Karakura

Jiten

se otočil s překvapeným výrazem a zmrzlinou před obličejem. Když uviděl Yoshira, pousmál se.
"Ah. Jestlipak to není kapitán s dírou v srdci. Jaká byla dovolená ve světě lidí, Ruyichi-san?" řekl, jako by se nic nedělo a zřejmě ho vůbec nezajímalo, že to teď vypadá, jako by mluvil sám k sobě. Začal lízat zmrzlinu a šel si sednout na lavičku.

Yoshiro vykulil oči, až mu skoro vypadly ven. Co to jako sakra mělo znamenat? Co si o sobě ten prachsprostej hollow vůbec myslel? Proč se choval tak přátelsky? S dírou v srdci? Co to mlel?!
Yoshiro ani nestihl odpovědět a Jiten už si šel sednout na lavičku opodál. Kapitán za ním okamžitě vyrazil. Byl samozřejmě ostražitý, a kdyby se hollow o něco pokusil, okamžitě by se s ním pustil do boje. V okolí bylo ale dost lidí a snad byl Jiten dost slušný na to, aby nečeřil vody.
Z Yoshirova postavení šlo ale poznat, že si nechce jen tak povídat o tom, jak se má.
Jitenova přítomnost mu dost pomohla k tomu, aby si začal všechno dávat dohromady.
"Čirou náhodou jsi v poslední době nezabil nějaké ty shinigami, co?" zeptal se.

Ken
(Proč nemůže vzrušující dobrodružství začít nalezením obří hromady lízátek?) Kráčel si to rychlou chůzí a zastávku již měl téměř na dohled, tudíž nebyl důvod spěchat. Tedy alespoň ne do doby kdy autobus projel přímo kolem něj. Utíkat se mu fakt nechtělo. "Zašlá sláva Reimei se hold obnoví o půl hodiny později."Řekl si v duchu a doufal že už nenastane další nepříjemná komplikace. Mířil tedy ke svému cíli pomalou chůzi, kterou zvolil po tom co ho zradila městská doprava. Všiml si havrana, který nad ním poletoval. "Taky máš tak na hovno den?" Chtěl ještě dodat oslovení, ale Kamilovi muselo být zcela jasné že mluví na něj. A pokud ne tak to byl pták k ničemu.

Jiten

pozvedl obočí.
"Ale kdepak. Proč bych to dělal?" řekl, jako by to byla přece samozřejmost. V tu chvíli už také přicházel Genma, který ale zůstal stát opodál a nevěřil vlastním očím, že vidí humanoidního hollowa, který má gigai a Ruyichi si s ním povídá. To bylo moc na jeden den.


Ken -> Trvalo ti to tedy drahnou chvíli, ale nakonec jsi ke škole přece jen dorazil. S trochou štěstí tam i někdo ještě bude, i když už bylo celkem pozdě, tedy na školní docházku. Nějaké nižší třída právě odcházela domů a ty jsi spatřil nějakého tlustého chlapečka, který si vyndával z batohu hrst lízátek a usmíval se, protože se na ně těšil.

Kaneyama Sayuri

Odtáhla se v rychlosti zase o něco dál, když se osoba ležící na zemi začala zvedat. Najednou jí přelétla hlavou myšlenka, že to dost možná nebyl nejlepší nápad. Její starostlivost však byla silnější. A právě, co když ta osoba byla raněná? Už jen tím pádem? Raději se ani nechtěla pozastavovat nad tím, jak se do tohoto prostoru dostala ona, i když by to vysvětlovalo mnohé bolesti.
„Jsi... jsi v po-pořádku? N-nej-si zraněná?“ vykoktala roztřeseným hlasem. U ruce se jí lehce klepaly. Možná proto, že stále nevěděla, co se může ve vteřině přihodit. Podle hlasu ale stihla postřehnout, že mluví s dívkou. Možná ještě trochu dezorientovanou dívkou, avšak to byla Sayuri neustále, takže té to přišlo zcela neunikátní.

Ken

Konečně došel ke svému cíli. Škola svatého Arinokiho.(Nevím jestli se to psalo takto) Z názvu jej dočista zamrazilo. Údajně to měl být vzdělávací ústav, ale název měl hrozný. Chtěl si to namířit někam dovnitř, když v tom uviděl onoho kluka s hrstí lízátek. Zamířil si to tedy k němu. "Jen ať to není on, jen ať to není on." Přišel blíž, z hluboka se nadechl a ... "Baf hajzle. Snad ti budou chutnat." A ať už Kena viděl nebo nějakým zázrakem slyšel, nebo ne, Ken byl nadšen z toho jak mu to natřel. Ale nebyl čas dělat podobné hovadiny. Pořádně se začal soustředit na okolní reiatsu, jestli neucítí nějakou zvláštnost ba dokonce to, které by se podobalo tomu, které patřilo Hiroshimu. Ono reiatsu si velice dobře pamatoval

Najskôr sa odpovede nedočkala, namiesto toho sa tá osoba presunula o kus ďalej od nej. Prekvapene zamrkala a snažila sa nejako zaostriť, ale viac to nešlo. Mohla vidieť len obrysy a menší lesk očí. Avšak, prekvapila ju tá otázka. Hovorila s holkou, asi s vystrašenou holkou, keďže sa jej triasol hlas. Nečakala však, že sa jej bude pýtať či je zranená. Nepamätá si niekoho s takým hlasom, takže sa určite nepoznali. Možno to bola len pretvárka nepriateľa, to tiež nemohla vylúčiť.
"Em.. myslím, že nie." povedala a pozrela sa na seba. Márna snaha, ani na seba poriadne nevidela, ale necítila nejakú silnú bolesť. Boleli ju ruky od pút. Začala tými rukami lomcovať a všelijako hýbať do strán. Chcela si ich uvoľniť, aj keď si tým značne doškriabala ruky. Cítila ako ju to páli na rukách, asi si dooškierala kožu na miestach, kde bola spútaná. Aj keď ani to ju nezastavilo.
"Predpokladám.. že aj ty si spútaná však?" opýtala sa. Jej hlas bol celkom chladný, ale neznel nejako zvlášť nebezpečne. Teda ako pre koho.

Kaneyama Sayuri

Měla radost. Byl ráda za zdraví ostatních, třebaže tuto emoci nyní zastiňovalo nesčetné množství dalších pocitů vyvolaných tímhle stísněným, temným a vlhkým prostorem, o který se teď mimo jiné dělila s další osobou, o níž věděla zatím jen to, že je schopná boje.
Na dívčinu otázku souhlasně pokývala hlavou. Za okamžik jí došlo, že to bylo naprosto zbytečné, jelikož to bylo ztěží okem viditelné. "A-a-ano..." špitla proto v zápětí svým tichým hláskem a snažila se prohlédnout si své svázané ruce.
"Možná by na to pomohlo nějaké kido," pronesla nahlas svou myšlenku, aniž by si to vůbec uvědomila. Nestávalo se jí to totiž moc často a tak by jí už vůbec nenapadlo, že by nahlas zapřemýšlela i v něčí společnosti. Možná bylo jen dobře, že to nevěděla.

Ken -> Kluk se rozhlédl kolem sebe a zrychlil krok, takže tě možná trochu cítil. Ve škole možná bylo pár dětí, které měly nějaké duševní schopnosti, ale nic zásadního, rozhodně nic podobného Hiroshimu. Možná to bude těžkší, než jsi čekal. Možná sis měl zjistit trochu víc informací... pokud tedy nějaké byly... Vždycky tu byla možnost prohledat místo, kde bydlel Shinichi, jestli tam náhodou neměl nějaké informace on.

Yoshiro zavřel oči a vzdychl. "Samozřejmě, proč bys to dělal," zakroutil hlavou, a pak se otočil směrem ke Genmovi, který se k němu blížil. Když doktora uviděl, došlo mu, že tento den mu bude připomínán ještě hodně dlouho. Co komu udělal? Proč musel jít na tuhle pitomou misi?!
Znovu se obrátil ke svému hollow známému. "Dnešek je plnej nečekaných setkání," zamumlal. Potom se začal rozhlížet, jestli někde uvidí i toho jeho pitomýho papoucha.
"Co tady chceš?" zeptal se ještě Jitena.

Ken

Žádné reiatsu, které cítil nebylo ani jen trochu podobné tomu Hiroshimu. Tady to nemělo cenu, Shinichi možná na něco přišel, předtím než se nechal zabít, tudíž by se opravdu mohlo něco nalézat u něj doma. Ken si představil zeď na niž visí několik skalpelů, nožů, motorovka a jiné hračičky, kterými Shinichi mučil své oběti. Ne že by mu Shinichi chyběl, ale vždy ho zajímalo, kde ty své věci vlastně prováděl. Ano jednou nalezl mrtvolu ve vaně (ve svojí vaně), ale to se nebylo určitě to místo kde vykonával veškeré hnusárny, pardon umělecká díla. Ken se tedy vydal k místu, kde jeho mrtví přítel bydlel.

Jiten

naklonil hlavu a pozvedl kornout.
"Zmrzlinu, samozřejmě," odpověděl na Yoshirovu otázku. Obrátil oči ke Genmovi a začal si ho prohlížet. Ten, když viděl, že o něj ten cizinec jeví zájem, přispěchal blíž. "Co to je za chlapa, Ruyichi?" zeptal se na půl úst, když se nenápadně naklonil k Yoshirovi.
"Ach, šarmantní," pronesl Jiten s nádechem ironie. "Inu, vrána k vráně sedá. Nepředstavíte nás, kapitáne?" pokynul Yoshirovi velkoryse zmrzlinou.

Z jedné strany Genma, z druhé strany Jiten. Yoshiro zakroutil hlavou a naštvaně svraštil čelo. Bylo toho na něj teď trochu moc. Z jedné strany hollow, který zabil několik členů Gotei 13, tvářící se jako andílek, který nemá nejmenší tušení, proč se na něj bělovlasý kapitán zlobí a u toho olizuje zmrzlinu a z té druhé rádoby cool doktor/diktátor, jehož jediným smyslem bytí je mučení Yoshira, oblékání ho do těsných latexových oblečků a svazování.
"Víte co, myslím, že vy dva si budete skvěle rozumět!" řekl najednou, chytil Genmu za ramena a silou ho přitlačil k lavičce tak, že ho posadil k Jitenovi. "Jitene, Genma, Genmo, Jiten." Pak se otočil, odběhl o kousek dál a dusil v sobě naštvaný výkřik. Když se po pár sekundách uklidnil, vrátil se ke dvojici a odkašlal si.
"Ok. Takže. Jitene, proč nejsi v Hueco Mundo? Víš, že bych tě měl zabít? Je to totiž moje práce. Už mě ale nebaví, jak se vždycky znova oživíš, takže to prostě dělat nebudu, pokud odejdeš po dobrým!"

Ken -> Když jsi přišel k Shinichiho domu, dveře byly zamčené... což nebylo zas tak překvapivé.

Yoshiro -> Jiten se celkem nezaujatě díval, jak zuříš.
"V Huecu Mundu je nuda. Navíc jsem chtěl vědět víc o tom, jak žijí lidé! Tady v jejich světě se děje mnohem víc zajímavých věcí!" odpověděl na tvou první otázku, tu druhou přešel mlčky, jen se zvedl z lavičky a podíval se na tebe a potom i na Genmu, který samozřejmě taky nezůstal sedět, kdyby už jen proto, že tys ho k tomu nutil. "Dobrá, pokud na tom trváte... sice jsem tu byl první, takže byste to měl být vy, kdo odchází, ale ukážu dobrou vůli a půjdu si vylízat svou zmrzlinu někam jinam," pokývl hrdě hlavou a začal se šinout jako labutí princ někam od vás.

Dívala sa na ňu. Teda, aspoň na jej obrys, keďže viac nevidela. Bola stále opatrná, opatrná bola pri každom a to nemusí byť na misii. Povzdychla si, keď zistila, že aj ona je spútaná. Nevedela aký je to materiál. Mala si to zistiť skôr než si dooškierala ruky. Teraz ju tie putá režú do rán a páli ju to. Cíti ako jej po ruke steká jemný pramienok ruky.
"Neviem, v tej tme by som ťa mohla trafiť do rúk a nie do pút." povedala zamyslene a prezrela si ju. Okrem obrysu jej hlavy a ramien, nevidela vôbec nič.
Vadilo jej to, ale nezjapala tam od bolesti. Práveže tomu nevenovala veľkú pozornosť a premýšľala ako z toho von. Teraz ju tak napadlo, keďže sa majú dostať spoločne von, mali by si aspoň povedať mená. Pretože je blbé štekať na seba ´Hej, ty-ktorej-meno-nepoznám-pretože-som-sa-zabudla-spýtať, za tebou!´. To by ju do tej doby zabili.
"Môžem vedieť tvoje meno?" opýtala sa jej a pozrela sa do strany. Nerada hovorila viac ako je to nutné a tentokrát viedla s touto osobu asi najdlhší rozhovor. Väčšinou sa taktiež nepýta na meno, ale tento prípad vyžaduje aj takéto menšie zmeny.

Ken

Došel pomalu ke dveřím kde bydlel jeho přítel a opatrně zaklepal. Po čase mu došlo že Shinichi je mrtví a tak se pokusil dveře otevřít, Shinichi si občas nechával odemčené, avšak ke Kenovu štěstí tomu zrovna dnes tak nebylo. Šel se tedy podívat po nejbližším východu, který vedl na požární schodiště, aby se do Shinichiho bytu mohl dostat oknem.

Ken -> Požární schodiště tenhle dům neměl, zato měl hromosvod a to bylo taky dobré! tedy ne tak dobré jako schodiště... ale pro shinigamiho... který nejspíš dokázal chodit vzduchem po stlačeném reiatsu... a pravděpodobně i procházet stěnou, pokud by chtěl... :-D to byla taky hračka.

(No jo já hlupák. Buď za to můžou ty bacily ve mě, anebo fakt nepřemýšlím)
Ken

Dům opravdu schodiště neměl, ale to si Ken uvědomil chvíli po tom co se otočil a chtěl odejít od dveří. "Moment vždyť já..." ... "Jsem magor?" Popovídal si chvíli sám se sebou a rozhodl se to vzít tou nejjednodušší cestou, přímo skrze dveře.

Kaneyama Sayuri

Vystrašeně vykulila oči, což nešlo ale moc dobře vidět. Jí a střílet do rukou? Moment, jí a střílket do pout? Vůbec do sebe nechtěla nechat střílet. Myslela, že by to šlo jinak. Doufala, že by se svým kidem sama vysvobodila. To druhá holka, samozřejmě, protože Sayuri a likvidační kido nebyli zrovna velcí kamarádi. Další šok přišel, když se ta holka zmínila o jménu. Nojo, v tom všem zmatku se totiž naprosto zapomněla představit.
,,Mo-moje jméno," zopakovala, ale pak polkla, aby mluvila trochu srozumitelněji. ,,Kaneyama Sayuri," špitla tichounce, jako by mluvila do polštáře a ten její hlas naprosto tlumil. ,,J-já... nevíš... proč myslíš... myslíš... proč jsem tady?" vykoktala ze sebe po chvíli. Nechtěla totiž poslouchat to děsivé, hrůzostrašné ticho, které se tu rozlehlo pokaždé, když obě mlčely.

Yoshiro se vítězoslavně usmál a poposkočil si na špičkách. Popravdě, nečekal, že by Jiten odešel po dobrém, takže to v něm vyvolalo velmi silný pocit překvapivého zadostiučinění.
Chvíli Jitena sledoval, jak odchází a líže u toho svoji zmrzlinu, než mu došlo, že ve skutečnosti vlastně nikam nejde. Tedy, v rámci duševních světů.
"JITENE!!" zakřičel Yoshiro a rozběhl se za ním tak rychle, až mu z toho málem sletěl kabát. "Myslel jsem do Hueca Munda a ty to moc dobře víš, tak se nedělej!" pokračoval ve svém hlasitém projevu nespokojenosti s Jitenovou aktuální činností.

Ken -> Když ses dostal do bytu svého kolegy, byl tam podezřelý smrad. Zřejmě tam měl něco na jídlo, co zapomněl dát do ledničky, taková nějaká plísňovitá vůně to bylo. Vlevo byla kuchyně, napravo obývák, ložnici jsi ze svého místa v předsíni neviděl.

Yoshiro -> Jiten se na tebe otočil a tvářil se velice nechápavě.
"Ale proč bych to dělal? Já chci být tady! Dokonce tu mám i byt a taky práci, abyste věděl, kapitáne. Jsem velice uvědomělý občan," usmál se s jedním koutkem podezřele pozvednutým a v očích mu přeskočila nenápadná jiskra.

"Nemám náladu na žerty, Jitene!" řekl Yoshiro podrážděně a svým výrazem to ještě zesílil. "A kde jsi vlastně sehnal to tělo, co máš na sobě?" zeptal se a rozhodil rukama. Sám měl kdysi problém sehnat gigai a to ani nebyl hollow s výrazem Hannibala Lectera.
"Podívej se, to, že ti dávám šanci odejít do Hueco Mundo po dobrým, je něco, co bys měl chytit a nepustit. V Seireitei jsi vrah, který zabil dvě kapitánky. Jedna z nich mi byla velmi blízka. Ale myslím, že to už jsem ti někdy říkal, ne? Jednoduše, mám všechny důvody k tomu, abych tě na místě zabil," řekl Yoshiro nevrle. "Ale sám si uvědomuju, že zabíjet někoho se zmrzlinou je proti všem mým morálním zásadám. Bělovlas se poškrábal ve vlasech a zamyšleně se podíval na zem.
"Máme tři možnosti. Odejdeš. Zabiju tě. Nebo mě přesvědčíš o tom, že jsi neškodnej a dáš mi nějaký informace o tom, co se tady vlastně děje. Vyber si."

Jiten

se podíval dolů, na svůj prvotřídní gigai. Pokrčil rameny.
"Abych řekl pravdu, sehnal jsem ho kousek odtud," odpověděl na Yoshirovu otázku ohledně toho, kde sehnal své tělo. "Pěkné, že?" usmál se trochu samolibě a olízl zmrzlinu. Potom se kapitán rozhovořil o vraždách a takových nepodstatných věcech. "Ah... ano. Neomluvil jsem se už? Tak jako tak, za to se omlouvám. Byla to politování hodná nehoda... tehdy jsem ještě nevěděl, kdo vlastně jsem. Můžete tomu říkat omyl mládí..." Když mu Yoshiro dal vybrat, co bude dělat, nejdřív se mračil, ale při poslední možnosti zase pozvedl jeden koutek úst.
"Ale jistě, Ruyichi-taichou, já nemám důvod zadržovat jakékoli informace a navíc, konverzace se starým známým je příjemná po té době mezi živými... co vás zajímá?" sedl si zpět na lavičku. Nemálo lidí se na něj velice divně koukalo, proč si povídá sám se sebou.

Ta holka jej prišla divná. Zdalo sa, že je buď veľmi hanblivá alebo sa naozaj bojí. Nevedela presne kto je to. Keby bola obyčajný človek, tak by ju nemohla vidieť. Možno to bola ďalšia shinigami, ktorá bola v nesprávny čas na nesprávnom mieste ako aj ona sama.
"Ja som Ib. Ty si.. tiež shinigami?" opýtala sa jej rovno, aby mala istotu s kým tu zdiela túto nepríjemnú situáciu. Dúfala, že aspoň ona bude vedieť, prečo tu sú. Otvorila ústa s tým, že sa jej to chce opýtať, ale začala hovoriť skôr ako ona. Akoby jej čítala myšlienky. Pozrela sa okolo seba v snahe, že aspoň niečo uvidí, ale pritom ako si zvykla na tmu videla len chabé obrysy tej holky.
"To naozaj neviem. Po svojom príchode do Karakuri si už nič nepamätám." povedala jej s kľudom. Nebála sa toľko, predsa len, z každej situácie sa dá nejako dostať. Ale aj tak, tma jej pripomínala ten divný sen. Už čakala až sa objavia krvavé názvy na stene so slovom "Deep" Dokonca aj to si priala, aby vedela, že je to sen. Povzdychla si v duchu. Tie zviazané ruky mala za chrbtom. Skúsila si ich teda prestrčiť nejako pod zadok a potom cez nohy. Rukami sa snažila zistiť, čo to vlastne má za putá. Ak to bolo len obyčajné lano, tak by to šlo lepšie, ale ak to bolo niečo pevnejšie, tak by to bol problém.

Ken


U Shinichiho to smrdělo opravdu hrozně, Bylo to horší než lízátko z příchutí ucpané stoky. Při vzpomínce na tu chuť ho zamrazilo. Nebyl čas na to přemýšlet nad tím zápachem. Shinichi tady mohl míst něco důležitého co by se mu mohlo hodit. Začal tedy hledat v obýváku. Prošel postupně zásuvku po zásuvce, papír po papíru...