Karakura

Zekke

Jakmile se Kitt málem přeřekl, tak jsem se mírně pousmál s rukou na puse. "Ovládnout svět, to by se mi líbilo no." Pomyslel jsem si a poslouchal ty její řečičky, že kní nemůžem. Samozřejmě, že šlo poznat z té její nerozhodnosti, že nám nevěří, chtěl jsem jí začít přemlouvat, když v tom ji nějak rupla obrana a ona to povolila. "Jůůůůůůů tak jdeme!" Prohlásil jsem hrdinsky a vystartoval do města. Jakmile jsem si všiml, že ona zvolila pomalou chůzi, tak jsem se jen trapně facepalmnul a vrátil se k nim. "Tak, jak je to daleko?" Otázal jsem se jí, protože jsem nechtěl, aby po cestě stála konverzace.

Baru

byla v takové povznesené náladě, že dělá dobrou věc, ke které byla předurčena, cítila se naprosto klidná a vyrovnaná... ale ten zatracenej duch jí to celkem kazil. Ale neztrácela nervy.
"Zkusím to ještě jednou, pane," řekla profesionálně mile a praštila ho jílcem znova do palice, což ji i docela uspokojilo, ač na to nebyla hrdá. "Najdi odpočinek, duše bez domova a záměru, najdi nový život, jako most, který tě vede k naplnění karmických cílů!" pronesla. Byla by ráda, kdyby její pouť k osvobození Mizukiho-san a nebo smrti nebyla provázena hláškami nějakého nespokojeného mrtvého.

Matsu-chan

vůbec nechápala, co se děje. Jen viděla, jak zděšený je Daichi a tušila, že se něco špatného asi stalo, ale co???
"Daichi-kun... co se děje?!" vyjekla. Najednou se převrátila postel. To ji vyděsilo. Přiskočila k Daichimu a chytila se jeho paže. Neviděla příšeru, která bývala její sestrou, jak na ni napřahuje ohavný pařát a chystá se jí... chytit? Roztrhat? Uhodit?

Daichi

Začalo jít do tuhého. Ona to monstrum neviděla a já byl bezmocný. Matsu-chan vím, že mi nebudeš věřit, ale je tu monstrum, které se proměnilo z duše tvé sestry. řekl jsem ji s tím, že mi nebude důvěřovat. V tom pokoji jsme byli v pasti, ale kdyby jsme tu příšeru vylákali ven ohrozili bychom ostatní. AAaaaaa!!! Nevím jak ji zastavit! Nemám sílu na to. říkal jsem si v duchu. V tom příšera už natahovala pařáty po Matsu-chan. Pozor! vykřikl jsem a obejmul jsem Matsu-chan a nastavil své záda proti pařátům příšery, abych Matsu-chan ochránil.

Hollow Kittier

Šálek čaje a sušenky? Já bych raději mléko. Prohodil jsem si potichu pro svou vlastní osobu a dost pobaveně jsem se díval, na to jak se Yuri snažila přijít na vhodnou výmluvu, proč k ní nemůžeme přijít na návštěvu. Já těch důvodu viděl hodně, ale když se mám rychlé rozhodovat co je nejlepší variantou taky mě často nic nenapadá. Takžeee.... Há! Stejně povolila. Zase boduju. To její rozhodnutí nás vzít k sobě jsem vzal jako svou zásluhu, i když to nemusela být pravda, ale to nevadí. Poté co se vydala Yuri na cestu, šel jsem za ní a udržoval stejné tempo jako ona. Kam se ten Zekke tak hrne? Stejně neví, kde bydlí. Máš doma někoho? Zeptal jsem se Yuri a doufal, že nebude mít psa, jelikož by to pro něj nedopadlo dobře… Já opravdu nesnáším psy.

Duch dostal pořádnou ránu, která ho do Soul Society dopravit musela...teda..někam ho dopravit musela. Ale to už tě nyní nemuselo zajímat, protože jsi před sebou měla volnou cestu na vrcholek hory. Když jis tu tak stála, cítila jis podivný pocit. Jako tehdy, když jsi cítila přítomnost Mizukiho v okolí. Nyní jsi ho cítila v sobě...cítlia si jak pulzuje hluboko...ve tvé mysli, ale cítila jsi žejeho přítomnost slábne, jako by mizel. (Zní krapet dirty ) Bylo asi na čase spěchat.

Yuri Furukawa

Možná pro tebe doma nějaké najdu. Odvětím na poznámku Kittiera, když krok sladí s tím mým. Zekke se vyřítil jako torpédo směrem do města a předehnal nás o pořádný kus cesty. Nakonec se však vrátil a také srovnal krok. Pousměji se nad jeho počínáním. Moc daleko to není. Za chvíli jsme tam. A doma nikdo není kromě mě. Zodpovím jejich otázky. Má odpověď na Kittierovu otázku nejspíše vyzněla trochu divně. Nijak jsem nad tím však nepřemýšlela. Během chvíle opustíme les a přímo před námi se rozprostře okraj města. Takže... tušíte, jak se dostat zpátky? Optám se ve chvíli, kdy vkročíme do města.

Zekke

Ten blázínek ví o lidském pití snad víc, než.. než já, což je potupné, já znám jen ty nápoje oblbující mysl, ha. "Proč jdeme tak pomalu? To je nudné, pojďme si dát závod nebo tak něco, chápete žejo." Pověděl jsem jim se smíchem, pak jsem ještě dodal. "Nemáš nikoho doma jo? Taky by se mi líbil takovej život, krást platidlo jako neviditelný v těch černých hadrách a utrácet ho v umělých tělech." Pronesl jsem k ní ještě se stálým smíchem, pak jsem však trochu zvážněl. "Jo, otevřel bych Gargantu, ale průchod mezi světy nějakým způsobem.." Při téhle chvíli jsem se zamračil. "Nefunguje. Vím to z Hueco Mundo." Poté jsem pozvedl hlavu nahoru. "Nevím jestli to je jen Gargantou, nebo jestli se něco neděje i s průchodem do Soul Society, se Senkaimonem, ale to je mi jedno, přeci jen mi potřebujem do Hueco Mundo žejo. Nejspíš se tu budem muset skrýt do doby, než se mi podaří tu Gargantu otevřít."

Hollow Kittier

Takže bude mít mléko? To jsem už strašně dlouho neměl… Pomyslel jsem si a šel dál po boku Yuri a poté i Zekkeho. Takže žiješ sama nebo v tuto chvíli tam zrovna nikdo není? Zekke se nám po cestě zase rozpovídal a téměř polovinu z toho co říkal, jsem nevnímal, jak se říká, směřovalo mi to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nojo, Garganta… na tu jsem úplně zapomněl. Prohodím jen tak do vzduchu a jdeme dál městem. Hele Yuri myslíš, že existují i umělé těla pro hollow? Kdyby to opravdu existovalo, to by byla teprve legrace.

Yuri Furukawa

Dát si závod? To byste mě stejně museli nechat vyhrávat, když nevíte, kudy jít. Pousměji se nad tím. Jo, už nějakou dobu žiji sama. Odpovím oběma zároveň. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že bych se mnou doma měl bydlet ještě někdo. Uvažovala jsem sice nad tím, že si pořídím morče nebo psa, ale kdo by se mi o něj postaral, kdybych dostala možnost se vrátit zpátky do Seireitei? Nikdy mě nenapadlo krást. Všechny peníze, které utratím, si vydělám. Stejně jako ostatní lidé. Nebylo by hezké jim ty peníze brát. Většina lidí nemá na to, aby rozdávala. Opáčím a vyslechnu si jeho plán na návrat do jejich vlasti. Část, ve které si zmíní, že možná nejde otevřít ani průchod do Soul Society. To znamená, že kdyby někdo napadl tento svět, tak sem ani nebudou moct nikoho poslat? Chvíli se tvářím nepřítomně a přemýšlím nad tím. Nakonec však dojdu k názoru, že se mě to netýká a dál se věnuji svým dvou společníkům. Umělá těla pro hollow? Tak o tom nic nevím. Ale pochybuji. Kdo by něco takového dělal? A taky... k čemu by to bylo tobě? Pohlédnu tázavě na Kittiera. S tím, jak vypadá, by mohl skončit akorát v nějaké laboratoři zabývající se mutanty. Ale tam by skončil asi každý hollow v umělém těle, který by se nepodobal člověku.

Zekke

"Prej umělá těla pro hollow, to je magor, co by s tím asi zmohl, spíše, proč by chtěl, aby ho lidé mohli vidět?" Pomyslel jsem si a prostě pokračoval potichu v cestě. Pak jsem udělal takovej znuděnej zvuk a řekl. "Héj Yuri, kdy už tam budeme, tohle věčné chození je nuda." Zeptal jsem se Yuri a mírně zívl. "Měli bychom přidat do kroku, no ne?" Pověděl jsem jim, protože, jak už Kitt ví, já nejsem z těch trpělivých, jsem sice rád, že nemusím bojovat, ale už bych tam chtěl být.

Hollow Kittier

Nějaká moc správňacká shinigami… prý nikdy mě nenapadlo krást… to určitě, vsadím se, že ji to napadlo už několikrát, ale nechce se k tomu jen tak přiznat aby si nepokazila svou pověst… Teda jestli nějakou vůbec má. Proč bych chtěl umělé tělo pro hollow? No… Není to spravedlivé, když ho mají shnigami a my ne. Co když hollow chtějí, aby je ostatní lidé také viděli přitom, jak jim demolují jejích město? Odpověděl jsem Yuri a mě osobně by zajímalo, jak by ostatní lidé reagovali na mluvícího kocoura… Jen to vydrž, Zekke… Nezapomeň, že i ten nejtrpělivější může být trpělivější, když je trpělivý…

Yuri Furukawa

Právě proto možná umělá těla nemají. Opáčím. K mému malému bytu to je ještě nějaký kousek cesty. Rozhodnu se tedy přidat do kroku. Tak fajn. Jdeme. Ani nestačím doříct poslední slovo a už se shunpem rozeběhnu dopředu napříč tichou ulicí. Zastavím se však u samoobsluhy naproti přes ulici pár metrů od místa, kde jsme byli předtím. Jsme tady. Oznámím a vydám se ke dveřím, které se nacházejí hned vedle vchodu do obchodu. Od mého bytu nás už dělí jenom schody a jedny dveře.
Ihned po vstupu dovnitř se ocitneme v malé místnosti, která slouží jako chodba. Na levé straně jsou dveře od toalety a koupelny. Naproti vchodovým dveřím je velká poloprázdná místnost. Na pravé straně jsou velké posuvné dveře na balkón. Uprostřed místnosti stojí stůl a židle. Na stěně vlevo je umístěná malá kuchyňská linka a lednice. V jednom z rohů jsou posuvné dveře, které vedou nejspíše do další místnosti.


Prostě nějak tak :-D

Spoiler:

Daichi -> Ucítil jsi bolest, jak tě ona příšera šlehla do zad. Potom jsi zezadu uslyšel hrozné zvuky, to bestie s řevem ohýbala nemocniční postel a mačkala ji do kuličky. V jejím hlase jsi slyšel veliký hněv, ale taky strašné zoufalství a bezmoc, bylo to hrozné. Navíc to vypadalo, že vás tady zabije. A Nobu jen stál a koukal se na to, stoik jeden!!! Matsu-chan byla naprosto vyděšená. Tohle musel být nejhorší den jejího života. Rána na tvých zádech už byla jasným důkazem, že tady něco je. Ale nedokázala uvěřit, že by o mohlo mít něco společného s její sestrou!

Zekke

Chtěl jsem zrychlit tempo a tak se také stalo. Yuri se nejprve rozběhla, ale pak použila Shunpo. "Počkeeej neblázni, to je moc rychlé.." Zakřičel jsem na ní s udýchaným výrazem. "Hele Kitte, už se zastavila." Pověděl jsem mu a přistoupil k ní. Byli jsme na místě. Vyšli jsme schody nahoru a otevřeli dveře. "Máš to tu hezké." Pronesl jsem k ní a okamžitě vběhl dovnitř. Zamířil jsem do té místnustky s židličkami. "Hehe." Pověděl jsem si pro sebe a vzal tři pozemní židličky. Dvě jsem dal naproti sobě a jednu doprostřed tak, abych si na to mohl pohodlně lehnout. "Tomu říkám pohoda."

Daichi

Bolest byla nesnesitelná. Tohle už muselo Matsu-chan přesvědčit. Jen jsem slyšel, jak postel se deformuje. Sakra. Není nic co bych víc mohl udělat. řekl jsem si v duchu a otočil jsem se směrem k té příšeře. Aiko-chan! Přestaň! křikl jsem k příšeře. Je to tvoje sestra! Neříkala jsi, že ji budeš chránit! snažil jsem se v příšeře probudit city. Rozpažil jsem se tak, abych chránil Matsu-chan. Kdo ví jestli moje slova pomohou, ale skusit se něco muselo.

Hollow Kittier

Takže přidáváme do kroku... Myslel jsem, že přidá jen trochu do rychlostí chůze, ale ona rovnou začala používat shunpo a to mě trochu zarazilo, protože jsem to moc nečekal… takhle zbytečně zneužívat své schopnosti, shunpo přece jen slouží k něčemu jinému, ale to jedno... Hned poté jsem se za ní vydal pomocí sonida. Udržet s ní krok pro mě nebylo až tak obtížné. Po menší chvilce jsme dorazili konečně k jejímu bytu a vydali se dovnitř. Zekke samozřejmě musel nevychovaně vběhnout dovnitř a hned si tam vytvořit ze židli místo na ležení… neděla zrovna moc dobrou pověst hollow! Můj pohled proletěl rychlé místnosti, ve které jsem stal a pověděl jsem. No, pěkné to tu má. Poté jsem se podíval na Zekkeho a křikl na něj. Musíš hned zabrat všechny tři židle?! Kde si teď sedne tady hostitelka?! Přitom jsem si už sedal na tu poslední volnou židličku, která tu zbývala. Máš to mléko? Zeptal jsem se, Yuri.

Daichi -> Příšera se na chvíli zastavila a hleděla na tebe. Z jejího řevu se stalo na chvíli spíše takové hluboké, vnitřní vrčení. Že by se ti podařilo proniknout k jejímu nitru, kde se skrývala malá holčička? Otázka ale byla, jak v tom vytrvat? Možná že se dokáže vrátit, pokud zvolíš ta správná slova!

Daichi

Slova opravdu zabrala. Příšera se pozastavila, ale na jak dlouho? Aiko-chan! Já vím, že jsi to ty. Vím, že uvnitř jsi to stále ty. pokračovala moje řeč. Hleděl jsem na příšeru, ale ta rána co mi uštědřila začala více bolet a začínala být nesnesitelnější. Donutilo mě to padnout na kolena. Na zemi jsem viděl svou krev. To je bolest! vzdechl jsem si v duchu. Pomalu jsem se otočil na Matsu-chan. Matsu-chan. Prosím. Věř mi. jen jsem tak šeptnul. Snažil jsem se znova postavit, ale šlo to těžko. Ta bolest mě držela při zemi.

Daichi -> Matsu-chan si klekla vedle tebe a snažila se ti nějak pomoct, i když to byla spíše morální podpora než cokoli jiného. "Věřím ti, Daichi-kun!" hlesla a pomáhala ti vstát. Příšera dál stála a hleděla na vás. Jako by se nemohla rozhodnout. Zdálo se ti, že máš vyhráno, že ještě není pozdě a Aiko se umoudří a dobro vyhraje nad zlem! Najednou však dovnitř oknem něco vletělo. Byla to osoba oděná v černém kimonu a hakamě opásaná bílým obi, vypadala na nějakého divného vojáka. V ruce se jí zaleskla katana a než jsi stačil mrknout, rozsekla Aiko/příšeče bílou masku na obličeji. Ta se s bolestným zaskučením pomalu rozplynula ve vzduchu.

Daichi

Neeee! křikl jsem na osobu, které právě zlikvidovala Aiko-chan. Přiběhl jsem k té osobě a zatáhl ji za rukáv. Matsu-chan osobu asi neviděla, protože se na mě blbě dívala, že držím vzduch. Koukl jsem se tedy znovu na osobu takovým vyčítavým pohledem. Osoba na mě musela určitě valit oči, když ji došlo, že ji vidím. Co jste to udělal(a)! promluvil jsem na osobu, ale po chvilce jsem zasténal, protože jsem pocítil znova tu bolest, té rány na zádech. Znovu jsem padl na kolena.

(Píšete jak draci a já pak musí všechno číst abych pochopil o co jde,no jo je to moje vina.)
Nobu
Vše v pokoji sledoval.Na rozdíl od Daichiho se ho také zmocňoval pocit že by tu "stvůru" měl zneškodnit.No neudělal to přeci jen to byla jeho malá kamarádka.Když Dichiho udeřila do zad rozběhl se směrem k ní a chtěl něco udělat.Zastavil se právě když pronesl Daichi svůj proslov. Když už to vypadalo že je vše v pořádku vletěla sem ona osoba a ukončila bytí Aiko-chan.Z této osoby měl strach,věděl že je to jedena (jedna) z těch co si říkají Shinigami.Jeden z podobných těm co zabili jeho rodinu a také členy jeho rodu.Mohlo se stát že když už je tady bude chtít ublížit i jemu samotnému a možná i Dichimu když jej uviděl,Možná je Daichi taky z jejich rodu nebo jenom vidí duchy."Tyyyy".Zařval na onou osobu."Nejprve členové mojí rodiny a pak mí přátelé,vy jste tak krutí". Pokračoval v řeči.Mrkl na Dichiho aby mu došlo že jej/ji taky vidí.Po malé chvíli mu došlo že teď na sebe vlastně upozornil.

Daichi

Nobuova reakce mě zaskočila. On je taky vidí? Takže on taky viděl Aiko-chan. Takže nejsem jediný! A tihle lidé mu zabili rodinu. Asi nebudou moc hodní. řekl jsem si v duchu. Otočil jsem se zpět na osobu. Co jsi zač! No tak odpověz! křikl jsem na osobu a čekal odpověď. Bolest začínala být nesnesitelnější. Na zem kapala moje krev a já osobu stále držel za rukáv.

Yuri Furukawa

Nad Zekkeho nevychovaností jen zakroutím hlavou. Ihned zamířím k lednici, abych zjistila, zda mám čím pohostit své hosty. Už ho hledám. Odvětím na otázku Kittiera a vytáhnu poloprázdnou láhev mléka. Nejprve ochutnám, zda je mléko ještě dobré a poté ho odložím na kuchyňskou linku. Poté začnu hledat v lednici ještě něco, co bych mohla nabídnout Zekkemu. Z lednice vytáhnu nenačatou láhev saké a pohledem směřujícím k němu se ho optám, zda to bude pít. S touto otázkou lednici zavřu a láhev saké odložím také na linku. Kittiere, chceš to do misky nebo skleničky? Optám se s mírným úsměvem na tváři, aniž bych se na něj otočila a prozatím vytáhnu dvě skleničky na saké.

Nobu
Všichni shromáždění na mě a Daichiho museli zírat velice zvláštním pohledem a tak toho Nobu využil."Vypadněte odsud pokud nechcete skončit jako tento hoch."Řekl a ukázal směrem na Daichiho,samozřejmě to udělal jen proto aby je ochránil sice jej budou považovat za nějakého cvoka,nebo možná teroristu ale aspoň budou v bezpečí jestli je tento(tato) stejný/á jako ti co zabili jeho rodinu.I když tenkrát šlí po jeho rodu a ne po obyčejných lidech tak by snad neublížil/a ani těmto.I když před chvílí zničil Aiko-chan tedy spíše to co z ní zbilo."Neslyšel/a jsi,odpověz."Okřikl zde přítomného(přítomnou)

Hollow Kittier

Seděl jsem na židličce a koukal kolem sebe jak to tu má Yuri vybavené a hlavně mě zajímali nějaké pěkné doplňky, kterých jsem však moc nezahlédl. Doufám, že má Yuri to mléko, protože na něj mám strašnou chuť… neměl jsem ho od té doby, co jsem odešel z lidského světa a to je už nějaký ten pátek… Pomyslím si a Yuri mi v tom položí otázku, která naznačovala nalezení mléka. Miska! Tohle jsem chtěl říct, ale uvědomil jsem si, že by si ze mě Zekke určitě dělal srandu, kdybych tu z misky pil mléko… měl by ty své blbé řečí. A tak jsem zvolil druhou variantu. Sklenička bude stačit. Poté jen čekám, až se konečně napijí a můžeme vymýšlet plán na návrat do Hueco Mundo… I když musím přiznat, že bych si v lidském světě ještě nějakou dobu pobyl… Není to tu zas tak špatné, navíc když jsme potkali Yuri a to znamená, že máme kde prozatím zůstat…