Tokio

Daichi

Kluka jsem si skoro nevšiml. A překvapilo mě, že mi nabídl karamelku. Koukl jsem se na něj a mírným úsměvem jsem se pousmál. Natáhl jsem ruku a z pytlíku jsem vytáhl karamelku. "Děkuji." poděkoval jsem. "Jinak promiň, že jsem se nepředstavil. Jmenuji se Daichi Tokutaro. Jsem tu teprve druhý den a nikoho moc tu neznám." řekl jsme a zadíval jsem se do země.

Daichi -> Kluk tak zvláštně chrochtnul, ale bylo to spokojené chrochtnutí. "Já jsem Takashi Mura. Jo, já vím, jsi novej. Odkud ses přistěhoval? A máš rád tělocvik?" optal se na dvě věci najednou.

Daichi

"Z Karakury. No a řekněme, že v tělocviku bývám až ten poslední přibrán do týmu. Takže moc ho nemusím. Spíš si posedím. Jinak co to čteš?" zeptal jsem se ho na mangu nebo co to měl. Takashi mi přišel jako hodně fajn kluk. Možná můj první kamarád v novém městě. Pousmál jsem se nad touto myšlenkou. Vzápětí jsem si vzpomněl, ale na Matsu-chan. "Měl bych ji po škole napsat. Jenže nemám její číslo. Ale tak pošlu dopis. Bude to víc cool. Než nějaká sms." a znovu jsem se zamyslel.

Takashi

"Karakura? To je kde?" zkroutil obočí do podivného esovitého tvaru. Ale v zeměpise moc neexceloval. Ale Karakura nebyla zas tak významné město, takže nebylo divu, že ji neznal. "Já mám tělocvik rád! Ale on nemá rád mě..." Vypadal, že je dost skleslý. Podle jeho zavalité tělesné stavby se ani nedalo divit, že mu středoškolský tělocvik nejde. Potom obrátil svou pozornost na svou knížku, když ses zeptal, co čte, a to mu vylepšilo náladu, i když se začal červenat. "Nó, to neznáš asi, jmenuje se to Ledová čepel... je to shounen!" V tom kolem prošla trojice kluků ze třídy, kteří se už převlékli do sportovního. Když viděli, že se spolu vy dva bavíte, začali se smát.
"Hej, ty novej, dávej si bacha, aby ti tady Baletka nezačala předvádět svoje piruety!" vykřikl jeden a zase odešli. Takashi sklonil zamračeně a zahanbeně hlavu.

Daichi

Nechápavě jsem se podíval na Takashiho. Seděl tam se sklopenou hlavou. To mě trápilo. Trápilo mě, že se trápí. Byl to první člověk co se mnou tady promluvil. "Co se stalo?" otázal jsem se ho a stále nachápavýma očima jsem ho pozoroval.

Takashi

si povzdychl. Potom zvedl knížku, abys viděl obrázek na obalu. Vypadalo to, že Ledová čepel je manga o... krasobruslení. Ostatní chlapci ve třídě zřejmě neměli pochopení pro jeho zájmy, které se lišily od obvyklých klučičích aktivit.

Daichi

Podíval jsem se na obrázek. Pak už mi vše došlo. Jen jsem se pousmála podíval se na Takashiho. Chytil jsem ho za rameno a řekl mu. "Každý má své koníčky a neměli bychom si do nich nechat mluvit ostatními." pak jsem si vytáhl ještě jednu karamelku z pytlíku a zadíval se na ostatní jak už se rozpočítávají na fotbal.

Takashi

se na tebe podíval jako na spasení. Nic neříkal, protože asi nevěděl co, ale byl ti opravdu vděčný, že jsi na něj tak milý. Potom se podíval tam, kam ty.
"Ach jo... proč radši nemáme krasobruslení... Vždycky jsem si přál být krasobruslař, ale to bych nesměl být tak tlustej... a teď už i starej... no nic, tak pojďme..." Dal si knížku do batohu a vstal. Čekal, až se k němu připojíš.

Daichi

Bylo mi ho líto. Má svůj sen a nemůže si ho splnit. Ale nakonec jsem vstal a šel za ním. "Musí to pořád skrývat. A lidi se mu smějí za to co má rád. To se musí změnit! Ale jak? Chce to čas. Zatím tu nikoho neznám. Jenom Takashiho. Chce to opravdu čas." pomyslel jsem si když jsem došel k Takashimu.

Daichi -> Zbytek školního dne uběhl celkem rychle. Teď, když sis měl s kým povídat, to bylo rozhodně snesitelnější. Sice Takashi měl občas dost podivné názory, ale byla s ním celkem zábava. Nakonec jste se museli rozloučit, protože jste každý bydlel v jiné části města. On šel k sobě domů a ty bys měl také.

Daichi

Po bláznivém druhém dni jsem byl docela unavený, ale ze školy jsem dnes odcházel spokojen. Tedy až do té doby než jsem si opět vzpomněl na Matsu-chan. Stýskalo se mi. Po její tváři, po jejím úsměvu, po jejich očích. Celá tato vzpomínka mě donutila zastavit se a koukat do země. Pak jsem se, ale vzpamatoval. protože tady byla naděje, že mi poslala dopis. Protože novou adresu jsem ji minule poslal. Takže to byla moje jediná útěcha. Proto jsem si domů raději pospíšil.

Daichi -> Došel jsi domů a zjistil, že ti žádný dopis nepřišel. Navíc skoro ve stejné chvíli, kdy sis vyzul boty, jsi z kuchyňky malého bytu, ve kterém jsi s matkou bydlel, uslyšel tříštění nějakého nádobí o podlahu.

Daichi

Zvuk mě překvapil a vyděsil. "Mami!" S vyděšeným obličejem jsem běžel do kuchyně. "Zloději? Co se tu sakra děje?" pomyslel jsem si a vlezl jsem do kuchyně.

Daichi -> Tvoje mamka stála s dlaní na čele nad rozbitým talířem. Tvářila se hodně zničeně a jakože už má všeho dost, ale jakmile tě uslyšela a uviděla, udělala, co mohla, aby ten výraz zamaskovala.
"Daichi, už jsi doma? To je dobře. Tohle nic není, jen jsem upustila talíř," usmála se trochu nuceně a začala střepy sbírat. Ale než aby něčemu pomohla, ještě se řízla do prstu. Zdatně to ignorovala a dál sbírala střepy, aby je mohla hodit do odpadků.

Daichi

Přišlo mi to podezřelé. Chovala se divně. A její přetvářka byla špatná. "Co se stalo? Vím, že se něco děje!" zvýšil jsem hlas na mámu, ale pak jsme nasadil obličej, že je mi ji líto a že ji chci pomoci. Začal jsem ji pomáhat s tím talířem a poté jsme ji donesl náplast. Chytil jsem ji za ruku a ránu ji zalepil. Ale v očích mi pořád mohla číst, že chci znát odpověď na svou otázku.

Daichi -> "Ale ne, opravdu nic... Měla jsem špatný den v práci, to je všechno... zase to bude dobré, neboj se, Daichi," usmála se na tebe. Bylo opravdu těžké říct, jestli za její roztržitostí je ještě něco víc, protože v poslední době byla přepracovaná skoro pořád. "A co ty, jak bylo ve škole?" začala se rychle vyptávat, zatímco vzala nový talíř (tento už byl plastový) a začala ti na něj nandávat večeři.

Daichi

Nelíbilo se mi, že je z práce tak přepracovaná. Ale nezdálo se mi, že by to bylo jen z toho. Ale nezbývalo mi nic jiného než své mámě věřit. "Ve škole to bylo dnes dobré. Seznámil jsem se s jedním klukem. Jmenuje se Takashi." řekl jsme a usmál jsem se na důkaz toho, že v nové škole se začíná dařit seznamovat. Poté jsem sledoval mámu jak sahá po dalším talíři, ale ona pro jistotu vzala plastový. Určitě pro jistotu, aby se moju večeře neválela na zemi v porcelánových střepech.

Daichi -> Večer dál plynul už celkem normálně. Po večeři ti maminka připomněla, aby sis dělal důsledně úkoly, a poprosila tě, abys umyl nádobí. Potom ti dala pusu a běžela zase do práce, protože dneska měla i noční směnu. Zůstal jsi doma úplně sám, venku už se setmělo.

--------------------------------------------------------------

Yasuji -> V Tokiu už jste bydleli pár týdnů. Našel sis novou školu a v ní dokonce i nového kamaráda. Jmenoval se Takashi a měl rád mangu o krasobruslařích... Každopádně ses začal pomalu zabydlovat v nového domově. S přijímací zkouškou na novou školu jsi měl tolik starostí, že jsi skoro ani nestíhal přemýšlet o tom, proč se tvoje mamka přestala stýkat s těmi dvěma Quincy, se kterými se přátelila z minulosti, a i tobě to zakázala, stejně jako používání tvých schopností. Teď se ale vše uklidnilo a tys měl konečně nějaký volný čas a celé velké město, kde jsi ho mohl využít podle svých představ. Byl jsi doma sám, protože tvoje maminka musela jít na noční směnu.

Yasuji
 
   Ležel na zádech ve své posteli a hleděl na tmavě modrý strop, na kterém svítilo pár slabých diodových světel znázorňujících souhvězdí štíra. Vzpomínal na Karakuru a na všechny své přátelé. Opravdu tam toho nechal hodně.
----------
   Po chvíli vzpomínání poodešel k oknu svého pokoje, otevřel jej a lokty se opřel o parapet tak, aby mu zápěstí čouhalo ven. "Takže Tokio?" špitl sám pro sebe a sledoval život nočního velkoměsta. Tušil že by zde bylo mnoho možností, jak si zpříjemnit večer. Ale nějak po tom netoužil. Matka mu sice zakázala trénink jeho schopností, ale zrovna teď by to dělal nejradši. Věděl že jeho matka chce pro něj lepší život, ale on nějak chtěl zjistit víc o její minulosti a taky o svém otci.
   Odešel od okna, ale nechal ho otevřené. Sedl si za stůl, rychle udělal vše potřebné do školy a následně se pustil do čtení knihy o nejklidnějších místech v Tokiu, Hledal místo, kde by se cítil dobře.

Yasuji 

   Dvě místa se mu líbili a to Sakurový park a Chrám Černých labutí. Na obě se jistě podívá, ale do chrámu dřív. A to hned. Potřeboval se trochu odreagovat. Došel k šatní skříni a oblékl si tmavě červené triko s límečkem a k němu bílé rifle. Venku bylo celkem teplo tak nebylo třeba tahat sebou mikinu. Rozhodoval se mezi tmavě modrými converskama nebo teniskami stejné barvy jakou mělo triko. Nakonec zvolil tmavě modré a vyrazil ven. Ještě předtím zavřel okno a umyl nádobí.
   Když stál před domem napsal zprávu Takashimu. "Chrám Černých labutí. Říká ti to něco? Jestli chceš, čekej mě venku před svým domem. Za chvíli půjdu kolem." A vydal se na cestu pohodovým krokem. Mimochodem měl nasazené kontaktní čočky, které ještě neměl ve škole. Třeba si toho Takeshi všimne.

Takashi ti odpověděl: Jednou jsem tam byl, neni to daleko? Ale nudim se, tak bych sel. Stav se.
Bylo už celkem pozdě, takže se na místo nejspíš dostanete až za tmy, ovšem pořád ještě nebylo tak pozdě, aby to jeho nebo tebe odradilo. Nakonec, už jste nebyli děti.

Yasuji


   Šel s rukama v kapsách a sem tam kopl do nějakého kamene, který mu stál v cestě. Hlavu měl skloněnou a na cestu moc nekoukal. V hlavě si procházel učivo, kterému se před chvíli věnoval. Jednalo se o vývojovou psychologii, konkrétně o Pubescenci a adolescenci. Tyto věci ho zajímali tudíž učení nebylo tak hrozné, ale pakování je matka moudrosti.
   Po chvíli došel k domu, kde by měl bydlet Takashi. Říkal že bydlí v trochu lepších podmínkách než Yasuji a opravdu už jen klid, který tady byl, tedy aspoň mu to tak přišlo, byl příjemnější. Zazvonil na zvonek u branky.