Tokio

Akio, Suki -> Kokuchou se Sukiiným slovům jenom nevesele zasmál. "Změnit se, zlepšit, oživit svůj příběh... Naivní slova z úst naivního děcka," obrátil se a zadával se do kouzelného okna. "Já chci jen jedno... vidět všechny shinigami mrtvé!" odsekl potom nepříjemně jedovatým a tichým hlasem, až z toho běhal mráz po zádech. Mohli jste se jen domýšlet, co mu asi shinigami udělali, že je tak nenáviděl? A nebo to byl prostě blázen?

Kitsune -> Jak jsi přívěšek leštila, zdálo se ti, že reiatsu o něco zesílilo a zjasnělo. Ale stále to byl jel jeho stín a ty jsi asi stejně neznala toho, komu patřil, vůbec ti nebylo to reiatsu povědomé, ani trochu. Naopak, připadalo ti cizí, vzdálené, plné jakýchsi temných plánů, které ti ale zůstávaly skryty.

Akio

Tak tohle mu stačilo...nazval Suki naivním děckem a chtěl vidět všechny shinigami mrtvé. Akio se rozhodl pro trošku tvrdší domluvu. Prošel kolem Suki a směřoval ke Kokuchouovi. Sice jsem zdědil vzezření po svém otci...ale povahu...mám rize matčinu...milá ženská strajdo Koko...jen měl krapet výbušnou povahu... Poslední slova téměř zavrčel.

Taiketo Suki

když jí urazil, pootevřela pusu... Tohle nečekala, Sei říkala, ať se chová důstojně, ale on sám se k nim choval jako hulvát! Suki běsnila, v jeden moment měla sto chutí ho jít seřezat, což by se jí stejně nepovedlo, ale ta představa byla pěkná. Pak kolem ní prošel Akio a bylo jasné, že tohle se už rozhodně nebude vyvíjet dobře. Suki netušila, co teď dělat. I když byla konsternována, její pravá ruka už instinktivně zamířila k rukojeti zanpakuto. Tvářila se vážně a celkem naštvaně.. Tohle přehnal.. Nebyla žádné děcko..Naivní..

Izanagi

Už jsem tu seděl delší dobu a zdálo se mi divné, že to tam vrchní kapitánka stále nevyřídila. Navíc z širého okolí jsem necítil žádné jiné reiatsu, takže to nevypadalo, že otevření této kopky někoho přilákalo.
Zvedl jsem se tedy z té studené země a ještě naposledy se rozhlédl. Chvilka stráže mi pomohla se trochu uklidnit od toho všeho stresu. Přeci jenom být bůhví jak dlouho zavřený v jiné dimenzi nebylo zrovna slavné. Bez přátel, bez jistoty, bez možností. Bylo to stejné, jako kdyby mě někdo zavřel do vězení s minimální ostrahou.
Po chvilce jsem teda seskočil z vršku hory a přistál přímo u vchodu. Svým přistáním jsem samozřejmě způsobil značný poryv větru v okolí, ale jelikož tu momentálně nikdo v okolí nebyl, tak to absolutně nevadilo. Pomalu jsem sešel dolů za ostatníma. Moje první dojmy byly velmi zvláštní. Připadal jsem si tu jako v divadle, i když celkový dojem spíš budil představu delfína uvězněného ve skleněné kouli.

Kokuchou

se pousmál.
"Není nic, co byste mi mohl udělat, Ukitake-san. Můžete mě zabít, můžete mě mučit, můžete mě tu nadále nechat... nic z toho už nic nezmění. Nemám zájem. Ať svět shoří a my všichni s ním..." Jeho pouta k životu už byla, jak se zdálo, dávno pryč. Znova pozvedl své zářivé housle a chystal se začít hrát. Ovšem v tu chvíli promluvil někdo, kdo do té chvíle mlčel.
"Kokuchou-sama!" ozval se mladý Quincy, Idomizu. "Ještě není všechno ztraceno! Tsuyu je také na svobodě, žije nedaleko odtud! Můžeme se ještě pozvednout, předat naše umění dál, bojovat!"
"Idomizu..." skoro zašeptal Kokuchou. "Ještě jsi nepochopil, že já už nemám vůli bojovat? Svůj luk jsem změnil v housle, nástroj rozjímání, ne války." To jeho učně na chvíli umlčelo. Ale stejně se nedal.
"Nemyslel jsem boj zbraní, mistře. Vzpomeňte si na své bohatství, na své pravé bohatství..."
"To je dávno ztraceno, tak jako Hasuike."
"Právě že není! Stále může být zpět v našich rukou, vaše nejcennější výtvory a památka na Hasuikeho, mistře. On by nechtěl, aby vaše geniální dílo uhořelo na konci světa, je to vzácný odkaz, k jehož plnému pochopení ale stále potřebujeme vás..."
Kokuchou poprvé zaváhal. Vypadalo to, že každý má svoje slabé místo, i on, který se před chvílí zdál tak smířený s koncem všeho. Otočil se a pozorně hleděl na Idomizua. Potom na shinigami.

Izanagi

Dost rychle mi došlo, o co tu běží. Měl jsem připravených pár fint, ale tahle situaci mi přihrála na perfektní roli barbara. No, když ten starej somrák nejde... tak to to můžeme jít spálit ... volal SATOSHI, že prej už přůchod funguje. Pokrčil jsem rameny na úkaz typického rouhání veškeré úcty. Pokud tu někdo byl barbar, byl jsem to já.... alespoň navenek.

Shounagon Sei

se obrátila překvapeně na Izanagiho.
"To fakt?!" optala se.
Kokuchou jen pozvedl obočí a sledoval nově příchozího shinigamiho, narozdíl od Idomizua, který vypadal trochu vyplašeně a bezradně, ale jeho mistr byl klidný, tak se o to také snažil.

Akio

Neměl daleko k tomu, aby tomu Quincimu utrhl hlavu. Na jeho slova se dost nehezky ušklíbl. Kdo tady mluvil o mučení a zabíjení vás! Pomyslí si. Pak ale ten druhý quinci začal Kokochoua přesvědčovat, takže zadržel vše, co mu chtěl vyřvat do obličeje a čekal jak se to bude vyvíjet. Pak se objevil Izanagi s tím, že Satoshi zprovoznil vchod domů, ale on to pochopil. Chtěl Quncimu ukázat, že se bez jeho pomoci dobře obejdem a tak se ho klidně můžem zbavit, což byl velmi dobrý nápad. Otočí se na Izanagiho a přejde na jeho hru. Hmm dobrá tedy...nechám to na tobě...já už jsem si zablblnul dost... Procedí skrze zuby. Myslím, že je čas... Otočí se k východu.

Taiketo Suki

opravdu nevěděla, co si o tom všem má myslet. Ovšem když přišel Izanagi, začala se celá situace vyvýjet opět trochu jiným směrem. Quincy konečně zpozorněl a dokonce se zdálo, že si to své šílené rozhodnutí ještě rozmyslel. Na Sukiině tváři byl znát viditelný oddych, protože měla opravdu strach, že strhne rvačka, v které by Akio mohl urpět nějaká zranění. Měla o něj obavy, protože strachu ji už způsobil mnoho. Nehodlala to v nejbližší době zažívat znova, to by tomu Quincymu snad radši šla namlátit sama. Když se Akio otočil k východu, aby podpořil Izanagiho plán, Suki ještě zůstala stát a vyčkávala, i když se její tělo už automaticky natočilo směrem k jejímu milému.

Izanagi

Měl jsem špatný pocit, že mě Sei z kapitánského postu sesadí až na čističe záchodů. No jasně, akorát to teďka trvá déle, takže přípravy nás zdrží. Upřesnil jsem Satoshiho geniální opravu průchodu. Ač to byl quincy vysoké úrovně, nemohl nic poznal, protože mi bylo absolutně jedno, jakým způsobem se domu dostaneme, tudíž něco jako nervozita se u mě vůbec neprojevovalo. No, vy si tu dál hrajte na benžo ... (Izanagi nezná hudební nástroje) pak jsem se otočil na kapitánku. "No a my tu ty dva buřty necháme hnít dál, ne?"

Shounagon Sei

stála docela ztuhle. Tak nějak jí došlo, že je to asi blaf. Podívala se na Izanagiho prázdným pohledem. Ještě že už nebyl na kapitánském postu, jinak by ho musela degradovat na čističe záchodů. Takhle mu mohla prostě nařídit, aby čistil záchody, a bylo to. Jestli bude příležitost. Protože pokud se tu Kokuchou nechá mírumilovně zase zavřít, budou namydlení. Pokud se rozhodne vybojovat se ven, tak ho možná budou muset zabít, jelikož on se nevzdá, a budou namydlení. A nebo zabije on je, a Sei tuto možnost rozhodně nepodceňovala, a budou... mrtví. A to to právě vypadalo tak nadějně! Vypadalo to, že jejich nejlepší šance je, jestli Kokuchou taky pochopil, že Izanagi lže. A nepochybovala, že pokud ano, dá se teď mnohem víc prosit.
"Dobře. Tak co chceš?" obrátila se na Kokuchoua s přímou otázkou. Nemělo cenu to protahovat, potřebovala řídit Seireitei!

Kokuchou

se jen mírně ušklíbl.
"Co chci? To, co jste mi vzali, už nikdo zpátky nevrátí. Nemáte nic, co bych od vás chtěl, shinigami," pronesl pohřebně.

Sei

"Drž už zobák, Kokuchou!" překvapil vás její tón. "Každý z nás ve válce někoho ztratil, tehdy a nebo později. my zabíjeli vaše a vy zase naše, tak z toho nedělej takové drama. Každý má svou cenu, tak koukej přemýšlet nad tou svou, nemáme moc času!" Bylo těžké odolat nutkání použít frázi "nebuď labuť", ale kapitánka se nakonec udržela, protože teď nebyl čas na fóry.

Kokuchou se na dlouhou chvíli zamyslel. Sei se obávala, že zas začne s těma kecama, že chce vidět všechny shinigami hořet, to by ho musela umlátit těm jeho houslema a to by nikdo nechtěl. Nakonec promluvil.
"Samozřejmostí je moje svoboda. Necháte mě i Idomizua odejít, až udělám, co chcete, a nebudete po nás pátrat. A potom... jistou věc, Shounagon Sei, věc, která je momentálně ve tvém držení. Ty víš, co myslím. Nebylo by asi těžké ji vypáčit z tvých chladnoucích rukou, ale proč se namáhat?"
Teď se zase ušklíbla Sei. Ať si říká, co chce, muselo mu být jasné, že jestli to nezíská teď domluvou, nezíská to už nikdy. Myslela si, že to tak dopadne, ale i tak se zdráhala. Jestli mu to dá, budou z toho jen problémy. Ale bylo jasné, že to velice chtěl a oni potřebovali zachránit svět. S následky se musela vyrovnat později. Vytáhla něco ze svého rukávu a hodila mu to. Neviděli jste přesně, co to bylo, ale vypadalo to jako přívěšek nebo náhrdelník, možná prsten... prostě nějaký šperk na řetízku. Kokuchou to chytil a prohlédl. Potom si to pověsil na krk.
"Vypadá to, že opravdu není všechno ztraceno, Idomizu," pousmál se, ale ten úsměv nebyl milý.

Akio

Koukal...Sei měla neuvěřitelný přesvědčovací schopnosti, i když neměla mc na výběr. Popošel k ní a koukl na ní. Nebudu se ptát co jste mu to dala, spíš se zeptám, jestli si myslíte že nám teď pomůže... Koukne na Kokochoua a jeho "milý" úsměv. Rozhodně tak nevypadá...a jestli jen jedinou akcí ohrozí Suki...narvu mu ty housle do recta! Zamračil se na Kokochoua a čekal na odpověď sei.

Izanagi

Ha! Jeho rafinovaná lest opět vyšla. Opět bylo zachráněno světové dobro a to pouze za cenu nějaké laciné cetky, která beztak patřila jeho již dávno zemřelé ženě. To, že ani nepoděkoval, jsem tak nějak nepřehlídnul. Vypadal spíše, že by na tom šperku mohl být závislý. Beztak není Sei hloupá a ten prsten je pouze nějaká šumáková mutace, která se mu rozteče v ruce až bude po všem. Opřel jsem se o vchod a čekal, jak se to bude vyvíjet.

Kokuchou

Jeho housle zmizely. Udělal několik velice pomalých kroků, které ale postupně nabývaly na razanci, směrem k východu. Po dobrých třech stovkách let měl zase okusit svobodu.
"Je na čase zachránit shinigami, Idomizu," pokynul svému poskokovi, který to samozřejmě neviděl, ale pochopil, že ho má následovat. "Doufám, že vidíš tu ironii," pronesl, když procházel kolem Sei.
"Si kuř," zavrčela. Potom i ona pokynula vám ostatním, abyste šli ven s ní a Quincy ven. Na Akia jen vrhla neurčitý pohled. Momentálně nezbývalo než doufat, že Kukochou své slovo dodrží. Nikdy nedokázala odhanout, jakou roli v jeho jednání hraje čest a jakou vypočítavost.

Izanagi

"Hele frájo, nemel a otvírej..." Zavrčel jsem při odchodu. Moc dobře jsem si uvědomoval, že je schopnej nás povraždit, ale né v současné chvíli. Teď to byl houslař a otvírač bran. No a co se týkalo nás.... mohli jsme klidně tancovat pogo.

Akio

Byl dosti nevraživý, ale snažil se věřit, že ten černý pták své slovo dodrží. V opačném případě byl připraven poslat ho třeba garganta expresem někam do neznáma. Pak se tedy otočil na Suki a usmál se. Dobrá Suki...pojď se mnou...půjdeme domů.. Po dlouhé době nahodil opravdový úsměv a pak spolu se Suki zamířeil ven za Kokochouem.

Taiketo Suki

i přes to, jak vážně se situace jevila, některé věty z jejich hovoru Suki přišly natolik vtipné, div se nerozesmála na celé kolo. Nakonec se jí to podařilo ustát a když na ní promluvil Akio, tak stiskla jeho dlaň a také se pousmála. Věci se konečně obracely k lepšímu..
"Domu..." převalovala to slovo tiše mezi zuby. Už ani pomalu nevěděla, co to je.. A ani si nedovedla představit jaké to bude.. Budou spolu s Akiem?... Přestaví mu domácnost? Budou ji vůbec společně sdílet?.. Bude po něm uklízet smradlavé ponožky?.. To snad ne!...

Spoiler:

Kokuchou

vyšel ven. Jestli měl radost a chtělo se mu skákat a tancovat, dobře to skrýval. Sebevědomě se vydal cestou ze svého vězení do lesa a výš do hor. Na ruiny v okolí neřekl ani ň. Nakonec, on nevěděl, jak to tu vypadalo původně... Na nikoho nepromluvil, dokonce ani na Idomizu, který se občas snažil s ním navázat nějakou konverzaci, ale brzy to vzdal a po vzoru svého mistra se tvářil záhadně a šel mlčky.

Akio+Suki

Ruku v ruce kráčeli pryč od toho zpropadeného vězení. Akio vypadal spokojeněji, blízkost Suki ho uklidňovala. Přesto za celou dobu nepromluvil ani slovo, jan pozorně sledoval toho zmetka před sebou. Byl připravený ho zabít, pokud se jen nějak pokusí porušit dohodu. Suki šla s ním a usmívala se, avšak stále přemýšlela nad čím asi tak přemýšlí Akio.

Kokuchou

vylezl až na vrcholek hory, následován čtyřmi shinigami a svým žákem. Tam se zastavil, jako by snad zkoumal, jestli je příznivé počasí. Nakonec přikývl. A sedl si na blízký kámen. Zavřel oči. A tím to skončilo, dál se nic nedělo. Jeho žák stál skoro v pozoru, snad jakoby na hlídce nad svým mistrem.

Akio

Došel spolu s ostatními až na vrcholek hory, kde se Kokochou posadil na šutr, zavřel oči. Akio chvíli čekal na nějakou uper techniku, chvění země, nebo alespoň blesky z nebe, ale nestalo se nic. Chvíli to tak toleroval, ale jakmile to přesáhlo určitou mez, přistoupil ke Kokuchouovi a řekl. Nestartuje?

Akisha Shihomaru

Našla jsem tady mnoho podivných věci, nad kterými jsem se chvíli musela pozastavit. Tolik různých věcí pohromadě jsem snad ještě nikdy neviděla... Nutilo mě to přemýšlet, kde je mohla paní domu vůbec vzít a k čemu je tady skladuje. Některé sice byli velice krásné, ale tyhle věci by měla mít spíš v nějaké šperkovnici a né tady! Do rukou se mi dostalo tolik věcí, že jsem si je po chvíli přestala pamatovat... Po chvíli se mi do rukou dostalo i pár lahviček s nějakou voňavkou, pak už to vypadalo spíše na jedy. Podivila jsem se, když jsem ucítila nějaká vzdálená reiatsu, která jsem vůbec neznala, byla taková zvláštní a podivná. Soustředila jsem se na to a čekala jsem, jestli něco vykoumám nebo se mi to jen zdálo.

Kitsune

Z přívěsku jsem cítila zvláštní reiatsu a i když jsem na cítění reiatsu úplně levá, věděla jsem, že není normální. Jelikož jsem nic jiného nevykoumala, dala jsem ho na stranu a vzala do ruky jiný předmět. I toho předmětu jsem cítila divné reiatsu. Takhle se to opakovalo ještě několikrát. Soškám jsem se raději vyhýbala. Zvedla jsem se a došla k Akishe s přívěškem v ruce a zeptala se jí. Nepřídou ti některý ty věci divný? Cítím z nich zvláštní reiatsu a některé v tomhle světě nemají, co dělat.

Kokuchou

se podíval pomalu na Akia.
"Milý Ukitake, otevřít portál mezi světy, který předčí senkaimon i gargantu, nejde jen tak lusknutím prstu. Navíc, dovoluji si připomenout, jsem byl stovky let zavřený pod pečetí, která mi nedovolovala navyšovat reiatsu. Jen změnit luk na housle i trvalo desetiletí. Tak snad dovol, abych se trochu připravil. Do rána." Potom se zase otočil, zavřel oči a ponořil se na jakési... snad meditace.

Akisha -> Nezdálo se ti to, ty tekutiny v lahvičkách, ať už to bylo cokoli, doopravdy nebyly vytvořeny lidmi. Možná lidmi, kteří mají nějaký kontakt se světem duší a shinigami. Ale to by se jejich reiatsu nejspíš vytratilo, ne... spíš to byly výtvory nějakých shinigami, nebo možná hollow nebo nějakých jiných spirituálních bytostí... Ale nepřipadaly ti zlé, tedy aspoň ne vyloženě hollowistické. Takže... doopravdy shinigami? Aspoň tě nenapadalo, kdo jiný by to mohl být.

Taiketo Suki

Zatvářila se trochu zklamaně. Až do rána? Vždyť ji tělem kolovalo vzrušení, už chtěla zpátky domů! Suki si dokázala představit, jak to bude vypadát v kasárnách. Nepořádek.. Špínka.. Všude.. Knihy na policích v pracovně nebudou vyrovnané, na stole kapitána bude uschla květina, vše bude smrdět zatuchlinou.. Nikdo tam určitě nebyl schopný vyvětrat!.. A co želvička?
Zavřela oči a snažila se na to nemyslet, radši si sedla.. Do rána času dost..