Karakura

Tomisura Raiden

"Tak sestřenice? Řekl bych, že vypadá spíše jak sestra," ohodnotil kysele a zapamatoval si jméno Matsu. "Popravdě... napadá mě... Yoshiro? Řekl ti, že to musí být nutně kluk?" zeptal se Raiden po chvilce přemýšlení, kdy došel k jedné znepokojivé úvaze, která by mohla v tomto světě být klidně možná. Proč nemít za nejmocnější dítě světa... holku. "Mám takovou šílenou myšlenku totiž,.." hlesl, ale byl přerušený přicházejícími. "Kdyby něco, přišli jsme na šálek kávy a půjčit si cukr na dortík," pronesl Raiden a pokud měli na stolku v obýváku cukřenku, strategicky jí zabavil.

"Myslím si, že říkal, že je to kluk, ano. Ale nemusel mít nutně pravdivou informaci," odpověděl na Raidenovu otázku, a pak jen zakroutil hlavou a nenápadně vzdychl nad tím, jak Raiden zabavil cukřenku. Zdálo se, že kapitána osmé divize napadlo to samé, co Yoshira.
"Děkujeme za info, slečno," řekl Yoshiro dívce, která se jmenovala stejně jako Yasumarův pes, kterého mu Yoshiro dal. "Zdá se, že půjdeme navštívit Matsu," řekl Raidenovi, a pak se ještě naposledy podíval na slečnu. "Nevíte náhodou, kde ta dívka bydlí?" zeptal se ještě.

Nori

ale nemohla odpovědět, protože Yuuto s matkou už byli uvnitř. Provinile se napřímila u skříňky, do které před chvílí nacpala ve spěchu všechna alba. Oba dva příchozí vypadali v dobré náladě, což napovídalo, že už se vzpamatovali z dveřní tragédie.
"Tak, dveře nám přivezou za pár hodin," pochvalovala si paní Aizawová. "Ahoj Nori, to jsi hodná, žes tady počkala. Zůstaneš na večeři?" zeptala se, zatímco málem sejmula Yoshira velkou taškou s nákupem a vůbec se nad tím nepozastavila. "A copak tak stojíš, jako bys viděla strašidlo?" Nori jen civěla. Ani Yuuto ani jeho matka neprojevovali žádný údiv nad tím, že jim v obýváku stojí dva divně odění, cizí muži. Yuuto si v poklidu šel nahoru po schodech do svého pokoje, kde asi něco potřeboval.

"Nevidí nás," vysvětlil Yoshiro, když viděl, že dívka očividně vůbec nechápe, proč majitelé domu vůbec nereagují na přítomnost dvou podivně oděných mužů s meči u pasu.
"Slečno, potřebuju, aby jste se soustředila. Už jenom chvíli. Pokud nám řeknete, kde najdeme Matsu, odejdeme a už o nás neuslyšíte." Snažil se tvářit se co nejvíc vlídně, aby jí nevyděsil ještě víc, než už nejspíš byla. Potom se ještě podíval na Raidena a trošku zoufale si povzdychl. Tahle mise byla plná potíží a překážek. Už chtěl být doma a pořádně se prospat.

Nori

"Umm..." udělala trochu bezradně. Dva chlapi se snaží vypátrat adresu malé holčičky. To prostě bylo špatně. Jenže na nich bylo něco, co ji přesvědčilo, aby jim v jejich hledání pomohla. Nebyl to strach, teď už ne. Z nějakého důvodu měla dojem, že jejich úmysly nejsou špatné. Ještě chvíli se dívala na Yoshira, a potom se obrátila nenápadně na paní Aizawovou.
"Ehm, paní Aizawová, mohla byste mi prosím říct... víte, potřebovala bych vědět, kde bydlí vaše neteř, Matsu-chan." Prostě to vychrlila a čekala, co se stane. Paní byla samozřejmě překvapená.
"Ale, Nori-chan? A k čemu to potřebujete vědět?"
"Noo... víte, něco ze školy, není to až tak důležité, ale ráda bych to vyřídila..."
"Ach ano, samozřejmě! Potřebujete poslat do její nové školy její zdravotní složku, viďte?" usmála se najednou paní Aizawová chápavě.
"Ano, ano přesně tak!" odsouhlasila to Nori, která doteď netušila, že Matsu mění školu. Ale snažila se to nedávat najevo. Paní Aizawová jí ochotně dala jak adresu bydliště, tak adresu školy. Nori poděkovala a držela papír tak, aby se na něj oba muži mohli podívat, někam si to napsat, prostě jak chtěli. Snažila se tvářit nepřekvapeně, že obě adresy jsou v Tokiu.

Amai

Dnes se probudila jako obvykle. Večer jí naštěstí nepronásledovali žádné noční můry, to bylo vždy dobré znamení.
K snídani si dala poze půlu makového vdolečku. Pořád jí trápilo celé to dění posledních pár dní.
Quincy...
Pomyslela si tak sama pro sebe. Pořád ji to vrtalo hlavou. To slovo si už několik dní opakuje a pořád ji připadá jako cizí. Co to přesně znamená, má nyní nějaké povinosti? Zvládne žít normální život?
Během rozjímání nad talířem a šálkem s nyní již studeným čajem, si uvědomila kolik že to vlastně je hodin. Vstala a popadla svoji skvělou tašku ve tvaru pandí hlavy. Přehodila si ji před rameno a vyběhla z domu.
Děda nemá rád když chodím pozdě..!
Spíše jen tak zašeptala a běžela ulicí, jak rychle to jen šlo.

Amai -> Byla sobota a přestože v noci pršelo, dnešní den byl pěkný a slunečný. Nemusela jsi do školy, takže sis mohla dělat, cos chtěla. Tvoji rodiče i bratr ještě spali, když jsi odcházela z domova.

Amai

I během toho běhu musela pořád přemýšlet na sletem posledních událostí. Měla toho teď pořád plnou hlavu. Známky ve škole naštěstí už vylepšila a zařadila se zpět do voleybalového družstva, ale pořád to nebylo ono.
Musela se o Quincy dovědět více. Potřebovala zjistit, jak bude postupovat její život.
Ale v ten moment už se blížila k domku jejího dědy. Zastavila před dveřmi, lehce se vydýchala a poté zazvonila.

Amai -> Dost dlouhou chvíli se nic nedělo. Samozřejmě to nebylo překvapivé, pokud byl tvůj dědeček někde dál od dveří, asi mu chvíli bude trvat, než se k nim dostane. Ovšem když se dveře otevřely, nestál v nich on. Stál v nich jakýsi cizí muž. Byl celý v černém, i jeho vlasy, které dosahovaly zhruba pod uši, byly černé. Nejzvláštnější bylo, že měl přes oči převázaný kus tmavé, jemné látky. Chvíli tam jen tak stál. "Dobrý den, Amai-san," pronesl nakonec docela jemným hlasem. Na rtech se mu zformoval velice lehký úsměv.

Amai

Tak zaraženě tam stála a zírala na toho muže. Udělala dva kroky dozadu a podívala se znovu na domek a sousední domky.
Ano, byl to domek jejího dědy. Tak co tady teda dělá ten muž? A proč má přes oči látku? A proč je celý v černým, to už se dávno nenosí?!
Ano, hlavou ji poletovalo spousty otázek. Nakonec ale udělala ten nejsladší úsměv co jen umí
Dobrý den..
Pravila vysokým hláskem a tak plaše se pokusila nahlídnout přes rameno toho muže, jestli neuvidí dědu, který by ji z této situace zachránil. Nebyla zrovna super komunikativní s lidmi, které nezná.

Yoshiro byl trochu nervózní za Nori. Nakonec to ale zvládla bez problémů. Jako správný kapitán bulvární divize sebou nosil pero a notýsek. První zmíněnou potřebu vytáhl z náprsní kapsy. Měl ho tam dost nelogicky schované za červeným kapesníkem.
Notes vytáhl ze zadní kapsy u kalhot. Otevřel jej a rychle do něj napsal adresu, kterou mu Nori ukazovala. Tokio?" podivil se. Překvapeně se podíval na kapitána osmé divize a pokrčil rameny. "Zdá se, že si budeme muset udělat menší výlet," pronesl ne zrovna nadšeně. Ale co už měl dělat no. Aspoň že byli konečně na správné stopě. Tedy, alespoň měl takový pocit.
"Děkujeme, slečno," řekl když vracel pero do kapsy a vlídně pokýval hlavou.

Tomisura Raiden

Když Raiden uviděl onu adresu, tak si trochu povzdechl. "Dneska furt někde lítám, ale v Tokiu jsem nebyl dlouho," usoudil nakonec a s úsměvem se dívce mírně uklonil. "Děkujeme za všechno, moc jste nám pomohla," pronesl s úsměvem a cukřenku, kterou původně šlohl postavil klukovi na hlavu. Ještě takový poslední test před odchodem. "Takže... jdeme?" zeptal se Yoshira a zamyslel se. Vlastně to bylo dobré. V Tokiu bylo více obchodů! Nakonec vyšel před dům, aby se zorientoval, kudy vlastně měli frčet.

Amai-> Muž chvíli stál a čekal, jestli ještě nějak zareaguješ, ale když se to nekonalo, vyšel ze dveří a zavřel je za sebou. "Chci si s tebou promluvit. Projdeme se." Neznělo to ani tak jako návrh jako spíš rozkaz, ač vyslovený měkkým hlasem.


Yoshiro, Raiden -> Yuuto byl víc než překvapený, že mu na hlavě přistála cukřenka, hlavně protože byl ve svém pokoji. Nori si ještě s paní Aizawovou ujasnila, že se Matsu-chan opravdu odstěhovala do Tokia. Její otec tam prý dostal lepší práci.

Když se Raiden zeptal, jestli tedy jdou, Yoshiro ani chvíli neváhal a souhlasně přikývl. Už se v tom domě ani necítil dobře. Hlavně teda kvůli tomu, že kvůli nim museli platit nové dveře. Bylo jim jich líto. Dveře určitě nebudou levná záležitost. Nicméně aspoň získali důležité informace a měli přesnou adresu místa, které musí navštívit.
Ani mu moc nevadilo, že je to až v Tokiu. S Raidenem jsou oba dost rychlí na to, aby tam dorazili za několik minut.
"Jdeme," řekl ještě, a pak vyrazil.

> Na půli cesty mezi Tokiem a Karakurou

Amai

Nevěděla co si o tom má myslet. Nebo co má vlastně vůbec dělat. Jediné co jí teď napadalo bylo, jestli je její děda v pořádku.
Bez jediného slůvka se vydala drobnými kroky za tím mužem. Měla zalehlé uši z toho všeho tlaku co na ní teď visel. Nevěděla jestli je děda v pořádku a pro ní úplně cizý muž ji bere povinně na procházku.

Tomisura Raiden

Raiden už cestou ven koncentroval dávku Reiatsu, aby byl schopný se pohybovat dostatečně rychle. Tokio nebylo úplně nejblíž pro lidi, ale pro ně dva to nebyl zase takový problém. "Jo, jdeme," pronesl Raiden a kolem něj se trochu zajiskřilo. Jen se trochu bál, co je vlastně v Tokiu čekalo. Problém byl, že to město neznal zase tolik, aby našel přesně každou adresu a podobně. Nebyl přece GPSka! Ale nyní... směr pryč! Směr hlavní město Japonska. Kde nebyl roky...

>>> Na půli cesty mezi Tokiem a Karakurou

Amai -> Muž šel volnou chůzí a nijak nespěchal s vysvětlením, kam nebo proč tě vede. Po chvíli promluvil a začal něčím jednoduchým. "Jsem Quincy a pokud chceš, budu tě trénovat," řekl po několika dlouhých minutách. Rozhodně nechodil kolem horké kaše.

Amai

Celá nervózní šla za ním. To že šel pomalu ji vyhovovalo, sama nedělala zrovna extra dlouhé a rychlé kroky.
Bez toho aniž by se představil, nebo něco, na ni vypustil hned že je Quincy.
Nevěděla v tu chvíli jak zareagovat. Nakonec se zastavila, hluboce nadechla a vydechla. Během této chvíle se pokusila nabrat všechnu kuráž co má aby ji potom naráz vypustila v odpovědi.
Do-kažte to..
První slabiku pravila překvapivě vysokým tónem hlasu. Byla pořád rozklepaná.

Amai -> Mladý muž pokračoval ve volné chůzi a chvíli nic neříkal. Ani jeho výraz se nezměnil. Potom se jednoduše zeptal: "Proč?"

Amai

Pokračovala ve volné chůzi za tím mužem. Ale on ji úplně zarazil svojí odpovědí. Chvíli na něj tak civěla.
P...
Vyhekla první písmeno jeho otázky. Potom zatřásla hlavou aby se z toho šoku trochu vzpamatovala a třemi rychlými kroky ho dohnala.
Jak vám mám věřit, že říkáte pravdu?
Maličko nedůvěřivě na něj pohlédla. Nepatřila hold mezi lidi, kteří hned všechno žer... teda papají i s navijákem.

Amai -> Muž dál stál na místě, aniž k tobě otočil hlavou. "A co by tě přesvědčilo?" zeptal se docela měkkým hlasem.

Amai

Ten muž byl neuvěřitelně klidný. Amai to ale znervózňovalo ještě více. Pokud je takhle chladný, tak nejspíš nepobral příliš citů. A to už může bý tjeden ze znaků sériových vrahů.
Její mozek přemýšlel o všech těch věcech, přeci jen v televizi viděla spousty takových charakterů. A její otec dokonce psal detektivky!
Náramek..
Zašeptala a maličko zvedla ruku, aby ukázala na jeho. Doufala že jí ukáže přívěšek. Ale stejně se pro jistotu rozhlédla, jestli tu jsou nějací lidé, kteří by ji pomohli, nebo aspoň sloužili jako svědci, kdyby jí tu někde zamordoval.

Nagisa Ai

Mariko, měla očividně hodně naspěch. Odběhla se svým nákupem do pokoje s odpovědi "holčičí věci". To jsem věděl i bez ní. Vždyť je holka...
"Takže kytku mám... a teď..." Pověděl jsem si pro sebe a odcházel pomalu do svého pokoje. Cestou jsem si zašel ještě do ledničky pro jahodové mléko.
Ve své komnatě jsem odložil kytku do vlasů na stůl a sedl si na postel, přičemž jsem srkal mléko "Nuda..." Nesnášel jsem nudu, tak jsem se rozhodl, že je čas se trochu provětrat. Když jsem dopil mléko, převlékl jsem se a vzal si nezbytné věci do kapsy... klíče apod.
"Zajdu za Ranmarem, měl by být doma... A možná ho i ukecám, aby šel na festival..."
Po několika minutách přípravy jsem ohlásil svůj odchod a no... odešel ven. "Vezmu to zkratkou..." I tak jsem vykoval. Cestou jsem si vesele pískal.
Poté co jsem dorazil k Ranmarově domu, zazvonil jsem a čekal, jestli někdo otevře. Pokud ne... Tak to budu muset vzít asi tou zábavnější cestou.

Amai -> "Myslíš něco jako toto?" pronesl mladík a začal dělat během řeči něco, co ti mohlo být i nepříjemné. Rukou se dotkl tvého ramene a jel po tvé paži až k zápěstí, kde jsi měla náramek. Potom tě za zápěstí pevně uchopil a tvou ruku s náramkem zvedl. Mezi prsty druhé ruky promnul několik korálků. "Myslíš si, že každý Quincy něco takového má? To ti řekl tvůj dědeček?"

Ai -> Jak jsi napůl očekával, nikdo ti neotevřel.

Amai

Docela se vylekala, když ji chytil za ruku. První půl vteřinu se chtěla vzepřít, ale opravdu brzy poznala, že by to bylo marné.
Já...já nevím..
Nebylo jí to vůbec příjemný. Udělala malý půlkrok dozadu a pevně doufala že jí pustí.
O tomhle nemluvil, domyslela jsem si to..
Téměř zašeptala a pohlédla přitom do země. Prohlížela si špičky svých bot.