Západní brána

rychle obrátil hlavu směrem, odkud slyšel ten nezvyklý zvuk. Bylo to docela strašidelné, poslouchat vlastní hlas... Po pravdě ho to dost děsilo. Vypadalo to ale, že svého dvojníka nebude muset hledat, protože on přišel sám... To bylo dobré, mnohé se tím zjednodušilo. Když mluvil o jeho přátelích a o tom, že ho nikdo nepostrádal, píchlo Yasumara smutně u srdce, ale když se zmínil o Suki-chan, Yasumarovi se srdce rozbušilo. Co s ní ten zlosyn prováděl? A jak se opovažoval takhle se o ní vyjadřovat?! Ruce se mu začaly mírně třást, jak v duchu bojovat se silnou touhou uškrtit toho muže vlastníma rukama, ale nějak se mu podařilo se opanovat. Chce mě vyvést z míry... chce, abych se rozčílil a udělal chybu... Ujišťoval sám sebe v tom, že muž jen planě hovoří a vymýšlí si, aby ho donutil k něčemu neuváženému.
"Myslím, že je čas, aby tahle šaráda skončila. Tohle je můj domov a až nás někdo uvidí bok po boku, rozdíl určitě pozná. Stačí, abych navýšil své reiatsu, a někdo určitě přijde... Po dobrém nebo po zlém, stejně skončíš před soudem a nakonec ve vězení, záleží jen, kolik polehčujících okolností budeš mít..." Při té řeči se snažil zjistil, jestli má jeho oponent u pasu Matsuri.

Yasumaru

Se opět zle zašklebil což vypadalo v Yasumarově podaní neuvěřitelně zle. I po tom všem co jsi viděl jsi stále tak naivní, že věříš v právo a pořádek, ale vítězí pouze zočinné úmysly! Když ho Yasumaru zkoumal, všml si, že Macuri u sebe nemá a on i Yasumarova pohledu všiml taktéž.
Hledáme mečík? Tak to tě musím zklamat, trochu jsem ho schoval, aby ses po svém návratu nenudil. Když budež hodný, tak ti dám i nějakou indícii, bylo by škoda, kdyby tak dobrý meč někde zhnil. Začne se smát. Při krájení zeleniny byl krapet nepraktický, ale neuvěřil byc, jak krásně zryje záhonky. Pokračoval v drýždění Yasumara. Nvíc tu v okolí nikdo není...a jak chce chlap bez meče bojovat protii chlapovi, který ho unes, lhal všem tk zdatně, že je ani nenapadlo, že praavý Yasumaru někde tvrdne v díře.
Pak se naklonil. Ale když s pospíší, ještě možná zastavíš tu sebranku co se chystá ti podpálit dům, nebo se mě můžeš snažit zatknout, za předpokladu že ti přijde jedno oko moc.... Zamračí se.

se nedokázal tvářit tak zle, jako jeho protějšek, ale ani jeho výraz nebyl zrovna teď moc přívětivý. Nejdřív nevhodné vyjadřování o Suki-chan a nyní ta neúcta k jeho zbrani...
"Podpálit dům? Co tím myslíš? Co se děje v Seireitei?" zeptal se pečlivě kontrolovaným hlasem a doufal, že to je poslední otázka, kterou bude muset tomuhle muži položit. Nevěřil mu, ať už odpoví cokoli, ale stejně si to chtěl vyslechnout.

Yasumaru

Jen se usmál a pak si změřil Yasumara pohledem.
Řekněme, že pravda a láska vítězí...Yasumaru...
Ohlédl se někam do dáli.
Na tvém místě bych si celkem pohnul, sídlo Kuchiki je moc krásné na to aby padlo popelem...já ti pak pošlu pohled...co ty na to?
Zasmál se škodolibě.

přimhouřil oko. Nechápal, co se mu ten muž snažil naznačit. Sídlo jeho rodiny bylo velice dobře zabezpečeno. Navíc bylo blízko šesté divize, která byla plná bojeschopných shinigami. Stráže by přece neopustily svoje místo, nebo... ano? Na rozkaz hlavy rodiny... Yasumarovi se v hrudi začal líhnout červíček strachu, ovšem z čeho strach neměl ani trochu, byl muž stojící na střeše před ním. Yasumaru věřil, že lidé, kteří trápí jiné, když jsou bezmocní a nemohou se bránit, jsou slabí. A také věřil, že sídlo není srdcem rodiny. O jeho sestře ani matce se muž nezmínil a Yasumaru si byl jistý, že kdyby jim hrozilo nebezpečí, nenechal by si tuhle informaci pro sebe. Na to se moc rád poslouchal.
Yasumaru se přesunul svým rychlým shunpem muži za záda a pokusil se chytit ho pevně za hlavu a trhnout s ní tak, aby mu zlomil vaz. Věřil, že podoba bylo to jediné, co od něho muž získal, ale schopnosti nikoli. Byl si jistý, že muž, který se za něho vydává, není dostatečně rychlý na to, aby se stihl bránit.

Když se muž uhnul a navíc potom skryl svou přítomnost, Yasumara až zamrazilo. Znamenalo to, že jedna z jeho největších výhod právě zmizela, navíc i kido ten muž použil zhruba na úrovni Yasumarova maxima, takže tím ho nejspíš také nezaskočí. Zůstat tu bylo rozhodně riskantní... ale Yasumaru přesto neodešel. Nedokázal utéct a nechat tu tohoto prohnilého člověka vlastnímu osudu, to by jeho svědomí neuneslo. Zůstal tedy na místě. Zavřel oko a začal se soustředit tak, jak jen dokázal. Pořád nevěděl, jak přesně je ten muž silný, ale doufal, že se mu podaří jeho přítomnost vycítit, hlavně jestli se chystal nějak útočit. Nebylo to snadné, protože Yasumaru byl hodně vyvedený z míry tímto mužem, ale dával do toho vše, co momentálně šlo. Snad to bude stačit.

Jak tak Yasumaru seděl a meditoval, tak se ozval hlas, jeho vlastní někde z okolí...bylo to obtížné, ale šlo poznat odkud to jde, částečně.

Fakemaru

Zabít tě, by zkazilo všechnu zábavu víš... Ozvalo se. Je velmi zábavné sledovat osudy lidí...když do nich můžeš zasahovat jako bůh! Ozval se chechot.
A kdybych umřel já, tak si tu podívanou nemůžu užít, navíc žiju rád...jsem v tom fakt dobrý...
Chvíli bylo ticho a pak se opět ozval hlas, tentokráte z větší dálky. Já se vzdálím, v Seireitei teď bude trochu horko...a toho se nemusím účastnit...ale budu hodný, jestli chceš Macuri...tak hledej, někde kde je dooost mokro... Ozval se smích.
A zkus přemýšlet, kdo tě tak...CHLADNĚ zradil...

Yasumaru si byl téměř jistý kterým směrem jít, ale stálo to za to. Mohlo chvíli trvat než by ho úplně odhalil a pak...bez meče...tenhle chlap tě znal moc dobře a ty jeho vůbec....a neměl jsi svůj meč....

zůstal nerozhodně stát (protože celou dobu stál, dokázal se soustředit i ve stoje :-D) a hleděl směrem, odkud se ozval hlas. Potom se otočil na město a zase zpátky. Chtěl se toho nebezpečného muže zbavit, ale vypadalo to, že nyní není vhodná chvíle. Co když bude odteď chodit po světě s jeho podobou a bude se za něj vydávat?! To bylo hrozné pomyšlení. Nakonec se ale Yasumaru rozhodl, že je čas se vrátit. Chtěl co nejrychleji zkontrolovat, jestli jeho dvojník nezpůsobil nějakou škodu. Jeho první rychlé kroky vedly do sídla jeho rodiny.

-----------------------------------

------->6. divize

Sen Kagami

Kagami připravený vyrazit na misi, dorazil k západní bráně, přesně jak mu prozradil pekelný motýl. Hořel zvědavostí dozvědět se, o jakou misi se jedná a koho ještě povolali. Doufal v nějakou krásnou slečnu, ale spokojil by se i s normální slečnou. Kdyby jen věděl, ke komu pekelný motýl dorazil... A tak se jen opřel o nejbližší zeď a čekal, než dorazí jeho noví společníci.

Hiiragi Kyoya

Doběhl jsem po relativně krátké době k západní bráně. Doběhl jsem si mezitím ještě do jídelny pro něco na zub, přeci jen jsem netušil, zda ta mise bude trvat odpoledne, den nebo třeba týden. "Ahoj ahoj" pozdravil jsem když jsem dorazil. Už tam někdo čekal... nejspíš také na missi?

Sen Kagami

Kagami ani nečekal moc dlouho, když se přiřítil....děcko? Vypadalo to jako děcko, děcko v shinigami uniformě. Kagamimu se nechtělo moc věřit, že je tohle jeho společník na misi. No..kdo ví, třeba to bylo jen dítě nějakého shinigami, co čmajzlo taťkovi uniformu. Jeho šestý smysl mu ale říkal pravý opak. Kagami neměl rád děti, pořád to jen brečelo a hlavně přitahovalo pozornost žen, na což docela žárlil. 
"Ahoj." oplatil pozdrav Kagami. Doufal, že další, kdo dorazí, nebude třeba ryba nebo emzák.

Hayato

A tak mladý Shinigami k Bráně došel. Na tváři měl docela široký úsměv, bylo na něm vidět, že se na tu misi vyloženě těší. Kus cesty používal i shunpo, a ač nebyl zrovna nejrychlejším, už ani žádný weakling to nebyl, a tak tam byl za chvilku.
V hlavě měl pořád taky nabídku o jeho zkoušce jakožto podkapitána první divize, a.. tady by se mohl ukázat. Ne snad ani někomu, ale spíš sám sobě. Dotvrdit se v tom, že na to má.
"Přeji hezký den." pronesl pořád s úsměvem, když došel k dalším dvěma.. spolubojovníkům? Jeden byl dítě, a druhý vypadal tak nějak celkově divně, ale.. Hayato už zažil i mnohem divnější členy výpravy.

Kagami, Kyoya, Hayato -> "Dobrý den všem." promluvil jakýsi hlas a u trojice se objevil muž s papírovými deskami a uniformou první divize. "Mé příjmení je Jorimasa. Mým úkolem je udržet dobrý vztah s Rukongaiem. To pro vás znamená nezvorat svou misi. Budete mít za úkol dopravit princeznu za jejím snoubencem. Princezna má sídlo v 1. oblasti, její snoubenec v 6. oblasti. Avšak kvůli neznáme nemoci ve 4. oblasti, která je uzavřena, to musíte celé obejít". informoval muž středního věku. "Máte nějaké otázky?" zeptal se ještě.

Sen Kagami

Chvilku na to se dostavil další člen jejich výpravy do země nezemě nebo kam to vlastně šli. "Nápodobně." odvětil Kagami na mladíkův pozdrav. Kagami byl celkem rád, že to není ani ryba ani emzák, ale jak už se jednou řeklo, za holku by byl radši. Jeho přání mu nesplnil ani další nově objevující se z první divize. Náš hrdina si vyslechl všechny informace k misi. Jakmile uslyšel slovo princezna, trochu se rozzářil nadšením, které z něj opadlo ve chvíli, kdy zaslechl něco o snoubenci. Možná, že by měl i nějaké otázky, kdyby neměl hlavu plnou princezny a možných scénářů. Neztrácel totiž naději. Třeba se před princeznou po cestě vytáhne a ona si ho oblíbí nebo i něco víc. Joo...tohle bude zajímavá mise.

Hiiragi Kyoya

No, ten člověk se kterým jsem měl jít na misi se netvářil zrovna nadšeně. Když přišel druhý, tak se tvářil o trochu líp, ale i na něm byli vidět pochybnosti. "Ahoj ahoj" pozdravil jsem i jeho. Nedlouho po něm se objevil i někdo, kdo nám konečně vysvětlil o co půjde v naší misi. "Princezna? To je jméno, přezdívka? Nebo officální titul?" zeptal jsem se. Nedalo mi to, byl jsem zvědavý

Kioshi Hikaku

Nebyl zde z nějakého speciálního důvodu. Jen prostě neměl nic na práci, v divizi vše šlapalo, jak mělo i bez něj. Proto si tyhle procházky dovolit mohl. "CO kdybych zase na chvíli zmizel? Co ty na to Kabashi?" Pohlédl na své zanpakuto. Připadal si tak nějak nevyužitý, poslední dobou ho to celkem trápilo. "Chtělo by to nějaké to vzrůšo, ale tentokrát s nějakým doprovodem s někým s kým by se dalo polemizovat o kde čem." Při těch slovech si vzpomněl na Saie, s ním se dalo opravdu mluvit o všem, akorát ne o podstatných či zajímavých věcech. A tak tam jen stál ve foukajícím větru a nahlas přemýšlel.

Kioshi Hikaku

Zvedl hlavu a prohlédl si příchozího. "A to vám nikdo neřekl, že by jste takhle lidi neměl poslouchat?" Vzal si obálku a pořádně si přečetl vzkaz. "Kouzelný kámen? No pokud mě k tomu vybrali, není co řešit" Pořádně se protáhl a zívl si, pak se začal smát. Byl rád, že po dlouhé době někam vyráží a že to přišlo v tu nejlepší chvíli. "Tak tedy vrazíme ihned. A vše jméno smím-li se zeptat:"

Kioshi Hikaku

Jméno mladíka se mu moc nelíbilo, hotový jazykolam. "Budu ti říkat Riki." Vytáhl své zanpakuto a popošel kousek stranou. Byl otočen k Rikimu zády a předával část svého reiatsu do zanpakuto. Už dlouho to nedělal a říkal si, že před misí by to bylo vhodné. "Hádám, že asi vyrazíme, uvidíme, jak mi budeš stačit." Otočil se opět zády a pronesl. "Sraz u severní brány." Pomocí shunpa zmizel.

------> Severní brána

Kitsune
--->4.divize
No a tak dorazili k západní bráně. Teď jim nezbývalo než jít tak dlouho na západ dokud nenajdou les. "No..pánové...tohle by mohla být opravdu dlouhá cesta. Kdo ví,jak daleko budeme muset jít. Takže..doufám, že máte všechno, co potřebujete." řekla k těm dvou. Vlčice mezitím vypadala netrpělivě, že furt zastavujete a chtěla jít už dál.

Ryu Suzuki
--->4. divize

Dorazil jsem k západní bráně za Hoshi-Taichou a více-méně jsem se připravoval na cestu. Mm, pravděpodobně mám všechno, co potřebuji. Vidím to na trošku delší výlet po rukongai. Hmmm... zajímalo by mě, kdo má chránit onen posvátný kámen, jehož hodnota a vlastnosti jsou neznámé... Jsem dost zvědavý.

Tsu Utsukushi
>>>> Kasárny 4.Divize

Přišel jsem ke západní bráně jako poslední, celkem zvláštní, možná, že jsem se teď nějak nesoustředil na to být první a obhlédnout terén. I když kapitánka by měla být rozhodně rychlejší. Začal jsem se prohlížet a rukou kontrolovat všechny kapsy co jsem na sobě měl. Zhruba jsem v tu dobu u sebe měl co potřebuji, možná bych si mohl skočit do 2.Divize pro nějaké kunaie, shurikeny a dýky ale nechtěl jsem moc tím zdržovat při pohledu na vlčici. Moje zanpakuto, bonbóny a oblečení mi úplně postačí, samozřejmě mám u sebe nějaké peníze. "Můžeme vyrazit!" hlasitějším tónem mého hlasu jsem odpověděl a oznámil je, že můžeme bez problému vyrazit. Jak jsem tak projížděl svoje kapsy a tak, vytáhl jsem z pod mého oblečení nějakou tu sladkost. Přesněji rozinky v čokoládě! Tři jsem si hodil do úst, vychutnával jsem si je a abych nebyl lakomec tak jsem ještě před startem nabídl rozinky kapitánce a Ryuovi. Vlčici bych radši čokoládu nedával, přece nechtěl bych aby mě kapitánka naháněla za zabití její vlčice.