Karakura

Mizuki

Chtělo se mu spát...byl slabý...energetická tyčinka a především Baruina podpora mu dodala reiatsu potřebné k přežití. Na boj neměl energii, nebo snad ano?!
Říká kdo?! Dva roky, dlouhé dva roky tvrdl v té zatracené laboratoři jen kvůli lidem ujíždějícím na sluníčku a zničení Gotei 13. Ta žena, co tam stála mu přišla nějak povědomá, ale jak...nemohl si vzpomenout přesně...byla tma...jediné co bylo povědomé byl její hlas. Kdo jste? Mám dojem, že vás znám!

Žena

"Jo... to je dost možný, jestli jsi tam odtud, což asi jsi. Sakra! Myslela jsem si, že už je to tam dávno zavřený!" nadávala po cestě.
"Měli jsme to tam jít zkontrolovat," poznamenal ten druhý, podle hlasu muž. A že to byl hlas... Žádná žena ho nemohla slyšet, aniž by se jí trochu podlomily kolena.
"Já vim sakra... teďka už jo! Takže jste to tam zničili, jo?" obrátila se na Baru.
"Ehm... tak nějak," odpověděla podkapitánka.
"No aspoň že tak. Ale... no... sakra," zaklela žena potřetí.

Baru

Zdálo se, že klást odpor je marné. Neměla na to sílu, Mizuki-san určitě taky ne. Navíc se jí nezdálo, že by ti lidé byli nějak moc nebezpeční. Tedy aspoň na ně nevytahovali meče a nevyhrožovali smrtí... Šla tedy poslušně s nimi. Stejně... kam by se tady, ve světě lidí, sama vrtla? S trochou štěstí se od nich dozví nějaké informace, které ji navedou, kam dál. Pokud jí pustí. Trochu se jí podlomila kolena, když promluvil ten muž, ale vzhledem k její únavě tomu nepřikládala velkou důležitost. Rozhodla se, že kdo chce vědět, s kým má tu čest, měl by se nejdřív sám představit.
"Jsem podkapitánka 13. divize, tohle je bývalý podkapitán," promluvila do nastálého ticha. "Jmenuju se Hiboru. Jste Reimei?" zeptala se přímo. Žena se na ni prudce otočila.
"A co to znamená, co jestli jsme? Hiroshi je mrtvý a my s jeho věcma nechceme mít nic společnýho, jasný?" vyhrkla rozčileně. Aniž by se představila, pokračovala dál, směrem ke světlům blízkého města.
Baru se nenápadně otočila na Mizukiho.
"Vy je znáte?" otázala se šeptem. Opravdu nevěděla, co si o tom má myslet.

Mizuki

Pokračoval tedy s podkapitánkou za ženou a oním mužem se sladkým hlasem. Pak, když byli na světle a on uviděl její obličej, byla jeho mysl jasnější. Nenápadně se také otočí k Baru. Není pochyb...byla tam...v boji, kde mě zajali, aby si mohli dělat své pošahané experimenty...a pak mě tam nechali pojít jako vyřazený kus nábytku... Zavrčel trochu nevlídně. Být Reimei není něco, co by šlo smazat jakmile je strašák v čudu...nadělali jste spoustu škod...porušili jste mnoho věcí, které jsou za hranicí lidské morálky...dokonce i lidskosti jako takové...to, že NYNÍ už nechcete s Reimei nic mít neznamená, že jsme přátelé... Jeho hlas byl opět klidný...

Yuri Furukawa

Teď už pomalým krokem přistoupím ke své vyděšené sousedce a k policistovi. Chvíli mi trvá, než popadnu dech a dostanu ze sebe nějaké slovo. To jsem ráda, že jste v pořádku! Pronesu s úsměvem, jako bych . Šla jsem nahoru pro baterku, abyste nemusela šlapat ty schody po tmě. Sotva jsem překročila práh svých dveří, tak se světla konečně rozsvítila. A pak jste začala najednou na chodbě křičet. Lekla jsem se, že se vám něco stalo a tak jsem hned utíkala za vámi, co mi nohy stačili! Mile se na oba dva usměji. Ten policista určitě uvěří spíše mé smyšlené verzi než tomu, co se tam doopravdy stalo. Copak vás na té chodbě tolik vylekalo? Optám se a chytím paní Kamizuki za paži. Pojďte, odvedu vás domů. Tam si odpočine. Jednou nohou vykročím zpátky k našemu baráku a čekám, zda půjde také. Nebojte, já už se o ní postarám. Prohodím ještě směrem k policistovi.

Zekke

Yuri neprohodila ani slovo, já jsem pořád ležel na zemi kousek od Kitta. Už to ze mě začalo trochu vyprchávat, měl jsem trochu pomotaný pohyb těla, ale aspoň jsem věděl, co jsem dělal. "Není to světlo zvláštní? Líbí se mi!" Křikl jsem na Kitta a bleskově vstal ze země. "Musím se podívat zblízka!" Tahalo mě to k tomu světlu, normálně bych upaloval od toho světla, protože takové věci obvykle znamenají nebezpečí a já jsem ho rozhodně nevyhledával, ale teď jsem prostě sázel na to, že to bude jen nějaká atrakce a v podnapilosti jsem se ani moc nebál. V rychlosti jsem popadl Kitta a dal si ho na záda. "Drž se!" Zakřičel jsem opilým tónem s ďábelským úsměvem na tváři a hned poté se rozběhl směrem k tomu světlu co nejrychlejší rychlostí, jakou jsem dovedl, samozřejmě ne Sonidem, ale normálním během, své schopnosti jsem totiž moc nepoužíval. Zkrátka nejrychlejším během! S Kittem na zádech jsme proběhli kolem Yuri. Já jsem pronesl jenom "Jdu tam!" Nevím jak Kitt. Prostě jsem běžel směrem ke světlu. Horší to asi bylo s tou babkou, která mě možná zase slyšela, byla zvláštní, myslel jsem, že mne nemohou lidé ani slyšet.

Daichi

Koukl jsem se z okna udiveně. Nad horou Abunai byla velká koule. Co to je?! Ty to nevidíš? řekl jsem překvapeně, ale mohlo mi to dojít, když neviděla to v nemocnici. Otočil jsem se a začal jsem se oblékat. Matsu-chan? Nevadilo by ti, kdyby jsme se tam šli podívat? zeptal jsem se ji a už jsem skoro byl oblečený. Sice jsem byl ještě rozespalý, ale chtěl jsem to vidět z blízka. Musíme být potichu ať nikoho nevzbudíme. řekl jsem ji a šel pomalu ke dveřím.

Žena

"Ani jsem nenaznačovala, že bychom byli přátelé," odpověděla Mizukimu ironicky. "Ale jestli vás to uklidní, necítíme se ani být vašimi nepřáteli, dokud nás necháte na pokoji. Stejně byste toho teď moc nezmohli... Můžete pojít jako naivní shinigami a nebo žít s pocitem, že jste si o nás zašpinili ruce... vaše volba," pokrčila rameny.
"Ehm, tak to Mizuki-san určitě nemyslel!" rychle přispěchala do hovoru Baru. Byla dost rozumná na to, aby chápala, že nejlepší pro ně bude se snažit s nimi nějak domluvit. Nebyli vůbec v pozici, kdy by se jim mohli postavit, hlavně jestli jich tu někde bylo víc, to Baru věděla. "Nechme naše spory stranou, ať jsou jakékoli, ani shinigami přece nejsou svatí..." pronesla smířlivě. Sama právě vyrobila nebezpečnou trhlinu...
Bokem se podívala na Mizukiho, jak se na to tváří. On toho o Reimei zas tolik nevěděl... nevěděl o bitvě a tom, kdo všechno kvůli nim zemřel, i když si jistě mohl dost domyslet. Ale nehodlala mu o tom teď vyprávět.

Yuri -> Paní Kamizuki se na tebe podívala nedůvěřivě a nenechala se tak snadno odvést. "Jo? A co ten chlapský hlas teda? Však jsem o něj zakopla dokonce!" vymáhala vysvětlení.

Zekke -> (Ryuu, máš strašně dlouhý podpis, prosila bych něco do spoileru :-)) Něco na tom světle na obloze tě prostě přitahovalo, nemohl jsi přesně říct, co to bylo. Ale zdálo se ti, že pociťuješ něco jako vzrušení, jako bys tu trhlinu poznával a bylo to pro tebe něco dobrého, i když rozumem jsi to nechápal. Byla až nahoře, nad vysokou horou, která se tyčila za městem. Slyšel jsi z ní hlasy...

Matsu-chan

"Ty se chceš... jít tam na to podívat?" vypískla. "To ne, já se bojím! Co když to jsou zlí mimozešťani..." Vypadalo to, že se jí moc nechce a radši by zůstala tady.

Mizuki

Tvářil se klidně a vyrovnaně. Nemohl teď spoléhat na zanpakuto a jejich situace nebyla slavná. Nejsem hlupák...vyvolávat konflikty ve svém stavu...to není má parketa... Popošel kousek stranou. Baru má pravdu, odložme spory stranou...když už vás nikdy neuvidím, tak budu spokojený. Z hlasu šlo poznat že to myslí vážně.

Baru

byla ráda, že s ní Mizuki-san souhlasí. Vedle něho si pořád připadala nervózní jako školačka, která má před učitelem pronést prezentaci nebo něco podobného.
Dvojice je vedla skrz opuštěné, noční město. Ulice byly tiché a osvětlené oranžovým světlem lamp. Dál už nemluvili. Baru jen čekala, co s nimi bude dál.

Byla to dobrá půl hodinka rychlé chůze, ale nakonec jste došli k... hospodě. Jmenovala se Big Ben. Žena vešla dovnitř, muž se ujistil, že vy dva ji následujete. Dali vám instrukce, ať si sednete k jednomu ze stolů... a čekáte. Potom někam odešli.

Baru se podívala na Mizukiho. Sama už byla dost zničená a cítila, že by rozhodně nepohrdla nějakou střechou nad hlavou.
"Tak co myslíte? Co s námi zamýšlejí?" začala konverzaci tichým hlasem a rozhlížela se po zvláštních dekoracích temné hospody.

Yuri Furukawa

Nejspíše nebude zas tak jednoduché překroutit realitu ve lži. Chlapský hlas? Zopakuji po ní a chvíli přemýšlím, jak jí to vysvětlit. Už mám na jazyku snad přesvědčivé vysvětlení, když tu se kolem mne prožene velkou rychlostí Zekke s něčím na zádech, co by možná mohl být Kittier. Chvíli mi trvá, než mi dojde, jaké jsou jeho plány. On se úplně zbláznil! Tiše si povzdechnu. Chvíli váhám, ale nakonec se rozeběhnu za ním. Omlouvám se, ale musím si něco vyřídit! Zatím se mějte, paní Kamizuki! Zvolám, když jsem již pár metrů od ní vzdálená, a na rozloučenou ještě zvednu ruku a zamávám. Jelikož v gigai neběhám zrovna nejrychleji, chvíli mi trvá, než Zekkeho doběhnu a srovnám s ním krok. Mohli jste na mě aspoň počkat! Vyčtu jak Zekkemu, tak i Kittierovi s mírným úsměvem na tváři - to aby tuhle výčitku nebrali vážně. Spíše jsem jim tím chtěla oznámit, že jsem se rozhodla k nim přidat a dohlídnout na ně. Nakonec, i mě zajímalo, co se to tam u té hory děje.

Mizuki

3li docela dlouho, ale všichni mlčeli. Byl už pekelně utahaný, když dorazili k nějakému Big Benovi, do kterého vešli. Pak se usadí ke stolu, zívne a koukne na Baru. Ať je to cokoliv, doufám, že nic nepřiměřeného...má zanpakuto začíná být nesvá... Řekl s jistou obavou ve slovech. Co si myslíte vy?

Zekke

Běžel jsem, co nejrychleji to šlo a Yuri nás dohonila! Byla opravdu úžasně rychlá, i když vlastně běh v mém stavu byl spíše takový zrychlený poklus, takže to bylo trochu jinak. "Kitt se rozhodl že to chce prozkoumat, já jsem jít nechtěl, ale on mě tak nutil, tak jsem ho nemohl odmítnout, udělal kočičí oči, no a tak jsem ho vzal na záda! Jsem rád že jdeš s námi." Už jsem byl zase jen v náladě. Prchalo to ze mě celkem rychle. "Aspoň nás někdo ochrání, když tam bude něco nebezpečného, eh." Pomyslel jsem si trochu nevhodně, ale tak, byl jsem holt strašpytel, co se dalo dělat žejo. "Hele jen tak pro zajímavost, ti podobní tobě, co odešli ze Soul Society a nepatří do Gotei 13, zabíjí hollow jako ti ostatní?" Otázal jsem se jí a doufal v negativní odpověď.

Daichi

Když jsem se na ni podíval a viděl jsem, že má opravdu strach. Začal jsem rozmýšlet jestli tam vůbec mám chodit. Víš co? Zůstaneme tady. A neboj se to nejsou mimizemšťani. To jsou... neuměl jsem najít odpověď, protože ani já jsem nevěděl co to je. No jestli to tam vydrží do rána, tak bych mohl ráno se jít kouknout. řekl jsem si pro sebe a začal jsem ze sebe svlékat věci. Matsu-chan běž se ještě vyspat. A nemysli na to. řekl jsem ji a uložil ji zpět do postele. Zahleděl jsem se ji do těch její krásných očí. Vypadal jsem jako teploměr. Byl jsem úplně rudý, protože Matsu-chan na mě taky hleděla. A já v této situaci neudělal nic, nezmohl jsem se na nic. Dobrou noc. To bylo vše na co jsem se zmohl.

Baru

taky nebyla zrovna v nejlepší náladě, navíc jí bylo zima. Trochu se zachvěla a přitáhla si shihakushou blíž k tělu. Cítila pod ním obvazy... málem na ně už zapomněla... Ale vypadalo to, že její zranění se celkem hojí.
"Nevím..." řekla nejdřív nejistě. Potom dodala. "Nepřipadají mi jako nepřátelé, ale stejně jim nevěřím... Radši bychom se odtud měli dostat, ale nejspíš teď budeme potřebovat jejich pomoc... tedy pokud nám nějakou poskytnou. Myslím, že jinak by nás sem ale nevodili... Něco od nás určitě chtějí, ale nemyslím si, že by nás plánovali držet v mučírně nebo tak něco..." rozvíjela své myšlenky nahlas.

Matsu-chan

"Dobrou noc, Daichi-kun," špitla na oplátku. Ještě sledovala zpod peřiny Daichiho, který se ukládal také znova k spánku. Potom se zachumlala do peřiny a chvíli bylo ticho.
"Já prostě nemůžu spát... s tamtím venku...!" ozvalo se ale asi po dvou minutách. Matsu-chan se posadila a dívala se upřeně ven. Co s ní? Byl to nejspíš neřešitelný problém.

Mizuki

To bych jim radil. Zabručí si pod fousy, které samozřejmě nemá. Jeho tvář byla hladká jako dětská prdelka a to vždy! Jak to zvládal bylo tajemstvím...tajemstvím ex-podkapitána 13. divize. Každopádně...bych uvítal nějaké jídlo...trochu spánku a flašku Kyouheiova zázraku...Kyouheiovice počká. Usměj se trochu.

Daichi

No už jsem si nevěděl rady. A co by ti pomohlo? Mám se tam jít podívat? řekl jsem ji a seděl jsem opřený o postel kde ležela Matsu-chan. Mám tam jít nemám? Nechci tu nechávat Matsu-chan samotnou. zamyslel jsem se.Co mám udělat? Poraď? Já už nevím co dělat. dořekl jsem a sklopil jsem hlavu mezi kolena. Bylo toho na mě už dneska moc. Matsu-chan na tom měla být hůř než já, ale zatím to vypadá, že depkařím zatím jen já.

Yuri Furukawa

Hned mi bylo jasné, čí to byl nápad, ačkoliv říkal Zekke něco jiného. Nepřijde mi, že by se Kittier tvářil zrovna nadšeně. Ale možná to byl jen můj dojem. Přece vás nenechám jít samotné! Odvětím a pohlédnu směrem k hoře. A... vlastně jsem také zvědavá, co se tam děje. Dodám po chvíli. Oni mi nejsou podobní! Natáhnu ruku k Zekkemu, uchopím ho za límec a zastavím. Já nejsem jako oni! Vykřiknu a pohlédnu na něj naštvaným výrazem. Nesnášela jsem je za to, co provedli a ačkoliv jsem v tom částečně jela s nimi, za jednoho z nich jsem se nikdy nepovažovala. Vlastně jsem s nimi byla jenom kvůli bratrovi. Chvíli se zdá, že bych ho nejradši na místě přinejlepším přizabila. Nakonec ho však pustím a bez jediného slova se zase rozeběhnu k hoře.

Zekke

I při tom běhu jsem podle jejího výrazu usoudil, že přišla na to, jak to vlastně bylo. Kitt by takovou blbost nikdy neřekl, to byla pravda, ale pořád jsem si z Yuri mohl dělat srandu žejo. Chvíli jsme běželi, docela slušnou rychlostí, ale pak mě zastavila. Z ničeho nic a docela prudce. Měl jsem problém s tím udržet se na nohou, když mě zatáhla za límec. Její slova mě udivily, pohlédl jsem jí do očí s příjemným úsměvem. "Takové odhodlání, opravdu to dělala jen kvůli němu. Stál jí za to, zkazit si život Shinigami?" Pověděl jsem potichu Kittovi, když už byla Yuri zase v běhu. "No, to se asi nedozvíme, co Kitte? Tak pojďme k té hoře." Pronesl jsem ještě a rozběhl se za Yuri. Něco mě k té hoře tahalo. Navíc jsem slyšel nějaké hlasy. "Co se to děje? Kdo to mluví em?" Pomyslel jsem si a přidal do kroku.

Hollow Kittier

Díval jsem se k místu, odkud vycházelo to divné světlo a poté Yuri někam odběhla někoho hledat a také se tu objevil Zekke kterému netrvalo moc dlouho, než se zase setkal jeho zadek se zemí. Přemýšlel jsem, jestli by byl dobrý nápad prozkoumat to světlo, ale než jsem došel k nějakému závěru Zekke to rozhodl za mě… Sice se mi moc nelíbilo to, že mě nosí na zádech jako nějaké dítě, ale na druhou stranu jsem nemusel jít po svých a tím šetřit energií takže mi to ve výsledku ani nevadilo. Na Zekkeho poznámky, které mi sděloval, jsem nijak nereagoval a byl napjatý, copak nás to tam čeká. Navíc Yuri běžela s námi, což mě trochu překvapilo, protože jsem si myslel, že bude ráda, když od nás bude mít klid.

Baru, Mizuki -> Po nějaké době se opět objevila ona žena, stejně jako muž. Sice ani tady nebylo moc světla, ale už jste si je mohli prohlédnout lépe. Žena byla hnědovlasá, možná až zrzavá. Vypadala hodně aktivně a její tvář byla živá. Muž byl blondýn a dal by se popsat jako Ken, jelikož jeho vzhled byl prostě dokonalý. Což tedy Mizuki moc neocenil a po pravdě ani Baru ne, jelikož nebyla na blonďáky, ale zkrátka a dobře... byl to vymydlený hezoun. A ještě jedna věc vás mohla praštit - už na sobě neměli shinigami odění. Měli na sobě... gigaie.

Spoiler:

Matsu-chan

sama nevěděla. Podívala se ztrápeně na Daichiho. Potom zas ven na tu věc. Pak na Daichiho. Tak to několikrát střídala, až si povzdychla.
"Možná bysme se přeci jen na to měli jít podívat ven..." pronesla velmi nejistě. Jenže jen tak tu zůstat a v klidu spát, zatímco venku se děje něco nekalého, to nedokázala.

Zekke, Kittier, Yuri -> Jak jste se přibližovali, všímali jste si podivné věci. Nejdřív ta věc na nebi tak nějak jiskřila. Potom se rozzářila jasněji. A něco z ní začalo vypadávat. Uvědomili jste si, že to z ní vypadávalo i před tím, jen to pokaždé hned explodovalo, proto to jiskření. Ale teď, teď to neexplodovalo, tedy aspoň ne tak často jako před chvílí. A pořád přibývalo objektů, které prolétly skrz a nevybouchli. Nevěděli jste ale, co to je za věci, které létají skrz tu podivnou díru v obloze. Zekke a Kittier však začínali mít pocit, jaký mívali v Huecu Mundu. A Yuri začínala mít velice špatný pocit...

Mizuki

Chvíli mlčel, když se na scéně opět oběvili ti dva. Tentokrát si je mohl lépe prohlédnout. Dívka byla hnědovlasá a velmi pěkná, což Mizukiho nijak nevyvedlo z míry, protože holkař byl spíše Akio. Chlap, nebo spíš "chlap" vypadal vymydleně a byl to blonďák. Reimei muselo být dost ve srabu, že přijímalo i metrosexuály. Pomyslí si. Pak si ale všimne, že na sobě nemají shinigami oblečení, ale něco jiného...to něco vypadalo jako něco co už Mizuki dlouho neviděl = Gigai. To upoutalo jeho pozornost. Gigai?! Kde jste k tomu přišli?! I když pravda...hodil by se mi taky... Řekne se slabou nadějí v hlase.

Daichi

Jako by byl nadšený odpovědí Matsu-chan. Protože zvědavost ho táhla ven. Oblékli se a vyrazil směrem k místu. Co to vůbec může být? Musím dávat pozor na Matsu-chan. Budu ji chránit za každou cenu. říkal jsem si pro sebe v duchu. Matsu-chan? Nebojíš se? zeptal jsem se jí, jen tak ze zvědavosti. Protože holky se občas bojí a já tu jsem od toho abych ji ochránil. Ale navazoval jsem hned další otázkou. Co si myslíš, že to je? řekl jsem a pohlédl jsem na tu onu věc a přibližovali jsme se čím dál více.

Yuri Furukawa

Běžím stále kupředu a stále více se přibližuji k té hoře. Občas se mi stane, že do někoho vrazím, když příliš nedávám pozor. Zařvu za sebou jednoslovnou omluvu a utíkám dál, jako by mi šlo o život. Rozhořčení nad slovy, které Zekke pronesl, mi dodává dostatek energie na to, abych ze sebe dostala maximum a mohla utíkat, co mi nohy stačí. Díky tomu ponechám Zekkeho s Kittierem na zádech někde v dáli za sebou. A pokud se mnou brzy nesrovnají krok, nejspíše jim uteču. Pohlédnu k hoře, abych zjistila, zda se situace nějak nezměnila. Zrovna v tu chvíli se to více rozzáří a začnou z ní padat věci. Občas nějaká vybouchla, ale zatím jsem nemohla rozeznat, o jaké věci se jedná. Něco mi však říkalo, že to není příliš dobré. Možná by bylo dobré sundat svůj gigai. Pomocí shunpa bych se k hoře dostala zajisté rychleji. Problém je však ten, že nevím, kam bych ho uložila. Nemůžu ho nechat jen tak někde ležet. Kdyby ho někdo našel, mohl by z toho být problém.

Zekke

Kitt mě samozřejmě jenom ignoroval, jak to měl ve zvyku. "Klasika." Pomyslel jsem si a zahleděl se na Yuri, která nám nějak začínala utíkat. "Co to do ní vjelo? Proč běží tak rychle?" Pověděl jsem si pro sebe a rozhodl se taky přidat. Já jsem byl lenivý, běhal jsem docela nerad, ale to světlo mě nějakým způsobem přitahovalo. Najednou přestaly ty podivné věci vybuchovat, i když jsem věděl, že předtím vybuchovaly. Něco se tam dělo, dokonce se to i více rozzářilo. Nevěděl jsem, jestli to je tím, že se pořád přibližujeme, možné to bylo, ale pravděpodobnější bylo to zastavení náhlých výbuchů. Zrazu jsem se cítil jako v Hueco Mundo. Dostával jsem takový pocit, jako bych se vracel domů, nebo tak něco. Neměl jsem tušení, co se to dělo, ale rozhodně to nevypadalo špatně. Spíše to vypadalo na návrat domů. S tímhle jsem přidal ještě více do kroku, přičemž jsem začal rychle dohánět Yuri.

Nobu
Stál u oknna ale nic se nedělo dokud nezahlédl další Shinigami běžící v jedné z uliček.Přemýšlel nad tím jestli se za nimi má vydat ale vzpomně si na to co mu říkala Pao Ruei.Ať se o nic sám nepokouší.No dnešní večer byl ještě zvláštnější to co se dělo nebylo normální.Věděl že za Pao má jít až další den no něco mu říkalo že by za ní mněl jít teď a zjistit co se to vlastně děje.Rychle na sebe hodil své oblečení a vydal se do Big Benu...