1. divize

Její domov se změnilo od doby, co odešla na misi. Starou podobu Seireitei měla ráda a doufala, že se do něj i vrátí. Musela však uznat, že za těch několik let odvedli skvělou práci, když to tu dávali do kupy. Se zaujetím se rozhlížela okolo. Líbilo se jí tu.
Zařízení pokoje pro ni bylo to nejmenší, pravděpodobně teď bude trávit hodně času v kanceláři, aby dohnala své resty... teď jí zajímalo spíše něco jiného. Nejraději by se zeptala, jak se všichni mají. Chtěla by se zeptat na jeho rodinu, na jejich přátele... jak se daří osmičce. Ale bála se vyslovit jediné jméno.
Najednou se zastavila a rychle chytila kapitána za haori, než se stihl vzdálit z jejího dosahu. "K-kapitáne, já chtěla bych..." Pak se odmlčela a její pohled sjel k zemi. Ve tváři byla trochu bledá, cítila úzkost. "O-omlouvám se za to, co jsem řekla v té hospodě... já jen... bála jsem se zeptat... jak se všichni mají." Raiden si mohl všimnout, jak se trochu třese.

Během zničení Seireitei někteří ztratili více, než kolik mohli unést. Rány, které se nikdy nezahojí, zůstali všem. To, co se stalo, bude už navždy připomínat i tohle nové Seireitei. Jednu takovou připomínku si nosil i Raiden. Alespoň hádala, že tu pásku přes oko nosí kvůli zranění z onoho boje. Nechtěla se na ni kapitána ptát. Bylo na čase změnit téma. Už tak mu připomněla víc bolesti, než chtěla.
Na osmou divizi ráda vzpomínala. Byla v ní nejdéle a hodně se tam toho naučila. "Budu muset osmou divizi co nejdříve navštívit. Mimochodem... Už se našel někdo vhodný na post osmé divize?" Napadlo ji po chvíli. Doufala, že se divize konečně někdo ujal. Osmička potřebovala nějakou pevnou ruku jako sůl. Nový kapitán to však bude mít hodně těžké. Raiden vedl osmičku od doby, kterou si ani nepamatovala. Všichni členové ho uznávali a on naopak uznával všechny své členy. Tohle bylo něco, co se jí na osmičce líbilo.
Zastavili se na volném prostranství, které si ihned zamilovala. "Počítám s tím. Navíc, sám dobře víte, kapitáne, že i kdyby jste mi nařídil pár dní volna, tak mě máte za chvíli v kanceláři." Občas si prostě nedokázala od práce odpočinout ani v době dovolené. Pokud zrovna neměla rozečtené nějaké knihy. To se po ní vždy slehla zem. "Vlastně mi už docela chybí i to papírování." Raiden nebyl zrovna ten typ člověka, který by se v papírování vyžíval. A tak se často děsila toho, že se vrátí z nějaké mise a papíry se na ní vyvalí z kanceláře ihned po otevření dveří. Teď už takové obavy neměla. Než odešla na misi, začal brát Raiden tuhle práce vážněji a věnoval jí více času. Navíc, v divizi bylo dost schopných lidí, kteří se o vše za ty roky určitě postarali.

Výběr nového kapitána jí překvapil. Ne že by proti němu něco měla, ale pamatovala si ho jako kapitána sedmé divize. Pokud mu nabídl osmičku, znamenalo to, že ho v sedmé divizi už nahradili. "Sedmičku tedy převzal někdo jiný." Konstatovala, aniž by se vyptávala dál. Tohle nebude pravděpodobně jediná změna, která tu nastala, a na to, aby se se vším seznámila, si čas najde později. "Osmá divize mi přirostla k srdci. Trochu jsem si vyčítala, že jsem jí opustila, když jsem vás následovala do první divize. Ale převzít bych jí nechtěla. Myslím, že se na kapitánování nehodím... nedokáži vést tolik lidí." Vést divizi si zkusila už jednou a nemyslela si, že by tu úlohu zvládla nějak dobře. Je pravda, že od té doby nasbírala další zkušenosti. Ale její současná pozice jí vyhovovala. Větu o kapitánově ruce nepochopila. Automaticky ho sjela pohledem, ale zdálo se, že má obě ruce v pořádku. "Vaší ruku...?" Vypadalo to, že je to pro kapitána bolestivé téma a možná se o tom ani nebude chtít bavit, ale když už to načal, odhodlala se ho na to zeptat. Možná myslel Kasumi nebo svého syna...?

Když jí kapitán oznámil, komu svěřil sedmou divizi, trochu se zamračila. Maki byl ten poslední, koho by na kapitánském postu čekala. Ale pokud pro něj bylo více kapitánů, museli pro to mít hodně dobrý důvod. "No... Seireitei teď potřebuje silné shinigami. Občas se musíme naučit odpouštět... a dát jim šanci, aby si znovu získali naši důvěru." Odvětila překvapeně a pohlédla na kapitána. "Hikaku vlastně není špatná volba. Co si pamatuji, sedmičku vedl dobře. S tím pitím teď udělal trochu přešlap, ale koneckonců... jestli má vést osmičku, bude si muset začít zvykat." Neřekla by o osmé divizi, že tam jsou samí alkoholici. Občas to tam jenom trochu více žilo. Povinnosti si však všichni plnit zvládali a navíc je to vždy ještě více ucelilo. Sám Raiden si dříve rád trochu popil spolu se svou divizí. Na druhou stranu to nedělal zrovna v době, kdy se snažil žehlit průsery a znovu si získat důvěru.
Když si kapitán sundal svou ruku, vytřeštila na něj oči. Teď jí ta slova dávala smysl. Z té bitvy si nese více jizev, než si vůbec dokázala představit. "Příště byste neměl svou zástupkyni posílat na misi před takovou bitvou. Očividně na vás musí někdo dohlížet... s takovou za chvíli skončíte ve šrotu." Při těch slovech od něj odvrátila oči. Lítost a výčitky možná dokázala za svůj chabý vtip schovat, ale její oči mluvily jasně. "Měla jsem být tady..." To, že tu nebyla v době, kdy na tom bylo Seireitei nejhůře, si už nejspíše bude vyčítat pořád.

S kapitánem Akim (nějak jí ty dvě slova nešla dohromady) měl Raiden nejspíše pravdu. Šanci si určitě zaslouží, o tom vůbec nepochybovala, ale pozor by si na něj měl dávat každý. Kdo jednou sklouzl na špatnou stranu, může lehce sklouznout znovu. Na druhou stranu... pokud o něm budou pochybovat všichni, budou to právě oni, kdo ho postrčí nesprávným směrem.
Při kapitánově pokusu o vtip se pousmála. Vlastně ani nevěděla, proč tu tak truchlí. Kapitán je ten, kdo přišel o ruku. Minulost už nezmění a měla by se za ní přestat ohlížet. Je tady teď, tak by ho měla podpořit. "Určitě už pro mě máte nachystané nějaké úkoly... snad se jich za těch pár let moc nenakupilo. Takže... do čeho bych se měla pustit jako první?" V tu chvíli si uvědomila, co původně chtěla jako první po návratu do Seireitei udělat. "Vlastně bych si jako první dala koupel a pořádnou porci krabích tyčinek... a krevety... a... sushi! Já tak šíleně dlouho neměla sushi..." Začala se rozplývat nad jídlem natolik, že jí z tváře najednou zmizely všechny starosti. Vypadala teď trochu jako dítě, které se těší na své tajně schované bonbónky a lízátka.