Karakura

Izanagi

Nečekal jsem nic závratného, bylo to jako když přistihnete někoho krást. To co řekla však ve mě vyvolalo ještě větší vlnu vzteku. Yoshiro...

Spoiler:

To je neodpustitelný, určitě nás neopustil jen tak. Možná, že já jsem další v cestě tomu co se tu odehrává. Jo.... já vím... Zabručel jsem, zatím co jsem dále sledoval dlaždičky, po které by za normálních okolnostech prošlo o mnohem více lidí než právě teď. Bohužel jsem si nemohl pomoc a stále jsem se vracel do minulosti, stále jsem hledal detaily, které by mi pomohli určit, zda je moje momentka správná. Až doposud jsem moji iniciativu vzdát se kapitánské hodnosti považoval za vlastní počin, avšak teď mě vše nutí se ptát dál... Proč nám vrchní kapitánka lže?

Myslím .... Sjel jsem rukou k zanpakuto ... že by jste mi měla říct víc .... tasil jsem ... kapitánko. Bleskurychle jsem se přesunul za kapitánku. Pro normální členy a zástupce to vypadalo, jako kdyby tasení zanpakuto, slova a přesun proběhly zároveň. Bylo to moc rychlé pro normální oči ... jediný, kdo to mohl v Soul Society vidět, byla ona.

Daichi

Pohled na Aiko-chan a na Matsu-chan byl pro mě zdrcující. Chtěl jsem říct něco uklidňujícího, ale cítil jsem se bezbranný. Nenašel jsem odvahu něco říct. V životě jsem si nic podobného nevytrpěl, a proto jsem nemohl vědět, jak se Matsu-chan cítí. Rvalo mi to srdce. Nemohl jsem své vyvolené pomoct. Proč?! Proč se takové věci dějou hodným lidem. Proooč!? v mé hlavě se odehrával chaos. Musím. Musím něco udělat. Ale co?! ať jsem přemýšlel, jakkoliv jsem chtěl nic mě nenapadlo. Jediné k čemu jsem se odhodlal, bylo to, že jsem pomalu zvedl ruku a položil ji Matsu-chan na rameno. Jako důkaz, že při ní budu a budu ji podporovat.

Sei

Izanagi nejspíš čekal, že tenhle tah kapitánku nenadchne. Byla prchlivá a potrpěla si na to, aby k ní byli podřízení uctiví. A měl pravdu, nenadchlo ji to. Ale protože to byl zrovna on ze všech lidí, nezabila ho rovnou.
"Jako co například?" zavrčela dost nebezpečným tónem. "Izanagi, víš moc dobře, že strkat nos do mých věcí se nevyplácí," dodala vražedně.

Matsu-chan

na nic nečekala, jakmile ucítila tvoji ruku, tak ji pevně stiskla a začala brečet. Cítila se hrozně bezmocná a nešťastná. Nevěděl jsi, jak dlouho tam tak sedí, ty ji držíš a ona brečí nad svou malou sestřičkou. Nobu si venku něco povídal s doktorem asi, takže ti moc nepomohl. Postupně jsi to ale přestal vnímat, protože... jsi začal cítit něco strašně divného. Mrazilo tě z toho v zádech, i když netušil, co se děje. I Matsu-chan asi něco pocítila, protože pustila tvou ruku a naklonila se blíž k sestře. "Aiko-chan!" zajíkla se se strachem v hlase. Poznala, co se děje, i když neviděla to, co ty. Zářivé jiskřičky, které jakoby stoupaly z Aičina tělíčka.

Izanagi

Tušil jsem, že bude nepříjemná. Neměla ráda, když strkáme nos do jejich věcí, obzvláště pokud se to týkají jí samotné. Tohle byl případ, kdy jsem se rozhodl začít bruslit na tenkém ledě. Bylo jedno, že jsem byl na vyšší úrovni, protože ona představovala úroveň nejvyšší. Co se stalo s Hiroshim a kde je Yoshiro? Zařval jsem, přičemž jsem byl připravený uskočit velkej kus od ní, protože jsem znal její schopnosti. Nedávalo mi to souvislosti, chtěl jsem odpovědi. Byl jsem připravený i na to nejhorší - první střet s vrchní kapitánkou.

Daichi

Bylo mi ji tak líto. Ale nebylo nic co víc bych mohl udělat. Přivřel jsem oči, když najednou jsem něco vycítil. Co to je?! řekl jsem si pro sebe. Zadíval jsem se na Tělo Aiko-chan. V celém úžasu jsem nedokázal ze sebe vydat jedinou hlásku. Vidím sice duchy, ale něco takového vidím poprvé. Všiml jsem si, že Matsu-chan to taky vycítila, ale asi neviděla to co já? Co se to děje? šeptnul jsem a udiveně jsem sledoval co se bude dít dál.

Hollow Kittier

Když se mi zatočila hlava v Heuco Mundo upadl jsem do bezvědomý a po nějaké době jsem se probudil, nevím, jak dlouho to mé bezvědomý trvalo… taky jak bych mohl. Otevřel jsem očí a trochu mě zabolela hlava. Poté jsem změnil polohu z ležení na zemi za sezení a podíval se okolo vcelku se zmatenými pocity. Co to sakra? Viděl jsem kousek dál ode mě Zekkeho a řekl jsem si, že ho raději probudím a možná bude vědět co se děje. Podle toho co bylo kolem mě, bylo jisté, že v Hueco Mundo už nejsem a pravděpodobně jsme se nacházeli se Zekkem v lidském světě. No tohle se vyřeší později... Přišel jsem k Zekkemu a něžně (tím myslím téměř ze všech sil) ho nakopl z boku do pravé ruky, aby vstal. Prvně jsem ho chtěl kopnout do hlavy, ale to by bylo trochu moc.

Furukawa Yuri

Z obchodu zamířím na ulici. Tahle práce je ještě namáhavější, než práce shinigami. Ale teď mám konečně své zasloužené volno! Trochu protáhnu své rozlámané tělo a pousměji se. Váhavým pohledem přejedu z jedné strany ulice na její druhý konec a přemýšlím, kudy se vydat. Nerada pobývám v mém prázdném bytě. Radši se toulám a poznávám zdejší město. Ačkoliv jsem zde již nějakou chvíli strávila, ještě jsem neobjevila všechny kouty a zajímavá místa. Nejprve bych mohla nasytit svůj žaludek něčím nezdravým. Můj pohled zůstane upřen na rychlé občerstvení stojícího naproti přes ulici. Dál už nepřemýšlím a vydám se kupředu. V rychlém občerstvení si objednám podivnou bulku plněnou zeleninou, něčím, co vzdáleně připomíná sýr a kousek něčeho gumového, co by mělo být maso. Zdá se však, že maso to vidělo poprvé právě ve chvíli, kdy jsem to vytáhla z papírového obalu a pohlédlo to na mě. S tímto jídlem se posadím k jednomu ze stolů, které stojí venku před občerstvením a s velkou chutí se zakousnu do své potravy, kterou jsem ulovila.

Shounagon Sei

stála nehnutě, ani se nepokusila tě nějak zmrzačit.
"Hiroshi je mrtvý," řekla. "A Yoshiro je na jahodách." (poznámka - tohle herně není potřeba moc řešit, s jeho zmizením fakt žádný záměr nemám, prostě... nevím, je na jahodách :-D) "Ještě nějaké dotazy?" Její otázka byla dost ledová, jak bylo jejím zvykem v těchto situacích.

Daichi -> Co se dělo ti došlo za malou chvíli, když přístroje u postele Aiko začaly varovně pípat. Viděl jsi poprvé umírat člověka, malou holčičku. Na jednu stranu to bylo úžasné, unikala ze svého těla plného bolesti, bez naděje na normální život. Na druhou stranu... to bylo strašné. Její duše byla zářivá a pomalu ale odhodlaně odcházela z těla. Pípání samozřejmě neuniklo doktorovi, který se venku bavil s Nobuem, stejně jako sestrám. Brzo byl pokoj plný lidí a ty i Matsu-chan jste byli odstrčeni na stranu.

Yuri -> Dívala ses ven. Cítila jsi hollow hned z několika směrů, ale nevěděla jsi, proč by tě to mělo zajímat... nebyl důvod na sebe upozorňovat. Nebo ano? Věděla jsi samozřejmě, kde je hlavní sídlo Reimei - v hospůdce s názvem Big Ben. Znala jsi zběžně všechny, kdo tu zůstali, aspoň jsi o tom byla přesvědčená, ale všichni, ke kterým jsi měla blíž, zahynuli ve velké bitvě. Pořád ses mohla pokusit získat podporu v současné skupině, i když jsi už ani nevěděla, co je teď jejich cílem, pokud vůbec něco. Ale vrána k vráně sedá... a zběhlý k shinigami k sobě podobným. Každý tu má svůj důvod, proč opustil Gotei 13. Ale pokud jsi s nimi nechtěla mít nic společného, Karakura sama o sobě rozhodně nebyla nudná a ležela ti na dlani.

Nobu
Vehnal se do pokoje jako první z davu lidí.Doktor venku mu celou dobu nevěřil že je rodinný přítel.Když se mu tedy podařilo vejít do pokoje o něco dříve než tomu davu také viděl to co ti dva.Přišlo mu divné že Matsu-chan a Daichy to také viděli.Teda spíše si odvodil že něo musí vidět protože na tváři měli stejný výraz jako on sám.Malá Aiko je opouštěla.Bylo to po dlouhé době něco co jej překvapilo.Cítil totiž podobný pocit no né uplně stejný jako když mu tenkrát umíral dědeček a celá rodina.Sledoval co se děje a z očí mu začali vytékat slzy bylo mu líto jeho malé kamarádky.

Daichi

Bylo to něco fascinujícího, ale cítil jsem se z toho velmi smutně. A nevěděl jsem, jak to přijme Matsu-chan. Jen jsem sledoval, jak její duše stoupá. Nechoď! řekl jsem trochu nahlas. Možná jsem vypadal, jako blázen. V tom chaosu mě stejně asi nikdo neslyšel,možná Matsu-chan. Slíbil jsem ji, že vše bude v pořádku. Co teď? Co mám dělat? Jak teď Matsu-chan pomůžu? řekl jsem si pro sebe v duchu a koukal na duši Aiko-chan.

Furukawa Yuri

Ne příliš dobrou chuť jídla, které jsem si objednala, mi ještě dlouhou dobu zůstává v ústech. Můj plný žaludek se však cítil spokojeně a to je pro mě to hlavní. S rukou položenou na stole a hlavou opřenou o ruku druhou pozoruji chodce a dění okolo. Během doby, co jsem v tomto světě, jsem si všimla jedné vlastnosti, kterou vlastní velká skupina lidí. Honí se po ulicích, aby co nejdříve došli do svého cíle. Při tom však zapomínají sledovat dění v jejich okolí.
Najednou ucítím v blízkosti něco známého. Hollow. Můj mozek ihned zareaguje a vyšle do mého těla příkaz se rychle zvednout. Aniž bych nad tím přemýšlela, rozběhnu se k místu, odkud je cítím nejvíc. Po tom, co uběhnu několik metrů, přeběhnu přechod na červenou a srazím k zemi pár chodců, se zastavím. Co to vlastně dělám? Tohle už není moje práce! Optám se sama sebe. Určitě už tam někdo bude. Nenechali by je se poflakovat po ulicích. A myslím, že není zrovna nejlepší nápad se potkat s někým ze Seireitei. Z kapsy na své bundě vylovím malou barevnou pilulku a zadívám se na ni. Stále ji nosím u sebe. Člověk nikdy neví, kdy by jí mohl potřebovat. Mohla bych se tam aspoň podívat. S touto myšlenkou si vložím pilulku do úst a spolknu ji. Své umělé tělo s umělou duší zanechávám na pospas tohoto města a jako shinigami se vydám ke svému cíli. Takhle tam budu určitě rychleji.

Daichi, Nobu -> Aiko-chan doktoři nakonec odvezli i s postelí pryč, urychleně na operační sál, kde doufali v její záchranu. Matsu-chan plakala.
"Co se to děje... co se to děje, Aiko-chan, nemůžeš mě opustit, prosím..." vzlykala a klečela na zemi, protože už neměla ani sílu stát. Ale vy dva jste věděli, že doktoři se snaží marně... Duše Aiko-chan byla totiž s vámi v pokoji. Viděli jste ji. Byla to světélkující, zářící duše malé holčičky. Nevšímala si vás, klekla si naproti své sestře, která o ní nevěděla.
"Neboj se, Matsu-chan... já tě nikdy neopustím, budu pořád s tebou, pořád, slibuju!" slyšeli jste její hlas, jak se ozýval jakoby z velké dálky. Objala svou sestru, která usedavě plakala. Byla to krásná scéna, která ale skrývala cosi znepokojivého.

Yuri -> Hollow, které jsi cítila nejvíc, byli Zekke a Hollow Kittier, kteří se jen tak zničeho nic, sami nevěděli proč, objevili na kraji Karakury, v malém lesíčku. Když ses blížila, viděla jsi černovlasého muže ležícího na zemi a jakousi kočku, která se ho snažila vzbudit. Byli to hollow... ale takové hollow jsi ještě nikdy neviděla. Ten první byl příliš lidský a ten druhý... příliš... kawaii X333

Daichi

Do očí mi nabíhali slzy. Nechtěl jsem myslet na to, jak to Matsu-chan bude muset snášet. Sebral jsem poslední kousky mé odvahy co mi zbyly a přistoupil jsem blíž k Matsu-chan. Klekl jsem si vedle ní. Matsu-chan? promluvil jsem na ní posmutněle se slzami v očích. Byl jsem prostě citlivka. Položil jsem ji ruku na rameno. Aiko-chan tady bude vždy pro tebe. I když ne tak, jak by jsi ji chtěla, ale bude na místě, kde ti ji nikdo nevezme. řekl jsem ji a ukázal druhou rukou na srdce. Ale stále jsem cítil něco zvláštního. Co to je?

Furukawa Yuri

Ocitnu se na okraji Karakury. Cítím, že jsem již blízko. Po chvíli vběhnu do malého lesíka. Tam spatřím dvě postavy. Postavu černovlasého muže ležícího na zemi bez jediné známky pohybu a prapodivného roztomilého tvora, možná by to mohla být kočka, který kopne do postavy na zemi. Ačkoliv ani jeden z nich nevypadá jako hollow, se kterými jsem se již setkala, jsem si stoprocentně jistá, že jimi jsou. Zastavím se asi devět metrů od nich a pozoruji je. Tvor roztomilý nakopne postavu ležící na zemi. Co když ho chce sežrat? Probleskne mi hlavou. Tuto myšlenku však brzy zamítnu. Zatím nemám v plánu je zabíjet. Kdo by útočil na někoho, kdo nejeví známku života a na něco takhle roztomilého? Přesto vím, že je budu muset zabít. Jsou to hollow! Hej! Vy dva! Zavolám na ně. Jako byste nemohli zůstat v tom vašem světě. Máte tam vše, co potřebujete. Tady vás čeká akorát smrt. Tak proč sem pořád chodíte? Vás snad baví umírat? Pronesu klidným hlasem. Poté si tiše povzdechnu, tasím zanpakuto a čekám, zda se vůbec budou obtěžovat bojovat. Zatím to tak nevypadá.

Hollow Kittier

Po nakopnutí Zekkeho jsem myslel, že se probudí a on pořád nic. Takže on takhle? To si koleduje a pěkné problémy, někdy mě tenhle hollow opravdu dokáže vytočit. Pomyslel jsem si a připravoval se na to, že mu uštědřím další kopanec, ale teď takový abych měl jistotu, že je dost intenzivní a mířený na správné místo. Už jsem se na to chystal, když zčista jasná na nás někdo zakřičí. Otočím se a vidím tam nějakou shinigami holku. No ti si dnes dáli na spěch. Jsme tady sotva pět minut a už se tu objeví shinigami. Proletělo mi rychlé hlavou a po tom jejím menším proslovu a vytasení zanpakuto jsem se na ni podíval a natočil hlavu mírně na pravou stranu. Vypadalo to, že se chystá k boji, ale mě se teď bojovat určitě nechtělo. Zekke tu pořád ležel a tak jsem nemohl jen tak zdrhnout, jelikož nechat ho tu by nebylo zrovna správné. Sice jsem hollow ale pořád mám nějaké zásady chování, které se snažím dodržet. Hele paní já se neprosil o to, abych se tu zčista jasná objevil. Nechcete se trochu uklidnit? Vy shinigami musíte všechno řešit hned násilím co? Že tohle říká zrovna hollow...

Zekke (Sasučíček:3)

No, zamotala se mi hlava, upadl jsem do bezvědomí a z ničeho nic se objevil v nějaké divné řiti. První, co se mi stalo bylo samozřejmě to, že mě Kitt nakopl. "Klasika." Pomyslel jsem si a vší silou zadržoval bolest abych mohl hrát spícího. Poté se mě však dotklo to, co řekla přicházející Shinigami. Kdybych jí mohl zabít pohledem, udělal bych to. "No objevili jsme se tu z ničeho nic, já chtěl žít poklidně ve svém světě a ona takhle. Ještě k tomu ty slova o smrti. To Shinigami se zatraceně vetřeli do našeho světa! Jenom v blbé poušti jsem jich potkal devadesát devět tisíc děvět set devadesát devět! Zabíjejí tam naše druhy, aniž by tušili, že jsou na našem území. Už mě to začíná srát.. Bohužel se mi nechtělo bojovat, tak jsem s tím ani nehodlal nic dělat. Akorát, tu holka (Kasumi), zaplatí za bezcitnost a žádnou soudnost. Jednou ano.." Přemýšlel jsem tak v polospánku a otevřel oči. Samozřejmě jsem ze sebe klasicky dělal debila. "A hele, to je ale kráska Kitte. Víte slečno, my se opravdu neprosili o přesun na tohle místo, ale, co to probrat u skleničky? Bohužel nevím kde tady v téhle řiti nalévají, ve svém světě mám své tajné zdroje, jak sehnat kvalitní materiál." Poté jsem pozvedl hlavu a dal si ruku na čelo, docela mě bolela hlava. Pak jsem se chtěl podepřít a vstát, ale zabolela mě ruka, do které mě kopl Kitt. "Au, idiote :-D" Pronesl jsem k němu s usměvavým výrazem. Očividně nám dělalo radost, když jsme si dělali naschvály. Na zemi jsem se otřepal a zkontroloval si zanpakutou. Pak jsem zase položil hlavu na zem a čekal co oba odpoví.

Izanagi

Jasně, hned všechno dává větší smysl. Yoshiro není k nalezení a Hiroshi je mrtvý. Ani jedno se nedá zjistit, protože jsme uvěznění v reálném světě. Jak tomu všemu mám věřit? Příště nás aspoň informujte, než se rozhodnete opustit oblast při krizové situaci. Odpověděl jsem s hlasem, v kterém už nebyl ani náznak vzteku. Moje reiatsu a veškeré mé působení již vystupovalo pouze v podobě chladnokrevného zabijáka. Zasunul jsem zanpakuto zpět na své místo a lenivým krokem se vydal směrem z nádraží. Odcházíme...

Furukawa Yuri

Pohlédnu na toho malého tvora trochu naštvaně. Jsem klidná. Zatím. A rozhodně nepatřím k těm, kteří všechno řeší násilím. Takoví jste přece vy. S těmito slovy natáhnu ruku, ve které svírám své zanpakuto, a špičkou její čepele namířím na ně. Pouze tím chci doplnit svou poslední větu, nemám v plánu na ně útočit a to také potvrdím tím, že zanpakuto zasunu zpět do pochvy. Mezitím se k životu probere postava, která až do teď ležela skoro nehybně na zemi. Vím o jedné velmi dobré hospodě, mají tam skvělé pití. Na chvíli se zamyslím nad tím, kde jsou ve městě nějaká pěkná místa na posezení se dvěma hollow. Pak se však zarazím. Co to tady ksakru plácám? Docela rychle zapomenu na to, co jsem před tím říkala. Proč tady tedy vůbec jste, když se vám tu nelíbí? Optám se a složím ruce na prsou.

Hollow Kittier

My že řešíme všechno násilím? Taková drzost… my jsme přece mírumilovné a neškodné stvoření. Pověděl jsem si sám pro sebe, i když jsem to nemyslel vážně, jelikož se najde jen pár hollow kteří tomu co jsem řekl, odpovídají, třeba takový Zekke, tenhle baka s ní chce dokonce zajít na skleničku. Když shinigami dala své zanpakuto zpět do pouzdra a zmínila se o nějaké hospodě, jen jsem na ní hodil poněkud nechápavý výraz. Ona s ním snad opravdu chce zajít na skleníčku? A co potom? Vezmou se a budou mít male hollowatka křížené se shinigami? Tuhle odpověď, která z ní vyšla, jsem opravdu nečekal. Poté si pravděpodobně uvědomila svá slova a hned změnila téma. Neříkám, že to tu není pěkné… V Hueco Mundo je samí písek, ale to je teď jedno. Mě by však stejně jako tebe zajímalo, co tu vlastně děláme. Procházeli jsme se po Hueco Mundo a najednou bum! Probereme se v lidském. Zvláštní... Když už jsem ale tady mohl bych si zajít na nějakou dobrou rybičku. Poté jsem otočil hlavu na Zekkeho a křikl na něj. Jak dlouho chceš ještě ležet na té zemi, baka!

Daichi -> Matsu-chan jen vrtěla hlavou. Bylo jasné, že tohle ji právě teď nemohlo utišit. Naopak - bylo to, jako bys naznačoval, že její sestřička nepřežije! A tvůj špatný pocit se jen prohluboval. Mohl sis všimnout řetězu, který vedl z hrudi malé dušičky někam ven, nejspíš do operačního sálu, k jejímu tělu.
"Ne, nee! NEEEE!" slyšel jsi nejdřív ufňukaý, ale čí dál zoufalejší křik duše holčičky. Nebyla už tak zářivá, jako před tím. Začala nabývat formy, který ti naháněla strach, i když její vzhled se vůbec nezměnil, prostě to, co z ní vyzařovalo, bylo najednou nějaké mrazivější. Chytala se za hlavu a potom za konec řetězu, který jí vycházel ze srdce. Vypadalo to, jako by se prala sama se sebou a snažila se zabránit tomu, aby se řetěz přerušil a ona odešla od své sestřičky.

Shounagon Sei

"Šla jsem si zařídit vlastní věci, tak mě přestaň štvát těma blbýma kecama!" obořila se na Izanagiho. Bylo vidět, že už je celkem dost nabroušená a taky ji štve, že jí poroučí! To si dovolil dost.

Zekke

"Jsem klidná, neřeším to tak jako vy, řekne a namíří na nás svojí čepel, skvělý." Pomyslel jsem si a stále ležel na zemi. Možná nebylo slušné ležet na zemi při konverzaci s protějškem, ale to bylo fuk žejo. Jakmile zasunula zanpakutou do pochvy, tak jsem se mírně uklidnil. "Uf, přežijeme to." Pověděl jsem si v duchu a pohlédl jí do očí. "Vypadám snad jako nějakej násilník? Nebo snad tady Kitt? Jsme mírumilovní hollow, kteří chcou chovat kozy a prasata, mít plno ženských a nestarat se o blbosti jako jsou souboje." Pronesl jsem k ní celkem humorně. "Jak říkal Kitt. Nechtěli jsme sem, ale když už tu jsme, tak se tu porozhlídnem. Počkat, co to plácám, musíme odsud vypadnout než se na nás sesypou ti bezcitní shinigami a zabijou nás." Pronesl jsem k ní a pohlédl na Kitta, přičemž jsem vstával. "Nojó fuurt, baka.."

Furukawa Yuri

Takže oni netuší, jak se sem dostali? Optám se sama sebe a chvíli se nad touto otázkou zamyslím. Na mé tváři se objeví výraz, který by spíše mohl připomínat vykonávání potřeby na toaletě, než výraz zamyšlení. Z mého přemýšlení mě vytrhnou teprve slova osoby na zemi. Spousta hollow vypadá nevině a při první příležitosti na vás zaútočí. Na chvíli se odmlčím, abych nabrala dech. Tím však neříkám, že vy patříte mezi ně. Jen jsem se ještě nesetkala s přátelskými hollow. Takže se nedivte tomu, že jsem se hned hnala do boje a šermovala vám před očima svou zanpakuto.

Izanagi

Zastavil jsem se. Nějak mi nedávalo smysl to, co říká. Opustit své podřízené při krizové situaci, aby si pouze doplnila zásoby šumivého prášku? Tohle se rozhodně povinnostem vrchního velení nepodobá. Je tu příliš velká spousta otázek - další otázkou určitě je, proč se objevila s rozemletým kapitánem třinácté divize polomrtvá na chodníku uprostřed Tokia. Bojovali snad spolu?

Připadá vám snad opuštění vlastních lidí za účelem osobních záležitostí jako blbost? Optal jsem se zcela logickým způsobem. Momentálně jsem nebyl tím, kdo byl na ráně, já jsem alibi měl....

Shounagon Sei

jen zavrtěla hlavou a snažila se představit si, co uklidňujícího by jí teď asi řekl Yasumaru. Nic ji nenapadlo.
"Ne. Jsou v pořádku. A pro mě bylo tohle důležité. Izanagi, nevím, jestli máš nějaké blízké lidi, vlastně ani nevím... no, to je jedno. Prostě jsem to musela udělat. A nešla jsem sem kvůli šumáku, jestli si něco takovýho myslíš," zavrčela nakonec, když se vydala kamsi do srdce nádraží hledat jejich spoj do Tokia.

Baru---> Probudila jsi se na střeše jednoho z vysokých domů a neměla jsiponětí, kde to jsi. Cítila jsi nějaká reiatsu, ale v zuto chvíli jsi je nemohla rozpoznat.