Karakura

Matsu-chan

se na Daichiho podívala zase tím pohledem, kterým prosvítal smutek, i když se stále usmívala.
"Daichi-kun," řekla v odpověď a její hlas zněl nezvykle vážně. "Chtěla bych tě poprosit, jestli bys se mnou dnes nešel domů a potom... Musím udělat něco, čeho se bojím, proto to nechci udělat sama a chci, aby se mnou někdo byl..." Hleděla na tebe dost prosebně, bylo vidět, že to, co se má stát, ať to bylo cokoli, bylo pro ni důležité a těžké.

Daichi

Tohle mě překvapilo. Co by mohla potřebovat? Jde vidět, že je to pro ní důležité. Tohle nesmím odmítnout. Jinak bych musel doma vidět otce a to opravdu nechci. řekl jsem si pro sebe. Dobře. Půjdu s tebou. řekl jsem trochu rozklepaným hlasem, protože jsem byl překvapený, ale pak jsem se usmál na ni. Úsměv léčí a léčí i srdce. Musím ji trochu aspoň rozveselit. zamyslel jsem se při úsměvu. Zakoukal jsem se jí do očí. Ale pak jsem sebou jakoby trhl a celý jsem zrudl.

Matsu-chan

se taky usmála.
"Děkuji, Daichi-kun, hodně to pro mě znamená," uklonila hlavu na znamení díků a vděčnosti. Potom si rychle posbírala věci a čekala, až budeš taky připravený se přesunout na dvouhodinový tělocvik, který následoval ještě před obědem.

(snažím se dát možnost Nobuovi, aby se nějak časově vyrovnal s vámi, tak uvidíme :-D)

Nobu Katsuhiko
Poslechne si monolog oné dámy a poté odpověděl na její otázku."Dal bych si půl litru ananasového džusu a k tomu dvě koblihy."Nechtěl pokračovat dál s ějakými extra objednávkami protože i když se ona osoba snažila chovat mile šla na ní vidět zuřivost.Na závěr se pousmál a čekal na svou objednávku.
(Miss omlouvám se,tento týden byl náročný jak na učení tak na samotné testy atd... uvidím jak to bude tento )

Daichi

Usmál jsem se po tom co promluvila. Jooo!! Jsem pro ní důležitý! řekl jsem si v duchu pro sebe. Zamyšleně jsem koukal bůhví kam. Ale jakmile si Matsu-chan sebrala věci, tak jsem se vzpamatoval. Posbíral jsem si svoje saky paky a kývl jsem na Matsu-chan že můžeme jít. Pojďme. řekl jsem ji a usmál jsem se.

Nobu -> Žena se na tebe celkem divně podívala. Bylo jasné, že to není to, co si tu lidé obyčejně objednávají.
"Dobře, hned to bude," zamumlala a odběhla zase dozadu. Tam se chvíli ozývalo štrachání, a potom ti přinesla půllitr moštu a dva loupáky.

Daichi -> Před tělocvikem jste se museli rozdělit, kdyby už jen kvůli převlékání. V chlapecké šatně jsi byl celkem středem pozornosti. Nikdo si nemohl nevšimnout, že dneska nějak dobře vycházíš s oblíbenkyní třídy, Matsu-chan. Pár kluků se tě dokonce začalo vyptávat, co to má znamenat... někteří ne zrovna přátelským tónem.

Nobu Katsuhiko
Podívá se na ženu pohledem který má vyjadřovat slova."Vy jste mi snad špatně rozuměla."Hned potom si ale uvědomí že tato žena to asi nemá moc lehké a tak příjme to co mu dá.Položí ji peníze na stůl s celkem velkým dýškem a dá se do pití a do loupáku.Z brašny kterou nsl sebou vytáhne notebook a bez problému se připojí k internetu.Na kterém začne vyhledávat různé novinky z oboru astrofyziky ale i z jiných oborů.

Daichi

Na tohle jsem vůbec nebyl zvyklí. Tolik lidí zase kolem mne. A vše bylo kvůli Matsu-chan. No víte... My jsme jen dobří kamarádi a... potřebovala pomoct s matikou. Tak jsem ji pomohl. řekl jsem jim ustrašeným tónem. Někteří měli fakt pohled na zabití. Připadal jsem si už rozkrájený na proužky. Rychle jsem dokráčel ke svému místu v koutě. Ale byl jsem pronásledován spolužáky. Teď by se mi hodilo, abych byl neviditelný, aby si mě nikdo nevšímal. řekl jsem si v duchu. Začal jsem se oblékat, ale pod dozorem mích spolužáků. Byl jsem čím dál tím víc nervóznější. Byl jsem sice strašpytel, ale udržoval jsem si kondičku, protože jsem posiloval a hodně běhal. Dooblékal jsem se chtěl jsem jít už do tělocvičny, ale stále na mě ti kluci zírali. Nechte mne už být! křikl jsem po nich a utekl jsem směrem k tělocvičně. Nikdo, není tu nikdo kdo by se mne zastal! řekl jsem si v duchu pro sebe. A stále jsem běžel k tělocvičně.

Nobu -> Žena při pohledu na dýško o poznání pookřála. Příjemně překvapeně se na tebe usmála a poděkovala ti.
"Kdybyste ještě něco potřeboval, zavolejte," řekla potom o hodně milejším tónem, než prve, a odešla zase kamsi dozadu, snad do kuchyně nebo do skladu. Na internetu jsi zjistil, že vaši vědci opět vynalezli lepšího robota humanoidních tvarů, že lidé dýchající ve městě oxid uhličitý jsou prý klidnější než ostatní, že Rusové zlomili hůl nad svou sondou, která měla letět k Fobosu a že se nějací šílenci stále pokoušejí uskutečnit studenou fúzi a tím revoluci v energetice. A ještě spoustu dalšího... Pro tyto a další informace neváhejte navštívit osel.cz! Ale to sem asi nepatří... :-D

Daichi -> Od kluků jsi nakonec sklidil jen smích. Uvědomili si, jak je absurdní, že zrovna ty bys měl něco společného s Matsu-chan! Určitě tě jen využila kvůli té matice, samozřejmě. Ale rozhodli se, že při tělocviku ti dají pěkně do těla. Samozřejmě to nebyli všichni kluci ve třídě, jen taková ta typická skupinka pěti nebo šesti blbečků, kteří si na někoho zasedli. Ostatním to bylo celkem jedno. O tělocviku jste nešli kvůli počasí ven, takže vám učitel naplánoval basketbal. Samozřejmě ta skupina hulvátů byla společně v jednom družstvu, a faulů se při hře nebáli.

Daichi

To počasí nás donutilo zůstat vevnitř. To znamenalo, že se nevyhnu těm klukům. Ale zase na druhou stranu se hrál basketbal. Jo, aspoň nějaký sport co mě baví. řekl jsem si pro sebe a ruku jsem sevřel v pěst. Basketbal jsem rád hrával. Rád jsem si házel na koš a vůbec nejsem v tom špatný. Taky jsem trochu doufal, že se blýsknu před Matsu-chan. Možná mě Matsu-chan uvidí, jak hraju. zamyslel jsem se, když se zrovna vybírali hráči do týmů. Ti kluci co mě v šatně otravovali byli spolu. Potom se dívali přímo na mě. Sakra, tohle bude problém. Musím se jim zkusit vyhýbat. Ale to půjde těžko. řekl jsem si pro sebe. Začala hra a ti kluci hráli tvrdě. Ale šlo poznat, že do mě jdou nejvíc. V době hry, když jsem dostal balón vystartovali po mě dva. Rychle jsem balón odehrál pryč, ale ti dva po mě šli stále. Dostali mě do tzv. kleští a dostali mě na zem. Ale odnesla to moje noha. Aaaaaaa!! vykřikl jsem bolestí a chytal jsem se za kotník. Nemohl jsem se ani postavit. Divné, že ani učitel s tím nic neudělal. Sakra, můj kotník. Tohle je nesnesitelné. A tak skvělý jsem měl dnes den. řekl jsem si pro sebe a dál jsem se svíjel v bolestech.

Nobu
"Jak to myslela?Pokud budete něco potřebovat." Řekl si tiše pod nosem.Po tom co se dozvěděl spoustu zajímavostí tedy spíše informací o těchto věcech ho informoval přítel z Nasa a taky přítel který tyto články píše už den předem.Když ona paní zacházela do kuchyně nebo někam do neznáma oslovil jí "Co bych měl potřebovat?" a čekal na její odpověď při balení notebooku do brašny.

Daichi -> Bohužel dívky byly v jiné tělocvičně, takže Matsu-chan nic neviděla.
Když jsi vykřikl, učitel naštvaně zapískal. Seřval onu partu kluků, které to ale bylo celkem jedno a byla spokojena se svým dílem. Potom poslal jednoho spolužáka, aby tě odvedl na ošetřovnu. Byl to Kozuka-san, brýlatý a ve sportu nevynikající student, který právě proto seděl celou dobu na střídačce, kde si tajně četl. Co se týkalo vědomostí, byl naopak jeden z nejlepších. Prostě takový typický geek. Rozhodně nepatřil k žádným chuligánům, kteří by si na tebe vyskakovali, takže jsi byl v bezpečí.
"Tak pojď," řekl svým typickým flegmatickým tónem a pomohl ti se postavit, přičemž tě podepřel, abys mohl aspoň trochu chodit. Pamatoval sis hned několik incidentů, kdy na ošetřovnu kvůli něčemu podobného mířil on, takže byl asi ta správná osoba.

Nobu -> Zdálo se, že ta žena si pořád nemohla ujasnit, co si o tobě vlastně myslí, jako by nevěděla, kam tě zařadit. Koukala na tebe chvílemi takovým podivným, spikleneckým pohledem, ale místy zase spíše pochybovačným a zkoumavým. Teď vystřídala oba tyto pohledy v rychlém sledu.
"No... něco! Jsme tu přece proto, abychom vám vyhověli!" odpověděla trochu tázavým tónem, jako by čekala, jestli na to něco řekneš nebo jak odpovíš, zda vůbec.

Daichi

Podepřel mě jeden spolužák. Byl to Kozuka-san. Moc dobře jsem ho neznal, jelikož byl něco podobného jako já. Po nějaké době cestou na ošetřovnu, jsem se na něj otočil. Děkuji ti. řekl jsem mu a snažil jsme se usmát i přes tu všechnu bolest. Nechápu co jsem jim udělal, že po mě tak šli. řekl jsem nahlas jen tak pro sebe. To je nesnesitelná bolest. Musím to dnes vydržet. Slíbil jsem Matsu-chan, že ji doprovodím domů. Když to tak vezmu mohla by se i o mě starat. zamyslel jsem se a docela chvilku jsem by mimo. Ty představy, že se o mne Matsu-chan stará se mi líbili. Ale ne, co to povídám. Já tam budu od toho abych Matsu-chan pomohl. Jen musím přežít tu bolest. řekl jsem si v duchu, když jsme konečně dorazili na ošetřovnu.

Kozuka

"Ale, to se nic neděje, Daichi. Oni nepotřebujou důvod... asi je prostě baví ostatním ubližovat. Měli bychom je litovat... s tak malými mozečky to v životě asi daleko nedotáhnou... teda aspoň to si říkám." Vypadal, že už je v tomhle celkem stoik. Duch přece měl převládat nad hmotou! Ale asi si až moc dobře uvědomoval, že v dnešním světě tomu často tak není a že se snadno může stát, že jeden z těch blbečků bude v budoucnu jeho šéf. "Ale koukej na to z tý lepší strany! Můžeš jít za Yozorou-san!" Teď se jeho výraz zcela změnil. Zasněně se usmíval a na tvářích se mu objevily ruměnce.

Daichi

Zatvářil jsem se překvapeně. Tady je někdo zamilovaný! řekl jsem si pro sebe a do široka jsem se usmál. Tobě se líbí, že ano? zeptal jsem se ho s úsměvem do široka. Skoro jsem úplně zapomněl na ten bolavý kotník. Ale, když jsem si na tu nohu zase vzpomněl, tak mě zase rozbolela. No radši už tam vejdeme. Otevřel jsem dveře do ošetřovny mou volnou rukou. Protože Kozuka měl plno práce mě podepírat. Dobrý den. řekl jsem nahlas a s Kozukou jsme vstoupili dovnitř.

Daichi

Nedivil bych se, kdyby mi upadla pusa. Doslova jsem slintal. Ani ta noha mě už nebolela. Div, že mi nezačala téct krev z nosu. Nádhera, nádhera! Ta dokonalost. Počkat, musím se soustředit. takhle to nepůjde. Já miluji Matsu-chan. Neměl bych se nechat tak lehce rozptýlit. Ale nejde to. zamyslel jsem se při pohledu na Yozoru-san. A ještě mě dostala, jak na nás promluvila. No... Ano! Mám něco s kotníkem. řekl jsem ji a ukázal jsem na nohu. Matsu-chan. Matsu-chan. Matsu-chan! opakoval jsem si v hlavě dokola, abych odolal sestřičce. Ale ten výstřih. Pořád mě sestřička rozptylovala. Tak jsem trochu víc nafilmoval bolest toho kotníku. To mě aspoň donutilo zavřít oči.

Yozora-san

"Hmm, notak se na to bebíčko podíváme!" zašvitořila, poplácala tě po hlavě a ukázala ti, aby sis sedl na lehátko, které bylo za další z těch nemocničních placht. Sama odcvakala podpatkama kousek od vás, k umyvadlu, aby vzala gumové rukavice. Asi předpis... U toho si broukala nějakou veselou melodii. Kozuka za ní celou dobu zbožně hleděl.

Nobu
Ptal se té paní proto že mu přišlo že mu nabízí kdo ví jaké služby.Znělo to dost neslušně a vzhledem k jejímu zjevu dvojnásobně.Zvedl se sbalil si notebook a vydal se směrem ke dveřím"Pokud něco budu potřebovat určitě se vám ozvu."Pronesl za chůze a hned v zápětí zmizel za zavřenými dveřmi podniku.Vypadalo to že déšť už ustal a tak se pomalím krokem vracel zpátky domů.Cestou si všímal jak se město po dešti opětovně probouzí k životu ale hlavně uvažoval nad tím v kolik se má dostavit k jeho žákyni.Věděl že má na notebooku nastaveno upozornění o hodinu dříve a tak jenom čekal kdy se mu připomene.

Daichi

Nedivil jsem se, že Kozuka je do ní blázen. Kdo by nebyl. Ale musím to vydržet. Musím, přece doprovodit Matsu-chan. Ale to nejde, když na mě ze všech stran kouká ten její dekolt. řekl jsem si pro sebe a ruku jsem zatínal v pěst a zavřel jsem oči. Vypadal jsem docela legračně.

Daichi -> Naštěstí (nebo bohužel?) ses tam nezdržel moc dlouho. Ukázalo se, že máš výron. Yozora-san ti velmi smyslně omotala nohu obinadlem, ale vypadalo to, že má ještě něco na práci, takže vás hned po tom vyprovodila s úsměvem ven. Byl jsi z ní trochu paf, takže následující hodiny, ve kterých vaše třída byla rozdělena, takže jsi Matsu-chan opět neviděl, jsi moc nevnímal. Ani jsi nevěděl jak, byl konec vyučování!

Nobu -> Pár hodin ses jen tak poflakoval a přemýšlel nad životem, až ti zapípal tvůj budíček, že se máš za hodinu dostavit ke své žačce na doučování!

Nobu
Procházel různými místy ale nějak je nevnímal.V dnešní den si intenzivněji než kdy předtím vybavoval onou noc.Stále si jí přehrával v hlavě jako film.Takto se poflakoval pár hodin až ho z jeho tranzu probudil zvláštní zvuk.Byl to budíček který ho upozorňoval na to že za půl hodiny se má dostavit ke své žačce.Od místa kde bydlela byl zhruba patnáct minut a tak tedy zvolil pomalé tempo a šel k jejímu domu.

Daichi

Zbytek školy jsem odkulhal. Docela to rychle uteklo. Teď bych měl počkat na Matsu-chan. Ale než dokulhám ven bude spíš ona čekat na mě. říkal jsem si pro sebe a šel jsem po schodech ve škole. Došel jsem k šatnám, kde jsem se přezul, ale tu bolavou nohu jsem nemohl obout, tak jsem ji jenom navlékl na špičku nohy. Vyšel jsem ven ze školy a rozhlížel se jestli někde nevidím Matsu-chan.

Matsu-chan

Kupodivu vyšla ze školy až po tobě. Už od pohledu bylo jasné, že je v nějakém stresu. Neusmívala se a vypadala ustaraně, nemluvě o tom, že byla neobvykle bledá. Když se k tobě přiblížila, všimla si tvé nohy.
"Co se ti stalo, Daichi-kun?" popoběhla k tobě ustaraně a sledovala, že ani nemůžeš obout botu.

Daichi

Ohlédl jsem se, když Matsu-chan na mě zavolala. To nic není. odpověděl jsem se zaťatými zuby, protože ta bolest byla nesnesitelná. Ale koukl jsem na Matsu-chan a byla celá smutná a už to ani neskrývala. Já budu v pohodě, ale co je tobě? řekl jsem ji. Snažil jsem se nedávat najevo tu bolest, ale šlo to těžce. Víš co půjdeme. A řekneš mi po cestě co se stalo? Dobře? řekl jsem ji a usmál jsem se, abych ji taky aspoň trochu donutil se usmát.