Karakura

Hollow Kittier

Yuri byla tak hodná, že se rozhodla mi nalít další skleničku mléka, což mě potěšilo, ale nedával jsem to najevo, jelikož mi to přišlo trapné se radovat z takové blbosti. Jo jasně dám si rád. Odpovím Yuri a nad poznámkami Zekkeho se místy usmějí, poněvadž mi to z nějakého důvodu přišlo směšné… Nechtěl jsem se však smát hlasitě, protože to bych klesl na stejnou úroveň jako Zekke… Tou úrovní myslím úchylného hollow který letí na každou holku a je jedno jestli je to člověk, shinigami nebo hollow… Nicméně mě velmi zajímalo, jestli ho Yuri zmlátí nebo to nechá jen tak plavat… No, já bych ho rozhodně zmlátil tak že by se utopil ve vlastní krvi. Pozorně jsem sledoval, co se bude dít dál a jedl přitom wasabi oříšky z misky na stole. "Tohle je lepší než kino." To bych pověděl, kdybych věděl co to kino vůbec je…

Yuri Furukawa

Ty rozhodně nikam nepůjdeš. Povím rázně. Navíc, nejsem si jistá tím, zda by se tam venku s tebou vůbec někdo bavil. Nezapomínej na to, že jsi v lidském světě a oni tě nevidí. Na chvíli se odmlčím. Ale pokud na tom trváš, tak běž. Nejspíše se střetneš s nějakým shinigami a věř mi, že zabít opilého a osamoceného hollow bude úkol nadmíru jednoduchý. Přistoupím k němu a pohlédnu na něj výrazem bolestivějším než facka. Tyhle poznámky si nech pro sebe. Tento výraz z mé tváře ihned zmizí. Pomůžu Zekkemu na nohy. A tobě pěkně táhne z pusy. Odvětím na jeho poznámku a pro tentokrát se rozhodnu to přejít. Přeci jen je ve stavu, kdy nepřemýšlí o tom, co říká. Otázkou je také, zda dokáže uvažovat i když v sobě zrovna nemá žádné mozek-oblbující látky. Když se zdá, že by Zekke mohl chvíli vydržet stát na místě, vydám se k ledničce a do prázdné sklenice naliji zbytek mléka. Tu poté podám Kittierovi.

Zekke

Byla to výhra, nedala mi facku! Ne, byla to prohra, zabila mě pohledem. A Kitt se na to očividně díval s úsměvem, ještě při tom žral ty oříšky. Ten mě dokázal někdy tak vytočit. "Nevidí mě, lidé mě nevidí, já to přece vím, to je velice smutné, pro ně teda, zrovna teď mám jeden takovej zvrhlej nápad, určitě tu kolem bydlí nějaké slečny že ano." Pověděl jsem a zkoušel se udržet na nohou. "Nesmrdí mi z pusy! To pití krásně voní!" Křikl jsem se smíchem a opilým pohybem se vydal ke dveřím. Normálně bych to asi neudělal, na slova - venku čeká Shinigami - bych odpověděl zalezením někde pod deku, ale teď jsem opravdu nebyl ve stavu, kdy jsem mohl přemýšlet. Myslím, že oba dva věděli, jak jsem chtěl svou neviditelnost zneužít.

Hollow Kittier

Sledoval jsem duel mezi Zekkem a Yuri který nakonec podle mě skončil vítězstvím jak jinak než Yuri… Já vlastně ani nečekal, že by mohl Zekke vyhrát když je v takovémhle stavu. Nicméně ten její pohled, který Zekke utržil, jako konečný úder vyděsil trochu i mě. A pak že jsou ženy křehké stvoření. Pomyslel jsem si, a poté co mi donese Yuri sklenku mléka, jí poděkují a hned se napijí, načež si dám další wasabi oříšek z misky. Ten bakayarou je prostě nenapravitelný… Všiml jsem si, že se Zekke snaží v tomhle stavu jít ven a hledat nějaké slečny. Když už jdeš ven tak dones potom nějaké mléko. Neměl jsem v plánu mu bránit v odchodu, i když bych asi mohl ale, když je takový tvrdohlavý až si klidně jde… Navíc tu mohl být větší klid, když bude tahle věc pryč.

Yuri Furukawa

Nedá se říct, že by pohled na opilého a zvrhlého hollow byl nějak pěkný, ale v tuhle chvíli jsem opravdu ráda, že ho vidím. Ve svém podnapilém stavu se vydá ke dveřím. Nečekám, že by se takhle mohl dostat někam daleko, natož někoho ještě obtěžovat. Pokud vůbec zvládne otevřít dveře a přejít práh, na prvním chodu by mohl lehce upadnout a sletět až dolů. To by mu mohlo zabránit v dalším pohybu. A možná by se mu v té jeho palici i rozsvítilo. Pokud však překoná schody i vnější dveře, zastavím ho, i kdybych měla použít násilí. Ne kvůli němu, ale kvůli těm dívkám. Zdá se, že Kittier také nemá v plánu ho zastavovat.

Nobu -> Žena na tebe jen hleděla s pozdviženým obočím. "A to bych ti měla říkat přesně proč? Připadám ti snad jako nějaká informační budka, nebo co?" odpověděla úplně klidně. Když si vyposlechla něco málo z tvého života, pokývala hlavou. "Jo, hádám, že vztahy mezi shinigami a Quincy nejsou v posední době nejlepší... a nikdy nebyly... No, ale můžeš být v klidu, já proti vám nic nemám. Sama nejsem v Seireitei zrovna v oblibě," zasmála se nevesele. "Dáš si něco nebo co?" optala se potom suše, ale znova s tím podivným, potutelným úsměvem.

Matsu-chan

nejdřív váhala. Tady někde přece ještě pořád byla její sestřička... nemohla ji opustit... ale nakonec si nechala pomoct na nohy. Přikývla a podívala se na Daichiho. Nevěděla, co se to tady dnes stalo, ale věděla, že si chce odpočinout, že chce být doma, v bezpečí... Zoufale toužila, aby se její rodiče vrátili, protože nevěděla, jak má tohle všechno zvládnout sama, jak vůbec bude moct být dnes sama doma...
"Daichi-kun..." zaškytla velice potichu. "Nemohla bych... nemohla bych dneska zůstat u tebe?" popotáhla a zahleděla se Daichiho tebe prosebně.

Zekke, Kittier, Yuri -> Najednou se všude rozhostilo ticho a tma. Vypadly pojistky. V celém bloku, nejspíš, protože ulice byla též temná.

Daichi

Otázka mě zaskočila. Matsu-chan u mě doma? U mě doma? U mě doma! zamyslel jsem se a zrudnul jsem. Zahleděl jsem se do jejich oči a pověděl. Dobře. Můj otec by měl být dneska v práci a mé mámě to nebude vadit možná, že ani otci to vadit nebude. Ale nemůžu to vědět, když s ním nemluvím. řekl jsem ji a vedl jsem ji za ruku pomalu pryč odtamtud. Tohle je poprvé co ji držím za ruku. Tak krásný pocit. opět jsem se zamyslel a zase celý zrudnul. Mám malou sestřičku. Nevím jestli jsem ti někdy o ni říkal, ale myslím, že si budete rozumět. otočil jsem se na ni a pověděl s úsměvem. Snažil jsem se ji přivést na jiné myšlenky. To co dneska zažila bude dlouho snášet. Jakmile jsme vyšli z nemocnice zastavil jsem se a vzpomněl jsem si na Nobua. Měla by jsi napsat nebo zavolat Nobuovy ať si o tebe nedělá starosti. řekl jsem ji a koukl jsem se kolik je hodin, abych se ujistil, že otec už bude na cestě do práce.

Zekke

Pomalu, ale jistě jsem přistupoval ke dveřím. Nikdo se mě nesnažil zastavit, to bylo pro mě moc fajn, aspoň jsem se tam mohl dostat rychleji. "Už tam buduu." Pomyslel jsem si a opřel se o dveře, pomalu jsem padal, ale nakonec jsem balance udržel a dveře otevřel. Octl jsem se nachodbě a najednou se všechno zhaslo, jak v baráku, tak i na chodbě, všude kolem. Najednou tu byla tma. Myslel jsem si, že jsem na tom už tak špatně, že se mi zhasíná před očima, ale to jsem nevěděl, prostě jsem šel ke schodům a z nich pochopitelně spadl dolů. Kutálel jsem se, ale nic mě nebolelo, nejspíše adrenalinový efekt.

Matsu-chan

"Pokud budu překážet, tak samozřejmě odejdu..." pípla. Nechtěla se cítit nechtěná, to by nezvládla. To už by radši byla sama doma. Ani si neuvědomovala, že ji drží Daichi za ruku. Tak nějak si teď neuvědomovala vůbec nic, ani to, že už nikdy neuvidí svou sestřičku se smát, že už neuvidí, co z ní vyroste a jak se její život nakonec zaonačí... "To je fajn!" usmála se na jeho informaci o sestřičce, ale zároveň jí z očí vytryskl další gejzír slz.
"Pravda... tak já mu napíšu zprávu, až dojdeme k tobě..." Teď neměla vůbec náladu něco takového dělat, chtěla jen jít... a nemyslet na nic. A dát si kakao. "Chtěla bych kakao..." zakňourala zuboženě a doufala, že s tím Daichi něco udělá. Většinou nebyla taková, ale dneska... dneska se o sebe prostě nedokázala postarat, aspoň ne teď, ne dokud si nedá kakao.

Zekke -> Nic jsi necítil... nejdřív. Potom jsi vzdáleně poznal, že tě někdo mlátí holí. "Takhle padat na starou babku ze schodů! Sodoma Gomora!!" slyšel jsi jakýsi poměrně ječivý hlas.

Daichi

Sakra to o té sestře jsem asi neměl říkat. řekl jsem si v duchu. Šli jsme pomalu, ale cesta ubíhala docela rychle. Po cestě jsem se snažil Matsu-chan utěšit. To kakao ti udělám. řekl jsem ji a usmál jsem se a pohladil ji po vlasech. Po cestě domů jsem se zakoukal na nebe. Slunce krásně svítilo, ale i v tak krásný den s toho hodně zlého odehrálo. Tak krásný den a tolik neštěstí. Co Nobu musel jít zajistit? Musím něco víc zjistit o Quincy. Možná máma by mohla něco vědět. Ona přece taky cítí a vidí vše co já. zamyslel jsem si a cesta docela utekla. Už jsme přicházeli do naší ulice a viděl jsem náš dům. Už se začalo stmívat a světla v kuchyni byly rozsvícené. Už jsme tady. řekl jsem ji a ukázal na náš dům.

Zekke

Bum bác, padal jsem ze schodů až jsem byl najednou v klidu. Dal už jsem nepadal a ani jsem nic necítil. Byl jsem tak mimo, že jsem necítil ani že mě někdo mlátí. Po asi deseti sekundách jsem to vše ale začal cítit. "Ééé?" Křikl jsem zmateně, nechápal jsem proč mě mlátí, dokud jsem nepobral to, co řekla. "Sodo co? To je nějaké zaříkadlo nebo co? Bláznivá babka, čarodějka!" Pomyslel jsem si nechápavě, protože jsem bohužel Bibli neznal. "Promiňteee já jsem nechtěěl, šel jsem jen vee-..počkat." Volal jsem na ní hlasitě i když byla u mě. "Vy mě vidíte?"

Yuri Furukawa

Zdálo se, že dojít ke dveřím a otevřít je nebyl pro něj zas tak těžký úkol. Najednou však všechna světla zhasla a v místnosti zavládla tma. V první chvíli sedím bez jediného pohybu a marně se rozhlížím kolem, zda spatřím aspoň trochu světla. Že by vypadli pojistky? V tom se ozvou rány připomínající pád něčeho velkého ze schodů. Zekke! Bleskne mi hlavou po chvíli. Opatrně vstanu a zamířím k oknu, abych zjistila, zda je závada v baráku nebo někde jinde. Zvolila jsem sice správný směr, ale neodhadla vzdálenost a tak se má tvář střetla se skleněnou tabulí. Svou pravou rukou se chytím za tvář a pohlédnu ven. Zdálo se, že elektrika nejde v celé ulici. Jediné světlo, které se k mým očím dostalo, byla světla aut. Těch zde nejezdilo mnoho. Když zjistím, že nemůžu dělat nic jiného, než čekat na to, až to někdo opraví, vydám se podél stěny ke dveřím. Bohužel zatím nevlastním baterku a poslední svíčka, kterou jsem doma měla, mi dohořela zrovna včera. Jsem tedy odkázána na své zbylé smysly. Ze schodů zaslechnu nějaké hlasy a po chvíli pátrání ve tmě se dostanu ke dveřím. Pohlédnu do tmy. Zekke, jsi v pořádku? Optám se ho a přeruším tím rozhovor, který mezi sebou vedli dvě osoby.

Daichi -> Matsu-chan byla o trochu veselejší, když jsi jí slíbil kakao, i když to moc nešlo poznat. Čerstvý vzduch a krásné večerní počasí dělaly svoje a už se vzpamatovala z toho největšího šoku. Do poslední chvíle věřila, že se její sestřička uzdraví... ale nebylo jí to prostě dáno. Bůh má svoje vlastní záměry... vzal ji od nás, aby nám připomněl, jak nádherný a vzácný je život. Tady už svou úlohu vykonala... má pro ni nějakou další... běželo po cestě Matsu-chan hlavou, když se dívala na mráčky na obloze, takže ani nereagovala, když jste přišli před vás dům.

Zekke -> "Jak bych tě asi mohla vidět, když je tady tma jako v hrobě!" zavřískla uraženě stará sousedka Yuri, paní Kamizuki. Potom uslšela další hlas. "Yuri-chan, to jsi ty?" Její hlas už zněl mileji, měla pro Yuri slabost, protože to byla milí mladá dívka, aspoň podle ní.

Hollow Kittier

Dojít ke dveřím se Zekkemu podařilo, což mě moc nepřekvapilo a to že jsem uslyšel za malou chvíli nějaké zvuky připomínající pád ze schodu, mě jen utvrdilo v jedné věci... A to v té že Zekkeho znám už docela dobře. Nijak se nezajímám, jestli je Zekke v pořádku, jelikož mi přišlo nepravděpodobné, že by tohle mohlo extra ohrozit život tak silného hollow jako je Zekke... Vždyť tohle by nezabilo ani normálního člověka, takže nebylo nutno panikařit.
Chci se zrovna napit mléka, když v tu chvíli vypadl proud a já nic neviděl, ale měl jsem štěstí, že skleničku jsem už držel v ruce, takže loknout si nebyl problém. Tma mě moc nerozhodila, protože mi nedělalo moc velký problém se orientovat v prostoru pomocí sluchu a čichu... Přeci jen jsem kocour a i když hollow pořád se to přeci počítá. Rozhodl jsem se prozatím nevstávat ze židle a necestovat, poněvadž jsem proto neměl důvod. Co se na té chodbě děje? To někdo mluví se Zekkem? Další shnigami? Položil jsem si pár otázek a tak nějak doufal, že se to objasní časem samo.

Daichi

Přišli jsme k domu a pomalu jsem klíčemi otevřel dveře. Doufám, že táta není doma. Nechtěl bych se dneska po tom všem ještě střetnout. Mami? Jsem doma! řekl jsem a vešel jsem dovnitř spolu s Matsu-chan. Dneska budeme mít návštěvu. řekl jsem ještě jednou nahlas. Vešli jsme spolu s Matsu-chan do kuchyně a máma zrovna myla nádobí. Mami? Dneska u nás přespí Matsu-chan. Nevadí ti to? řekl jsem ji a pak k ní přistoupil. Má toho dneska hodně za sebou, pak ti všechno vysvětlím. zašeptal jsem.

Tsuyu, Daichiho mamka

byla doma, jak si to přál její manžel, a zrovna vařila večeři, když se vrátil její syn Daichi hodně pozdě ze školy s nějakou kamarádkou.
"Už jsem si začínala dělat starosti," usmála se na Daichiho na pozdrav. Po pravdě, nebyla zrovna typ, který by vyšiloval, když se její pubertální syn vrátil o pár hodin později. Věděla, že mu může věřit, že na sebe bude dávat pozor. "Ale kdepak, klidně..." souhlasila s návštěvou, ale její hlas se vytratil, když dovnitř vešla Matsu a pozdravila. Viděla na ní tu přítomnost, viděla to... "Ano... ano, chápu. Vítej," usmála se na Matsu-chan a jen s těžkostmi skrývala dojetí a lítost nad tím, čím nejspíše prošla tato mladá dívka. "A tvoji rodiče...?"
"Nejsou teď doma..." kuňkla Matsu-chan a snažila se dělat, že se nic neděje.
"Ach tak... Dobře, jestli budeš chtít zůstat přes noc, jsi tu vítaná," usmála se zase Tsuyu a kývla na Daichiho, že je to v pořádku.

Yuri Furukawa

Teprve až milý hlas osoby mi prozradil, kdo se stal obětí Zekkeho pádu. Dobrý den, paní Kamizuki. Řeknu s úsměvem na tváři a pomalu se podél stěny začnu pohybovat po chodbě, zastavím se teprve na okraji schodiště. Jste v pořádku? Optám se své sousedky, abych se ujistila, zda jí Zekke při pádu nezpůsobil nějakou újmu na zdraví a opatrně začnu šlapat dolů po schodech. Občas se mi podaří špatně šlápnou, ale nakonec se mi podaří dojít až dolů. Pojďte, pomůžu vám vyjít ty schody. Řeknu milým hlasem a začnu šmátrat rukama ve tmě, abych našla postavu své sousedky.

Nobu
"Když už jsem tady mohl bych si něco dát...Saké"řekne.Ještě než se žena vydá pro jeho objednávu jí slušně řekne."Proč by Jste mi to měla říkat?Jste snad jediná osoba která mi může říct něco o rodu Quincy a taky proč vám podobní zabili členy mojí rodiny.. vím opakuju se ale opravdu mi na tom záleží...kdyby jste mi mohla ve mně objevit sílu našeho rodu mohl bych vám s těmi Hollow pomoct."Možná ta poslední věta byla moc opovážlivá ale douufal že ta žena má i dobrou stránku.

Paní Kamizuki

"Děkuju, Yuri, ty jsi hodné děvče. Takže tenhle výrostek patří k tobě?" skřehotala a její otázka už tak mile nezněla. Zřejmě ji Zekke opravdu urazil. Samozřejmě nevěděla, co je Zekke zač, ale podle hlasu si domyslela, že výrostek. Naštěstí byla stále ještě naprostá tma, takže paní Kamizuki nevěděla, že osoby, který jsou s ní teď na chodbě, jsou... ehm... neviditelné.
(P.S. Teď nevím, jestli i Yuri? Nebo už je v gigaii?)

Žena v Big Benu

se na Nobua jen podívala se zvednutým obočím a odešla pro to, co si objednal. Tentokrát to trefila - přinesla lákev sake a dva kalíšky. Jeden postavila před Nobua a jeden nalila sama sobě. Usrkla si horkého sake a povzdechla si, načeš se opět podívala na Nobua.
"No. Sice z toho asi nebudu nic mít, možná leda tak problémy, ale celkem se mi líbíš, tak proč ne. Lidi jako já si říkají shinigami. Mají svoje poslání, blablabla... mimo jiné taky likvidace toho tam, co jsi dneska viděl. Důvod, proč, jak říkáš, se nějak zbavili tvojí rodiny, je... že oni a tvoji lidi, Quincy, si nikdy moc nerozuměli. Když shinigami zabije hollowa, tak očistí jeho duši a pošle ho na onen svět se všemi ostatními. Když Quincy zabije hollowa, pošle ho rovnou do pekla. Kdo má pravdu, to já nevím. Nevím, jestli je lepší dávat těm zabijákům druhou šanci nebo je potrestat bezpodmínečně. Je to asi různé, případ od případu. Každopádně, moje věc už to není, já hollowy moc nezabíjím a neupozorňuju na sebe... dnešek byla výjimka." Odmlčela se kroužila si tekutinou v kalíšku. Zadumaně se na ni dívala. nevypadalo to, že by sama začala dál mluvit, pokud ještě nezodpověděla, všechny Nobuovy otázky.

Nobu
"Takže moje rodina umřela jenom kvuli pitomému sporu..."Napije se sake."Dobrá a co se týče mojí moci nevím ajk jí ovládat jak ji použít co mám dělat s tím..chtěl bych bojovat proti onim Holow.Rád bych kdyby se ten spor mezi Shinigami a Quincy ukončil a mohl bych se přidat k vám."Pravím důvodem proč proti nim chtěl bojovat bylo to že jeho malá kamarádka se stala jedním z nich i když byla tak hodná.No po změně zranila toho kluka.Chtěl proti nim bojovat aby neubližovali ostatním jen proto že vedou normální život.

Yuri Furukawa

Tenhle výrostek? Tázavým pohledem kouknu do tmy. Jo... ten patří ke mně. Pronesu tónem, který nezněl příliš nadšeně. A pak mi to dojde! Ona nás... slyší? Zarazím se. Tohle přece není možné! Může nás i vidět? Optám se sama sebe a přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdyby rozsvítili světla a ona je spatřila takhle. Aspoň, že Zekke vypadá trochu jako člověk. Nejradši bych se rozeběhla zpátky nahoru a zkontrolovala svoji postel, ve které se již určitě válí můj drahý gigai. Určitě bych se momentálně v něm cítila lépe. Ale nemůžu nechat svoji sousedku samotnou se Zekkem. Kdo ví, čeho je v tomto stavu schopný!

Daichi

Chytil jsem Matsu-chan za ruku potom jsem se rychle koukl na mámu. Pohledem jsem ji naznačil, že to není, jak to vypadá. Tohle možná vypadalo, jakoby spolu chodíme. Ale vlastně to já bych i chtěl. Koukl jsem se na matsu-chan při mém zamyšlení. Dorazily jsme do mého pokoje. Byl to pokoj v patře a měl jsem výhled na ulici, které vedla z kopce dolů. Takže se mi při západu slunce naskytoval nádherný pohled na město. Tak tady tohle je moje. Tady je můj svět. řekl jsem a usmál jsem se. Naznačil jsem ji, že se může posadit na postel. Pověsil jsem si bundu věšák a její bundu jsem tam pověsil taky. Pak jsem šel ke dveřím a otočil se na ni. To kakao, dáš si ho tady, nebo přijdeš do kuchyně? zeptal jsem se ji a stál jsem ve dveřích.

Žena v Big Benu

"Hochu, to nebyl pitomý spor, to byla dlouholetá válka," řekla tónem, který naznačoval, že Nobu mluví o něčem, o čem nemá ani tu nejmenší páru. "Přidat se k nám? Koho tím myslíš, "nám"? A vůbec, jak se jmenuješ?" Vypadalo to, že o něj má celkem zájem, i když pořád tvrdila, že ne.

Paní Kamizuki

Jako kdyby nějaká škodolibá síla slyšela Yuriiny myšlenky... světla opět naběhla. A jak se ukázalo... sousedka vás slyšela, ale vidět vás nemohla. Chvíli jen zírala do prázdné chodby, která se před ní ve světle rozprostřela. Vypadala, že ji za chvíli raní mrtvice, ale měla tuhý kořínek, takže se za chvíli vzpamatovala a s řevem nebývale rychle zmizela někde venku v ulici. Vzhledem k její nátuře bude o tomhle incidentu za chvíli vědět půlka Karakury... a kdo ví, kdo v Karakuře by si mohl domyslet, o co vlastně šlo...

Matsu-chan

si poslušně sedla na postel a rozhlížela se trochu tupě po Daihiho pokoji. Bylo vidět, že to vnímá jen tak napůl.
"Tady, pokud by to nevadilo," pípla potom v odpověď.

Daichi

Usmál jsem se na Matsu-chan, protože každý úsměv pro ni bude teď důležitý. sešel jsem po schodech a přišel jsem za mámou do kuchyně. Mám se na to zeptat, nebo nemám? No zkusím to. zamyslel jsem se a v kuchyni máma už seděla a něco popíjela. Divil jsem se, že sestřička taky není dole v kuchyni. Asi byla ve svém pokoji a hrála si. Mami? Potřebuji se tě na něco zeptat. došel jsem ke skříňce, kde bylo kakao a potom došel jsem k lednici pro mléko. Mami vzpomínáš, jak jsem ti říkal o těch věcech co vidím? Mám důležitou otázku. Co víš o Quincy? zeptal jsem se a ohříval jsem kakao v mikrovlnce.

Nobu
"Přidat se na stranu Shinigami i přes to že se naše rody nesnáší,věřím že se najdou Shinigami jako jste vy kteří se mně nebudou snažit zničit."na chvíli se odmlčí."A co se týče mé maličkodti jmenuju se..Nobu...Nobu Katsuhiko."Nevěděl proč se chtěl přidat zrovna k Shinigamim ale upřímně věřil že ten dlouholetý spor skončil vždyť proč by si pro něj nepřišli už dávno nebo jej nezabili té noci kdy ztratil své blízké.