Jak Toru vyprávěl příběh

Stalo se tomu již v celku dávno. Byl krásný teplý den, sluníčko hřálo a Seireitei působil až pra vrzácně klidně. V jeho ulicích a uličkách se všichni procházeli povětšinou s úsměvem ve tváři. Z několika míst bylo slyšet hlasité chechtání, shinigami tu zkrátka měli menší pauzu. Ale nebyl zde nikdo, kdo by si neuvědomoval, že čím déle tento klid trvá, tím dříve skončí. Bylo to jen ticho před bouří, která se nepozorovaně blížila. Pro někoho měl už dnešek znamenat začátek nového rozruchu.

,,Benjiro? Hej, Benjiro! Už jsi připravený? Musíme jít, všichni už jistě čekají jen na nás. Máme zpoždění!“ Křikl shinigami se středně dlouhými, světle hnedými vlasy, stojící před kasárnami 3. Divize. Měl zelené oči a ruce v bok. Jeho hlas se nesl přes chodby, až k příslušnému pokoji, který se nenacházel zrovna daleko. Netrvalo dlouho a u hlavního vchodu se zjevil další muž v černých hadrech. Jeho vlasy byly delší a tmavší, než toho předešlého. I on sám byl trochu vyšší. Své hnědé oči pozvedl k čekajícímu známému. Vyměňovali si naléhavé, vážné, možná až výhružné pohledy. Jeden by řekl, že se do sebe pustí, ale brzy by se přesvědčil o opaku. Tihle dva se moc dobře znali. Dlouhovlasí shinigami uvolnil pohled a mávl nad tím rukou.
,,Prosímtě, nač ten spěch. Vydrželi to do teď, tak ještě chvíli počkají.“ Prohlásil muž, označený jako Benjiro a s klidem prošel kolem svého přítele. Ten si pouze oddech a prudce se na něj obrátil.
,,Proč ty to všechno bereš s takovou bezstarostností? Může to být nebezpečné!“ Snažil se mu do hlavy nejspíše dostat, že se jedná o vážnou věc, ale jako vždy, bezúspěšně.
,,To ani jeden z nás neví, tak si užívejme krásného dne, dokud ještě můžeme.“ Vážný shinigami se hlasitě plácl do čela. Až to donutilo i Benjira, aby se na něj otočil. Při pohledu na něj se nemohl neusmát. ,,Naléháš na mě, ale přitom jsi to ty, kdo zdržuje. Já jsem alespoň u brány z pozemků divize.“ Po takovém komentáři otevřel oslovený do široka překvapené oči. Zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval a poskočil ke společníkovi. Pak ještě jednou, aby získal menší náskok a on už jej nemohl pošťuchovat.
,,Stejně nerozumím, jak ty to děláš.“ Přemýšlel nahlas zelenooký shinigami.
,,Na tom není nic složitého. Kdyby jsi se nezabýval zbytečnostmi, nemusel jsem na tebe čekat.“ Odpověděl s klidem Benjiro.
,,Ale to jsem přece nemyslel!“
Ben se opět pousmál a vzhlédl k blankytně modré obloze.

,,Stop! Tak tohle to druhé je Goro. Trochu podivýn, ale jinak fajn chlapík. Je to Benjirův nejlepší přítel, co nastoupil do 3. Divize. Všechny mise, co od té doby absolvovali, prožili společně. Hodně ho toho naučil, jen tu Goruovu vážnost si od něj odmítá převzít. Ale vskutku, lepšího parťáka by asi nemohl potkat. Teď ale zpět k tomu, kam to vůbec jdou. Asi bude nejlepší, když začneme od začátku....“

Sluneční paprsky prosvítaly skrze okna ve společenské místnosti 3. Divize. V prostoru se nacházelo několik shinigami, kteří si povídali a vyprávěli o všem možném a snažili se strávit tento den co nejpříjemněji. Jeden z nich přistoupil k oknu a otevřel jej, aby se dovnitř dostal čerství vzduch a venkovní teplo. Zhluboka se nadechl, aby nasál čerství vzduch, při čemž přivřel oči. Když je opět otevřel, zahlédl nad střechami jiných budov, že se k nim něco blíží. Byl to pekelný motýl. Proletěl kolme člena zmíněné jednotky a mezi zbylými muži, než se dostal k hnědovlasému shinigami, u něhož přistál. Nikdo ze zde přítomných nemusel být bůh ví jaký kapitán 12. Divize, aby si uvědomil, že se velmi rychle blíží konec pohodového dne. Vzkaz od motýlka zněl následovně – Benjiro a Goro se měli do pravého poledne dostavit k východní bráně v Seireitei, kde na ně bude čekat zbytek skupiny. Společně se pak vydají do lesů, kde se údajně mají skrývat nějací nebezpeční uprchlíci, který už nějakou dobu ohrožují duše v Rukongai.
A proto teď procházejí mezi domky a snaží se nalést nejkratší cestu k bráně, neboť jdou – jako vždy – pozdě.

Střídali nohy jednu za druhou, vždy jedna zaostávala druhá byla napřed. Na chvíli mezi přáteli zavládl klid. Oba, ač na to nevypadali, přemýšleli nad tím, co je čeká při plnění tohoto úkolu. Nemůže to být nic lehkého, když na to vyšlou celou četu. Několik minut ticha přerušil stín, který jim padl přes cestu. Vrhala jej osoba, stojící na střeše jedné z nižších budov, lemujících uličky.
,,K Východní bráně?“ Hlesl můžský hlas. Oba shinigami se zdáli, že ho poznali, ale přesto oba pozvedli svůj zrak k siluetě toho dotyčného. Byl k nim otočen zády a hleděl kamsi před sebe.
,,Co se staráš? Neměl by ses schovávat někde ve stínech a strašit malé děti?“ Vyjel po něm Goro a ve tváři přímo zuřil. Bylo vidět, že se na ně muž na střeše pootočil výhružnýma očima. Ještě, než stihl menší shinigami pokračovat, napřáhl před něj Benjiro ruku, aby ho zastavil. Pohlédl na něj trochu pobouřeně, ale neušlo mu, že jeho společník upírá pohled stále vzhůru. Uvolnil proto pěsti, odvrátil od těch dvou pohled a tiše „odfrkl“.
,,Správně. Ty tam máš taky namířeno, že mám pravdu?“ Optal se jistým hlasem Benjiro. Goro rychle zvěl hlavu a vyjeveně zíral. Dělá si snad jeho přítel legraci? To snad nemyslí vážně, že by měli spolupracovat s ním! Muž na střeše se opět odvrátil.
,,Zapaluje ti to celkem rychle. Ale ty, malý doprovode, nemusíš být tak vyplašený. Ani mě to příliš netěší, bohužel, ti nahoře se tak rozhodli.“
,,Akiro...“
,,Nemáš právo mě oslovovat!“ Křikl přísně shinigami.
,,Dobře, poslouchej. Ani jeden z nás tu není dobrovolně s tím druhým. Ale nechci, abychom kvůli tomu nesplnili misi tak, jak máme. Co takhle spolu zkusit vycházet alespoň na krátký čas?“ Snažil se jej Benjiro uklidnit.
,,Vycházet spolu?! Jako tehdy, co? Ne, už to neskončí nikdy stejně! Nenechám se zase podrazit. Ať je to klidně společná mise, ale každý si jede sám za sebe.“ Odpověděl na to nepřátelským hlasem chlápek, označený jako Akira.
Na scénu nastoupila dramatická chvíle ticha a hned po tom další hráč. Okolo Benjira a Gora se někdo mihl a skončil v pokleku na střeše vedle shnigamiho. Hlasitěji oddechoval. Měl černé, rozcuchané vlasy a byl malý, dokonce menší, než Goro. Ano, byl to ještě chlapec.
,,Konečně, Kazuo. Zase pozdě. Musel jsem se pustit do řeči s těmito kolemjdoucími, abych nějak zabil čas.“ Nový příchozí zvedl hlavu a prohlédl si muže pod nimi. Dvě tváře okamžitě poznal a trochu se vyděsil. To už se Akira procházel po střeše směrem, kudy původně šli i dva členi 3. Divize. Klučina se vahrabal na nohy, dohnal ho a pak oba zmizeli.
Goro to všechno pozoroval s pootevřenou pusou. Nikdy této scéně nemohl uvěřit. Byl tak vyvedený z míry, že si nevšiml, že jeho společník už je zase v pohybu a opět celkem značný kus před ním. Jak se vzpamatoval, rozešel se za ním, aby mu nezmizel z dohledu úplně. Sám by určitě k bráně netrefil.

,,Tady se opět pozastavíme. Jak jste si mohli všimnout, tak Akiru ti dva moc nemusejí. A on je samozřejmě též. V závislosti na tomto jevu by vás jistě ani ve snu nenapadlo, že mohli být kdysi nerozlušní přátelé. A tak to také bylo, když budu mluvit jen o Benjirovi a Akirovi. Nejspíš bude nejlepší, když to opět vysvětlím návratem torchu do minulosti. Tyto dva svedla dohromady zvláštní, ale silná bouře....“

To be continued...


(Za překlepy, nedoklepy, úklepy a podobně se omlouvám. Snad časem opravým :-D)

Malý klučina s hnědými vlasy se krčil v koutě zapadlé uličky a třásl se. Možná zimou, možná strachy. Neměl se kam schovat, ani čím přikrýt před chladným větrem. Měl na sobě jen natrhanou košili, taktéž vzhledově kalhoty a takové ty pantoflíčky. Tiskl se ke stěně, jako by se chtěl protlačit na její druhou stranu, avšak marně. Velmi rychle se zatáhla obloha a hlasitě zahřmělo. Malý chlapec se vylekal, vyskočil na nohy a vyběhl z postraní uličky. Uprostřed cesty se zastavil a rozhlížel se. Nikde ani živáčka, jen vítr si pohrával s hadry a bordelem, který ležel na zemi. Ulicí se k chlapci přihnala vlna prudkého větru, která ho odhodila kousek dál. Chtěl vstát, ale vítr stále sílil. Doplazil se k nejbližšímu domu a snažil se opřít o jeho zdi. Znovu zahřmělo.On to ale nevnímal, jelikžo momentálně soupeřil s neviditelným bojovníkem, který jej chtěl mermomocí odvát pryč.
V tom burácejícím větru a hromu zaslechl hlas. Volal ho. Když se obrátil, spatři mezi domky černovlasého chlapce, který mu dával znamení, ať jde za ním. Jak si byl jist, že ho vidí, zalezl zpět do úkrytu. Slabého hocha stálo velké úsilí, dostat se k tomu místu, aniž by jej vítr nepřemohl, ale nakonec se mu to podařilo a on zaplul do úzké uličky. Tam už takový průvan nebyl. Chvíli tak ležel a oddechoval, něž se k němu opět přiblížil ten čenovlásek.
,,Vypadáš příšerně.“ Poznamenal příchozí chlapec a s nahnutou hlavou na stranu si kluka prohlížel.
,,Jestli si mě sem zavolal jen proto, abys mi řekl něco, co už dávno vím...“
,,Jen klid, jen klid. Následuj mě. Není dobré, když takový prcek zůstává venku sám v takové bouři.“ Mávl na hnědovlasého chlapce a zmizel ve stínech vržených domy.
Neprocházeli se tímto místem dlouho. Když se dostali na druhou stranu, už tam tolik nefoukalo. Stále ale bylo počesí nepřejícné. Zachránce vklouzl do jednoho z příbytků. Druhý jej trochu zmateně následoval. Když se ocitl ve velké místnosti, kde nefoukalo, oddychl si.
,,Támhle můžeš spát.“ Ukázal černovlasí klučina na jednu starou matraci, na níž ležela krapet roztrhaná deka, ale stále dobrá.
,,A nebudou se rodiče zlobit, že jsi mě sem vzal?“ Otázal se zmatený kluk, ještě trochu roztřesený z větru.
,,Já nemám rodiče. Tohle místo jsem našel, bylo opuštěné, tak jsem tu zůstal.“ Vysvětlil mu druhý mladík a vklouzl pod deku na jiné matraci. Teď, když si ho tak zachránění prohlížel, všiml si, že má stejně potrhané oblečení, jako on. Prostě kluk z ulice. Dál se raději na nic neptal, doplahočil se ke svému nocležišti a jak dopadl do měkkého, usnul hlubokým spánkem.
Ráno jej vzbudilo štěbetání ptáčků a sluneční paprsky, které mu svítili do očí přes strouchnivělá prkna. Posadil se a promnul si oči. Jakmile se rohlédl, všiml si, že místo, kam včera ulehal ten druhý chlapec, je prázdné. Kam se poděl? Nemusel se ptát dlouho. O pár chvilek na to se ve dveřích objevil právě on a upřeně se díval na sedmispáče.
,,Růženka se nám probudila.“ Podotknul a opřel se o rám dveří. Ospalý klučina se chtěl bránit, ale on pokračoval. ,,Vstávej. Už je světlo pěknou chvíli. Musíme jít.“ Po tí zašel opět ven. Hnědovlasí chlapec se nezdržoval, vyletěl na nohy jako střela a vyrazil ven z chýše.
Venku to teď bylo úplně jiné. Lidi tu chodili, prodávali a dělali všehcno možné. Mezi nimi zahlédl i černovlasého zachránce. Když k němu přišel, všiml si, že jeho pohled směřuje na jeden stánek. Dříve, než stačil cokoliv říct, chlapec se rozběhl, podběhl pod stolem stánku a vylezl na druhé straně. Popadl džbán s vodou a utíkal pryč. Druhý mladík byl trochu zmatený. Tohle nebylo moc správné. Ale přece se na to nemohl jen tak dívat. Instinkt mu radil, pomoci a tak, když se prodavač rozběhl rozzuřeně za zlodějem, přiběhl ke stánku a vzal další džbán. Prodávající se ohlédl a už se hnal za ním. Chlapec v jedné zatáčce uhnul a ztratil se rozzuřenému pronásledovateli z očí. Ten, když zabočil za ním, ucítil dopad na tvrdou zem. Zakopl o ten ukradený džbán. To ho zdrželo a hnědovlasí kluk stihl uniknout.
Na kraji Rukongaie se zastavil a ohlédl. Nikdo za ním neběžel, ale on se nejspíš ztratil. Posadil se na blížký pařes za obydlími a bradu si podepřel rukama. Nějakou dobu tam strávil, než mu něco přistálo na zádech. Až nadskočil, jak se lekl. Ohlédl se a viděl tam toho černovláska, jak drží v ruce džbán a pozoruje ho. Chlapec se na něj chvíli díval a pak se rozešel za ním. Oba pak zamířili k blízkému seskupení stromů.
,,Na takového prcka máš celkem kuráž.“ Prohlásil černovlasí kluk, když se opíral o kmen jednoho ze stromů. ,,Už si jistě pochopil, kdo sem. Totéž co ty. Jsi taky kluk z ulice, ne? Nikoho nezajímáš a o nikoho se nazajímáš ty. Prozraď mi, jak ti říkají, špunte?“
,,Nech si to! Nejsme žádný špunt! Taky jsem mohl nechat toho zuřivce, aby se za tebou hnal.“ Odvětil nazlobeným tónem tázaný chlapec. ,,A mě říkají... Jmenuji se Benjiro.“
,,Tak Ben... Fajn, já jsem Akira. Jsi celkem zajímavý. Kdyby jsi chtěl, můžeš zůstat u mě, alespoň do doby, než si třeba najdeš jinou rozpadlinu.“ Nabídl mu a Benjiro bez otálení přijmul.
A tak to začalo. Dva mladí kluci bez rodičů se spojili a překonávali nepřízně počasí, i jiné nástrahy života společně. V části Rukongaie, kde ležel jejich úkryt, už byli velice známý a každý věděl, že nemá smysl se jejich lumpárnám bránit. Tenkrát ale ještě nevěděli, že je čeká mnohem obtížnější zkouška, než všechny předešlé.
Několik měsíců, možná pár let to bylo, když se to stalo. Oba byli mimo Rukongai, kdesi v lesích a sbírali tam různé plody. Byl krásný den a je by ani nenapadlo, že jim příliš toho sluníčka už nezbývá. Obloha zčernala a listím v korunách stromů se prohnal vítr. Chpalci pozvedli hlavy, aby zjistili, co se děje. Vyměnili si pohledy a schodli se, že by se měli co nejrychleji dostat do své chýše.
Šli lehkým krokem zpět, když se oblohou prohnalo světlo – blesk.
,,Asi bychom měli utíkat.“ Navrhl Benjiro a Akira jen souhlasně kývl. Oba se rozeběhli lesem, míjeli stromy a větve, křoví a padlé klády, kamení. Znovu proletěl blesk. Ben se vyplašil a zrychlil. Jeho společník se mu držel v patách, ale pomalu ztrácel rychlost. Mladý, hnědovlasí kluk za sebou uslišel ránu. Ohlédl se a spatřil plápolající oheň. Blesk uhodil do stromu kousek za ním.
,,Akiro!“ Vykřikl a k jeho překvapení se z poza ohně ozval přítelův hlas.
,,V pořádku! Jdi napřed, vezmu to jinudy!“ Řekl mu a i když se Benjirovi nechtělo odcházet, oheň se šířil i k němu. Musel rpto vyrazi. Řítil se lesem jako o závot, až po několika minutách utekl ohni a dorazil do Rikongaie. Proběhl uličkami a zaplul do dveří opuštěného stavení. Chvíli čekal, ale jeho přítel nikde. Sedl si proto k rámu dveří a vyhlížel jej. Víčka mu pomalu začala klesat, až navzdory vlastní vůli usnul.
Když se k ránu probudil, venku ani noha. A Akiru taky nikde neviděl. Proto hned s prvními paprsky slunce vyrazil spět do lesa, kde ho naposledy spatřil.
Procházel spáleništěm, včerejší požár zde nadělal pěkný nepořádek. Když už mu jeho oči nestačili, začal do hlouby lesa vyřvávat jméno svého kamaráda, ale odpovědi se nedočkal. Strávil v lese několik dní i nocí, ale po známém ani stopa. Po dlouhých dnech pátrání se vrátíl do Rukongaie, ale hledat nepřestal. Občas byl značně zoufalý, neboť už nevěděl, jak dál. Uplynula takový doba od toho požáru, že už neměl na vybranou. Vzdal to. A tak stejně, jako je bouře svedla dohromady, je také rozdělila.
O pár dní na to narazil na mladíka se světle hnědými vlasy. Byl to Goro. Seznámili se a nakonec společně nastoupili na akademii shinigami.
Když nastoupili, do 3. Divize, čekalo je pár dní na to obrovské překvapení. Hlavně Benjira. Ten, když procházel ulicemi Seireitei, narazil na podivuhodně vypadajícího shingamiho. Měl pocit, jako by ho od někud znal. Když se mu podíval do tváře, ztuhl. Uvědomli si, s kým se opět setkal. Akira se po té události taky dostavil na akademii a stal se členem jedné z jednotek. Ben byl nadmíru potěšen, že opět vidí dávného přítele, ale Akira mu nevěnoval ani jedno slůvko a odešel. Neznámo proč ho jeho dávný blízký začal nenávidět.

To be continued...

Konečně už v dálce viděli bránu a u ní shinigami, kteří na ně netrpělivě čekají. Všichni tady se ku podivu znali. Mimo Akiry z 11. Divize a Kazua ze 7. Divize tu byl taky starý plešatý šedivo vousatý shinigami Osamu z 8. Divize, žena v černém oděvu a černými vlasy svázanými do cuklík nazívána Kita z 6. Divize a blonďatý muž z 5. Divize – Toru. Samo sebou, že příchod dvou opozdilců se neobešel bez pobouřených ohlasů vyčkávajících. Ale tenhle rozruch už nemohl nejkrvelačnější shinigami z nich vydržet. Raději se uchýlil k mírumilovnějšímu řešení a opustil Seireitei. Kazuo ho hned následoval a Osamu se plouživým krokem vydal taky za ním, zatím co Kita a Goro se dohadovali a zbylý dva se jesnažili sklidnit.
,,Hele, oni už vyrazili!“ Rozlomil napjatou atmosféru Toru a ukázal na tři mizící shinigami. Členka z šestky, ani světlevlasí shinigami na nic nečekali a vyběhli jako střeli za nimi. Oba byli celkme soutěživý a nechtěli dopustit, aby někdo z nich byl někde první dřív než druhý, nebo měl pravdu a ten druhý ne. Toru byl z toho trochu vyjukaný, ale Benjiro mu položil ruku na rameno, aby jej probral z tranzu a vyšel za ostatními. Blonďatý shinigami nahodil rozumný výraz a jako poslední opustil prostor brány.
Cesta byla zdlouhavá. Projít mezi obyvateli Rukongaie bylo obtížné, natož chtít, aby se na ně neupírali všechny oči v dohledu. Jediný, kdo byl z toho všeho trochu vykolejený, byl mladý Kazuo, který se snažil skrýt mezi ostatními členy výpravy. Pohledy ostatních ho trochu děsili a znerovózňovali. Nejradši by schoval hlavu do písku, jako pštros, ale v tomto případě by si zřejmě pěkně nabil čumák o tvrdou zem. Cestou nikdo ani necekl. Všichni šli s tou největši tichostí, jen několik blesků prolétávalo mezi pohledy dvou soutěživých shinigami.
,,Tak jsme tady.“ Oznámil až Torův hlas, když stanuli před prvními stromky, které značili hranici lesa.
,,Jako bychom to nevěděli.“ Odvětil znechuceně Akira a pokračoval bez zastávky v cestě, dokud jej nezastavil jiný hlas.
,,Zastav! Nemůžeš tam jít jen tak, ty hlupáku! Nikdo z nác netuší, jakou sílu můžou naši nepřátelé mít. Půjdeme tam ve skupinkách. Vem si k sobě Kazua, bude to pro něj dobrá zkušenost.“ Prohlásil vousatý člen 8. Divize a postrčil chlapce dopředu. ,,Jelikož by vzniklo moc velké riziko, kdybych poslal Gora a Kitu společně, tak on půjde s vámi, Bene a s Kitou půjdeme zbylým směrem.“ Nikdo z shinigami nic nenamýtal proti rozhodnutí nejstaršího z přítomných a tak se podle daných skupin rozběhli po lese a hledali nebezpečné uprchlíky.
Prohledávali les, pátrali a zkounmali stopy celá den, ale nikde nic. Sem tam pochybovali, jestli se náhodou nespletli vrchnosti v souřadnicích. Ke konci dne se všichni záhadným způsobem setkali na jednom míste kdesi v hluboké části lesa. Nemohli se vráti s prázdnou, museli splnit daný úkol a tak se tu utábořili. Rozdělali oheň a posedali si, kde se dalo. Většinou do měkkého mechu nebo ke kměni stromu, aby se měl o co opřít. Sem tam někdo jinému vyprávěl, co našli, ačkoli to nepotřebovali, a co nenašli, i když to tak úpěnlivě hledali.
Všichni už spali, když noční klid prořízl hlasitý výkřik.
,,Kazuo!“ Probudil se s křikem Benjiro a hleděl před sebe. Do hlavy se mu vloudila myšlenka, že se mu to jenom zdálo, ale pak si všiml, že i ostatní zvedli ze spánku své hlavy, aby zjistili, čí to byl hlas. Spozoroval, že Akira stojí obrácen do lesa a díval se směrem, odkud vyšel žalostný výkřik. ,,Akiro!“ Zvolal Ben a přiskočil k němu. ,,Akiro, kde je Kazuo?“ Odpovědi se ale nedočka, ten shinigami ho jen sprostě ignoroval. Dlouhovlasí muž déle nečekal a vrhl se za zvukem do temného lesa, ozářeného měsíčním svitem. V patách mu byli dva shinigami a Kita, zatím co nejstarší z nich nasadil spíše klidnější tempo.
Jakmile Benjiro dorazil na místo, okamžitě si všimnul sedícího Kazua. Jeho zanpakuto leželo dál, než na dostah a on upíral vyděšený pohled vzhůru na několik temných siluet jakýchsi osob. Nebylo jim vidět do tváře, ale lesk čepelí jejich mečů se odrážel ve mněsíční záři. Shnigami nezůstal dlouho přehlížen. Všiml si, že se na něj obrátilo několik pohledů. Tasil proto meč a obouruč jej uchopil.
,,Kliďte se.“ Sykl výružně, ale z tmy se ozvalo pouze několik pochechtávajících hlasů. Jeden z útočníků vystoupil ze seskupení a namířil špičku svého mače přímo proti tváři třesoucího se Kazua.
,,A co když ne?“ Otázal se hlas, přicházející od něj. ,,Ne, počkej. Nech mě hádat. Pak by jsi mě musel zabít, žejo?“ Prohlásil komedicky a osoby za ním, nejspíše muži, se hlasitě rozesmáli. V shinigamim vřela krev, ale snažil se to nedat znát. Smích ustal, jakmile muž v předu mávl paží. ,,Tak poslouchej, ubožáku. Snad i takovej, tako ty by poznal, že stojí proti značné přesile. Radši si jdi po svém.“ Zaculil se muž. Benjiro se taky pousmál, až to pány ve stínech překvapilo.
,,I takové, jako jste vy by mohlo napadnout, že...“ Uděla krok vpřed a máchl před sebe zanpakuto. Z křoví za ním vyskočili další shinigami a vrhli se na nežádoucí hosty. ,,...shinigami nikdy není na misi sám!“ Po tomto se sám pustil do bitvy. Vlastně ne. Sklopil meč a přistoupil před muže, který to tu asi vše vedl. Jasně mu dal pohledem najevo, ať i on sklopí svou zbraň, ale ten neuposlechl a pohled se snažil vydržet. Kolem nich řinčeli čepele. Benjiro viděl v nepřátelských očích, že má obavy. Snažil se to skrývat, ale moc dobře věděl, že nyní už nemůže vyhrát. Jeho posledním esem v rukávu byl mladík, kterého držel v tranzu strach z blýsknoucího se ostří před jeho obličejem. Když se naskytla správná příležitost, hodil svůj pohled Benjiro na krátko na Kazua. Ten, jak jeho jiskru v oku zmerčil, v mžiku pochopil, co po něm chce. Přikrčil se až k zemi...
Vůdci útočníků nemohlo uniknout, že jeho spojenci už jsou v bezmoci sevřeni v poutacích kido shinigamiů z Gotei 13. Zbýval už pouze on. Všechny oči se na něj upínali a čekali, až z jeho úst vyjdou ta slova, kterými tohle všechno ukončí. Inu, čekali marně. Vzdát se rozhodně nemínil. Jen se poušklíbl.
,,Vy! Prohráli jste! Ubožáci! Vždy jsem věděl, že z dnešních shinigamiů nevzejdou žádní řádní bojovníci! Vůbec jste si nevšimli, že nejsvětší hrozbou jsem pro vás já. Pro vašeho malého kamarádíčka...“ Pronesl sebevědomně, ale jeho hlas zněl už trochu zoufale. Všichni kolme se zděsili, když si všimli, že se chystá trhnout se svým mečem a ublížit tak nejmladšímu členovy výpravy. Namísto skučení a zoufalého, bolestného křiku, jak si to nejspíše muž představoval, se ozval náraz. Náraz kovu. Jeho meč se nestřetl s tváří onoho zmíněného, ale s jeho katanou. Kazuo odvrátil jeho útok a rychle se vyhrabal na nohy, aby se mohl bránit ještě účiněji. Muž byl však natolik zaražen a zbaven poslední naděje, že se k dalšímu činu už neměl. Nechal se sebou normálně manipulovat, tvářil se jako kdyby byl v tranzu a tak jej mohla Kita bez problémů svázat. Kazuo byl ještě pořád roztřesený, ale Benjiro jej poplácal přátelsky po zádech.
,,Ještě z tebe něco bude, kluku.“ Pochválil jej přátelským tónem, když se na scéně objevil Akira a mladík už se zase raději stáhl, když na něj vrhl svůj pohrdavý pohled.
,,Výtečná práce, moji milý. Teď se můžeme vrátit.“ Přerušil napjatou atmosféru hlas starého shinigamiho. Hned se na něj vrhly pohledy jeho zbylých společníků. Odkašlal si a pokračoval ve vysvětlování. ,,Našli jsme je a chytili. Musíme je dovést zpět do Seireitei a pokud možno, co nejdříve, aby je nenapadlo utéci. Nakonec se sami chytili do pasti.“ S těmito slovy se obrátil a vyrazil směrem, který by je dle jeho stařeckých smyslů měl dovést k okraji lesa u Rukongaie. Goro a Kita se postarali o lapené muže. Jejich soutěživost je hnala dál a tak ten, kdo jich vedl víc, měl navrch. Ostatní tak zůstali bez práce. Akira se bez zdržovaní vydal za starým Osamem a v patách se mu držel Kazuo. Jak je tak Benjiro sledoval, nedokázal si vysvětlil, proč to ten klučina dělá. Proč se nechá ovládat tím chlapem, kterému na něm očividně nezáleží? Přistoupil k němu blonďák a jelikož poznal podle přítelova pohledu, nad čím dumá, souhlasně přikývl. Vyměnili si nechápavé výrazy a už už se chystali na cestu, aby dohnali ostatní, když zaslechli zcela jiný zvuk. Nebyl to řinkot, šustění listí ani štěbetání ptactva. Nebylo to lámání větviček, ani plápolající oheň. Nebyl to kanec, ani veverka louskající oříšky. Byl to pláč. Ale jaký pláč. Komu patřil? Benjiro a Toru se vydali opačným směrem, aby přišli na odpovědi ke svým otázkám.

To be continued...

Že se blíží ke zdroji toho breku poznali následovně. Čím blíže byli, tím intenzivnější byl zvuk. Nakonec je zavedl až k vysokému keři, za nímž by se měl nacházet jejich cíl. Jelikož ten pláč zněl jako detský, rozhodl se Toru, že se do podrostu nevrhne po hlavě a dítko nevyplaší. Zkusil jinou metodu.
,,Hej? Je tam někdo? Klidně výjdi ven. My ti neublížíme.“ Snažil se navázat kontakt s druhou stranou.
,,Pomůžeme ti, jsme přátelé.“ Pokoušel se pomoci Ben, ale ani na jedno vyzvání zdroj breku nereagoval. Jen samý pláč, pláč a pláč. Když se jim nedostalo po delší době žádné odpovědi, rozhodl se dlouhovlasí shinigami projít křoviskem a zjistit, co se tam tedy skrývá. To, co na druhé straně nalezl, ho donutilo až překvapením otevřít pusu. To co vydávalo ten zvuk bylo miminko, zabalené ve slabé dečce. Jakmile děťátko spatřilo pána v černém, přestalo plakat a prohlíželo si jej malinkýma modrýma očíma. Za krátko se tam objevil i Toru, jelikož se mu neodstávalo odpovědi ani od přítele. I on byl najednou mimo. Jakmile miminko uvidělo překvapené výrazy dvou mužů, začalo se tak miminkovsky smát, čímž oba tak trochu probralo z šoku. Benjiro si urovnal myšlenky a vzal miminko ze studené země.
,,Kde se to tu vzalo?“ Ptal se jeho společník, i když jen tak mimo, aby se vzpamatoval. Přeci to Ben nemohl vědět.
,,Možná ho sem vzali tamti.“ Napadlo ho, když si prohlížel veselý obličej malého stvoření.
,,To můžeme zjistit! Najdeme ostatní.“ Navrhl Toru a když zahlédl souhlasné přikývnutí, prorazil si cestu v keři a oba i s prckem v náručí se vydali zpět po své stopě a pak následovali stopy reiatsu zbytku skupiny.
Na ostatní narazili až při svítání, jak vyčkávají u jednoho z prvních domků. Jak se k nim přibližovali, bylo poznat o koho jde a nakonec i co nesou sebou. Dva docházející se tedy nevyhli vykuleným pohledům nejen členů výpravy, ale i zadržených mužů.
,,Pro Centrálu 46ti, kde jste to vzali?“ Vyzvídal hned Osamu, který měl na starosti průběh mise.
,,V lese a oni by o tom mohli něco vědět.“ Odpověděl klidně Benjiro a pohlédl na zadržené. Ti se jen skupinově rozesmáli.
,,Prosímtě. Chceš nás zabít smíchy? Jak bychom o tomhle mohli něco vědět? Je to dítě!“ Volal jeden přes druhého, při čemž se nemohli přestat smát.
,,Takže vy jste toho prcka do lesa nepřinesli?“ Ptal se nechápavě Toru.
,,Seš hluchej? My s tímhle nemáme nic společného.“ Odvětil vůdce mužů a hromadný smích pomalu upadal. K příchozím shinigami se přichomýtla Kita a prohlížela si miminko.
,,Co s ním teď budeš dělat, Benjiro?“ Položila mu zásadní otázku, na kterou však tázaný nebyl schopný odpovědět.
,,Tse. Podle mě jste se do toho vůbec neměli motat. Měli jsme za úkol přivést do Seireitei výtržníky, ne dítě!“ Zabručel nahněvaně Akira, který si představoval, že teď už bude ve svých kasárnách.
,,Někteří nejsou tak bezcitní, jako ty.“ Pronesl posměšným tónem Goro a dal si ruce v bok, aby mu dal najevo, že z něj nemá ani špetku respektu, což ho samozřejmě ještě více pobouřilo.
,,Benjiro poslouchej. Tohle miminko je teď tvoje starost. Jak s ním naložíš, je čistě na tobě, ale nepleť do toho ostatní a mysli na to, že tvé povinnosti jsou přednější.“ Přerušil rozhovor Osamu, jelikož cítil, že atmosféra houstne. Po tom, co uviděl v očích osloveného pokles, vydal se opět k Seireitei. Ostatní ho následovali. Když Toru Benjira míjel, promluvil na něj.
,,Asi by bylo nejlepší, kdyby jsi tomu mrněti našel někoho, kdo by se o něj mohl starat a věnovat se mu.“ Pak pokračoval dále. Benovi chvíli trvalo, než mu to došlo, ale jeho přítel měl naprostou pravdu a on znal čirou náhodou někoho, kdo by na to byl ideální!
Jak dorazili domů, čekalo je spoustu hlášení a Benjira také nějaké to vysvětlovaní. Vše to nějak zmákli a rozešli se. Lapení muži se ubytovali ve svým studených celách ve vězení, odkud se jen tak nedostanou a akorát bylo odpoledne. V Seireitei vládl stále klid a ticho a tak se mohl Ben vypařit bez dalšícho zdržování zpět do východního Rukongaie.
Chvíli bloudil uličkami a ne a ne nalést ten dům, co potřeboval. Cestu už jaksi zapomněl, taky tu nebyl pěknou dobu, ale jak to většinou bývá, nakonec ho našel čirou náhodou, když uhýbal valícím se melounům a skočil do úzké uličky na jejímž druhém konci stálo přesně to stavení, které hledal. Ještě zjistit, zda je majitel doma. Přišel až ke dveřím.
,,Takaro? Hej! Jsi tam? Takaro!“ Volal, ale někdo mu neodpovídal. Ze vnitř však slyšel zvuky a když se chystal vstoupit, vynořila se před ním žena v modrém kimonu a svázanými rudými vlasy.
,,Kdo to zase...“ Mlela nepříjemným tónem, ale hned zmlkla, když zahlédla Benjira před svými dvěrmi s miminkem v náručí. ,,U Centráli šestačtyřiceti, Bene! Co jsi vyváděl?“
,,Já nic. Tohle byla mise.“ Objasňoval shinigami zaskočeně.
,,Mise? To úroveň Gotei 13 pěkně klesla.“
,,Nojo, to už jsem dneska jednou slyšel. Pozveš mě dál, ať ti to můžu vysvětlit přesně tak, jak to bylo?“ Takara kývla a uvolnila mu vchod.

„Aby jsme se neztráceli, tak vám vysvětlím, kdo je Takara vlastně zač. Zkráceně, bývalá členka 4. Divize. Odešla ze Seireitei z neznámých důvodů a teď pomáhá zdejším duším, díky znalostem, které získala během pobytu v nemocniční jednotce. S Benem se seznámila už ani nevím jak a i po odchodu jsou občas v kontaktu.“

Když se v domku Benjiro usadil, začal vyprávět o misi, která jen před malou chvílí skončila. Vypravoval o tom, jak ho s Toruem našel, i reakce ostatních shinigami. U toho ho žena zastavila.
,,Takže ti Toru vlastně řekl, ať to mrně vnutíš ke mě?“ Ptala se pobaveně.
,,Tak to neřekl, ale ty jsi jediná, kterou znám. U které si můžu být jistý, že se o to dítě postará.“
,,Vždyť jo. Klidně ho tu můžeš nechat s klidným svědomím. Bude v bezpečí.“ Usmála se a vstala, aby mohla návštěvu vyprovodit ze svého příbytku. Ben jí ještě jednou poděkoval, za její dobrosrdečnost a ztratil se mezi domky. Takara se obrátila ke stolu, kde nechal shinigami dítko ležet. Teď se plazilo po čtyřech a snažilo se dostat k bylinkám, které tam leželi také. Žena přispěchala, aby je uklidila do polic. Pak se obrátila na miminko, které se zatím posadilo a se zájmem jí sledovalo.
,,Alespoň tu teď nebude takový ticho.“ Pronesla milým tónem Takara a pohladila dítko po blonďatých vláskách.

To be continued...