Karakura

Tsuyu

se trochu zakuckala a podívala se na Daichiho s obavami. Potom se rozhlédla, jako by se snad chtěla ujistit, že je neslyší otec.
"Kdepak jsi o nich slyšel?" zeptala se místo odpovědi.

Žena

"Jo... to asi jo..." odpověděla trochu vyhýbavě na Nobuovo přohlášení o shinigami, kteří ho nechtějí zabít. "Jenže jakmile začneš dělat svou práci, tak na sebe upozorníš, a půjdou po tobě..." dodala zamyšleně. Bylo ale vidět, že o něčem uvažuje, vnímala tě jen tak napůl. Pak si povzdechla. "A nechtěl bys snad ty pomstít svou rodinu?"

Nobu
Její otázka ho zaskočila."Znělo to jako by spíše chtěla aby proti Shinigami něco měl.Pomstít...ano...ale nesmím se mstít všem vždyť to mohl být kdokoliv...A co se týče mojí síly.. na to jste mi neodpověděla...jak ji mám oběvit?"Tato žena mu přišla zvláštní.Přišlo mu jako by souhlasila úplně se vším.

Hollow Kittier

Seděl jsem pořád na židli sám v domě a v ruce držel poloprázdnou sklenici mléka. Co to na té chodbě tak strašně řeší? Pomyslel jsem si, ale neměl jsem v úmyslu vstát a jít to zjistit. Po nějaké době světla začala znova fungovat a já poté položil sklenku na stůl. Vzal jsem si několik Wasabi oříšku a házel si je jeden po druhém do pusy… Když jsem se náhodou netrefil a bylo to ode mě vzdálené tak, že jsem nemusel vstávat, sebral jsem to ze země a dál zpět do misky. Na tenhle život v lidském světě bych si dokázal klidně zvyknout.

Daichi

No víš, dneska se stal incident v nemocnici. Matsu-chan umřela sestřička a já potom viděl její duši. Ale pak se náhle proměnila v takovou nestvůru. řekl jsem matce a schválně jsem zatajil, že jsem se zranil. Nechtěl jsem, aby měla o mě starost. Potom se objevila záhadná žena v černém a tu nestvůru zabila. A nazvala mě Quincym. dořekl jsem matce stručně co se stalo v nemocnici a taky co se přihodilo Matsu-chan. Kakao se právě ohřívalo v mikrovlnce.

Žena

"Eh. Nebudu ti lhát, s tímhle nechci mít nic společného. Mám svých problémů dost a dost. Navíc o Quincy toho moc nevím, jak mám vědět, co máš dělat se svými silami? Nejlíp bys asi udělal, kdybys to nechal být. Když to nenecháš, můžeš se zaplést do hodně, hodně nepříjemných věcí..." snažila se odradit Nobua od jeho záměru probudit v sobě své síly, které nejspíše mohl ovládat. "Víš co? Ale dej mi do zítra na rozmyšlenou. Možná bychom ti mohli pomoct, pořád lepší, než kdyby ses o něco pokoušel sám, ale je to pro nás trochu komplikované. Zítra přijď a dám ti vědět, co na to říkáš?" obrátila najednou. Vypadalo to, že došla k určitému rozhodnutí po dlouhém přemýšlení, ale musela to nejspíš ještě s někým probrat. Tak přece jich bylo víc...

Tsuyu

"Ach tak... takže jsi byl u toho i ty..." zachmuřila se smutně. Vypadalo to, že už před tím tušila, co se stalo. "No, Quincy... to jsou lidi jako ty nebo já, kteří mají zvláštní schopnosti. Vidíme věci, které jiní nevidí. Máme vznešené poslání..." Matčiny oči podivně zářily, jako by je upírala na něco velkého a krásného, co ale už nebylo v tomto světě. Její hlas zněl hrdě, ale taky trochu smutně.

Daichi

Začínal jsem mít podezření, že mi máma něco tají. Byl? Ty jsi tam taky byla? Jaké schopnosti? Jaké poslání? Můj tón se ale změnil tak trochu nadšeně a překvapeně. Chtěl jsem vědět víc a víc quincy a jejich moci. Takže já mám nějakou moc? Mocné mi připadalo, že mohu vidět co jiní ne, ale máme ještě něco navíc. Nesmím však zapomenout na Matsu-chan. Z mikrovlnky jsem vytáhl už hotové kakao a vyčkával na to co mi máma ještě řekne.

Nobu
"Dobrá dám vám čas do zítra,ale počítejte s tím že tu budu hned ráno když budete otevírat"Nevěděl jestli jí má věřit co když něco ví a v noci jen tak z nenazdání zmizí..."Jsem ze dneška mimo a myslím na totální capiny."Řekl si v hlavě."Pro dnešek se s váma loučím paní...paní..Jaké je vlastně vaše jméno,myslím že by nebylo od věci kdybych znal i já vás.A ještě mi prozraďte v kolik zítra otevíráte."Poslední větu dopověděl ve stoje zrovna když pokládal peníze za sake na pult.Otočil se vzal si svou brašnu a vydal se směrem pryč s nadějí že mu žena řekne své jméno dříve než opustí tyto prostory.

Tsuyu

"Nebyla, ale něco jsem vycítila," usmála se na Daichiho. Ohledně jeho dalších otázek se na něho dlouze zadívala. "Náš úkol je vymýtit zlo a bojovat proti temným silám," řekla skoro slavnostně, ale stále smutně. Už to, že sama nic z tohoto poslání nejspíš nedělala, mohlo být nápovědou, že něco tak úplně nehraje.

Žena

"My nikdy nezavíráme," usmála se docela záhadně. "A... jmenuju se Pao Ruei," odpověděla i na Nobuovu další otázku. Stále seděla a dopíjela svoje sake, zatímco na něj upřeně hleděla, jak se rýsoval proti skleněným dveřím.

Daichi

Maminčina odpověď se mi nezdála. Bylo tu pár věci co mě zajímaly. A proč tedy nebojuješ s těmi silami? A co vůbec máme za moc? ptal jsem se dál matky s účelem získat další informace. Něco mi tají, nebo se jí to těžko říká. Nebo ji něco trápí ohledně Quincy. zadumal jsem a v ruce jsem držel kakao od Matsu-chan. Jej?! Matsu-chan na to kakao čeká! řekl jsem a vzpomněl jsem si, že Matsu-chan chtěla kakao a že čeká na mě sama v pokoji.

Daichi -> Najednou zaharašily dveře a ozvalo se: "Jsem doma!" hlasem tvého otce. Maminka na tebe pohlédla varovně. "Promluvíme si později," šeptla a utíkala přivítat svého manžela.

Daichi

Lekl jsem se, když zazněl ten hlas. Potichu jsem se vypařil s kakaem nahoru do svého pokoje. No super už je doma. No zavřu se v pokoji a nebudu rušen. Navíc mám u sebe Matsu-chan, nevím co by řekl, kdyby ji u nás doma viděl. zadumal jsem si pro sebe. Otevřel jsem dveře a pomalu vkročil do pokoje. Chtěl tady někdo kakao? řekl jsem s úsměvem, přistoupil jsem k ní a podal ji kakao.

Nobu
Došel ke dveřím,otevřel je a pokračoval ven.Stál na okraji cesty přemýšlel jestli už má jít domů něbo ještě někam zajít.Nakonec se rozhodl jít domů.Šel pomalu a celou cestu přemýšlel nad dneškem.Pak přemýšlel nad silou jejich rodu.Už jí přeci jednou viděl ale nevěděl jak se k í dopracovat.Ani se nenazdál a stál před svím domem.Odemkl,vešel do chodby kde se přezul,vydal se do pokoje kde si odložil brašnu a pak šel do sprchy.Po spše ještě něco snědl a šel si lehnout lehl si a při usínání hleděl na amulet co měl na ruce a vzpomínal na svou rodinu.

Daichi -> Matsu-chan... spala. Měla toho za sebou hodně. Tak se prostě složila na tvojí posteli a jak byla, tak usnula.

Daichi

Matsu-chan už spala. Ani mě to nepřekvapovalo. Po tom dnešku to potřebuje. Přistoupil jsem k ní blíž a na stůl jsem položil kakao. Pak jsem se na ní zadíval. Jsi krásná, když spíš. řekl jsem potichu, přikryl ji peřinou a dal jsem ji pusu na tvář. Do očí jí to říct by to tak lehké nebylo a dát ji pusu v mém případě dvojnásob. Dříve bych zrudnul a zkolaboval. Pak jsem si šel do skříně pro deku a na křesle jsem měl polštář. Lehl jsem si na zem vedle postele a zamyslel se. Dnes se stalo mnoho zlého, ale i dobrého. Matsu-chan se mnou promluvila, dokonce je u mě doma. Neeee! Jenom já, já já. Konečně jsem taky odhalil něco málo o mě a mé matce a o tom co můžu vidět a kdo vlastně jsem. Zase jen já! To se nestalo někomu jinému něco pěkné! zadumal jsem se a po chvilce rozčilování a vzpomínání, komu se stalo něco pěkné, jsem usnul.

Daichi

Něco mě náhle probudilo. Vstal jsem ze země. Matsu-chan stále spala, ale já už jen hleděl z okna směrem k místu, kde se nachází hora Abunai. Co to je? Tohle jsem ještě neviděl a ani necítil. Je to silné, hodně silné. Ale já s tím nic nezmůžu. Mám prý moc, ale nedokážu ji použít. zamyslel jsem se a posadil jsem se. Znova jsem se zadíval na Matsu-chan. Tak sladká, když spí. Tak nádherná. Aaaaaaargh! Proč jí to nedokážu říct? zadumal jsem a utápěl se ve svých citech. Únava mě však zase dohnala zpět na zem si lehnout a spát.

Yuri Furukawa

Světla se konečně rozsvítí. No sláva! Pronesu s úsměvem na tváři a pohlédnu na paní Kamizuki. Již mám na jazyku pár slov, když tu náhle spatřím v jejích očích zděšení a po chvíli, kdy se trochu vzpamatuje, bere nohy na ramena. P-počkejte! Rozkřiknu se a natáhnu k ní ruku. Tímto jsem však mohla situaci akorát zhoršit. Musím jí zastavit. Musím jí zastavit! Hlavou se mi honila pouze tahle myšlenka. Jenže jak? Když na ni znovu promluvím, vyděsí jí to ještě více. Pomocí shunpa se rozběhnu nahoru po schodech, proletím kolem Kittiera a zamířím ke dveřím vedoucích do vedlejší místnosti. Zde se nachází postel a v ní se nehybně válí mé gigai. Ihned se na něj vrhám a vyrazím z něj malou kuličku, která se zakutálí kdo ví kam. Poté se začnu rychle cpát do svého gigai a když se mi ho podaří konečně na sebe nasoukat, rozeběhnu se zase ven z místnosti a zamířím po schodech dolů na ulici v naději, že paní Kamizuki ještě spatřím. Když však vkročím na ulici, zaslechnu prapodivný zvuk trhající se látky. Pohlédnu směrem, odkud tento zvuk vychází. Spatřím oslňující světlo, po kterém zůstala trhlina. Co se to...? Trhlina mě natolik zaujme, že zapomenu na svůj původní plán - zastavit paní Kamizuki dříve, než rozkřikne to, co viděla (vlastně neviděla), po celém širém okolí.

Hollow Kittier

V klídku si sedím, když kolem mě proběhne Yuri a mě napadá myšlenka, kde by mohla asi tak spěchat? Poté jsem dopil mléko a položil prázdnou sklenici na stůl... Šel jsem k oknu, které otevřu a divám se jak procházejí na ulici lidí. Ti mají bezstarostný život, když to porovnám s tím shinigami nebo hollow. Najednou uslyším nějaký divný zvuk a otočím hlavou doprava, kde zahlédnu v dálce silné světlo. Co to je? Prolítne mi hlavou a poté vidím dole na ulici Yuri. Rozhodnu se jít za ní a poté co k ní dorazím, prohodím pár slov. Pěkné světlo že?

Nobu
Chvílí před tím než měl usnout se díval ven z okna ze kteréhho byl výhled na horu Abunai.Cítil něco zvláštního když tu mu oči ozářilo světlo, které jak to vypadalo poškodilo onou hotu."Sen?... Né jsem vzhůru.Co to bylo za pocit?"Řekl celkem klidně.Postavil se opřel se rukama o římsu okna a sledoval zda se ještě něco bude dít.Dnes toho už bylo dost tak proč něco nepřidat že.Říkal ironický hlas v jeho hlavě.

Nobu -> Nic dalšího se nedělo. Aspoň zprvu. Potom sis všiml, že mezi domy po opuštěné ulici se ženou dvě postavy v černých hábitech - stenjných jako měla ona žena, Pao Ruei, když přišla zabít zdivočelou duši malé holčičky.

Daichi -> Probudilo tě, když s tebou někdo třásl. Byla to Matsu-chan a šeptala tvoje jméno. "Daichi-kun, Daichi-kun!" Zněla naléhavě a vyděšeně.

Yuri -> Nedaleko v ulici jsi ještě slyšela skřehotání paní Kamizuki, která se rozhodla zburcovat policii, hasiče a vymýtače ďábla - aspoň podle toho povyku, co tropila. Na obloze nad horou Abunai nyní zela hrozivá trhlina, z níž unikalo ponuré světlo a ještě ponuřejší pocit chaosu a strachu.

Daichi

Zdáli se mi krásné sny. Některé až moc krásné, že jsem se nikdy nechtěl probudit. Ale v tom začal někdo se mnou třást. Pomalu jsem otevřel oči a spatřil Matsu-chan. Hmmmm. Matsu-chan? Copak se stalo?! Někde hoří?! řekl jsem vylekaně a posadil jsem se. Co se teď po ránu mohlo stát? Jedině, že by jsme zaspali do školy, to by byl problém. Ale přece nemůže být tak pozdě. zadumal jsem a promnul jsem si slepené oči.

Omlouvám se za neaktivitu :-) neměl jsem přístup k internetu a ani jsem neměl možnost se omluvit.

Zekke

Hned mi bylo divné, že je to člověk a může nás slyšet, ale v mém momentálním stavu mi to moc nedocházelo. Naštěstí pro mě jsem měl všechno zrychlené, rychle jsem se opil, ale rychle i vystřízlivěl. No, ještě jsem nevystřízlivěl, ale už to vypadalo lépe po té době, co jsem ležel na schodech. Několikrát kolem mě někdo proběhl, někdo zase zakřičel. No bylo mi to celkem jedno. Ležel jsem a byl jsem za to rád, protože mi začínalo být, jak už to bývá, docela dost blbě. "No nic, fuj." Pomyslel jsem si, vstal a vydal se ven na čerstvý vzduch. Tam jsem zahlédl Yuri. "Ééh, co to je za světlo?" Otázal jsem se jí ještě podnapilým tónem a hned poté se podíval na Kitta. Vypadal až překvapivě spokjeně. Chvíli jsem na něj jen tak koukal, a pak se mi podlomily kolena a spadl jsem na zem. Naštěstí jsem neomdlel, jenom jsem stále ještě nedržel balance.

Baru---> Trvalo vám to bezmála dvě hodiny, než jste dokázali slézt z té proklaté hory dolů, ale nakonec jste dosáhli úpatí. Nikdo tu nebyl, protože ještě nikdo nestihl dorazit, což bylo sice smutné, ale dobré pro vás, jelikož jste nemuseli s nikým bojovat.

Mizuki

Když sešel s Baru dolů, měl ve tváři krůpěje potu a vypadal dosti vyčerpaný. Potřeboval by se několik hodin vyspat a pořádně najíst. A k tomu byla potřeba minimálně jedna věc - gigai! Otázkou bylo kde tady sehnat gigai.
Je mi nějak šoufl...

Yuri Furukawa

Pěkné možná je, ale mě se nelíbí. Tohle není jen tak. Něco se děje. A něco mi říká, že to dobré nebude. Odvětím Kittierovi. V tom si však uvědomím svůj původní plán a začnu mezi lidmi pátrat po své sousedce. Ačkoliv ji nikde nevidím, zaslechnu její hlas nedaleko ode mne. Musím ji zastavit! Zaslechnu vedle sebe další známý hlas, to už se však rozbíhám směrem, odkud slyším onen křik. Ani se neobtěžuji Zekkemu na jeho otázku odpovědět jediným slovem. Po chvíli jsem již udýchaná. Běhat v gigai není zas tak jednoduché, jak se zdá. Paní Kamizuki! Paní Kamizuki! Zvolám, když už se přiblížím ke zdroji povyku. Snad jsem přišla včas a nějak jí to rozumně vysvětlím.

Daichi -> "Nevím, možná!" zamumlala Matsu-chan. Všiml sis, že se koukámna něco z okna. To něco bylo nad horou Abunai a vypadalo to hrozivě. Zářilo to, jako díra v obloze. Ještě byla noc, takže jsi to jasně viděl. Matsu-chan mhouřila oči, jak by na to nemohla pořádně zaostřit, což jsi nechápal, jelikož to bylo velké jak kráva a ještě navíc to svítilo. "Něco mě vzbudilo... a něco tam nahoře je... Co když to jsou mimozemšťani?!" upřela na tebe vykulené oči.

Yuri -> Paní Kamizuki zaječela, jak tě uviděla. "Jdi ode mě, ty čarodějnice!" Chudák, nejspíš neměla opravdu daleko k infarktu. Právě mluvila s nějakým policistou, který z její výpovědi nebyl ale moc moudrý. Koukal dost zmateně na ni i na tebe, jestli nemáš nějaké vysvětlení toho, co trápí tuto starou, životem zkoušenou ženu.

Baru

už měla taky celkem dost. Ale ani nestačila Mizukimu odpovědět, když tu z křoví vyskočily dvě postavy. Jedna větší, jedna menší, ale pořádně na ně vidět nebylo.
"Kdo jste a co to tady děláte?!" vyhrkla menší postava přísným a nesmlouvavým ženským hlasem.
"To záleží, kdo se ptá," vzpamatovala se rychle Baru, i když chvíli jí trvalo, než našla po tom leknutí řeč. Vůbec necítila ničí reiatsu... a přitom ty postavy měly na sobě shinigami hávy.
"Co jste tam nahoře dělali? Byli jste v laboratoři?!" štěkla zase žena. Vypadalo to, že ani jedna strana se nechystá spolupracovat.
"Nějak moc o tom víte! Ano, byli jsme tam. A řekněme, že laboratoř už tam teď není," pronesla Baru chladně.
"Idiotský, idiotský shinigami!" ulevila si neznámá žena. Potom se zahleděla na Mizukiho. "Eh. Půjdete s náma," oznámila potom prostě.
Baru se podívala taky na Mizukiho, co na to říká. Byla zmatená, moc nechápala, co se děje... ale trochu ano. Museli to být Reimei. Což znamenalo, že jsou v průšvihu.