Staré rány - hlavní příběh

V malé chaloupce nedaleko města vonělo něco dobrého. Stará žena stála u starých kamen a něco kuchtila. Kolem domu se honili dva chlapci. V těch vzácných chvílích kdy jeden dohnal druhého se začali ozývat údery dřeva o dřevo. Neozývaly se ale nikdy dlouho. Po chvíli zase jeden z nich začal utíkat a boj byl na chvíli přerušen. Pomalu se začínalo stmívat.
"Razaki, Seiko, večereee" ozval se tlumený hlas z chalupy, oba chlapci se rozběhli dovnitř. Cestou odhodily klacky, které jim sloužily jako provizorní meče a kterými se poslední 2 hodiny mlátili hlava nehlava. Ve dveřích se oba na chvíli zasekli, když ani jeden nechtěl pustit toho druhého a nakonec vtrhli dovnitř jako velká voda.
"Tak si umyjte ruce a krmení bude na stole za vteřinku." usmála se na ně stařenka bezzubým úsměvem. Oba chlapci odběhli zase někam pryč, za chviličku byli zpátky. Babička začala podávat jídlo. Venku se zatím smrákalo víc a víc. Všichni 3 se pustili do jídla

***

"Tak raubíři, připravte se jít do postelí. Včera jste ponocovali oba, tak dneska půjdete spát dřív a nechci slyšet žádné protesty." řekla babička docela přísně
"A povíš mi aspoň nějakej příběh babi?" optal se Razaki a podíval se na babičku smutnýma očima. Babička jen přikývla
"Tak šup šup..." popohnala oba chlapce. Když odběhli tak uklidila zbytky od večeře a pomalu se vydala nahoru po schodech. Když přišla do pokoje tak Seiko už spal. Razaki ale čekal na příběh, který mu slíbila. Babička si sedla k němu na postel a pohladila ho po vlasech.
"Povím ti příběh, který se stal kdysi dávno." začala babička tlumeným hlasem, aby neručila spícího Seika.
"Všechno se to stalo kdysi dávno. Žila, byla mladá dívka, pěkná a milá, ale hrozivě zvědavá. Nemohla si pomoct, bylo to silnější než ona. Ale kromě toho na ní bylo zvláštního ještě něco. Dokázala vidět ty, kteří již nebyli na tomto světě." nastala chvíle ticha, přerušovaná jen oddychováním spícího Seika. Razaki upíral oči na babičku, když vyprávěla, ale neříkal ani slovo
"No, nikdo jí nevěřil, když to lidem říkala a proto o tom radši moc nemluvila, nechtěla, aby si lidé mysleli, že je posedlá nebo něco podobného. Naučila se s tím ale žít." pokračovala babička ve svém příběhu
"Jednoho dne ale narazila na něco hrozivého. Na příšeru. Byl to veliký černý had s bílou maskou na obličeji. Zjevil se z ničeho nic z trhliny v obloze a sestoupil na zem za hřmění blesků." babiččině zraku neušlo, jak sebou Razaki trhnul
"A tenhle velikej had jí začal honit. Nikdo z ostatních lidí ho neviděl, takže jí nikdo nemohl pomoci. Utíkala před tím dlouho, ale nemohla mu utéct. Nakonec vyčerpaná zakopla a upadla na zem. Měla ale příliš silnou vůli na to aby se nechala sežrat. Postavila se a stanula čelem proti němu. Bylo jí jasné, že nemůže nic dělat, ale chtěla zemřít ve stoje. Veliký had se vzepjal nad ní... ale v tu chvíli přišel ON. Snesl se z nebe jako anděl. V bílém plášti a s velikým mečem sekl po hadovi a rozťal jeho masku vedví jediným úderem. Had vykřikl hrozivým hlasem až se domy otřásaly a pak prostě zmizel... Potom té dívce pomohl na nohy a ujistil se, že je v pořádku. No a potom... " babička se podívala a zjistila, že k oddychování Seika se připojil i Razaki. Usmála se jenom, urovnala oběma peřinu a potichu aby je nevzbudila odešla do svého pokoje...

Nad krajinou pomalu svítalo. První paprsky slunce rozjasnily pochmurnou krajinu. K zurčení potoka se přidávaly hlasy ptáků a celé okolí ožívalo. I malá chatka nedaleko potoka začala ožívat. Yutaka byla poslední kdo chodívala spát a první kdo vstával. Dávno předtím, než se Razaki vzbudil, když ho Seiko omylem skopnul z postele, už byla na nohou a vařila něco dobrého k snídani. Ozval se dusot nohou. Dva bratři se začali strkat při cestě dolů. Oba se snažili být dole první.
„Ale, ale klid, ještě se vám něco stane, vy roštáci, sedat a jíst.“ řekla jim babička.
„Dobrou chuť.“ Ozvalo se dvouhlasně od obou dvou chlapců.
Rodina se pustila do jídla.

***

„Babi? Půjdu se podívat k potoku jo?“ zeptal se Seiko, babička přikývla
„Můžu jít s tebou, bráško?“ zeptal se Razaki.
„Chci bejt chvíli sám, promiň.“ řekl Seiko a vypařil se fofrem z domu. Razaki se podíval smutně do země a posadil se do starého křesla. Pár minut bylo v chatě ticho.
„Babičko? Povíš mi zase nějakej příběh prosím?“ přerušil ticho Razaki. Babička se posadila naproti svému vnukovi.
„No povím ti, jak ten příběh pokračoval dobrá? “ řekla babička a chtěla začít vyprávět. V tu chvíli sebou ale cukla.
„Razaki… počkej tady, hned jsem zpět.“ řekla a vyběhla z chaty mnohem rychleji, než by se od ní dalo čekat. Razaki za ní chvíli zmateně koukal, ale pak se rozběhl za ní. Když vyběhl z chaty, ucítil něco divného. Takový neurčitý pocit ohrožení. Nikdy v životě nic podobného necítil. Babičku ztratil z očí, ale běžel dál podle instinktů. Doběhl k místu, kde potok padal z malého srázu a tvořil tak malinkatý vodopád. Tady si Razaki a Seiko často hrály společně. Teď se však dělo něco divného… Nějaká neviditelná síla držela Seika ve vzduchu… a babička… ležela tam bez hnutí na zemi.
„Babičko!“ vykřikl Razaki a rozběhl se k ní. Nějaká rozmazaná věc mu zabránila jít dál. Vedle nich něco vybuchlo. Razaki se nemohl ani hnout. V tu chvíli ho ale něco chytlo a odhodilo stranou. Na místě kde stál předtím, opět něco vybuchlo. Obraz se trochu vyjasňoval. Nějaká podivná stvůra, až příliš podobná té z babiččiny pohádky držela Seika ve vzduchu. Razaki upadl na zem. Podíval se nad sebe. Vypadalo to jako jeho babička. Měla na sobě černé kimono a bílí plášť. V ruce držela velkou katanu. Nerozuměl tomu, co říkala. Najednou ucítil Razaki obrovskou tíhu a ztratil vědomí…
Razaki otevřel oči. Ležel v posteli vedle svého bratra. Všechno se zdálo v pořádku. Celou chatou vonělo něco sladkého. Babička seděla kousek od něj, vypadala nějak ustaraně.
„Měl jsem divný sen babi…“ řekl Razaki rozespale. Babička se jen lehce pousmála

Podivná mlha se valila od moře. Nikdo kdo bydlel v okolí, takovou mlhu nepamatoval. Byla hustá, že by se dala krájet, ale přitom se valila s jistou elegancí. Bylo na ní něco strašidelného. Zvířata před ní utíkala, pokud mohla. Domácí či ustájená zvířata vydávala kvílivé zvuky, nebo se tiskla břichem k zemi. Ačkoliv se mlha valila kupředu tak v ní bylo naprosté bezvětří. Jediný lístek se nepohnul. A nebylo v ní vidět ani na centimetr. Valila se proti proudu potoka přímo k místu, kde byla malá chatička, ve které byla Izumi Yutaka. Ta seděla ve svém křesle bez hnutí poslední 2 hodiny. Oheň v krbu dávno vyhasl. Mlha se zarazila kousek od chalupy, jako by jí bránilo nějaké ochranné pole. Dokonalá kopule. V mlze bylo naprosté ticho… přesto z ní Yutaka slyšela divné hlasy. Vzdychla a její tělo se bezvládně sesunulo po křesle.
„Doufala jsem, že jsi zapomněl, ale ve skrytu duše jsem vždycky věděla, že se vrátíš…“ řekla Yutaka. Bílý plášť jí vlál jako by stála v silném větru. V ruce se jí leskl dlouhý meč. Jeho čepel se nádherně leskla, ačkoliv byla naprostá tma.
„Říkal jsem ti, že se vrátím. Možná, že to trvalo 34 let, ale jsem tady… je čas splatit staré dluhy. “ Ozval se z mlhy podivný hlas.
„Neschovávej se. Tenhle trik už ti nepomůže.“ řekla Yutaka. Mlha kolem chaty se rozprskla do všech stran, jako by se to podivné pole rozprostřelo do všech stran. V ustupující mlze se objevila podivná postava. Byl to muž, vysoký, oblečený v bílém. Ze zad mu ale trčela 4 podivná ramena.
„Vide vida vida… sice už nejsi taková krasavice, jaká jsi bývala, ale vypadá to, že schopnosti ti zůstali má drahá.“ usmál se muž a vytasil svůj meč. Vyskočil dopředu jako had. Odletělo několik jisker, když se oba meče střetly. Cizinec vytasil další meč jedním z chapadel a švihl po Yutace. Meč volně proletěl vzduchem. Yutaka se objevila stranou. Cizinec vyskočil ihned do útoku. Prvním mečem provedl útok příliš rychlý, než aby mu Yutaka dokázala uskočit a byla nucena ho vykrýt, druhým provedl široký sek. Yutaka se opět objevila o kousek vedle. Pozdě. Cizinec se objevil za ní. Úder musela krýt dozadu přes rameno. Druhý útok už vykrýt nestačila. Zastavila ho holou rukou. Na zem dopadlo několik kapek krve. Tentokrát to byl cizinec, kdo odskočil stranou.
„Jsi pořad stejně slizkej, jako jsi býval. “ řekla Yutaka
„Ne, drahá. Upozorňuju tě, že jsem daleko horší, než jsem býval.“ usmál se na ní cizinec a dlouhým jazykem si olízl rty. Chapadlem si podal meč do druhé ruky.
„Ukážu ti novinku drahá.“ usmál se znovu tím slizkým úsměvem.
„Cero!“ vykřikl. Ze všech 4 chapadel vytryskl paprsek žlutého světla. Všechny 4 bezchybně mířili na stařenku v černém rouchu. Paprsky polykaly poslední zlomky vteřiny před dopadem. Zničehonic se všechny vypařily. Prostě zmizely.
„Nezměnil ses. Vůbec ses za ta léta nezměnil, ale tohle byla tvoje poslední šance mě zabít.“ řekla Yutaka a namířila na něj mečem
„Posedni, Zaqieli“ řekla
Obrovský příval reiatsu málem položil cizince do kolen. Mlha jednoduše zmizela… voda v potoce se zastavila a začala pomalu stoupat vzhůru. Místo Yutaky tam stálo něco… mělo to křídla a ocas, kožovitou kůži a v ruce obrovské kopí.
„Zajímavé, konečně jsi objevil shi…“ nestihl doříct cizinec. Najednou ho prostě polovina chyběla. Yutace se opět vrátila její podoba. Otočila se na šokovaného cizince.
„Sbohem, příteli…“ řekla s těžce a pomalým krokem odešla zpět do chaty. Cizinec ještě několik okamžiků šokovaně zíral, než zcela zmizel…

„Zprvu to bylo úžasné. Učil mě různé věci, jak cítit reiatsu, jak se koncentrovat. Jak se pohybovat a jak bojovat. Byl to skvělý učitel. Měla jsem ho ráda a byla mu vděčná. Vždyť mi zachránil život…“ řekla Yutaka. Opět seděla ve svém starém křesle. V krbu hořel oheň a místnost byla plná světla. Od doby co Seiko a Razaki odjeli domů, tu bylo až moc velké ticho.
„Dodnes nevím, proč to vlastně udělal. Nemyslím si, že shinigami si mohou hledat učně mezi normálními lidmi. Musel na mě něco vidět. Myslím si totiž, že hrozně riskoval, když mi předal část své síly. “ řekla Yutaka unaveným hlasem a přihodila do ohně další poleno. To se okamžitě vzňalo plamenem.
„Opravdu to bylo úžasné. Díky němu jsem zažila věci, o kterých se lidem může jen zdát. Mohla jsem chodit po nebesích, pohybem ruky rozmetat stromy a léčit zranění… dobře, sice tam byly i povinnosti, musela jsem mu pomáhat lovit hollow ve městě… ale bylo to úžasné. Jenže to nemohlo trvat věčně… a já to věděla už tehdy. Jenom jsem tomu nechtěla věřit.“ vzdychla Yutaka. Chvíli bylo ticho. V jejích starých očích se zrcadlily plameny ohně. Bylo vidět, že jí něco trápí. Její vrásčitý obličej vypadal, jako by proplakala celou noc.
„Už tehdy se obával, že na to někdo přijde a on bude mít problémy. Svoje starosti skrýval, nechtěl, abych se obávala. A taky to fungovalo. Teprve když nad tím přemýšlím s odstupem, tak si uvědomuju, že musel žít v neustálém strachu. A bohužel se nebál nadarmo. Přišli si pro něj, byla jsem u toho. Problém byl, že jsem pro něj byla dražší než jeho povinnosti. Při snaze uchránit mě proti přesile se stal tím, proti čemu se zavázal bojovat. Nevím, jak k tomu došlo, ale stalo se. Bylo hrozné se na to dívat. Víš totiž, abys to chápal, tak jeho zanpakuto byl anděl. Stejně jako moje. A protože moje síla pocházela z té jeho, tak se jeho přeměnou nějak divně zkazila.“ Yutaka chtěla pokračovat, ale nějak to nešlo. Vzpomínky byly zřejmě příliš bolestivé. Hřbetem ruky si otřela slzu z oka a zhluboka se nadechla.
„Jak jsem se k tomu měla postavit? Zavázala jsem se mu pomáhat proti hollow a přitom se jeden stal z něho. Byl to můj učitel, co jsem měla dělat? Nemohla jsem s ním bojovat, stejně jsem na to neměla sílu. Musela jsem mu pomoci. Zabili by ho. Byl pro mě vším, byl pro mě jako otec. A pak zmizel. Možná v něm bylo ještě trochu dobra, protože mě nezabil, když mohl. Ale věděla jsem, že se vrátí. A vrátil se… Musela jsem ho zastavit, nebylo na výběr. Chápeš mě? Asi ne viď. Co na to říkáš Arture? “
„Nya?“ ozval se ze země Artur, packou si otřel čumák a začal hltat smetanu, kterou měl v misce.

Na osamělou chaloupku padala tma. Od doby, co se Razaki a Seiko vrátili domů, byl v chalupě až moc velký klid. Yutaka zůstala sama s Arturem. Artur ale nebyl právě nejvýřečnější společník a tak bylo v chalupě povětšinu času ticho. Yutaka měla ale dost práce. Její zahrádka potřebovala stálou péči a konečně se jí také dočkala. Bez těch dvou šašků, kteří vyžadovali neustálou pozornost, měla Yutaka konečně čas, aby jí uvedla zpět do původního stavu. Přes to všechno ale cítila, že věci už nebudou stejné jako předtím. Dlouhou dobu se tu ukrývala, nepovšimnutá shinigami ze Seiretei, ale věděla, že se tenhle čas blíží ke konci. Důvod, proč nikdy neaktivovala svůj shikai byl ten, že věděla, že by tak přilákala pozornost. A to se také stalo.

***

„Chyťte ho!“ ozval se výkřik, když se malej stín mihnul příliš blízko a babka si všimla, že něco z jejího stolku zmizelo. Tohle se dělo až příliš často, problém byl ten, že momentální zlodějíček to nedělal z důvodu nedostatku, ale proto, aby udělal dojem na svoje pochybné kamarády. Razaki byl nejen po čertech hbitý, ale také mazaný. Znal úzké uličky a různá zákoutí tohoto městečka až příliš dobře. Za normálních okolní by ho těch pár páprdů, co ho honily, nikdy nedohnalo. Na to ostatně spoléhal. Bohužel pro něj to dnes mělo dopadnout jinak. Paradoxně se jeho nepřítelem nestal rozzuřený dav, ani seschlé tváře staré babky, které odcizil část jejího majetku, ale déšť. Razaki jednoduše uklouzl na blátivé cestě. Rozmázl se opravdu obdivuhodně…

***

Nedaleko chatky se otevřela brána. Vyšel z ní jediný muž v černém s mečem. Jeho rozkazy byly jasné - eliminovat potulného shinigami za každou cenu. Jako člen 2. divize byly tiché vraždy jeho specialitou. K chalupě se dostal tiše, nepovšimnut. Naprosto nepřipravena, seděla Yutaka ve svém křesle, zády k oknu nemohla ani tušit, co se na ní právě chystá. Ozval se velice tichý zvuk, jak neznámý shinigami vytasil svoje zanpakuto. Posledních pár vteřin… propočítával vzdálenost k cíly, všechny možnosti mu letěly hlavou. Ozvalo se tiché otevření dveří, Yutaka se ani nehnula. Shinigami došel pomalu až k ní, napřáhl se svojí zanpakuto…
„Hledáš něco mladíku?“ bylo poslední, co slyšel, než ho jakási síla prohodila jednou stěnou chalupy ven. Bylo to přirozeně jen prázdné tělo. Na svůj věk byla Yutaka překvapivě čilá. Vyskočila ven a zaútočila dřív, než se mohl neznámý shinigami vůbec vzpamatovat z překvapivého útoku. Smrti se shinigami vyhnul jen taktak.
„Tak jste mě konečně našli že? Mohu aspoň znát jméno svého kata?“ řekla unaveně Yutaka a opřela se o svoje zanpakuto.
„Tomisura Raiden, 3. důstojník druhé divize.“ ozval se shinigami ale hned pokračoval.
„Možná jsem vás podcenil, ale to už se nestane.“ ubezpečil jí a postavil se proti ní do útočného postoje.

***

Vypadalo to, že Razakiho darebácké dny jsou u konce. V případě, že by byl chycen a jeho otec se tak dozvěděl o tom, co Razaki ve svém volném čase dělá, byl by t konec. Jeho otec, vážený lékař, by ho zřezal tak, že by se ještě Razakiho vnuci nedokázali posadit. Vypadalo to ale, že darebáci mají více štěstí než rozumu. Někdo mu najednou pomohl na nohy a stále trochu zmateného ho vlekl někam stranou. Než si Razaki uvědomil co se děje, tak ho ten někdo zatlačil za nějaké harampádí.
„Běžel támhle.“ řekl ten někdo a dav, který právě doběhl, se obrátil tím směrem. Když Razaki vstal, viděl chlapce přibližně svého věku.
„Ehm, díky moc za pomoc.“ řekl trochu rozpačitě Razaki, když se snažil seškrábat si z obličeje bahno. Musel teď vypadat velice legračně…
„No neděkuj tak rychle, nedělal jsem to jen tak, ale takhle se kamarádi získávaj ne? Že někomu pomůžeš.“ řekl Razakimu chlapec a upřímně se na něj usmál.
„No, díky moc, já jsem Izumi Razaki, a ty?“ zeptal se Razaki přátelštěji a pokračoval v odbahňování.
„Kazuhiko , Ruyichi Kazuhiko.“ odpověděl mu

Ta noc se pak připomínala ještě dlouho. Blesky ten den nepřicházely z nebe, ale ze země. Celé úbočí hor ožehl plamen, jako kdyby tam zuřil hrozivý požár. Nikdo se neodvážil vyjít ze svých domů a podívat se, co se dělo. Těch pár, které tento úkaz zastihl venku pak vyprávěly o hrozivých úkazech, ohnivých bouřích a démonech. Celou noc se lidé schovávali kde jen moli a modlili se za bezpečí. Ještě několik hodin potom, co se situace uklidnila se nikdo neodvážil vyjít ven. Nakonec se přeci jen hrstka odvážných našla. Pročesali úbočí hor a našli mnoho stop po ožehnutí. Celé stromy přeseklé vedví, jako kdyby je někdo pokácel obrovskou kosou. Ale nejhorší na tom bylo, že uprostřed toho všeho se nacházela chata staré Izumi Yutaky. Vesničané jí znali, žila v kraji od napaměti, vlastně byla nejstarší ze všech obyvatel v okolí. Některé historky dokonce povídaly o tom, že už tam žije celá staletí. Byli i jedinci, kteří jí považovali za čarodějnici. Teď však našli její chatu v troskách, celé okolí bylo jako po obrovské explozy. Když ohledaly ohořelé trosky naskytl se jim hrůzný pohled – ohořelé tělo staré ženy. V rukou svírala podivný amulet...

***

Tu samou noc nemohl Razaki usnout. Jeho bratr vedle něj chrápal už dlouhou dobu, ale Razakiho neustále něco trápilo. Možná to bylo bouřkou, která celý den pustošila ostrovy. Silný déšť a vítr v člověku vyvolával ty nejhorší pocity. Bylo těžké usnout, zvláště když otec nebyl doma. Velký blesk osvětlil na krátkou chvíli místnost, ve které Razaki odpočíval. Stará kresba na zdi ho vylekala. Zobrazovala muže s páskou přes oko v černém obleku. Stál opřený o kosu a díval se jakoby přímo na něj. Razaki ten obraz vždycky nesnášel, ale byl to poslední obraz, který kdy nakreslila jeho matka. Nakonec vstal a potmě došel až k němu a obrátil ho směrem ke zdi. Lehnul si a zjistil, že se cítí mnohem lépe. Jen několik minut nato, se mu konečně podařilo zahmouřit oči. Ale ani potom neměl klid. Ve snu ho pronásledoval ten divný muž z obrazu. Byl ověnčený plameny a neustále mu něco říkal. Razaki mu však nerozumněl, nebo mu rozumnět nechtěl. Z pochmuřilých snů ho vytrhl až jeho otec.
„Lenochu, vstávej. Někdo za tebou přišel. Trvdí, že je to tvůj kamarád.“ řekl a pustil do pokoje chlapce, kterého Razaki potkal teprve včera...

Dva chlapci seděli na kopci nedaleko městečka. Slunce už pomalu zapadalo a na krajinu padalo šero. Čas od času se ozval smích jednoho z nich. Za poslední 2 měsíce byl Kazuhiko jedinou útěchou Izumi Razakiho. Od doby, co při hrozivé katastrofě zemřela jeho babička byl totiž jako smyslů zbavený. Ukázalo se ale, že přátelství, které vzniklo tak nějak omylem, se rozvíjelo slibným směrem a umožňovalo Razakimu zapomenout na chvíli na tu hrozivou ztrátu. Ruyichi Kazuhiko se ukázal jako správný kamarád, který dokázal své přátele podržet i ve chvílích, kdy byli úplně na dně. Další sprška smíchu to jen dokázala.
„Neměli bysme už pomalu vyrazit? Táta je vždycky naštvanej, když se vrátím domů pozdě. Fakt bych nechtěl, aby mi dal zase zaracha.“ Ozval se najednou Razaki a prerušil tam dobrou náladu.
Kazuhiko jen kývnul a oba chlapci se vydali pomalu z kopce. Ve vysoké trávě se rychleji jít ani nedalo, leda by člověk chtěl riskovat pořádný držkopád. Razaki měl zakázáno chodit takhle daleko od města, ale tohle místo ho nějak přitahovalo. Byl tu naprostý klid, ale přesto se sem dalo dojít za méně než čtvrt hodiny.
„Razaki? Chtěl jsem ti něco říct, už dřív... ale když jsem už byl odhodlanej ti to říct, tak se ti stala ta... no však víš co... a nechtěl jsem, aby to znělo jako výsměch...“ řekl trochu vyhýbavě Kazuhiko
Razaki jen zvedl obočí a podíval se na něj trochu překvapeně. Vždycky byl hrozně nerad, když mu někdo tu hrozivou událost připomínal. Sice pořád slýchal, že čas zacelí všechny rány, ale zatím se nezdálo, že by ty 2 měsíce dokázaly vyléčit bolest ze ztráty drahého člověka.
„Všiml sis, jak sebou občas cuknu, když jdeme po ulici? Nebo jak jsem se minule leknul tý kočky? No pravda je, že to nebylo kvůli té kočce. Já totiž vidím duchy, už od malička.“ Řekl Kazuhiko, ale než mohl říct cokoliv dalšího tak ho vyrušil výbuch smíchu Razakiho
„Já si nedělám legraci Razaki. Opravdu je vidím.“ Trval Kazuhiko na svém, ale Razaki ho nebral vážně.
Oba dva pokračovali dál a už se o tom nebavili. Razaki si myslel, že si z něj jen dělal legraci a Kazuhiko pochopil, že Razaki asi není připravený akceptovat tuto myšlenku. Cesta k městu rychle ubíhala a za několik okamžiků už vešli do rušných uliček. Nadešla chvíle se rozloučit.
„Jenom jsem ti chtěl říct, že tvoje babička na tebe je určitě hrozně pyšná. A ať už budeš kdekoliv, tak na tebe bude dávat pozor.“ Řekl Kazuhiko. Razakimu to vehnalo do očí slzy.
„Já vím. Jenom mě mrzí, že mi to nikdy neřekla sama...“ dodal ještě Razaki a pak už se opravdu rozloučili. Začínalo být opravdu pozdě a kdyby Razaki přišel domů ještě o chvíli později, pravděpodobně by nemohl nejmíň týden ven.
„Chudák Razaki, měl Vás asi opravdu rád.“ Řekl Kazuhiko ve chvíli, kdy Razaki zmizel za rohem nejbližší budovy.
„Však je to hodný kluk. Jsem ráda, že má kamaráda jako jsi ty. A tobě děkuju, že jsi mu ode mě vyřídil tuhle poslední zprávu. Dávej mi na něj prosím pozor.“ Ozvala se stará žena, kterou jakoby neslyšel nikdo jiný, než právě on. Listy na stromech rozčeřil znenadání vítr a žena už tam nestála.