Karakura

Zekke

To divné koukání. Raději opravdu nebudeme zasahovat do orientací hollow, každý má přece právo na tu svou žejo. Že jsem to vůbec vytahoval. :-D Už jsem se na něho začal dívat trochu přátelštěji, jen mě zaskočilo, že se mi on nepředstavil. "Bojím se jich, protože nemám rád násilí a mé schopnosti vyvolávají násilí, stejně jako schopnosti ostatních hollow. Kdyby jimi nikdo nedisponoval, nebylo by možné žít s tak velkým strachem, s jakým se v Hueco Mundo žije nyní." Pověděl jsem mu a zamyslel se nad tím, jestli mě teda ta změna nějakým způsobem fascinuje. "Umm, jasně, moc mě to nebere, ale získala jsem fešácký vzhled, tak je to vlastně docela super." Pronesl jsem a podíval se mu přímo do očí. "A jaké je tvé jmeno příteli?"

Daichi

Byl jsem šokován. Hlavně výrazem v maminčině tváři. Takhle jsem ji ještě a neviděl, ale vždy jsem si to přál. Byla plná energie a něco mi říkalo, že to je dobré. Takže máma je taky Quincy a byla vězněna. A tady toho chlápka zná a toho druhého taky. Počkat je možné, že nejsem syn svého super otce?! říkal jsem si v duchu. Ale musel jsem se vložit do jejich konverzace. Takže počkat! Chcete tvrdit, že můj otec vlastně nemusí být můj otec? To by možná vysvětlovalo to chování.. dořekl jsem potichu. Chápu, že jste se dlouho neviděli, ale co tady děláte? A jak jste nás našli? Co máte vůbec v plánu? z mích úst jsem vypaloval otázku za otázkou. Jelikož mě vše zajímalo a nashromáždila se spousta informací.

Zekke -> Vypadalo to, že tvoje řeč ho potěšila! Dal ti dokonce přátelsky ruku kolem ramen! "Ani já nemám rád násilí! Vidím, že máme společného víc, než jsem původně tušil." Potom ses ho zeptal na jméno. "Říkej mi Jiten, Zekke. Tak se nazývám! A nyní se tedy pojďme porozhlédnout... ty to v tomhle světě znáš?"

Daichi -> Mamka se na tebe zadívala. "Ne, Daichi... Tvůj otec, ten muž, se kterým bydlíme a který se o nás stará... ten se mě ujal, když jsem byla ztracená na ulici a nepamatovala si nic kromě svého jména. A to už jsem tě měla... v bříšku," usmála se. Nevypadala, že by to považovala za špatnou zprávu. "Vím, není to zrovna milý člověk, ale zachránil mi nejspíš život... a já se o něj tedy starala jako jeho manželka a byla pokorná. Ale teď je čas na nový život, lepší život, Daichi," usmívala se dál šťastně. Po tvých otázkách se také zahleděla na Kokuchoua-sama, zřejmě ji odpovědi také zajímaly, stejně jako tebe. Kokuchou vás sledoval a mírně se usmíval, ten druhý jen stál v pozadí a výraz na jeho tváři ani nebyl pořádně vidět, pokud nějaký konkrétní měl. Když ses obrátil na Kokuchoua, naklonil trochu hlavu. "Byl jsem propuštěn ze svého vězení, za jistou službu." Jeho výraz trochu potemněl, jako by z toho neměl zrovna radost. "Jaké jsou moje plány? Zatím žádné... Chtěl jsem vidět známé tváře. Idomizu si mě našel sám... a teď ty... jsem šťastný, že jste oba v pořádku. Doufal jsem, že plány do budoucna budeme moci vymyslet společně..." usmál se na tvou matku, ona úsměv opětovala.

Daichi

Informace ohledně otce, mi byla odpovědí na všechny otázky. Takže, to co jsem si myslel byla pravda. hlesl jsem potichu. Byl jsem ale rád, že se máma usmívá. Byla hodně šťastná. Proč mi to tak připadá, že tihle dva nejsou jen přátelé? Je možné že by? Neeee. to bude nesmysl. zamyslel jsem se nad jeho příběhem. Ale náhle jsem zpozorněl. Ale za chvíli přijde otec! A co moje sestra?! Co bude sní? optal jsem se starostí o malou sestřičku, která byla nahoře ve svém pokoji.

Zekke

Působil na mě docela nečekaným dojmem. Ani ve snu by mě neneapadlo, že najdu hollow, který má podobný charakter jako já. Zřejmě taky neměl rád násilí, jak říkal. Nevěděl jsem, jestli to byla pravda, ale věřil jsem mu. "Tak dobře, Jitene." Pověděl jsem mu na jeho pokyn se tu konečně někde porozhlédnout. Já bych si i docela zašel na nějaké jídlo, než jsem ztratil Kitta, tak jsem zrovna něco málo jedl. "Moc to tu neznám, vtáhlo mě to tady úplnou náhodou nedávno. Od té doby jsem tu, Garganta byla nějakým způsobem asi zablokovaná, protože jsem jí nemohl použít. Teď už jí ale použít můžu, jenom jsem to tu chtěl trochu prošmejdit než odejdu." Pronesl jsem k němu a v pohodové chůzi čekal, co odpoví.

Daichi -> (Já na tu sestru zapomněla... :-D) "Myslím, že svůj dluh u mého manžela jsem splatila... a tvoje sestra tu není, je právě u babičky..." Podívala se tázavě a trochu nejistě na Kokuchoua. "Můžeme pro ni později dojít...?" Na chvíli se rozhostilo ticho. Nakonec promluvil nečekaně druhý muž, kterého před tím Kokuchou nazval Idomizu, ten s šátkem přes oči. Hlas měl tichý. "Jak jsem říkal před tím, Kokuchou-sama. Můžeme myslím přebývat v domě, kde jsem doteď žil. Majitelka se odstěhovala, je to tam nyní prázdné." Kokuchou přikývl. "Uděláme to tak. Pokud s tím budeš spokojená, Tsuyu, můžeš tam později přivést svou dceru. Je to ale v jiném městě, jste připravení na cestu?" optal se a podíval se především na tebe, co na to budeš říkat, že bys měl náhle odejít z domova.

Zekke -> Jiten se podivil. "Jídlo? To jako nějaké lidské duše? Pravda, jinak to asi nejde, ale přece jen, je to takové... barbarské... Taky jsme jednou bývaly dušemi, a nyní jsme jim blíž než kdy dřív!"

Zekke

"Cože, co to mele o jídle? Jako kdyby reagoval na moje myšlenky nebo co?" Pomyslel jsem si podiveným výrazem na tom jeho výstupu o jídle a duších. "Když se nad tím zamyslím, tak máš vlastně pravdu." Pověděl jsem mu a zvedl hlavu vzhůru. "Víš, já doteď hledám smysl té proměny." Pronesl jsem a opět mu pohlédl do očí. "Taky hledám smysl svojí existence. Okolo mě se děje tolik velkých věcí, někdy uvažuji, že se prostě zapojím, ale má povaha mi to nedovoluje. Násilí plodí jen další násilí, snil jsem o tom, že bychom mohli všichni žít v míru. Nakonec jsem došel k závěru, že to asi není možné a tak se prostě skrývám, před světem, vytvářím v sobě strach, shazuju se před ostatními, ničemu neodporuju, prostě zbaběle přežívám dál." Řekl jsem trochu rozpovídaně, vypadalo to, že jsem asi měl co říct. "Řekneš mi svůj příběh ty, Jitene?"

Daichi

Po zprávě, že moji sestru přivedou později, jsem byl klidnější. Avšak znepokojovalo mě, že se budeme muset přesunout do jiného města. Cože? Do jiného města? Ale.. To už neuvidím Matsu-chan! zapřemýšlel jsem a myšlenka, že už neuvidím Matsu-chan mě docela děsila. A kdy se chcete přesunout? optal jsem se Kokuchoua a Idomizu. Protože je tu někdo koho bych chtěl ještě jednou, nebo naposledy vidět. řekl jsem smutně avšak s klidným hlasem. Docela mě to sžíralo a máma určitě věděla o koho se jedná.

Zekke -> (Jsem prostě přepracovaná už :-D) Jiten poslouchal pozorně. Na něco přikyvoval, na něco ne. "I to je dobrý přístup, hádám," řekl nakonec. "Hm, můj příběh? Stejně jako ty jsem snad náhodou, snad vlivem osudu získal nebývalé schopnosti. Byl jsem jedním z prvních, možná dokonce úplně první, který tu změnu přežil. Znovu získat zpět svoje lidství, rozum, city... Jsem rád, že si nepamatuju, co jsem dělal jako hollow, ale dovedu si to představit. Ale snažím se to vzít jako druhou šanci... šanci napravit, co jsem dělal. Dokážu lidem vidět do srdce a pochopit, po čem touží, a to se jim snažit dát. Myslím, že přátelství a spojenectví mají větší cenu než cokoli na světě..." rozmluvil se také on, zatímco jste zacházeli dál do Karakury. Tady už začínali být lidé častější, takže jste se jim museli na ulici vyhýbat.

Daichi -> Matka na tebe pohlédla smutně. "Daichi... já vím, že je to ode mě sobecké, ale teď, když vím, kdo jsem, a znám svůj život, nedokážu tady už zůstat. Nikdy bych tě nenutila mě následovat, ale vím, jak se k tobě otec chová... nechci tě tu s ním jen tak nechat! Musíme jít hned, je mi to líto... Ale přece nikdo neříká, že se nebudeš moci vrátit, ne? Budeme tu muset přece ještě vyřešit tvou školu a další věci... Kde je ten dům?" obrátila se na Idomizua. "V Tokiu," odpověděl stroze. "Vidíš? Odtamtud jezdí pořád nějaké vlaky! Nebudeš tam odříznutý!" snažila se Tsuyu tě přesvědčit, že stěhování takhle najednou není zas tak hrozná věc.

Daichi

Dobře. kývl jsem tedy po matčině přemlouvání. Po tomto rozhovoru jsem šel nahoru a sbalit si nějaké věci. Mezitím jsem stihl Matsu-chan aspoň napsat sms. "Ahoj. Mám špatnou zprávu. Asi se moc už vídat nebudeme, ale budu tady jezdit tak často jak to jen půjde. Vše ti potom někdy řeknu. Daichi." poté jsem už sešel dolů a koukl na všechny. Takže jdeme? optal jsme se jich. Při tom, jak jsme odcházeli jsem si odchytl Kokuchoua. Chytil jsem ho za rukáv. Jaký je úděl Quincy? Protože ty monstra s bílými hlavami vypadají nebezpečně. Není nějaký způsob, jak se bránit? tyhle otázky, jsem mu kladl po cestě.

Nobu
Prodíral se harampádím za Lorenzem.Odhazoval vše možné.Nechápal proč to dělají že by to byla nějaká pitomá forma tréninku.Sáhl i do něčeho vlhkého ale radši se nestaral o to co to bylo."Lorenzo co tady děláme?" zeptal se jeho průvodce.

Daichi -> Tvoje mamka si zatím taky v rychlosti zabalila. Bylo vidět, že je ve velkém stresu, protože tady měla nějaký život a ten se právě obrátil úplně naruby, jen aby zjistila, že celou dobu vlastně nevěděla, kdo je. Nechávala tady svého manžela, dceru... ale přesto šla, muselo to pro ni tedy být velice důležité. Dokonce sis všiml, že trochu brečí. Po cestě ji uklidňoval Idomizu, se kterým si něco povídali. Ty ses zatím obrátil na Kokuchoua. Ten na tebe v chůzi shlédl, dal ti dokonce otcovsky ruku kolem ramen. "Je způsob, jak se bránit. Ale není to tak jednoduché, jak to vypadá. V minulosti se nám, že jsme chránili lidi před těmi monstry, nevyplatilo." V jeho očích jsi zahrádl jakousi temnou hlubinu, ze které ti popravdě přeběhl mráz po zádech, ale za další sekundu už tam zase nebyla a jeho oči byly normální a zkoumavé jako před tím, když na tebe shlížel.

Nobu -> "Heh," zaslechl jsi jen uchechtnutí ze směru Lorenza, a potom jakési děsivé skřípění, jako když se otvírají kobky pekla. Nebyly to kobky pekla, byl to jakýsi poklop v podlaze. "Až po vás!" šklebil se Lorenzo. Až po chvíli ti došlo, že po tobě chce, abys vlezl do té díry nebo co bylo pod tím poklopem.

Zekke

(:-D Klidně si oddychni jestli chceš, děláš víc než dost tady..) Docela mě pobavil jeho ksicht. Jak semtam na něco přikývl, na něco zase ne. Ironicky to vypadalo s tím jeho papouškem. "Takže tu přeměnu někdo taky nepřežil? To je nebezpečné?" Docela jsem se divil, protože mně se nic nestalo a já jsem nebyl zrovna z těch silných a odolných hollow, kteří by byli schopni zdevastovat třeba jinou smečku, či dokonce jednotlivce. Nebo jsem se toho aspoň bál, ale spíše to první. "Jak je možné, že přežil někdo jako já? Já si své skutky před přeměnou moc nepamatoval, ale jakmile jsem viděl svého kamaráda, hned jsem o všem věděl." Vychrlil jsem na něho hned další otázku a podíval se na jeho papouška. "Mimochodem, co to.." Asi jsem naznačoval na to, co tu s ním dělá, nebo kdo to vůbec je.

Jiten

"Ah, tohle, je to můj společník, mám ho moc rád," bylo vše, co řekl na vysvětlenou papouška, kterého pohladil v tu chvíli po krku jako něco velice vzácného. "A s tou přeměnou... víš, nemyslím, že to záleží na síle. Řekl bych, že z velké části je to prostě o náhodě... Ale viděl jsem mnoho hollow, kteří zjistili, že pokud projdou znova trhlinou, jejich síla se zvýší, získají nové schopnosti. Nemohli se toho nabažit a nakonec se přecenili a jejich vlastní touha po moci je zahubila... Možná, že my dva jsme měli prostě štěstí! A nebo máme zkrátka velký potenciál a byli jsme schopni ty nové schopnosti pojmout. Možná kombinace obojího..." Jiten teď vypadal zamyšleně, jako by se nad touhle otázkou znovu pozastavoval, i když o ní určitě přemýšlel mnohokrát i dřív.

Zekke

O papouškovi toho moc neřekl, bylo jasné ale, že k těmu má jistý vztah. (Ach ne bože, samozřejmě kamarádský vztah..:-OO:-D to mi něco připomnělo teď, ale to je fuk). Vypadal tak mírumilovně, on i ten papoušek. Jako by se spíše zabýval otázkami vzniku a zdroje té síly, ne otázkami jak jí využít. Bylo to pro mě něco nového. "Nesouhlasím s tím, že je to z větší části o náhodě. Je to z celé části o náhodě. Podívej se na mě, já a talent?" Otázal jsem se ho a ukázal na sebe prstem. "Neblázni, tu sílu jsem použil snad jednou a znova to udělat nehodlám, dokud to nebude opravdu otázka života a smrti. Kdyby tahle síla úplně zmizela, možná by to bylo lepší pro nás všechny, ostatně mně se na tom líbí asi jenom to, že vypadám tak, jak vypadám." Pronesl jsem k němu a dodal. "Na druhou stranu, bych si přál organizaci podobnou Gotei 13 v Hueco Mundo, aby to tam začalo být pod nějakou kontrolou, svobodnou kontrolou samozřejmě, organizace, ke které by hollow chovali respekt né kvůli strachu ze smrti, ale kvůli úctě k tomu, že to je pro dobrou věc. Nicméně, to je nereálné, potkal jsem tolik bláznovských hollow, že to ani není možné...nikdy by to nefungovalo.."

Nobu
"Asi to tu dobře znáš viď?"Otázal se lorenza když našel co hledal.Když ho pobízel ke vstupu do otvoru chvíli se mu nechtělo ale vzpomněl si na to co říkala Pao.Mluvila o tréninkových prostranstvích.Jestli nebudou pod zemí tak už snad nebudou nikde.Po chvilve váhání sestoupil do hlubin.

Daichi

Povídání od Koukchoua mě trochu vyvedlo z míry, ale zamyslel jsem se. Jsou tu osoby, co bych chtěl chránit. Hlavně Matsu-chan. řekl jsem si v duchu a trochu jsem se pousmál. Doufám, že taky tak na mě myslí. řekl jsem si pro sebe a dál jsem vykračoval vedle Kokuchoua. Ten, kterému říkali Idomizu na mě přitáhl pozornost. Protože vypadal zvláštně a přes oči měl prostě šátek. Jak asi vidí? řekl jsme si v duchu a začal jsem ho pozorovat.

Jiten

"Víš, co si myslím? Že znamením skutečné síly je to, že ji používáš jen velice zřídka," pokýval hlavou s úsměvem a prohlížel si Zekkeho. Ten kluk se mu začínal líbit. Už od začátku v něm cítil potenciál... on vůbec netušil, co vše může dokázat, když bude chtít. Potom se zaposlouchal do Zekkeho teorizování o organizaci. "Hmm. V tom máš asi pravdu. Hollow nikdy nepřijmou jinou organizaci než právo silnějšího. Ale když budeme v Huecu Mundu vládnout silou a strachem, o co lepší to bude než dřív? Ne, všichni hollow se nikdy takto nesjednotí... ale myslím, že právě teď, kdy se zrodilo tolik moudřejších hollow schopných myslet, máme příležitost dát tam dohromady aspoň nějakou skupinu. Pravda je..." Na chvíli se odmlčel. "Jedna taková skupina už v Las Noches existuje, pod mým volným vedením. Velmi rád bych tě tam uvítal, i tvého přítele. Pokud samozřejmě budete mít zájem!" navrhl. Tahle návštěva lidského světa se vyvíjela zajímavěji, než čekal.

Nobu -> "Si kuř, já to tady postavil," zamumlal si Lorenzo netrpělivě. Těžko říct, jestli to myslel vážně, ale rozhodně nevypadal na ty, který by něco stavěl. Spíš jako chlápek, který ani nehne prstem, ale bude kibicovat, že je něco pět milimetrů křivě. Nakonec jsi se rozhodl vstoupit na žebřík. Byla tam tma. Lorenzo začal lézt za tebou a měl baterku, takže jsi aspoň něco málo viděl. A jak jsi sestupoval níž a níž, byla čím dál větší a větší zima. "Zatraceně, já zapomněl, jaká je tam kosa!" zamrmlal si zase Lorenzo. Když jsi po delší chvíli sestoupil až na patu žebříku, spatřil jsi, že jsi... nic jsi nespatřil, protože tam byla tma a ta baterka nestačila. Ale rozhodně ses cítil jako v ledové jeskyni. Lorenzo chvíli něco harašil a mumlal a nakonec se kolem rozlilo světlo. Putovalo z Lorenzových rukou položených na předmětu, který vypadal jako skleněná koule na podstavci, podél stěn, rozlévalo se jakoby žilami nebo trubičkami po stěnách i stropě, až nakonec ozářilo celý prostor a ty jsi spatřil, že jsi skutečně v ledové jeskyni, a to zatraceně velké.

Daichi -> Idomizu si ničeho nevšiml, jelikož byl opravdu slepý. Jak se pohyboval tak přirozeně, to bylo záhadou, ale to, že na něj někdo zírá, prostě vidět nemohl. Tvoje maminka si toho ale všimla a ti dva došli tebe a Kokuchoua. "Daichi, hned co nastoupíme do vlaku, asi bych ti měla říct, co jsou vlastně tihle pánové zač, viď?" usmála se na tebe a pohladila tě. Už jste byli u nádraží, Tsuyu tedy koupila jízdenky a nastoupili jste do rychlovlaku směr Karakura. Když jste se sedli a vlak se nehlučně rozjel, naklonila se k tobě maminka. "Tak, jsi připravený?" zeptala se pro jistotu. Seděl jsi naproti mamce, vedle ní seděl Kokuchou a vedle tebe Idomizu. Bylo to docela zvláštní a lidé se po vás ohlíželi, protože ani jeden z mužů nevypadal zrovna všedně.

Zekke

"Znamením skutečné síly je to, že ji používáš skutečně jen zřídka." Zopakoval jsem si v duchu, s nadšeným výrazem na tváři. Tenhle hollow se zdál být jako někdo, na koho jsem dlouhou dobu čekal. Jen mě trochu zaskočilo, že věděl o Kittovi. Myslel jsem, že skrýval své reiatsu a že je od nás docela už vzdálený, protože já ho tu nikde necítím. "Já příjmám! Asi nebudu dobrý bojovník, ale možná bych mohl pomoci v jiných směrech." Pronesl jsem k němu a zmínil se i o Kittovi. "Myslím si že můj přítel by do toho šel taky, jen..Já momentálně nemám vůbec tušení, kde Kitt je. Měl by být někde tady, ale skrývá svoje reiatsu a dělá to fakt dobře.. "

Jiten

"Skvěle, příteli!" zasmál se, když jsi souhlasil s tím, že se k němu připojíš. "A teď... svět lidí. Od své změny jsem tu nikdy nebyl. Víš, o čem jsem přemýšlel? Jestli bychom pro sebe dokázali vytvořit podobná těla, která používali a občas i dnes používají shinigami, kteří chtějí, aby je lidé viděli... To by mohlo být zajímavé! Takhle je můžeme jen pozorovat, ale nevyzkoušíme si, jak žijí..." zamyslel se. Bylo vidět, že ho to celkem fascinuje. Už jste byli v centru města, kolem jezdila auta, chodili lidé všeho věku a všech sociálních skupin. Byl to opravdu barvitý obrázek. Jiten se koukal do všech výkladních skříní a nakukoval do zapadlých uliček.

Zekke

Moc nereagoval na má slova ohledně Kitta, ale to nevadí, dokáže se o sebe postarat a kdybychom náhodou chtěli opustit Reálný svět, tak ho ještě najdeme. Dostali jsme se až ke konverzaci, která se týkala těch viditelných těl, jako měli lidé. Samozřejmě jsem věděl, co to je, protože ještě před nedávnem jsem držel to umělé tělo Yuri v ruce. "Vím co máš na mysli! Před pár dny jej používala jedna Shinigami, dokonce vím i, kde to její tělo teď je. Myslím teda.. Odešla do Soul Society, nechali jsme ho v jednom křoví, pokud ho nikdo nenašel, tak by tam stále mělo být. Ale, .. to nám asi k ničemu není.. nicméně, mohli bychom prozkoumat strukturu.. Nebo něco takového.." Pronesl jsem k němu a čekal, jak se k tomu vyjádří..

Jiten

"To je pravda! Mohli bychom ho vzít do Hueca Munda jednomu mému kolegovi, třeba by s tím něco svedl! Mezitím bych ti alespoň ukázal palác a ostatní spojence co říkáš?" navrhl Jiten. Vypadalo to, že jen pozorovat svět lidí ho nebaví, že si ho chtěl vyzkoušet na vlastní kůži.

Zekke

Vypadalo to, že souhlasil. Teď jsem si jenom musel vzpomenout na směr, kde to tělo bylo. "Jaký směěěr..." Pomyslel jsem si, přičemž jsem se začal soustředit. Najednou mě to trklo, otočil jsem se na jednu stranu a pohlédl Jitenovi do očí. "Výborně, budu rád, když poznám nějaké lidi. Každopádně se pak budeme muset vrátit pro Kitta." Pronesl jsem k němu a ukázal ruku tím směrem, kterým jsem stál. "Tudy, jsem si jistý, že to bylo na támhle tom kraji města." S těmito slovy jsem se rychlejším tempem vydal oným směrem. "Snad ho z toho křaku nikdo nesebral.."

Jiten

"Samozřejmě, pokud si nás sám nenajde, než odejdeme, vrátíme se pro něj!" přikývl souhlasně. Dva noví spojenci jsou lepší než jeden!

Postupně sis byl víc a víc jistý, že jdete tím správným směrem. A nakonec už nebylo pochyb - kolem křoví, kde jste nechali tělo ležet, byla natažena policejní páska, všude bylo plno lidí v uniformě, asi dvě nebo tři auta... Vypadalo to, že se tam něco zajímavého děje, samozřejmě jste nevěděli ani jeden, o co jde.

Daichi

Jsem připraven. odvětil jsem matce a přikývl jsem. Byl jsem zvědavý co mě čeká a co všechno mi řeknou. No myslím, že cesta je dostatečně dlouhá na to, aby mi všechno vysvětlily. Ty monstra s maskami, osoby v černém kimonu a nakonec co jsme zač my. řekl jsme si pro sebe a začal jsem poslouchat co měla moje máma na srdci.