Karakura

Amai -> V tu chvíli přišel průvodčí. Tvůj společník hned jeho směrem natáhl ruku s jízdenkami, aniž pohnul hlavou. Když průvodčí vše zdárně zkontroloval a odešel, Mebateki tě pobídl. "Ptej se."

Amai

Víte, nemusíte odpovídat jestli vám to bude nepříjemný. Jen mě zajíma..
Polka. Asi tak dve vteřiny nabírala odvahu.
Co se vám stalo s očima a jestli vás to nebude nějak omezovat při tréninku..
Nervózně pořád houpala nohama. Během toho koukala na špičky svých bot, nemohla se na Mebatakiho teď podívat.

Mebataki

zřejmě tuto otázku tak trochu čekal a kdyby se na něj Amai podívala, zjistila by, že se dokonce usmívá.
"Narodil jsem se slepý," vysvětlil upřímným hlasem. Dříve nebo později se vždycky všichni začali vyptávat na jeho zrak a bylo to pochopitelné. On se za to nijak nestyděl, takže mu to přišlo jako jakékoli jiné téma na konverzaci.

Amai

Nakonec se odhodlala a jedním očkem mrkla na Mebatakiho. Všimla si že se usmívá. Ten chlapík byl opradu zvláštní, ale líbil se jí. Též se maličko usmála.
Jsem ráda, že to berete tak s nadhledem. Ale mám ještě jednu otázku..
Koukla se okolo, jestli je náhodou někdo nemůže poslouchat. Dveře byli zavřené a v kupéčku byli sami.
Jak jste se potom naučil používat své Quincy schopnosti a mířit?
Pravila opravdu s nadšením. Začínala si myslet, že její nový sensei je opravdu velký machr.

Nagisa Ai

Nebyl jsem si stoprocentně jistý, jestli můžu vstoupit dovnitř nebo ne. Neřekla to jednoznačně, ale tak nějak jsem cítil, že je to v pořádku. Rozhodl jsem se důvěřovat svému instinktu a šel za Ryoko. Když jsem vešel do domu, zavřel jsem za sebou dveře a sundal si boty, které jsem si vzal do rukou. "Když nad tím tak přemýšlím, tak je to poprvé, co tady jsem..." Zastavil jsem se a podíval na padací dvířka, štafle, dvířka, štafle a pak na Ryoko. "No, to snad půjde..." Pověděl jsem a šel pro štafle, které jsem postavil pod padací dvířka a začal na ně lézt. S těmi botami v ruce to šlo docela blbě. "Mimochodem... jen se chci ujistit... tyhle dvířka vedou na střechu, že jo?" Zeptal jsem se ve chvíli, kdy jsem byl v dostatečné výšce, abych mohl dvířka na stropě otevřít. Nečekal jsem na odpověď a dvířka otevřel, načež jsem nakoukl, co mě za nimi čeká. Pokud bylo vše v pořádku, začal jsem zdolávat dnešní výzvu. Nemůže být přece tak těžké tam vylézt nebo jo?

Amai -> Mebataki chvíli neodpovídal, jako by váhal, zda se má o tom rozmluvit, ale nakonec přece začal. "Právě to, že jsem neviděl, mi pomohlo k získání mých schopností, věřte tomu nebo ne. Nevidím sice jako vy, ale vnímám duševní energie lidí. Bylo to to jediné, čím jsem se mohl od mala řídit, takže jsem se na to soustředil, jak jen to šlo. Teď vnímám všechny bytosti, i když ty, které mají nějakou duševní schopnost, mnohem lépe. Podle jejich pohybu si domyslím, jak vypadá prostředí, ve kterém se nacházím. Vlastně mám štěstí... díky tomu, že mě nic jiného neruší, poznám i kdy se nepřítel chystá k útoku a jaký ten útok bude, to všechno se dá z toku duševní energie vyčíst. Navíc... měl jsem dobrého učitele," zakončil to. Docela dost se rozmluvil ve srovnání s tím, jak byl před tím skoupý na slovo. Ale zřejmě usoudil, že pokud tě má učit, musí tě přesvědčit o své kompetenci jakožto Quincyho. "Ale pokud je v okolí málo duševních částic, tak nevidím třeba dveře do vlaku," usmál se ještě.

Amai -> Ryoko ti něco odpovídala, ale ty už jsi strčil hlavu do dvířek, takže jsi neslyšel, co to bylo. Na druhé straně tě čekala malá půdička, ve které byly pytle a krabice s nepoužívanými věcmi a... bylo tam i střešní okno! Skrz něj už jsi krásně viděl na střechu i na vedlejší dům, ve kterém bydlel tvůj kamarád. Bylo to tam tedy dost zaprášené a zapavoukované... ale zřejmě to budeš muset vydržet.

Amai

Pozorně naslouchala příběhu Mebatakiho. Opravdu jí to zaujalo a navíc na něj ihned pohlížela s větším respektem.
Tak to vypadá, že i já mám nyní dobrého učitele..
Pomyslela si a pořád koukala na Mebatakiho.
Páni..
Dodala ještě, když dovyprávěl svůj příběh.
Víte a proč jedeme zrovna do Tokia?
Zeptala se. Nevěděla, jestli je tam něco speciálního. Nebo jestli tam Mebataki žije. Nebo jestli je tam více takových Quincy.

Nagisa Ai

No, bylo to tam celkem takové, jak jsem představoval. Uskladněné nepoužívané věci v krabicích, prach a pavučiny... V jednu chvíli mě i napadlo, že bych si raději mohl najít jinou cestu. Nechtěl jsem se zašpinit, ale... když už jsem tady... "Tamhle je, tamhle... Brána vedoucí do nebe..." Okomentoval jsem střešní okno a vylezl nahoru. Nebylo to tady velmi prostorné, snažil jsem se co nejrychleji dostat pryč. Došel jsem k oknu, otevřel ho a vyšel na střechu. Tam jsem se protáhl v horní polovině těla a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Následně jsem si obul boty a šel opatrně ke kraji střechy, abych si mohl změřit vzdálenost mezi sousední střechou. "Takže... buď to skočím, nebo si rozbiju držku..." Řekl jsem si a podíval se dolu, abych viděl, z jaké výšky bych asi spadl. Dostat se do Ranamrova pokoje nebude moc těžké. Stačí, když se dostanu na balkón pod střechou. Udělal jsem několik kroku dozadu a rozběhl se. "Vííííí..." Skočil jsem... Ve vzduchu mě napadly další varianty, jak se dostat bezpečněji do jeho pokoje, ale bylo už trochu pozdě.

Amai -> "V Tokiu bydlím už několik let. Je tam velice dobré útočiště pro všechny, kteří si přejí zdokonalovat Quincy schopnosti. Navíc je to pro Quincy důležité místo... Je dobré vědět, co se tam děje, z první ruky," vysvětlil Mebataki a otočil hlavu, jako by se díval z okna, i když to bylo samozřejmě nemožné.

Ai -> Uskutečnily se obě varianty výsledku zároveň! Skočil jsi to a zároveň sis taky trochu nabil držku, protože tvoje přistání nebylo zrovna ladné. Narazil sis žebra o zábradlí kolem balkónu a k tomu sis udělal něco s nohou, protože tě v ní při dopadu píchlo. Kromě toho a mnoha odřenin jsi byl ale v pořádku. Takže vlastně úspěch.

Amai

Ahá..
Přikyvovala. Koukla se z okna stejným směrem, kterým se koukal, tedy nekoukal, Mebataki. Poté se podívala na něj.
Jak jste se o mně dozvěděl? Že jste na mě čekal u dědečka..
Tahle otázka jí vlastně napadla až teď. Nepřemýšlela nad tím, kde se tam vzal. Až nyní, jí to došlo.

Mebataki

"Existuje jeden velice nadaný muž, můj mistr. Bez něho bych tě nenašel, to on dokáže vycítit ostatní s naším nadáním," pronesl tichým hlasem, ale bylo v něm něco velice temného. Nedokázala jsi to zařadit, ale když mluvil o svém mistrovi, šel z něho trochu strach. Na první pohled byl stejný, ale na tváři se mu pokaždé usadil zvláštní výraz, který nevěstil nic dobrého.

Nagisa Ai

Několik desítek vteřin jsem se válel po balkón a držel se přitom za narážená žebra. Z mých očí tekly malinkaté vodopády slz, ale i přesto že jsem zrovna neprožíval ty nejpříjemnější pocity, nevydal jsem ani hlásku. V hlavě jsem si opakoval jména vodních pokémonů, které znám, abych nemyslel na bolest. "Psyduck, Poliwhirl, Slowpoke, Kingler , Magnemite... Počkat, ten není vodní!" Byl jsem na sebe hrdý, že jsem to dokázal v sobě potlačit.  "To šlo dobře... Mohl bych klidně vyhrát světový pohár v přeskoku na střechu..." Když jsem byl znova na nohou, přiblížil jsem se k oknu Ranamrova pokoje a nahlédl dovnitř. Pokud mi něco bránilo, něco jako žaluzie nebo podobná kravina, zaklepal jsem... na to okno.

Amai

Po jeho reakcích na mistra, se maličko vyděsila. Podívala se na Mebatakiho a raději se ujistila následující otázkou.
Ale..ten mě nebude trénovat viďte?
Na tváři měla maličko vyděšenej výraz, což Mebataki nejspíš nemohl vidět, ale z jejího tónu hlasu to mohl slyšet.
Takže, ví kde se nachází jakýkoliv Quincy? Takovej Google Maps na NÁS..
Zažertovala. Slovo nás se pokusila říct co nejvíc tajemně to jen umí. Takže to bylo i tak roztomilé..

Ai -> Na okně nic zataženého nebylo, ale v pokoji bylo docela temno, takže jsi stejně špatně viděl. Každopádně se ti zdálo, že tam nikdo není. Bylo tam ticho a nic se tam nehýbalo.

Amai -> "Ne... on tě trénovat nebude," pronesl potichu Mebataki a sklonil hlavu. Asi nevěděl, co to je Google Maps, protože na tu poznámku nic neřekl. Na to, jak jsi byla tajemná, také ne. Vypadal, že se ztratil na chvíli ve svých vlastních myšlenkách.

Amai

Pozorovala Mebatakiho. Vůbec se jí nelíbilo, jak úplně přestal komunikovat, po zmínce o jeho mistrovi.
To byl jeho mistr až takový..?
Pomyslela si a ustaraně koukala na Mebatakiho.
Víte, jestli se chcete vypovídat...
Pokusila se o milý úsměv. Stále jí nedocházelo, že Mebataki si toho stejně nevšimne.
Jsem jedno velký ucho. Máme před sebou přeci jen dlouhou cestu..
Z panda kufříku vytáhla růžový hřeben, kterým si okamžitě začala česat vlasy.

Mebataki

"Některé věci je lepší nechat prozatím pohřbené... i některé, které si přejeme, aby se vrátily," pronesl. "Ale řeknu ti, co potřebuješ vědět." V sedě se narovnal, jako by si třídil i myšlenky a dělil je na informace, které bys měla vědět a ty, které vědět zatím nemusíš. "Ale nejdřív se zeptám, ať máme jasno. Znáš slova shinigami a hollow a víš, koho označují?"

Amai

Pokračovala v česání svých vlasů. Když usoudila, že už jsou dost rovné, tak si začala zaplétat cop, který se kroutil na levou stranu hlavy.
Hollow jsou zlé duše s maskama..
Poznamenala. Bylo to asi jediné co věděla, dědeček jí toho zrovna moc neřekl.
Ale to druhé slovo neznám vůbec. Nebyla jsem moc extra informována..
Pronesla s lehkým úsměvem na tváři. Už byla v polovině copu.

Nagisa Ai

"Nic nevidím..." Ranmaru evidentně ve svém pokoji nebyl. To byl docela problém, jelikož jsem počítal s tím, že tady bude a pustí mě dovnitř. "To mi moc nevyšlo, heh..." Hrábl jsem do kapsy a vytáhl svůj telefon. Vytočil jsem Ranmarové číslo a počkal, až to zvedne. "Čaues, kde teď jsi?" Zeptal jsem se v případě, že hovor přijal.

Amai -> "Hmmm..." udělal Mebataki. "Dobrá. Shinigami jsou taky duše, ovšem mají speciální schopnosti, jako ty nebo já. Jsou vycvičení k tomu, aby pomáhali mrtvým do světa duší a aby bojovali s hollow. To vše je v pořádku, má to jen jeden problém. Nenávidí Quincy. V minulosti s námi vedli několik válek a v té poslední, která byla před třemi sty lety, téměř všechny Quincy vyhladili. Kdysi nás bývalo mnohem víc... Ale zničit nás úplně, to se jim nikdy nepovede," pousmál se trochu zle. Vypadalo to ale, že má na srdci ještě něco dalšího.

Ai -> Ranmaru to ale nevzal. Uslyšel jsi jen výzvu, abys zanechal vzkaz, protože ses dovolal do hlasové schránky. Ovšem všiml sis, že balkónové dveře jsou pouze přivřené a pokud bys chtěl, mohl by ses dostat dovnitř.

Amai

Tenhle příběh se jí opět nelíbil. Maličko jí Mebataki děsil. Prvně zlý mistr a teď duše, které vlastně dělají totéž co my, ale nenávidí nás? Podívala se na Mebatakiho.
A vy už jste nějakého Shinigamiho potkal?
Zeptala se maličko nejistě. Podle jeho úsměvu se jí dokonce v hlavě vytvořila teorie o tom, že jich sám už pár potkal a nejspíš i zabil. Ale to jí k Mebatakimu vůbec nesedělo, soudila, že je spíš muž, co konflikty nevyhledává. Během celého povídání stále pokračovala v motání copu. Nyní byla už na konci a zbývalo pouze cop upevnit gumičkou. Pravou rukou stále držela cop a levou mezitím začala štrachat v kufříku. Brzy vytáhla proužkovanou, černo bílou, gumičku. Tou upevnila cop.

Nagisa Ai

"Ale no tak!" Ranmaru to nebral, dočkal jsem se jen hlasové schránky. Ukončil jsem hovor. Zajímalo mě, kde ten Ranmaru zase běhá. Kvůli němu jsem si takhle zbytečně zkomplikoval pěkný den. No, alespoň ty balkónové dveře byly otevřené. Určitě jsem neměl v plánu uvíznout na tomhle balkóně celý den, tak jsem vešel dovnitř do jeho pokoje. Rozhlédl jsem se okolo, abych se opravdu přesvědčil, že tu není a pak šel ke dveřím Ranmarová pokoje a otevřel je. Vyšel jsem ven a zvolal. "Je tady někdo!?" Jeho matka mě znala, takže by si mě nemusela splést s nějakým zlodějem, ale stejně mohlo být divné, že jsem se tu jen tak zčistajasna objevil. Otec s nimi nežil...

Amai -> "Mnohokrát," řekl Mebataki neprostupně. "Sám jsem bojoval ve válce před třemi sty lety, Amai-san. Proto vím přesně, jak dokážou shinigami být krutí a nelítostní. Pobili všechny, kdo se jim postavili, ale pro ty, kteří stáli v čele, se jim to nezdálo jako dostatečný trest. Pro mě, mého senseie a ještě jednoho připravili vězení, ve kterém naše těla nestárla, prý abychom měli čas přemýšlet nad našimi hříchy. Nejsou to lidé... jsou to monstra. Neposlouchají rozumným argumentům, umějí jen zabíjet a vnášet chaos a zradu všude, kam přijdou." V jeho obličeji se usadil zkřivený výraz. Bylo vidět, že shinigami opravdu nenávidí.

Ai -> Na tvoje volání nikdo neodpovídal. Najednou jsi ale uslyšel z přízemí jakési zacinknutí, asi jako když ťukneš o sebe nádobím. Následovaly pomalé, šoupavé zvuky.

Amai

Ten příběh jí maličko děsil. Začala doufat, že nikdy žádného shinigamiho nepotká. Potom co jí řekl Mebataki usoudila, že jsou to opravdu monstra.
Pojďme na nějaké veselejší téma..
Mile se usmála a z kufříku vytáhla nějakej dětskej jahodovej džusík.
Nedáte si taky? Mám jich hned několik..
Opět se mile usmála. Mezitím do vlastního džusíku úspěšně zapíchla brčko a začala pomalu nasávat.
Tak třeba, jaký bude trénink? Budeme postupovat podle nějaké tradice?
Zeptala se a opět nasála džusík.

Mebataki

neviděl, co Amai vyndala, ale podle jejího dalšího počínání si to domyslel. Lehce učinil rukou odmítavé gesto.
"Pokusím se vést tvůj trénink tak jako můj mistr vedl můj. Ale každý žák je jiný. Uvidíme, jak a co ti půjde," shrnul to celkem stručně, ale ono před tím, než viděl její schopnosti, se dalo těžko soudit, co bude potřeba trénovat a jak.

Amai

Jen pokrčila ramena. Jeho chyba, že nechtěl džusík. Znenadání se zakuckala. Co že to slyšela? Že budou pokračovat jako Mebataki s mistrem? Vzpomněla si na ten rozhovor o Mebatakiho mistru. Maličko zmodrala v obličeji. Nebylo jí vůbec dobře.
Mmmm...dobře..
Zašeptala maličko vystrašená. Radši si hned načla druhej džusík. Musela zapít strach.