Karakura

Amai -> "Tvůj náramek je pouze pomůcka, která usnadňuje tvé ovládání duševních částic. Pokud budeš dostatečně trénovat, nebudeš nic takového potřebovat." Pustil tvou ruku a na důkaz svých slov vytvořil zničeho nic velký, štíhlý modře zářící luk, do kterého ve vteřině přidal i šíp. Ten namířil přímo na tebe, což bylo poprvé, kdy se na tebe během rozhovoru otočil. "Teď už věříš?"

Amai

Maličko užasle se podívala na jeho luk. Polka. Když luk namířil na ní, tak jí to nebylo tedy vůbec příjemné. Popravdě udělala další menší půlkrok dozadu, né že by ji to případně nějak pomohlo.
Věřím..
Zašeptala. Bylo před ní těžké rozhodnutí. Ale doufala že se rozhodla správně.
Budu moc ráda váš student..
Udělala menší poklonu.

Amai -> "Skvěle," pochválil tě muž a jeho luk s šípem zmizely stejně jako se objevily. "Sbal si věci, pokud něco potřebuješ. Ještě dnes večer budeme v Tokiu." Řekl to, jako by o nic nešlo. Ani jsi nemohla poznat, jestli je z tvého rozhodnutý potěšený nebo ne, protože jeho tón byl neustále stejný, takový... nezúčastněný. Ne chladný, ale vzdálený.

Amai

Usmála se, když luk, kterým na ní míříl zmizel. Úsměv ale zmizel tak rychle, jako se objevil.
To-Tokio..?
Zakoktala. Dívala se na toho muže. Nemohla by přece opustit tak rychle celý její dosavadní život. Za žádnou cenu nemohla jet do Tokia. Zmocnil se jí opravdu veliký strach. Poté se ovšem zarazila. Z vteřiny na vteřinu se celý její názor na cestu do Tokia změnil. Nedokázala vysvětlit jak to, ale uvědomila si, že by hrozně ráda jela do Tokia. Vlastně, nepřála si nyní nic jiného než jet do Tokia. Jako by ji ta zpráva úplně pohltila a ona nedokázala myslet na nic jiného.
Tokio, Tokio, Tokio..
Hrálo ji pořád dokola v hlavě. Musela jet do Tokia!
Jak vysvětlím, že musím odjet?
Doufala, že jí ten muž potěší nějakou zprávou, která by celý tenhle problém vyřešila.

Amai -> Muž naklonil hlavu, kterou měl už zas obrácenou někam trochu mimo tebe. Chvíli mlčel, jako by přemýšlel. Když chvíle uplynula, tak mlčel dál, asi ho nic nenapadalo. Zřejmě nepočítal s tím, že unášet teenagery do jiného města by mohl být problém. "To záleží na tom, jestli tvoji rodiče vědí o tom, kdo jsi. Nerad bych tě unášel..." pronesl docela milým tónem.

Amai

Pozorovala toho muže. Ano její rodiče věděli, co je Amai zač. Ale i tak by jim nejspíš vadilo, kdyby odjela do Tokia pro ně s úplně cizým mužem.
Já..
Udělala tak pětivteřinovou odmlku, během které přemýšlela.
Mohla bych na výměnný pobyt. Zrovna se u nás ve škole dělá výměnný pobyt s partnerskou univerzitou v Tokiu. Má to být minimálně na jedno pololetí. S mým prospěchem stačí říct a jedu..
Usmála se.
Navíc rodiče by se o mě nestrachovali tolik, jako kdybych řekla že jedu s cizým mužem do Tokia.
Na tváři pořád udržovala svůj milý úsměv.
Myslím..
Dodala jako takovou vtipnou poznámku nakonec. Neví proč, ale tomu muži začínala opravdu věřit.

Amai -> "Jak myslíš. Prostě buď za dvě hodiny na nádraží, budu tam čekat. Pokud tedy nechceš, abych šel tvým rodičům sám oznámit, kam tě beru a kam." Pokud věděli, jaké máš schopnosti, možná by ho nechali tě odvést za účelem výcviku... Ovšem to vše záleželo na tom, jaké jejich znalosti skutečně jsou a zda si vůbec přejí, abys svůj talent rozvíjela. To muž samozřejmě nemohl vědět, takže toto rozhodnutí nechal na tobě.

Amai

Dívala se na toho muže, bylo před ní opravdu veliké rozhodnutí. Věděla, že rodiče chápou že je Quincy. Ale taky věděla, že by ji nepustili s úplně cizím mužem trénovat.
Víte, asi to uhraji na ten pobyt. Za dva týdny jim pošlu dopis, že jsem potkala jiného zkušeného Quincyho, který mě trénuje. Mamka je hrozně starostlivá, nepustila by mě s někým cizím..
Maličko se zastyděla, v očích matky byla Amai totiž pořád malé dítě.
Tak..za dvě hodiny..! Na shledanou..
Pravila a rozeběhla se směrem domů. Nechce se mi to nějak složitě rozepisovat, ale obeznámila rodiče že odjíždí na výměnný pobyt. Ten jí sice začíná až za týden, ale ona je jakoby domluvená s rodinou na tom, že může přijet dříve. Rodiče jí samozřejmě uvěřili, byla to jejich dceruška. Ta by nikdy nelhala!
Poté si zabalila všechno potřebné Oblečení a několik plyšáků. Vzala si své úspory a spousty peněz dostala i od rodičů. Brzy si to s kufříkem, tedy spíš s pořádným kufrem, pelášila směrem na nádraží.
Byla tam ještě s náskokem 10 minut.
Pfffu...
Vydechla.

Amai -> Muže jsi našla po delším hledání v čekárně, kde seděl a... a nic, prostě tam seděl, pravděpodobně neměl nic jiného na práci. Když jsi vešla dovnitř, začal se pomalu zvedat. "Dobrá, Amai-san, jdeme," pronesl místo pozdravu a vyrazil směrem na nástupiště. I když přes ten šátek na očích nemohl vidět, vyhýbal se téměř dokonale všem lidem v zaplněném nádraží, jen asi dvakrát do někoho vrazil. "Jízdenky mám já," obeznámil tě a zastavil se na peróně, u kterého už stál vlak.

Amai

Dělala co jen mohla, aby mu s tím kufrem v davu lidí stačila. Vypadalo to komicky. Několik lidí dokonce svým panda kufříkem narazila, nestihla udělat nic jiného, než omluvný pohled. Naštěstí mu stačila. Brzy stáli před vlakem. Podívala se na něj.
Víte, ani jste mi neřekl své jméno.
Přikývla, když jí pravil to s těmi lístky. Samozřejmě počítala s tím, že mu to třeba později ve vlaku zaplatí.

Nagisa Ai

Nikdo neotevíral. Tak nějak jsem to čekal, ale i přesto jsem byl trochu zklamaný. Měl jsem již připravenou super bezva hlášku až by otevřel. No, nedá se nic dělat, musím zjistit, jestli opravdu není doma nebo to jen hraje a nechce se mu vylézt z postele.
Podíval jsem se na dům vedle, kde žila Ryoko, hnědovlasá holka zakoukaná do Ranmara. Hlavně mě zaujala ta střecha, která byla jen kousek od té druhé. "Když to zvládne Butterfree, proč bych to nezvládl i já..." Pomyslel jsem si a odešel k vedlejšímu domu. Zazvonil jsem. Doufal jsem, že v tomhle případě už někdo ty dveře otevře. Pokud ne, tak budu muset vytasit plán B, který je sice nudný, ale účinný.

Amai -> "Ano... říkej mi... Mebataki," pronesl s krátkým zaváháním a na tváři se mu mihl úsměv, ovšem dlouho tam nevydržel. Vypadal teď spíš smutně. Pořád stál na místě a nenastupoval.

Ai -> Za chvíli ti opravdu přišel někdo otevřít - byla to sama Ryoko! Ale nevypadala nadšeně, byla v županu a její účes nebyl zrovna dokonalý, v ruce držela hrnek s obrázkem pejska. Když tě viděla, docela se divila. "Ai-san? Co potřebuješ?" vyhrkla.

Nagisa Ai

Nedočkavě jsem čekal na ten zvuk otevírajících se dveří. Docela mě zajímalo, kdo přijde otevřít. Ryoko? Její matka? Otec? Nebo snad vlk, kterého chovají jako domácího mazlíčka? (Je to kočka) Doufal jsem, že to nebude otec, jde z něho strach, má takový děsivý pohled pokaždé, když mluvím s jeho dcerou.
Nakonec jsem se dočkal, vyšla Ryoko. Podle jejího vzhledu se pravděpodobně teprve před chvíli probudila. "Yo!" Pozdravil jsem a pravil naprosto vážně: "Mohl bych na chvíli zajít na vaši střechu?"

Amai

Podívala se na Mebatakiho. Přišlo jí, že je smutný a to se jí nelíbilo. I když ho příliš neznala, tak mu přesto překvapivě dost věřila.
Děkuji vám Mebataki-sensei..!
Usmála se a krátce ho objala. Doufala ze mu tím snad aspoň trochu zlepší náladu.
co bych udělala jako první věc v Tokiu?
Pustila ho a maličko zamrkala levým okem, protože jí do něho spadlo nějaké smítko.

Ai -> Ryoko na tebe chvíli bezvýrazně hleděla, zatímco nápoj v jejím hrníčku tiše chladl. "Co bys sakra dělal na naší střeše?" řekla potom hlasem, který naznačoval, že je toho na ni takhle po ránu moc.

Amai -> Mebataki rozhodně nečekal, že ho budeš objímat. Když jsi to udělala, docela ztuhl. Ještě chvíli se pak z toho musel vzpamatovávat, ale předstíral, jako by se nic nestalo. "Ehm..." odkašlal si jemně. "To záleží na tobě. Budeme trénovat tak často, jak budeš schopná, takže pokud budeš připravena hned po ubytování, začneme. Pokud ne, dám ti nějaký čas na to, aby sis tam zvykla, ale stejně by bylo nejlepší začít co nejdřív."

Amai

Dívala se celou dobu na Mebatakiho.
Chtěla jsem říct, že bych si dala pořádnou nudlovou polévku!
Maličko se uchechtla. Miluje nudlový polívky!
Ale lepší bude zatrénovat si a pak si dát ještě víc nudlový polévky, po tréninku vždycky chutná lépe!
Ano, začínala být velice odhodlaná. Jen pořád nechápala, proč nenastupují do toho vlaku. Už se nemohla dočkat toho, až začne rozvíjet své schopnosti Quincy.

Mebataki

se opět jen mírně pousmál a byl to úsměv mnohem přítomnější a mnohem méně smutný. Nic na to ale neřekl a chvíli mlčel.
"Měli bychom nastoupit," řekl potom, jeho myšlenky byly tedy podobné jako to, co se honilo hlavou Amai. Z místa se ale pořád nepohnul.

Amai

Chvíli tak pozorovala Mebatakiho. Byl to opravdu zvláštní chlapík, ale třeba je jen stydlivý jako ona. Opět nahodila milý úsměv.
Mebataki-sensei, mám jít první?
Ukázala levou ručkou na vchod vlaku. Pravou si stále přidržovala kufřík, měla o něj strach. Zvlášť v davu lidí, co kdyby jí ho někdo ukradl! Co kdyby se o její pandy potom nikdo nestaral?! Raději na to nechtěla ani pomyslet, bylo jí z toho do breku.

Amai -> "Prosím," odpověděl Mebataki stručně a pochopila jsi z toho, že máš jít první.

Amai

Děkuji!
Poděkovala slušně a i s kufříkem nalezla do vlaku. Chvíli tak jela uličkou, než narazila na úplně volné kupéčko. Potichu se zaradovala a chopila se kliky od posouvacích dveří. Ale nemohla je ani za boha otevřít. Brzy položila kufřík a chytila kliku obouma rukama a tlačila ze všech sil, ale pořád marně. Brzy pochopila, že na to její síla stačit nebude. Ukročila dozadu.
Mohl by jste..prosím
Trošku smutně pohlédla na dveře. První výzva, kterou pod vedením Mebatakiho nezvládla!

Mebataki

následoval Amai do vlaku a jeho pohyby byly stejné jako její. Na který schod stoupla, tak stoupl i on, kde se chytila madla, tam se chytil i on. Při průchodu uličkou jel jemně prsty navlečenými v černé rukavici po bočních oknech a přepážkách, kolem kterých procházel. Když Amai začala otevírat posuvné dveře do kupé, trpělivě čekal na výsledek. Na její výzvu se přes ni natáhl, uchopil madlo na místě, kde jej držela před tím ona, a jedním pohybem dveře otevřel. Na to, jak byl skoro podvyživený, měl dost velkou sílu. Když bylo otevřeno, čekal, až Amai vejde první dovnitř.

Amai

Celkem jí překvapilo, jak snad ty dveře otevřel.
Děkuji..
Zašeptala. Styděla se za to, že nemohla otevřít dveře v nějakým zlounským vlaku. Vešla tedy do kupéčka a posadila se na sedačku po její levé ruce. Samozřejmě k oknu, aby viděla všechno dění. Kufřík položila vedle sebe. I když byli v kupéčku sami dva, tak na něm stále měla jednu ruku. Ve společnosti byla maličko nedůvěřivá, kdokoliv by přece mohl přijít a ten kufřík jí vzít. Musela ho držet.

Nagisa Ai

Myslel jsem, že jí to dojde. Co by asi sedmnáctiletý kluk dělal na cizí střeše rodinného domu? Odpověď přece byla naprosto zřejmá. "Co asi? Není to snad jasné? Potřebuju chytit tu oranžovou pandu, která mi ukradla takoyaki a říká si Modrý fantom Fú." Pověděl jsem Ryoko naprosto vážně a čekal na její reakci. Dovolí mi jít na tu střechu? Seřve mě a zabouchne za sebou naštvaně dveře? Nebo mě bude ignorovat a dělat, že jsem sem dnes nepřišel? Nebo něco jiného? Uvidíme...

Amai -> Mebataki vešel hned za tebou a rukou přejížděl po opačné sedačce až k oknu, kde si sedl naproti tobě. Hlavu měl otočenou přímo na tebe a to ti mohlo být nepříjemné, pokud tě napadlo, že by tě skrz ten šátek, co má na očích, mohl pozorovat.

Ai -> "A... aha," řekla jenom Ryoko, která už tě zřejmě znala dost na to, aby se dál neptala. Nechala otevřené dveře, čímž asi chtěla naznačit, že můžeš dál, a vydala se někam do domu. Prošla předsíní a nahoru po schodišti, až došla k místu na chodbě mezi pokoji, kde byly na stropě padací dvířka. U stěny byly opřené štafle. Otočila se na tebe a čekala, jak se s tím popereš, protože za tebe přece nemůže udělat všechno.

Amai

Pozorovala Mebatakiho.
Mohu se vás na něco zeptat?
Maličko nejsitě se zeptala. Věděla, že to pro něj může být citlivé téma. Mluvit o jeho zraku a o tom šátku. Ale prostě se na to zeptat musela. Nohama houpala do rytmu.