Karakura

Matsu-chan

"Tak dobře... když to říkáš..." odpověděla nepřesvědčeně. Vydali jste se na trolejbus. Teď už nepršelo, vlastně bylo docela pěkně a louže pomalu ale jistě vysychaly. Matsu-chan se dívala na svoje červené boty s obrázky malých berušek a nebylo jí do řeči. Nakonec ale přece jen promluvila, když jste čekali na zastávce. "Víš, Daichi-kun... mám mladší sestřičku, jmenuje se Aiko-chan... Ale před dvěma lety u ní doktoři naši... nějakou rakovinu..." Nezabíhala do detailů, nebylo jí příjemné o tom mluvit, to bylo zcela očividné.

Daichi

Došli jsme k trolejbusu. Po tom co mi řekla jsem jen sklopil oči dolů. Zmizel ze mě i poslední kousek úsměvu. Ani to hezké počasí to nemohlo změnit. Tak proto byla smutná. Tohle ji celou dobu trápí. Asi ji nejvíc ničí, že stím nemůže nic udělat. S čím ji mohu pomoci. Přemýšlej Daichi! říkal jsem si v duchu. Sice to byl nejistý krok, ale pomalu jsem ji položil ruku na rameno. Ale nic jsem neříkal. Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem trolejbus, který přijížděl na zastávku. Pojď. Už je tady trolejbus. řekl jsem ji a nahodil jsem úsměv, aby nepoznala, že mě to taky trápí.

Matsu-chan

přikývla a spolu s tebou nastoupila. Na nic ses neptal, ale ona ti asi chtěla říct něco víc, protože začala zase mluvit.
"Ohledně toho, proč chci, abys byl dnes se mnou... Sestřička je už měsíc v nemocnici a včera k nám domů volal pan doktor, že se její stav zhoršil... a měli bychom... ji jít dnes navštívit..." Hlas se jí teď povážlivě třásl a neměla daleko k pláči, spíš bylo vidět, jak těžko s ním bojuje. "A... rodiče jsou teď v Evropě kvůli práci, takže to nestihnou, ale... já bych tam s ní... chtěla být, jenže..." To už plakala. "Jenže se bojím, a proto... chci, aby tam byl ještě někdo..." V narvaném trolejbusu si snad nikdo nevšímal toho, jak se jí najednou řinou z očí slzy.

Nobu
Asi tři minuty seděl na schodech před domem jeho "žákyně".Čekal s pohledem upřeným na jednu z kaluží před domem.Ani sam nevěděl nad čím přemýšlí ale jeho pohled byl velice chladný a nepříjemný.

Daichi

Nevydal jsem ze sebe ani hlásku, jediné co jsem mohl v té situaci udělat bylo tohle. Pojď Daichi. To dáš! No tak! v duchu jsem se hecoval. I když ještě mluvila a začal plakat tak jsem ji obejmul a a přitiskl k sobě a pohladil ji po hlavě. A jen jsem zašeptal. Půjdu s tebou. Ale hlavně už nebreč. řekl jsem ji a usmíval jsem se při tom. Chtěl jsem aby se cítila lépe. Ani má stydlivost mi nebránila Matsu-chan objímat. Ona to potřebovala. A já jsem hodlal ji pomoct.

Matsu-chan

Bylo dost těžké přestat brečet, taky jí to moc nešlo, i když se snažila.
Dojeli jste na zastávku, kde jste oba ráno nastoupili, a oba se vydali k ní domů, kam si chtěla dát věci, než se vypraví do nemocnice. Bylo jasné, že se jí tam na jednu stranu nechce, ale na jednu stranu ví, že tam musí být. A také že chce vidět svou sestřičku... ale jinak, ne nemocnou na lůžku, proto byla návštěva nemocnice pro ni tak těžká.Z dálky už jste viděli mladého muže, který seděl na schodech.
"Ale ne! Dneska mám mít doučování, já úplně zapomněla!" začala Matsu-chan konečně aspoň na chvíli myslet na něco jiného. Na chvíli se zamyslela.
Když jste došli až k onomu mladíkovi, pozdravila ho.
"Dobrý den, Nobu-san," mírně se uklonila.

Daichi

Při cestě k ní domů, stále šlo poznat, že to Matsu-chan hodně trápí. Jak ji mám pomoct? Jsem v koncích. Nedokážu ji ani podpořit. topil jsem se v myšlenkách, když Matsu-chan nahlas vykřikla. Docela jsem se i lekl. Poté jsem spatřil toho chlápka. To je ten z rána! řekl jsem nahlas, ale jakoby pro sebe. Zavzpomínal jsem na rána, kdy mi chtěl půjčit peníze, ale Matsu-chan mě v táhla do trolejbusu. Dobrý den. pozdravil jsem taky ono ho mladíka a mírně jsem se uklonil.

Matsu-chan

po pozdravu chvíli zaváhala, ale nakonec se rozhodla navrhnout to, na co prve myslela.
"Ehm, Nobu-san... Já úplně zapomněla, že mám dneska doučování, omlouvám se! Ale vy přece víte, jak se to má s Aiko-chan... Chci ji jít navštívit, možná byste se ke mně a mému kamarádovi chtěl přidat?" navrhla nesměle. Ono by vlastně nebylo od věci mít s sebou dospělého, který je přítelem rodiny, jako zástupce jejích rodičů. Její rodiče jí sice řekli, aby požádala tetu, aby s ní šla... ale ona by mnohem raději měla s sebou Nobua, toho alespoň znala lépe a věřila mu víc než té podivné ženštině, které celý život říkala "teto", ale netušila, jak je s ní vlastně příbuzná, jestli vůbec.

Nobu
"Nazdar."Řekl směrem k těm dvoum hrdličkám.Neměl rád Když ho mladí lidé zdarvili "dobrý den" s obvzlášť mu vadilo když mu Matsu-han říkala "Nobu-san" věděla že ho smí oslovovat pouze Nobu."Tykej mi,nejsem žádný dědula.je mi 24."Pronesl ve chvíli Kdy k němu promluvila.Pak ji nechal doříct to co chtěla.Když se dověděl jak na tom je zvedl se a vykročil směrem k nim a pronesl."Umíš toho hodně a mně se dneska stejně moc nechce učit,tak neotálejme a vypravme se za tvou sestrou."Stále mluvil pozitivním tonem aby nabudil dobrou Atmosféru.Postavil se vedle jejího přítele."Tys jel na konec ráno na černo?"Pronesl humorným tonem.

Daichi

No, vlastně jsem nejel na černo. Tady Matsu-chan mi koupila jízdenku. řekl jsem a začervenal jsem se, koutkem oka jsem se podíval po Matsu-chan. Co bych dělal bez Matsu-chan. řekl jsem si v duchu a koukl jsem se na nebe, jak je už krásné. Ani kaluže už nebyli na chodnících. Najednou jsem si na něco vzpomněl. Matsu-chan? Ve které nemocnici je tvoje sestrička? zeptal jsem se a bylo mi to docela trapné. Protože jestli pojedeme zase trolejbusem, já nemám stále svou peněženku. řekl jsem a cítil jsem se trapně, protože má peněženka si stále hověla na mém stole v mém pokoji.

Matsu-chan

"Omlouvám se, Nobu," usmála se na svého učitele. Byla trochu nesvá z toho, když k němu měla mluvit bez zdvořilostních přípon, ale on si to tak přál, tak se nedalo nic dělat, jak bylo vidět, opravdu na tom trval. Jeho pozitivní přístup jí zvedl náladu! Navíc to pěkné počasí... tak nějak věděla, že dneska ji v nemocnici čekají dobré zprávy, určitě! Potom se podívala na Daichiho. "Neboj, Daichi-kun, je v soukromé nemocnici Ishikawa. Je to trochu dál, ale můžeme jít pěšky, ne? Ještě máme času..." pokrčila rameny. Docela se cítila na procházku na čerstvém vzduchu. Nemocnice ležela uprostřed krásného přírodního prostředí a trocha čerstvého vzduchu nikdy neuškodí. Navíc tak nějak co nejvíc chtěla oddálit okamžik, kdy uvidí, jak na tom její sestřička je... Ne že by se bála, ale co když... "Tak pojďme!"

Nobu
Vyrazil hned po slovech Matsu-chan.Chvíli šel jen tak v hloubi ticha ale po určitém čase jej to omrzelo.Nevěděl co má říct a tak začal slovy."Ták jak vám jde škola?"Věřil v to že mu oba řeknou něco jako."Jo pohoda."Pamatoval si že to říkávál taky každému kdo ho potkal a ptal se zrovna na tohle.Hold mladí lidi si nepřipouštěli to že jim to ve škole nejde.I on sám byl ještě mladý ale někdy mu to tak už ani nepřišlo.

Daichi

Dobře. odpověděl jsem Matsu-chan. Super. Aspoň se projdeme a já budu moct být déle po jejím boku. pomyslel jsem a pak se Nobu ptal na školu. Lehce jsem se pousmál. Protože škola mi nedělala problém. Byl jsem prostě bifloun a všichni mě tak i berou. Ve třídě nejsem nikterak oblíbený. Spíš teda neviditelný. Škola je v pohodě. řekl jsem nahlas a sebevědomě a trochu jsem postoupil kupředu. Opět jsem se zadíval na nebe.

Na Karakurské nádraží zrovna dorážel jeden z nejrychlejších rychlíků, které si zdejší dráhy mohly dovolit. Problém však byl, že vedle toho nejrychlejšího rychlíku někdo běžel....

Izanagi

To bude ono! Vypadá to tady jako na vesnici ve srovnání s tamtou skládkou lidí. Kam se asi ta babizna vydala, hm?

Matsu-chan

"Přesně tak, v pohodě! Teda... dneska jsme psali písemku z matiky, tak to možná už taková pohoda nebude... ale zatím jo!" odpověděla i Matsu-chan, ale neobešlo se to bez jejího obvyklého štěbetání. Vypadalo to, že už se pomalu dostává do svého normálního rozpoložení. Nebo to aspoň dobře předstírala. Za nějakou půlhodinku jste se dostali do parku, který obklopoval nemocici. Matsu-chan nevědomky zpomalila a zase vypadala ustaraně.

Izanagi -> Nebylo to tady nijak moc velké, takže jsi mohl doufat, že když se budeš dostatečně soustředit nebo dostatečně vyzvídat, kapitánku najdeš. Bohužel nešlo moc jistě říct, jestli tady bude někdo, kdo tě uvidí nebo uslyší, takže to vypadalo spíš na to soustředění, z čehož jsi asi radost neměl... No ještě jsi mohl zkusit najít stopy!

Daichi

Jakmile Matsu-chan promluvila usmál jsem se. Je to zase ona. Nebo to jen hraje? To je jedno, hlavně, že nebrečí. řekl jsem si v duchu pro sebe a zakoukal jsem se na ní. Po půlhodince jsem došli před parčík, který patřil k nemocnici. jak jsem byli u něj Matsu-chan zpomalila v její tváři jsem spatřil, že vše je zpět. Zase vypadala ustaraně a mě to taky trápilo. Pomalu jsem ji ruku položil na rameno. Chtěl jsem být její oporou a potřeboval jsem se zbavit své stydlivosti, i když to ještě dlouho potrvá. To bude dobré. Všechno bude v pohodě. řekl jsem a snažil jsem se ji podpořit. A zakoukal jsem se na nemocnici.

Izanagi

Koukl doleva, doprava, nahoru a pod sebe. Nikde nic. A co bych měl dělat teď, hm? Bylo mu jasné, že jestli šla hledat Hiroshiho... tak se asi zbláznila. Byl přece mrtvý.... alespoň by měl být, pokud Soul Society vyhrálo. Zhluboka se nadechl - jeho hrudník se zvětšil asi tak dvakrát, jako v každém anime - a pak mohutně zařval. TAIIIIIICHOOOOOOOOOOOO! Bylo jasné, že pro okolní lidi ten orkán nebyl ničím příjemný.

Nobu
Kráčel vedle nich tiše a když Daichi oslovil Matsu-chan jenom dodal."Má pravdu Matsu-chan.Vše bude v pohodě."Nechtěl začínat nějaký dlouhý rozhovor neboť nemocnice už byla skoro na dosah.Cestou parkem sledoval dění kolem a také oblouhu,která vypadala celekm pěkně odcházející mraky a svítící slunce na ní perfektně ladili.

Shounagon Sei

"Neřvi tak, hergot fagot! Vzbudíš pozornost, a to kór tady ani trochu nepotřebujem, jasný?!" ozvalo se za Izanagim. Kdoví, jak to ta babizna navlíkla, ale právě se vynořila z neznámého místa a cpala si do tajné kapsy nové zásoby šumáku, které získala neznámo kde.

Daichi, Nobu -> Došli jste do nemocnice. Na Matsu-chan bylo znát, jak je nervózní, a vám taky nebylo zrovna volno. Nemocnice prostě v člověku vzbudí takový podivný pocit, že něco není v pořádku... Matsu se nahlásila u recepce, a potom spolu s vámi vyrazila do pokoje, na který ji poslala paní za přepážkou. Přede dveřmi se na chvíli zarazila, ale potom vstoupila. Než však stačil vstoupit i Nobu, objevil se doktor.
"Pane? Jste příbuzný? Nebo rodinný přítel? Bylo mi řečeno, že rodiče slečny se nedostaví..." promluvil na něj.
Daichi vešel s Matsu-chan. Uviděli jste postel, kolem které stály všemožné přístroje monitrorující tělesné funkce a kdoví co dalšího. Na lůžku ležela holčička. Docela se Matsu-chan podobala, jen měla hnědé vlasy. Byla ale velice bledá a spala, nebo možná byla v bezvědomí. Na nose měla přilepenou hadičku, která vedla do nosu a pomáhala jí dýchat.

Izanagi

Podíval se na tu křehkou osobu takovým tím pohledem "tady jsi ty jedna!". Měl sto chutí jí vzít a pořádně jí vymáchat někde v jezeře. Nejenom že byla závislá na šumáku, ale také se neuměla ozvat. Byla skoro jako Togou za mlada. Kam půjdem? Optal se jako malý kluk vyčkávající na mamču, která přijde z nákupu.

Sei

"Zpátky za ostatníma, kam jinam? Pro co jsem přišla, už mám," odpověděla celkem úsečně a nebylo jasné, na co odkazuje, ale tak nějak jsi asi doufal, že ne na šumák, protože kdyby opustila svoje lidi uprostřed smrtelného nebezpečí kvůli šumivým tabletám, její závislost by opravdu byla větší, než kdo v Seireitei tuší.

Daichi

Vstoupili jsme do nemocnice. Na každém rohu šel cítit zápach dezinfekce. Byla to jako ruka, která vás na každém rohu fackovala. Nedivím se, že doktoři nosí roušky, v tomhle smradu by se tu nedalo pracovat. řekl jsem si pro sebe. Do nemocnice jsem moc nechodil, takže jsem na to nebyl zvyklý. Docela se mi z toho dělalo špatně, ale nějak jsem se přesto přenesl. Když jsme v nemocnici dostali k pokoji, kde ležela sestra od Matsu-chan. Hodně mě zamrazilo. Nevěděl, jak to na mě zapůsobí, ale ne jenom na mě. Sledoval jsem Matsu-chan, jak sbírá odvahu, aby vůbec otevřela dveře. Nakonec je otevřela a vstoupila dovnitř a já hned za ní. Ten pohled na její sestru mi vzal všechen úsměv z tváře. Všechna radost, jakoby odplula. Přistoupil s Matsu-chan k posteli, ale ohlédl jsem se, kde je Nobu. Kde je Nobu? zeptal jsem se potiše Matsu-chan

Matsu-chan

tě ale nejspíš neslyšela nebo prostě nechtěla odpovědět, protože ji momentálně zajímalo něco úplně jiného. Hned se nalepila na kraj postele své malé sestřičky a vzala ji za ruku.
"Aiko-chan, Aiko-chan..." řekla něžně a s nadějí hleděla na holčičku, jako by čekala, jestli otevře oči, ale neotevřela. Na Matsu-chan bylo vidět, že je na tom docela špatně, pohled na její sestru v takovém stavu pro ni byl nejspíš šok.

Izanagi

Nerozumím tomu, je to nějaké zamotané. Přeci to mělo být úplně jinak!

Spoiler:

Zdá se mi to divné. Vrchní velení Gotei 13 je rozprášeno po reálném světě a nikdo neví, jak se odsud dostat pryč. Zvítězila snad druhá strana? Možná měla zvítězit už od začátku, možná to vše byla pouze rafinovaná lest, která měla vyřadit ze hry nás překážející. Třeba již od začátku byly karty rozdány a Hiroshi je pašerák šumáku, který se za pár dávek může stát králem Soul Society. Třeba tomuhle všemu již odmítám věřit, tahle iluze odrážejícího se světla musí skončit.

Sklonil jsem hlavu, chtěl jsem pouze pozoroval jednoduché dlaždice na zemi, které nepřinášely žádné složité myšlenky, které bych musel zpracovávat. Cítil jsem se přeplněn, mé pocity pomalu vyplňoval vztek vznikající z neustálého tajemství a zrady. Bylo pouze ticho, to byla jediná jistota, s kterou jsem se hodlal právě teď smířit.

Kapitánko.... nechtěla by jste mi něco říct? Opáčil jsem tichým hlasem, který vyplnil hrobové ticho, které na nádraží momentálně panovalo. Odmítal jsem pozvednou hlavu, dokud nebudu vědět s kým mluvím.

Shounagon Sei

byla celkem překvapená tvým tónem. Vyložila si ho po svém.
"Jo. Yoshiro už se s náma nevrátí," řekla pochmurně. To bylo ale vše. Nechápala, o co jiné by mohlo Izanagimu jít, protože byla přesvědčená, že chápe, že o některé své záležitosti se s ním vrchní kapitánka nemusí dělit. Rozhodně netušila, že Izanagi větří jakési monstrózní spiknutí.