pro tebe už nebude mít cenu. Nebude to trvat dlouho a i tvůj klan ztratí své místo, bude zapomenut stejně jako můj. Tvoji vnitřní démoni budou tobě i celému tvému klanu připomínat, čeho ses dopustil dokud nezískáš odpuštění mého klanu! Budou platit za krev mé rodiny, za to, že jsi zradil naše přátelství a zavrhl naše příbuzenství pro hrst zlata. To ti říkám očima smrti, neboť my dva se už nikdy nespatříme!" dokončil druhý muž a jeho kroky se začaly vzdalovat.

      Izumi ještě chvíli čekal. Zdrcen hněvem svého strýce, zlomen vědomím, že další z jeho bratranců zemřel v bitvě a ještě více tím, že zítra padne zbytek jeho příbuzných rukou jeho vlastních mužů. Ruyichiho výhružky ale nebral vážně. Byl to jen poslední zoufalý výkřik muže, který ztratil vše co měl, muže kterého on sám zahnal na pokraj zoufalství ve snaze ho zachránit. Teď už ale nebylo cesty zpět... ani pro jednoho z nich. Pomalým krokem se vydal zpět do svého tábora...

      Druhého dne bylo po všem. Když se vojáci klanu Izumi vrhli do útoku tak je občasná palba z hradu nemohla zastavit. Když ztekly hradby hradu tak se setkali se zuřivým leč příliš nepočetným odporem. Hrad byl příliš velký na to, aby ho hrstka mužů mohla účinně bránit. Přesto trval útok několik hodin. Nikdo z obránců se nevzdal, všichni padli se zbraní v ruce. Poslední hrstka se udatně bránila obrovské přesile před vchodem do sídla klanu Ruyichi. Brzy bylo po všem. Mocná brána nemohla vydržet a vojáci brzo vpadli dovnitř, nenašli však nikoho. Tělo generála Ruyichiho bylo později objeveno mezi jeho vojáky. Přesto však jeden člověk přežil. Poslední ze synů generála Ruyichiho, příliš mladý na to, aby mohl nést zbraň do bitvy, přesto se o to pokusil. Vyskočil ze skrytu, když vojáci prohledávali místnosti sídla, ve kterém se narodil a vyrostl. Jeho smrti zabránila jen slova jeho bratrance, hlavy klanu Izumi, když zmítajícího se chlapce odváděli vojáci ven otočil se za ním.
"Možná, že se ještě někdy setkají naše klany v přátelství... moc bych si to přál..."

4. díl - Bouře

Kdesi v dálce se ozval zvon, který odbíjel půlnoc. Přes bouřku která zuřila venku ho však slyšel jen málokdo. V pokoji v sídle někde v Rukongai před chvílí usnul chlapec. Bouřka ho nelekala, přeci jen byl v rodinném sídle, obklopen členy svého klanu a navíc už toho mnoho zažil. Bouřka netrápila ani nikoho z jeho příbuzných, kteří spali v různých pokojích téhož sídla, nikoho kromě jednoho. Izumi Razaki, hlava rodinu Izumi věděl, co s sebou přináší bouře.

Minula půlnoc, ale bouře stále nepolevovala, právě naopak. Kapky vody bubnovaly do okenních skel, temnotu noci občas prořízl blesk a monotónní bubnování kapek narušil zvuk hromu. A klid pokoje narušila temná postava zahalená v plášti, která se tam zjevila jako odnikud. Přešla po pokoji a přiblížila se k posteli, na které odpočíval chlapec. Natáhla k němu ruku...
"Víš... tohle bych bejt tebou fakt nedělal..." ozval se další hlas a ze stínů pokoje vyšla druhá postava. Byl jí samozřejmě kapitán Izumi k jehož synovi se tmavá postava přiblížila.
"Já vím, já vím... tím, že jsem ho přijal zpět do své rodiny jsem i na něj přivolal kletbu svého rodu, kvůli které jsem ho už dvakrát opustil... problém je ten, že mě to vůbec nezajímá..." řekl Izumi a volným krokem prošel kolem bytosti. Ta stále nehybně na místě a otáčela se prozatím tak, aby k Izumimu stála vždy čelem.
"Divíš se co? Nečekal jsi mě tady... inu, nestudoval jsem většinu svého života obranné bariéry jen tak... a jak se ukázalo, tak jsem dokázal vytvořit bariéru, která chrání před kletbou, legrační že?" řekl Izumi a opřel se zadní stěnu postele. Stál jen několik centimetrů od oné bytosti.
"Zkusím to říct srozumitelně... nezajímá má mě, kdo jsi ty, nebo kdo jste vy... je mi jedno zda jste hollow, nebo někdo z pekla... nebo cokoliv jiného, nezajímá mě, proč se snažíte posednout každého člena mého klanu... ale je tu jedna věc, která by měla zajímat vás... pokud se kdokoliv z vás v budoucnu přiblíží k mému synovi, pokud se mu někdo z vás pokusí ublížit tak si vás najdu... a pak budete stát před mocí Izumi Razakiho... a nic vás nezachrání..." dokončil Izumi svojí řeč a otočil se k záhadné bytosti. Bytost neřekla nic, ani se nezachvěla, lehce se zavlnila a zmizela. Izumi přešel k posteli svého syna.

"Fungovalo to Seiko, fungovalo... protentokrát... ale neboj se, nedopustím, aby se tobě stalo to samé, co nám ostatním... nikdy... " řekl Izumi a rovněž zmizel. Kolem  postele na zlomek vteřinky zazářila zlatá bariéra...