3. divize

Wilhelm Gure

Usmál jsem se na Jomeie a pokrčil rameny. Neboj, dostaneme se tam. lehce jsem se na něj usmál a začal rozmisťovat ubrusy. Dával jsem si záležet, konec konců, byla to oslava pro našeho bývalého kapitána. 
Pěkně na střed Jomeii! houkl jsem na něj. Ať to je pro kapitána jako pro boha. Nebo si přestav, že je to kvůli ženský! zasmál jsem se.

Wilhelm -> Jomei chtěl ubrusy odfláknout, ale pod dozorem Wilhelma se mu to nedařilo. "Ty ole, taková ženská, ta by byla. No..... ale bejvalej kapitán je taky důležitej no." komentovaj Jomei.
Rozprostření ubrusů trvalo mnohem déle, než stoly, ale nakonec jste to měli skvěle udělané. Mohl jsi být na svou práci pyšný.

Wilhelm Gure

Usmíval jsem se, když jsem dohlížel na Jomeie. Bylo to mezi námi vždy takové zvláštní, občas jsem si připadal, jako jeho strážný anděl. A občas jako malé dítě, které se krčí u něj a doufá, že se něčemu přiučí.
Tak co teď? zeptal jsem se a ještě jednou překontroloval všechny ubrusy. Půjdeme někam na jedno saké, nebo na něco ostřejšího? Nebo ještě někde pomůžeme? nadhodil jsem nenápadně, protože vím, že Jomei byl už myšlenkami v baru. Možná už i namol.

Wilhelm -> "Blázníš! Svojí práci jsme udělali. Určitě víc než dobře." vystrašil se Jomei. "Jak se říká: Po tvrdé práci následuje sladká odměna. Takže jdeme. Na cokoliv." rozhodl Jomei.

Wilhelm Gure

Usmál jsem se. Nečekal jsem, že by Jomei odpověděl jinak a tak jsem s ním vykročil pryč z Auly. Kam půjdeme? zeptal jsem se ho hned jak jsme opustili Aulu. Do nějakého podniku? Nebo máš něco zašitýho tady v divizi? dobře jsem věděl, že Jomei má vždycky něco schovaného, takže otázka byla spíš: Jdeme do podniku, nebo se přiznáš k tý lahvi někde v divizi?

Wilhelm -> Jomei tě hystericky odhodil na zeď chodby a zacpal ti pusu. "Sakra chlape, nevíš, že tady mají i stěny uši." vynadal ti a začal se rozhlížet kolem sebe. Když zhodnotil, že tě nikdo neslyšel, oddechl si a pustil tě. "Ty ole, tys mi zase dal." začal šeptat. "Jasně že mám něco exkluzivního, ale nesmíš tu řvát." ještě jednou ti Jomei šeptem vynadal.

Wilhelm gure


Vyděšeně jsem se na něj podíval, když mi to došlo. Promiň... Jomei byl v tomhle starý mazák a už věděl, jak schovávat a ututlávat různé záležitosti. Dost často jsem s tím nesouhlasil, ale rozhodně jsem ho neměl v plánu podrazit. Tož k tobě na pokoj... na šálek čaje? zeptal jsem se opatrně. Obvykle to sice nemíval na pokoji, ale občas si dovolil i to.

Wilhelm-> Jomei se ještě jednou rozhlédl na obě dvě strany. Pak se opět podíval na tebe. "Jo. Do pokoje!" přikývl a vyrazil. Cestou jste potkali pár lidí, takže bylo potřeba se tvářit hrozně upracovaně.

Wilhelm Gure

Šel jsem za Jomeiem a snažil jsem se jít shrbeně a aby mi nebylo moc vidět do tváře. Nebyl jsem takový simulant, jako můj společník i když jsem dokázal tělem vykazovat únavu, nakonec mě vždy prozradila tvář. Prostě jsem se jen kvůli saké nedokázal přetvařovat. 
Na druhou stranu výjimečně by mě snad neprozradila ani ta tvář, protože jsem skutečně byl celkem strhaný. Proslov kapitána, začátek zařizování slavnosti, trénink s Akirou, nemocnice, příprava Auly... tak nějak jsem nemohl uvěřit, že jsem to všechno zvládl v tak krátkém čase.

Wilhelm -> Jomei tě konečně dovedl do svého pokoje. Zamkl a pořádně si oddechl. "Tak, tady nás snad nikdo rušit nebude." zvesela se usmál. Pak začal chodit kolem stěny a ťukal do ní prstem. "Nic. Nic. Nic.....A tady to je." řekl konečně. Byl hrozně natěšený. Lžící, kterou měl v kapce vyloupl ten kus falešné zdi. Za tou zdí bylo konečně to, co hledal. Krásně tvarovaná flaška. Na ní bylo několik pavučin. Vnitřek flašky se leskl tmavě hnědou tekutinou. "Ummm. To si dáš. Skovával jsem to dlouho. Je to z roku 1755." řekl pár nejdůležitější informací. Vzal dvě skleničky, nalil a jednu ti podal. "Nech to chvíli dýchat. Ale pozor, je to silný." ještě tě Jomei raději varoval.

Wilhelm Gure

Jen jsem pokýval a držel se Jomeiových pokynů. Koneckonců- on tu je skušený pijan, ne já. Navíc jsem se bál, co že to vlastně je. A přesto, že jsem si nebyl úplně jistý, jestli to chci vědět, nadhodil jsem: Rum?
Sklenici jsem zatím odložil na stolek, protože jsem si nebyl jistý, jak dlouho to má 'dýchat' a nechtělo se mi s tím stát půl hodiny...

Wilhelm -> "Pche." odfrkl Jomei. "Prej rum. Jasně že ne. Koňak." snažil se ti to Jomei vysvětlit. Také svou sklenku na chvíli odložil a přešel k rádiu, co měl na stole. Zapnul ho. Z rádia se začala linout příjemná tlumená hudba. Z jednoho šuplíku ve stole vytáhl krabičku s doutníky. "Chceš?" zeptal se tě. "Jinak už můžeš pít." dodal, když jsi všiml, že nedržíš skleničku.

Wilhelm Gure

Nevyšlo ti to s cigaretami, tak to zkoušíš s doutníky? zeptal jsem se s lehkým úsměvem a vzal si doutník. Třeba mi to bude chutnat, ale dost o tom pochybuji. prohlásil jsem s klidem a prohlédl si jej. Ten papír tady okolo se nějak sundavá, nebo co s tím? zeptal jsem se opatrně a očichal to. 
Mezitím jsem zvedl sklenku a po čichové zkoušce doutníku provedl nejprve (opatrnou) čichovou a pak i chuťovou zkoušku koňaku.

Wilhelm -> Koňak kupodivu chutnal moc dobře. Těžko se popisovala ta chuť, protože jich bylo několik dohromady. "Jo, jo. Přešel jsem na doutníky, ale co budu dělat, až mi najdou i ty doutníky, tak to fakt nevím. Ty ole, to je krutá představa." zakabonil se Jomei a taky upil se své sklenky. "Ta zeď okolo je normoš, ale občas člověk potřebuje něco schovat." usmál se Jomei jako největší andílek.

Wilhelm Gure


Jistě, jistě. povzdechl jsem si. Přejdi do čtvrté divize. Slyšel jsem, že nějaký doktor prý i vyšetřuje s cigaretou v ústech. zamyslel jsem se nad tou představou a pokrčil rameny. Ale to asi budou zas nějaké výmysly. Navíc... bychom pak nemohli chodit na čaj... zasmál jsem se a poplácal ho po rameni.

Wilhelm ->"Do štverky? Ses zbláznil ne? Bych se tam do někoho poblil. Bléééééé." rozhořčil se Jomei. Pak se usadil do židle a spokojeně kouřil a upíjel ze své skleničky. "Posaď se kam chceš." řekl. "A co vůbec ty? Jak žiješ? Jsem tě dlouho neviděl? Nějaká buchta na obzoru? Plánuješ teď něco." Jomei měl rád informace.

Wilhelm Gure


Nahlas a upřímně jsem se zasmál. Na léčení není nic špatného. A žesnký... no. Máme v divizi krásné ženy, to je pravda. Minami-chan. Akashiya-sama. Ale nevím. Ani jedna asi nebude pro mě.
Podíval jsem se na něj. Jinak asi nic moc až na trénink s Akirou.

Wilhelm -> Jomei na tebe vykulil oči (už zase). "Ty jsi měl souboj s Akirou? S tou JEZINOU?" nemohl uvěřit tomu co slyšel.

Wilhelm Gure


Pokrčil jsem rameny a nevýrazně se usmál: Jo. Vzpomněl jsem si na misi s kapitánem, Amarem, Minou a Akashiyou. Tehdy jsem s nimi nezvládl držet krok a tak mě napadlo, že by mě trénink s Akirou mohl posunout zas o něco dál. No... posunul mě až do nemocnice. Ale držel jsem se. usmál jsem se na Jomeie. Nevytahoval jsem se, prostě jsem konstatoval.

Izumi Akira

"Ano, přesně s tou..." ozvalo se. Kde se vzala, tu se vzala... jen kousek vedle stála Akira. Netvářila se zrovna přátelsky a svůj obrovský claymore držela v jedné ruce. Neusmívala se... popravdě vypadala, jako kdyby ten meč hodlala brzo na něco použít...

-> Jomei uznale přikývl na Wilíkovo vysvětlení. Pak sebou ale nehorázně škubl, protože uslyšel ten hlas. ! Akira ! Jomei vyskočil na nohy a zahodil skleničku i doutník z okna. "Můžu vám nějak pomoc?" rozpačitě se ošíval.

Wilhelm Gure


Narozdíl od Jomeie jsem pochopil, že Akira všechno ví, takže jsem se nesnažil schovat nezapálený doutník a odložil jsem ho vedle skleničky. Akiro-sama? měl jsem zavřené oči a na tváři stále úsměv. Nemělo cenu cokoliv zakrývat. Ta žena ví všechno!

Izumi Akira

Akira neřekla nic, jen se podívala na Jomeie takovým tím pohledem, který projede skrz vás a stále mu zůstane dost energie na to, aby zabil vaše potomky. Při tom jen nepatrně pohla svým mečem. "Copak jste to říkal?" zeptala se.

-> Z Jomeie začal téct pot. Na sucho polkl. Nechápal, proč je Wilík tak klidný. Jak to dělá? "Já?.....Já jsem .. nic ..neříkal....Ne, ne.....Nic proti vám....drahá Akiro." koktal ze sebe Jomei. Vypadal vážně směšně. "Že.... že..... jsem nic.... špatného neříkal......viď Wilhelme?" snažil se zachránit si svůj titěrný život.

Izumi Akira

"Na kolik částí dokáže rozseknout člověka jednou ranou?" zeptala se Akira a přejela po ostří svého claymoru prstem. "Já jsem se dostala k číslu 4... ale mám pár nových nápadů..." dodala a opět probodla toho chlápka pohledem