Karakura

Nobu
Po příchodu do Big Benu mu byl ředán vlastní pokoj.Vešel dovnitř a na jeho tváři se objevil vztřícný úsměv."Přesně tak ajk jsem si to představaoval".Když mu dali čas na zabydlení udělal přesně toto.Vytáhl ze skříně futon a vyprášil ho z okna.Dal ho do jednoho z rohu místnosti.Pod okno umístil onen malí stolek kolem kterého naskládal polštáře na sezení.Jednu z váz položil na stolek a druhou postavil do středu parapetu u okna.Vytáhl svůj alkohol i nealkohol a pro začátek jej vyskládal vedle futonu.Všechny nápoje dohromady zabírali sotva třicet centimetrů čtverečních."Málo".utrousil suše.Své oblečení vyskládal do skříně.A pak si sedl do okna opřes se o jeden jeho okraj a čekal kdy si pro něj dojdou.Chíli si krátil "nádherným" výhledem.

Zekke

Ještě jsem se podíval na nebe a poškrábal mezi nohama, poté jsem se konečně podíval na Kitta. "Nebudeme krást nic velkého, jen něco malého, postradatelného, z čeho se oba najíme" Pověděl jsem mu a ukázal na jeden obchod, konkrétně cukrářství. "Cítíš to? Hezky to voní." Pronesl jsem k němu a ještě dodal. "Yuri by se to asi nelíbilo, kdyby tady byla.." S těmito slovy jsem sebral kolemjdoucímu nějaký hotdog nebo co to bylo a vyskočil do výšky na nějaký balkón, nebo malou stříšku od nějakého pevného stánku. Tam jsem si kousl do hot-dogu a čekal na Kitta, až sem skočí taky.

Nobu
Podívá se na její vlasy a tiše tak aby to neslyšelaodvětí."A nejsi ty lesba?"Pak promluví nahlas."Né nejsem a už seho nemůžu dočkat."Vyrazí směrem k ní a pak pomalu dolů.(sory za krátký post ale začíná nám na intru večerka)

Nobu -> Sešel jsi tedy dolů ze schodů za Pao Ruei. Dole v lokále hospůdky, kde zřejmě nikdy nebyli žádní hosti, jsi uviděl u stolu sedět nějakého mladíka. Nevypadal nijak extra silně ani chytře, zkrátka nevypadal nic moc. Měl delší, rozcuchané světlé vlasy, vypadalo ještě opravdu hodně mladě, vlastně ti připadal mladší než ty sám. Popíjel něco z hrnku a vypadalo to, jako by si na něco stěžoval jako vždy vážnému a mlčenlivému Yuruginaiovi.

Daichi

Den se neskutečně táhl. Jakmile skončila škola, dlouho jsem se loudal ulicemi Karakury. Bez Matsu-chan den utíkal pomaleji a pomaleji. Její rodiče si pro ni přijeli a já tu zůstal jako kůl v plotě. Musejí si toho hodně říct. Nemám právo se jim do toho míchat. Ale co když... Matsu-chan odjede? Co když ji už neuvidím? hlavou mi proudily spousty myšlenek. Ale byly tu i jiné věci co mě trápily. Otec má dneska odpolední směnu. Musím toho z mámy o Quincy zjistit více. řekl jsem si pro sebe a spěchal jsem domů. Doma už máma s úsměvem na rtech uklízela. V tomhle jsem ji obdivoval, že se dokázala i při uklízení usmívat. Mami?! Jsem doma. řekl jsem a přišel jsem za ní do obýváku. Sedl jsem si na pohovku a zadíval jsem se na ni. Mami? Řekni mi něco víc o Quincy. řekl jsem rovnou na rovinu bez odboček. Slíbila jsi mi to. zadíval jsem se na ni zvědavě, ale při tom i prosebně, jako malé kotě.

Tsuyu

se pousmála. Její syn byl tak zvídavý, tak plný energie... Nevěděla, co mu má říct, teda spíše co mu neříct. Ještě se nerozhodla, jak se cítí ohledně toho, že by v sobě probudil Daichi svou sílu. Vlastně si ani nebyla jista, jaká je to síla... Zatímco si však v hlavě připravovala, jak mu to vše řekne a podá, ozval se zvonek od dveří. Mírně se zamračila.
"Ty někoho čekáš?" zeptala se, a potom šla otevřít dveře. Uslyšel jsi zarachtání, jak se otevřely. A potom jak tvoje matka zalapala po dechu.

Daichi

Máma docela dlouho přemýšlela. Náhle se, ale ozval zvonek. Otočil jsem se na Mámu a odpověděl ji na její otázku. Ne nikoho!? řekl jsem překvapeně. Máma šla otevřít. Jakmile jsem uslyšel, jak máma lapá po dechu. Co se to sakra děje?! řekl jsem si pro sebe a šel jsem rychle ke dveřím. S otevřenými ústy jsem hleděl do otevřených dveří.

Nobu
Když sešel dolů viděl že Yuru je kárán nějakým chlapcem a tak se vmísil do rozhovoru.Yuru..poslyš.Měl by tady být ten neznámý.Nepředpokládám že tadyten otrava bude on.Pokynul hlavou směrem k hostovi.

Zekke, Kittier -> Celkem vás to překvapilo, ale najednou jste pocítili a záhy také uviděli, jak se nad Karakurou začíná otvírat garganta. Zjevil se v ní hollow -

Spoiler:

i s papouchem. Rozhlížel se tam, jako by mu to patřilo.

Nobu -> Pan otrava se na tebe celkem škaredě zamračil. Yuru zachoval neutrální tvář.
"Hele, tak jako takhle," začal hned ten neznámý zatímco se postavil, jen aby vyniklo, že je asi o půl hlavy menší než ty. "Já jsem už hodně viděl, cestoval jsem, šmejdil a sbíral informace, takže toho vím o Quincy nejspíš asi tak desekrát víc, než ty, frajere, ale jako jestli nechceš, tak si klidně trénuj sám, žejo já se ti nutit nebudu..." založil si ruce na prsou a s přehnaně uraženým výrazem otočil hlavu od tebe.

Nobu
"Co?Tenhle a učitel.No asi se budu musel podřídit."Říkal jsem si v duchu."Omlouvám se netušil sem že ty (vy) jsi můj učitel.Tak určitě bych rád trénoval s někým zkušeným."Odvětil jsem s co nejpřesvědčivějším tonem.

Nobu
Následoval chlapce i když celkem nerad.Nelíbilo se mu jeho chování ale jestli se má stát "právoplatným" členem svého rodu musí ho přetrpět.Doufal že mu učení půjde podobně jako teorie v jeho studiu."Dobrá Lorenzo"odsekl na jeho připomínku a pokračoval v cestě.

Zekke

Poklidně jsem papal ukradenou stravu a rozhlížel se po Kittovi, jestli je Kitt už tady, asi se ztratil v davu. Chtěl jsem ho najít, ale to šlo dost těžko, když skrýval reiatsu. On měl speciální čich, takže kdyby chtěl, vystopoval by on mě. "Až bude chtít, tak mě najde." Pomyslel jsem si, přičemž jsem seděl na nějakém domě. V tom se začala otevírat Garganta. "Coje? Já nic neudělal.." Lekl jsem se toho, myslel jsem si zpočátku, že to byla má práce, ale já nic opravdu neudělal. Koukl jsem se na ruce, jestli se nějak mé reiatsu nevymklo kontrole, když v tom jsem v Gargantě zahlédl nějakého hollow. I s papouškem. Hned na první pohled mi bylo jasné, že to nebyl nějaký slaboch. Z pohledu na něj mi ukaplo několik kapek potu z tváře. S mírně otevřenou pusou jsem zíral na tu postavu. Rozhodně jsem nechtěl bojovat, ale možná lepší že se zjevil hollow, než Shinigami.

Nobu -> Když slyšel tvůj neuctivý tón, Lorenzo se dramaticky zastavil a otočil na tebe. "Víš co? Rozmyslel jsem si to. Říkej mi Lorenzo-SENSEI." Pak se zase otočil a pokračoval ve svém původním směru. Prošli jste opravdu něčím, co vypadalo jako kuchyň, pak taky sklad... i když se nezdálo, že by to byl sklad věcí, které se normálně najdou v hospodě. Pak tě vedl přes dvůr a do kůlny, která tam stála. Byla plná harampádí, kterým se začal někam dovnitř prodírat.

Zekke -> Hollow, který přišel, se tvářil povzneseně. Rozhlížel se po scenérii se zájmem a potěšením v oku. Potom si tě všiml. Chvíli se na tebe díval zmateně a najednou už nebyl tam, kde před chvílí stál, nýbrž hned před tebou. "Hmm, zdravím, kolego!" pronesl s úsměvem. Nutno říct, že to byl úsměv dost nečitelný.

Zekke

Když ještě ten hollow stál na místě v Gargantě a díval se na Karakuru, jako by mu to tady patřilo, tak jsem se malými kroky pokoušel dostat směrem dozadu. No ano, chtěl jsem vzít nohy na ramena. Po pár vteřinách si mě ale všiml, v tu chvíli jsem se zastavil. Měl najednou jiný výraz. Poté ale zmizel, na půl vteřiny mi spadl kámen ze srdce, doufal jsem v to, že zmizel. Mýlil jsem se, byl předemnou. Díval se mi do očí s tím jeho divným úsměvem. "Kolego? Co si sakra myslí, děsí mě tu k smrti." Pomyslel jsem si a nakonec ze sebe i něco vykoktal. "A-ahoj, děje se něco?"

Daichi

Mami? Kdo to je? řekl jsem udiveně. Co je tohle za týpka? A proč je máma tak překvapená? Jakoby ho už dlouho znala a hodně dlouho neviděla? pomyslel jsem si a udiveně jsem pozoroval chlápka co přišel. Nelibí se mi, vyzařuje z něj něco divného, mám takový pocit, že není normální člověk. řekl jsem si pro sebe a vážně jsem se mu podíval do očí.

Zekke -> Hollow trochu nechápavě svraštil obočí a zateně se usmíval. "Ale kdepak, naopak! Všechno je v nejlepším pořádku. A proto jsem se rozhodl, že se trochu porozhlédnu a poučím o tomto světě, nikdy nevím, co se mi bude hodit! Hmmm..." Najednou si tě změřil od hlavy k patě. Pak se mu v očích usadil chápavý výraz. "Tak takhle... jsi jeden z nás... tvoje síla není velká, ale máš potenciál... Nechceš se tu porozhlédnout se mnou, bratře?" pokynul přátelsky rukou.

Daichi -> Jak jsi promluvil, upoutal jsi na sebe pozornost onoho muže. Tvoje mamka pořád nebyla schopná slova, jako kdyby ji její dávné emoce nebo snad vzpomínky nebo co úplně přemohly, ještě nikdy jsi ji takhle neviděl. Ovšem ten muž spustil ruku z její hlavy a udělal kolem ní pár kroků dovnitř do domu, směrem k tobě. Tvářil se docela překvapeně, ale spíš mile než nemile, aspoň se to zdálo. "Tsuyu... tohle... je tohle tvůj syn?" zeptal se tak nějak významně a díval se na tebe se zaujetím. Díky tomu, že se pohl ze dveří, sis mohl všimnout, že tam stojí ještě jeden muž. Byl menší než ten první, měl kratší vlasy a jakýsi šátek přes oči. Ten teď přistoupil k tvé matce a jemně jí pomáhal vstát. Něco jí tiše říkal, ale neslyšel jsi, co.

//Shinichiho teď trochu vypusťme dokud nebude chtít normálně hrát :-) pak si nás najde.

Zekke

Ten týpek na mě promluvil a docela přátelsky, což mi připadalo velice divné, protože vypadal nějak tak, že kdyby chtěl, tak by ze mě mohl udělat hollow na marinádě. "Ale co Kitt.." Pomyslel jsem si a pak mu pohlédl do očí. "Vypadá drsně. Neměl bych mu odporovat?" Přemýšlením o něm jsem stlačil pravou ruku v pěst. "Je to hollow! Můj druh, můj bratr! Půjdu s ním." S těmito odhodlanými myšlenkami jsem mu pověděl. "Samozřejmě! Tak na co ještě čekáme. Veď mě." Bylo na čase abych se přestal schovávat před svými druhy a spíše s nimi navazovat dobré kontakty. Poznámka o silovém potenciálu mě nijak nenadchla, neměl jsem chuť nějak zesílit, protože jsem své schopnosti stejně nerad používal. Na druhou stranu, být silnější a více vyčnívat byla příležitost jak se opět setkat s Yuri.

Daichi

Byl jsem trochu vyděšený. Ten chlápek mě znepokojoval a ten druhý ještě víc. Ale vypadalo to, že máma je zná. A znala je asi moc dobře. Podle její reakce jsem však usoudil, že problémy s nimi asi nebudou. Kdo jste? A co jste zač? řekl jsme chlápkovy. Zadíval jsem se na něj a určitě musel poznat, že asi vím, že není jen tak normální člověk. Proč máma stále nic neříká? Odkud se znají? Co si to šeptají? kladl jsem si v duchu a dokola stále stejné otázky. Přeprat je nepřeperu to je na teenagera moc. hlavou mi prosvištěla bláznivá myšlenka, ale jestli jsem chtěl ještě vidět Matsu-chan, tak jsem ji musel upustit. Vyčkával jsem na odpověď a začal jsem sledovat druhého chlápka.

Zekke -> Hollow přikývl a vydal se směrem do ruchu města. Po chvíli mlčení se ale zase ozval. "Takže, příteli? Řekneš mi své jméno a svůj příběh? Jak ses stal tím, čím jsi?" oslovil tě nedbalým tónem, ale mohl jsi tušit, že ho to ve skutečnosti opravdu zajímá.

Daichi -> Z ničeho nic tě ten první muž, který se k tobě přiblížil, chytil za ruku a obrátil ji zápěstím vzhůru. Měl velkou sílu a navíc ses lekl, bylo to tak rychlé! Ale necítil jsi bolest, i když něco ano. Bylo to velice silné a intenzivní, jako nějaký proud, který se rozlil z té ruky do celého těla a potom se vrátil zase zpátky a zmizel. "Jsem to, co ty, chlapče," usmál se muž. Jeho úsměv nebyl hrozivý. Ale ani úplně přátelský. Měl v sobě něco, co tě neustále zneklidňovalo. Mezitím druhý muž pomohl tvé mamince na nohy a kolem tebe a toho prvního ji dovedl k pohovce, kde ji usadil. Měl pořád něco přes oči, takže nejspíš neviděl, bylo to divné, vůbec do ničeho nenarazil! "Daichi... Daichi!" našla konečně Tsuyu slova a volala tě k sobě, nejdřív slabě, ale potom silněji.

Zekke

Bez dalších slov jsme se vydali vstříc osudu. "Co když je to gayský hollow a chce mě jen tak někam zatáhnout? Fuj.." Pomyslel jsem si a pohlédl mu do očí, když na mě promluvil. "Noo, příteli. Máš pravdu, zapomněl jsem ti říct své jméno." Pronesl jsem k němu a schválně mu ho ještě neřekl. "Mám mu říct o Kittovi? Neměl bych takhle váhat, pozná to, prostě mu budu věřit, je to hollow a tváří se docela přátelsky.." Pověděl jsem si v duchu a pozvedl hlavu vzhůru k nebi. "Můj příběh je docela jednoduchý, nesnášel jsem boje a nic s tím spojené, byl jsem normální hollow, měl jsem jediného přítele, který je tady semnou někde v ldském světě. Stala se mi nějaká neobvyklá nehoda a stalo se země tohle člověkupodobné stvoření. Bál jsem se všech, bál jsem se sám sebe a svých schopností, stále se toho bojím. Jsem zbabělec a snažím se nemíchat do cizích problémů, ale za poslední dny se snažím nad sebou čím dál tim více hlouběji zamyslet." Pověděl jsem mu a pak jen dodal. "Jsem Zekke, Oscuro Zekke.."

Daichi

Tak zvláštní pocit to byl, když mě vzal za ruku. To co já?! Vy... Vy jste Quincy?! řekl jsem překvapeně. Teď už mi to začínalo docházet ten zvláštní pocit z toho chlápka a taky proč máma o nich něco ví. Pak mě náhle zavolala máma. Co je?! přiběhl jsem trochu vyděšeně a koukal jsem na toho chlápka s ovázanýma očima. Divné. Má ovázané oči, ale všemu se vyhnul. Nic nerozbil a ani do ničeho nevrazil. řekl jsem si v duchu a poté jsem došel k mámě a chytil ji za ruku.

Zekke -> Nemohu bohužel říct, že se svým pozorováním ses mýlil. Ten hollow vypadal celkem teple, nebudeme si lhát, a divně se na tebe díval... navíc ten jeho duhový pták... Ale proč nakonec ne, nebuďme homofobní! I hollow má právo na svou orientaci, ať je jakákoli. "To je velice zajímavý příběh... Zekke! Ale řekni mi, proč se bojíš svých schopností?" vyzvídal dál ten hollow. Pak si uvědomil, že to musí vypadat docela podezřele. "Víš, tyhle změny v nás hollow mě velice zajímají, sám jsem jimi prošel a nepřestávají mě fascinovat! zajímá mě, jestli to ostatní pociťují jako já, a nebo je to úplně jiné..."

Daichi -> "A vida, jsi poučený!" podivil se s úsměvem muž, který tě držel za ruku. Vysmekl ses mu ale, když jsi běžel za mamkou. Ten pohled, jaký teď měla na tváři, jsi u ní ještě neviděl. Přitáhla tě k sobě a tvoji tvář vzala do dlaní, jako by si ji chtěla zblízka prohlédnout. Viděl jsi jí v očích hloubku, kterou jsi v nich dřív nikdy neviděl, a také velikou obavu. "Daichi..." opakovala. "Teď už bude všechno dobré! Teď jsme v dobrých rukou!" Do obavy se teď vplížilo i trochu radosti. Potom oči obrátila k dlouhovlasému muži. "Kokuchou-sama, ano, tohle je můj syn. Když... když jsme se rozdělili, uvěznili mě, stejně jako vás. Pamatuji si mnoho dní v zajetí... ale teď jsem tady. Myslím... že mě museli pustit, ale vzali mi všechny vzpomínky! Na vás, na ostatní, na to, proč jsem ve vězení byla... Až teď jsem si vzpomněla... Kokuchou-sama, jak jsem na vás mohla zapomenout! Tolik let jsem věděla, že tu bylo něco víc, něco v mé mysli, jen jsem si to nemohla vybavit..." Tvoje matka hleděla skoro zbožně na onoho muže, kterého očividně znala ze své minulosti, na kterou si teď začala vzpomínat. Uvědomil sis, že vypadá mladě, plná energie... tak jsi ji snad nikdy neviděl. Muž stočil oči na tebe. "A tvůj syn? Daichi? Kdo je otcem?" Matka se zarazila, ale pak pomalu zavrtěla hlavou. "Nevím. Já... si nevzpomínám. Vůbec..." Pohlédla na tebe a znova jsi v jejích očích uviděl záblesk té obavy. Muž, kterého oslovovala Kokuchou-sama, se pousmál. "Na tom nezáleží. Má dar a nebojí se ho použít, to je hlavní!"