Trénink bankai č. 2 - Hoshi Kitsune (asistuje Ruyichi Yoshiro)

Kitsune


S větší hloubkou mi bylo pořád hůř a hůř. Větší hloubka rovná se větší  tlak a to nedělá dobře zdraví. pomyslela jsem si. Pomalu jsem vyplavala o kus výš, abych si trochu "pročistila hlavu". Při tom jsem ucítila Akamara, jenže...se mi vzdaloval? To znamená, že ještě není na dně. Bůh, nebo Red, ví, kde má jezero dno. Musela jsem se zbavit toho zádrhelu s tlakem. Pořádně jsem se soustředila, všechno ostatní jsem vypustila z mysli a soustředila se jen na jednu věc, manipulaci se svým reiatsu. Musela jsem se opevnit proti okolnímu tlaku, který se bude stále zvětšovat. Pak jsem se znovu pokusila o sestup dolů.

Kitsune

Potápěla jsem se do temných hlubin, když mi mé tělo připomnělo něco důležitého, na co jsem zapomněla, dýchat. Okamžitě jsem začala plavat na hladinu. Když jsem vyplavala, pořádně jsem se nadechla. V duchu jsem si nadávala, jak jsem blbá, že zapomenu dýchat. Akamaru se stále potápěl níž, takže mi pomalu docházel čas. Musela jsem rychle myslet. Nabrala jsem do plic co nejvíc vzduchu a znovu se potopila. Tentokrát jsem se navíc pokoušela do končetin dát o něco víc reiatsu, abych jim dodala víc sílí a mohla tak plavat rychleji. Vyrazila jsem za Akamarem.

Kitsune

Musela jsem se uklidnit, tedy alespoň to mi znělo v hlavě. Moc dobře jsem cítila, jak mé zoufalství z potápějícího se Akamara, ničí moje soustředění a manipulaci s reiatsu. Něco mi říkalo, že bych to své rozrušení a zoufalství mohla použít k dosáhnutí svého cíle, jenže jsem nevěděla jak. Kapitán by mi možná uměl poradit, jenže to bych nesměla být ten typ, co nikomu nechce ukázat ani sebemenší slabost nebo se na někoho spoléhat. Vždy jsem si musela poradit sama, když tedy nepočítám Artemis. Na ní jsem se spoléhala velmi často jako na svou parťnerku. Chtěla jsem si poradu s kapitánem nechat jako poslední možnost, ale všechno ve mně křičelo, že pak může být pozdě. Nebýt pod vodou, povzdechla bych si. Vyplavala jsem na hladinu a vyhledala kapitána na plošině. "Etooo...čistě teoreticky. Kdyby se Vaše zanpakuto potápěla do temných nekonečných hlubin a Vy jste byl zoufalý...jak byste toho využil při jejím opětovném získání?" zavolala jsem na něj. Doufala jsem, že mi poradí a rychle, jelikož se mi Akamaru každou vteřinou více vzdaloval..

"Snažíte se mi tím říct, že se vaše zanpakuto potápí do hlubin?" zeptal se Yoshiro překvapeně. "Jak se to mohlo stát?" Zrudly mu tvářičky a jako malá nevinná dívka odvrátil pohled. "Omlouvám se," zasmál se nakonec a pohladil se na své mokré palici. Výstřednější kapitán snad neexistoval. 
"Zoufalost, nejistota, strach, zloba, zbrklost," vyjmenoval. "To jsou pocity, které musíte dát stranou, Kitsune. Chcete opět získat svůj meč?" Zvedl se a přišel k okraji. Natáhl ruku, aby se jí Kitsune mohla chytit. "Pojďte sem." 

Kitsune

Mělo mě napadnout, že mu to hned dojde. Vždycky, když někdo řekne "čistě teoreticky...." je jasný, že mluví o sobě a realitě. Něco mi říkalo, že moc dobře ví, jak se to mohlo stát, ale nechala jsem to být a jen se potopila až po pusu do vody a trochu nabručeně pusou ve vodě zabublala, abych neřekla nějakou ze svých drzých poznámek. Pak se ale pustil do vážné řeči a i když jsem ho skrz ten déšť skoro neviděla -to počasí se asi zbláznilo- dívala jsem se tím směrem a snažila se více se přiblížit k plošině. Déšť mi to trochu ztěžoval, ale nevzdávala jsem se a plavala směrem, kterým kapitán natahoval ruku. "Chci." pronesla jsem odhodlaně a dál k němu plavala.

"Fajn," odpověděl krátce a když ucítil, jak se dotkl její ruky, chytil jí a vytáhl Kitsune na plošinu. 
"Zpevněte svoje tělo," řekl a chytil ji za ramena, která trochu promasíroval. "Zhluboka se nadechněte. Výdech. A znovu." Vzal její ruce a dal je Kitsune podél těla. "Zavřete oči. A pamatujte si na to, co jsem říkal. Zoufalost pryč. Ukažte mi, jak se dokážete uklidnit." Sám udělal krok dozadu a zavřel oči. Chtěl cítit její reiatsu. Bylo nevyrovnané.

Kitsune

Díky kapitánově pomoci jsem se vydrápala nahoru na plošinu. Byla jsem celá promočená a to počasí jasně naznačovalo, že můžu dost nepěkně onemocnět. Poté začal kapitán vydávat rozkazy, co mám dělat. Zkoušela jsem svým reiatsu zpevnit mé tělo. Zhluboka jsem dýchala a zavřela oči, přesně jak radil. Stačilo prý, když se uklidním. Vyčistila jsem svou mysl, až zůstala jen slova písně, kterou jsem si pamatovala ze svého života člověka a která mě vždy dokázala uklidnit, abych se mohla lépe soustředit. Potichu jsem si jí v duchu začala zpívat. Sem tam se mi letmo pohnuly rty, jak se mi píseň drala z hlavy ven na denní světlo.  Všechno mé zoufalství jsem odsunula stranou nebo vypustila z hlavy, to bylo fuk, protože bylo pryč a já se tak mohla pořádně soustředit na své reiatsu a práci s ním.

Yoshiro se zavřenýma očima "sledoval," jak se reiatsu Kitsune pomalu ale jistě uklidňuje. Bylo to zvláštní. Pršelo, byla celkem zima, každou chvíli do nich mohl udeřit blesk, ale Yoshiro cítil zvláštní teplo. Reiatsu Kitsune vibrovalo. Skoro jako by samo vydávalo nějakou melodii. Bylo to dostatečně uspokojivé? To zjistí 
"Kdykoliv vám půjde o život, pamatujte si, že klid je vašim nejvěrnějším spojencem. I v těch nejsložitějších situacích," nadechl se. "Jakožto členka druhé divize by jste se měla specializovat na shunpo. Počítám s tím, Kitsune," řekl a usmál se. Kitsune najednou ucítila, jak jí Yoshiro chytil kolem pasu a najednou byli někde mezi rozbouřenými mraky. Hodně daleko pod nimi byla vidět propadlina, ve které probíhal trénink. 
Yoshiro nevytvářel plošinu z duševních částic. Zatím jen využil setrvačnosti a pomalu mířili výš. Zpomalovali ale. 
"Skákala jste někdy šipku?" zeptal se.

Kitsune

V duchu jsem si zpívala a soustředila se, dokud kapitán znovu nepromluvil. Přikývla jsem na jeho slova, jakože rozumím. Už už jsem chtěla odpovědět, že shunpo je opravdu moje specializace, když jsem ucítila kolem pasu kapitánovu ruku. Než jsem stačila cokoliv říct byli jsme mezi mraky, vysoko, hodně, v bouři, blízko blesků....prostě ideální místo... Ještě že jsem se nebála výšek, jinak by mě pohled dolůůůůů na místo tréninku pořádně vykolejil. 
Mířili jsme stále výš, jako by nás někdo vystřelil kanónu. "Ano, sice ne nikdy z takové výšky, ale ano." odpověděla jsem mu na otázku, kterou mi položil.

"Jak se říká, všechno je jednou poprvé," odpověděl na její poznámku o výšce. "Vrátím se ještě k tomu shunpu a rovnou vás naučím jednu nepříliš oblíbenou techniku." Yoshiro Kitsune konečně pustil. Pořád pomaličku letěli nad mraky. Tam bouře nezuřila. "Když shinigami použije shunpo, většinou se přesune z bodu A do bodu B na kratší vzdálenost. Už od akademie se ale učí to, že se prostě musíte zastavit. Přemýšlela jste někdy o tom, že by jste se odrazila a prostě letěla? Aby to vaše tělo dokázalo zvládnout, bude potřeba, aby jste se skutečně obrnila. To je ostatně to, co už jste se naučila ve vodě, nemýlím-li se." 

Kitsune

A něco i naposledy. pomyslela jsem si v duchu a doufala, že tohle nebude ten případ. Když zmínil nějakou techniku, zaujalo mě to. To, že byla "nepříliš oblíbená", bylo trochu děsivé, ale vedlejší. 
Kolem nás už nezuřila bouře, jelikož jsme byli až nad ní. Pozorně jsem poslouchala jeho vysvětlování oné techniky, nebo spíš letmý popis. Ta technika rozhodně zněla zajímavě a jako něco, co jen tak někdo čekat nebude. Líbila se mi, teď jí ještě zvládnout. "Nepřemýšlela, ale zní to zajímavě." odpověděla jsem. "Nemýlíte." pověděla jsem a doufala, že jsem se to naučila dostatečně na zvládnutí téhle zvláštní techniky.

"Výborně!" prohlásil nadšeně a rozhodil rukama. Oba dva už se zastavili a gravitace začala dělat své. Yoshiro se s úsměvem otočil dozadu tak, že za chvíli mířil hlavou dolů. "Dělejte co já!" rozkázal. Kitsune brzy ucítila Yoshirovo kapitánské reiatsu. Viděla, jak rudá barva obaluje jeho tělo. "Chcete svoji zanpakuto? Jděte si pro ní. Použijte všechno svoje reiatsu, potom shunpo bez zastavení a skočte šipku!" řekl a sám zrychlil. "Weeeeeeeeeeeeee!" zakřičel, pak zmizel, objevil se asi o padesát metrů níž a strašně rychle zaletěl pod vodu.

Kitsune

Dále už jsme nestoupali, zastavili jsme se na okamžik na místě a poté začali padat dolů díky přitažlivosti Země. Kapitán se ve vzduchu přetočil hlavou dolů, takže padal doslova na hubu. Řekl mi, ať ho napodobuji a tak jsem se také přetočila hlavou dolů a dál ho sledovala. Tedy alespoň malý okamžik, než zmizel a následně se potopil. Ale i za ten krátký moment jsem si stihla všimnout toho, co udělal. Vyhnala jsem si z hlavy všechny nepotřebné a překážející myšlenky, abych se mohla lépe soustředit na své reiatsu. Obalila jsem své tělo svým stříbrným reiatsu, dala jsem ho do toho, co nejvíce jsem mohla. Natáhla jsem ruce před sebe jako bych skákala šipku, čímž jsem trochu zvýšila průraznost a tím i rychlost. Chviličku jsem se řítila dolů jako raketa. Poté jsem ale použila shunpo, s jedním malým rozdílem a to zastavením. Žádné se nekonalo. Pak už jsem prorazila vodní hladinu.

Kitsune

Cítila jsem se zvláštně, tak plná energie a síly. Nikdy v životě jsem nic takového necítila. Dokonce jsem měla i chuť zakřičet nějaký bojový pokřik a nebo jen prosté Geronimo. V téhle rychlosti by to ale bylo nebezpečné. I pouhé spolknutí mouchy by mě mohlo stát život. Nemluvě o utopení. Ocitla jsem se až na dně. Tak přeci jen to má dno. pomyslela jsem si. Upřímně jsem si myslela, že to snad ani dno nemá a ono ho má a to pěkně hluboko. A pak jsem ho uviděla, Akamara, zabodnutého na dně. Čekal tu na mě jako Excalibur na krále Artuše. Už jsem tu, jak jsem slíbila. vyslala jsem k němu v duchu. Natáhla jsem se po něm a pokusila se ho vytáhnout.

Kitsune

Vytáhnout Akamara ze země na dně jezera, či co to bylo, nebyl problém. Poté jsme temné hlubiny prozářili společnou září našeho reiatsu. Zajímalo by mě, jestli to bylo vidět i ze shora nad hladinou.Byla jsem tou září uchvácená, ale mnohem více silou,kterou jsem uvnitř sebe cítila. Cítila jsem se alespoň dvakrát silnější, než před chvilkou. Do toho mi v hlavě zazněl zvuk Akamarova hlasu. Připravená? ujišťovala jsem se, jestli slyším dobře. Nesměla jsem ale zapomínat, že jsem stále pod vodou. Proto byl čas se znovu dostat na hladinu a nějakou dobu se vodě vyhýbat obloukem. Pojďme se odtud nejprve dostat. pronesla jsme k němu v duchu a se svou nově nabitou silou se pustila směrem k hladině, co možná nejrychleji.

Kitsune

Letěla jsem vodou jako torpédo a když už jsem byla na hladině, málem jsem se znovu podívala na mraky zblízka.  Naštěstí jen málem a tak jsem během chvilky stála zpátky na plošině. Tentokrát jsem už u sebe měla Akamara. Byla jsem na sebe pyšná, povedlo se mi splnit zdánlivě nesplnitelný úkol. Bez kapitánovi pomoci, to mohlo dopadnout i úplně jinak a za to jsem mu byla vděčná. Vlastně celkově za jeho pomoc úplnému cizinci jako jsem já. Sedla jsem si na zem, abych si trochu odpočala, po tom všem potápění a tak. Když jsem si konečně mohla vydechnout, že je po všem, tedy alespoň jsem si to myslela, zahlédla jsem ho jak si upravuje vlasy, které si namočil, když mi ukazoval, jak se správně a účinně potopit. "Mám ho, taichou. Vaše rada  mi moc pomohla." pověděla jsem jeho směrem s širokým úsměvem a mečem nataženým před sebou.

"Výborně!" odpověděl kapitán radostně a vymáčkl z pramene vlasů vodu. "Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem se takhle potápěl," řekl. "No, hádám, že teď přijde druhá část našeho tréninku. Na začátku jsem řekl, že až splníte tento úkol, dokážete mě seknout. Kdybych se ale nebránil, měla by jste to moc snadné, nemyslíte? Troufnu si říct, že to snadné míst nechcete. Kde by v tom byla legrace, hm?" zeptal se a začal se stavět na nohy.

Kitsune

Vyždímala jsem ze svých vlasů i shihakusha co nejvíce vody šlo a že jí bylo hodně. Nelíbilo se mi totiž, jak mě tíha vody táhla k zemi. 
Druhá část? Jo, aha. Chápu. pomyslela jsem si, když začal mluvit o druhé části tréninku. Proč nemůže bejt nic jednoduchý...? povzdechla jsem si v duchu. 
"Něco na tom bude." pronesla jsem nahlas a vstala ze země, na které jsem dosud seděla. "Bez legrace by to nebyla legrace." řekla jsem. Možná to nedávalo smysl a on tomu nerozuměl, ale mně to smysl dávalo, takže to ostatní bylo fuk. 

"Oh, tak legrace? Víte o tom, že místo kapitána jedenácté divize je volné?" zasmál se Yoshiro a tasil Tenshi. Na jeho rtech se objevil vyzývavý úsměv. "Tak mi ukažte, co ve vás je! Nedržte se ani trochu zpátky, to je rozkaz!" Aby Kitsune ukázal, že se sám nehodlá moc držet zpátky, vypustil malou část svého reiatsu. Kámen na kterém stáli začal praskat uprostřed.

Kitsune

"Vážně? Krotit divou zvěř vcelku umím, s bandou hrdlořezů to bude stejný. Ale ve dvojce se mi líbí." pověděla jsem s pobaveným pousmáním. Akamara jsem držela v obou rukách a stála v bojovém postoji.
"Ano, pane!" řekla jsem a začala manipulovat se svým reiatsu. Snažila jsem se ho koncentrovat do svého těla pro větší sílu, odolnost a možná i rychlost a zároveň i do svého meče pro zvýšení jeho ostrosti. Kapitán vypustil nějaké to svoje reiatsu, až plošina, na které jsme stáli, začala praskat v prostředku. Ještěže jako shinigami umíme stát ve vzduchu, jinak bychom si jistojistě ještě zaplavali.  
Na nic jsem nečekala a rozeběhla se proti němu. Poté jsem se shunpla za něj a odtamtud zase zpět před něj, kde jsem po něm sekla.