Hollowtown (SZ)

Wilhelm Gure
Přišel jsem k Minami a objal ji okolo ramen: Ony ty vzpomínky časem příjdou Mino, neboj. Pošeptal jsem jí do ucha, při čemž jsem si musel skoro kleknout, vzhledem ke své výšce.
Nasadil jsem povzbudivý úsměv.

Modos

pohřbil konečně veverku a otočil se na Razakiho.
"Ne, Razaki-san, nic neobvyklého jsem nezaznamenal," odpověděl a oprášil si ruce o kalhoty.


Seiko

"Jo, já si dám, Amaru!" přihlásil se hned o Amaruovy tousty, protože měl hlad a sám si žádné jídlo nevzal, jelikož spoléhal na dary lesa. Přisedl si ke svému bratrancovi a začal se pomalu ládovat jeho svačinou.

Amaru

Ten Seiko měl asi pěknej hlad protože moje toasty do něj mizeli docela fofreme. Asi mu chutnali. Aby taky ne, byly v nich samý dobrý věci. Jenomže nee-chan byla nějak stranou skupiny. Nee-chan? Nedáš si toastík? Je docela dobrej. Dělal jsem ho sám nabídnul jsem jí jídlo. Většinou jí jídlo zlepšilo náladu a tohle sice nebyla žádná hostina. Jsou lepší než vypadaj

Izumi Razaki

Pokýval jsem hlavou na Modose. Nebyl jsem si jistý, zda mám být rád, že jsem nic nepřehlédl, nebo být znepokojen, že tam venku je něco, co se nám oběma mohlo vyhnout. Usmál jsem se, když jsem si všiml, jak se Amaru dělá se Seikem o svoje toasty. Bylo pěkné vidět, že spolu vycházejí dobře. Měl jsem starost o Minami, ale o tu už se starali Wilík a Amaru, tak bude snad v pořádku. Pomalu jsem přešel k podkapitánce. Celá tahle situace pro ní musela být velice nezvyklá a patrně i nepříjemná. "Jak se držíte?" byla to pitomá otázka... přišla o část vzpomínek, takže to muselo být mimořádně těžké.

Wilhelm Gure
Podíval jsem se na Amara s pohledem plným pochoponím. Pojď Mino, dáme si něco k jídlu! usmál jsem se a zasněně se usmál... na toast. Ne, že bych měl hlad nebo tak něco, ale zakousl bych i Minami, kdybych věděl, že bude chutnat aspoň trochu jako toast.
Vzal jsem jí okolo pasu a téměř násilím táhl k Amarovi. Stále jsem se lehce usmíval: Dobré jídlo a dobrá společnost, to je přesně ta pravá forma relaxace, jakou jsem si poslední dobou přál. mlel jsem, ale protože jsem nebyl zrovna empatickým tvorem, nějak jsem se netrápil věcmi, jako jestli Mině nebude nepříjemné, když jí někdo bude tahat jako hadrovou panenku.

Prekvapene sa pozrela na Wilíka a pousmiala sa trošku. Ona často nedepkári, teda vlastne vôbec, ale niekedy sem-tam nastane taká situácia, kedy sa dostane aj do tohto stavu. Nerada sa však pretvarovala a zakrývala svoje pocity, aj keby nimi asi ostatným uľahčila, keďže ako vidí, tak si o ňu robia starosť. Pozrela sa potom na Amara a než by stačila vystreliť, tak ju už Wilík chytil a ťahal k Amarovi. Dívala sa okolo seba zmätene.
"Hej, hej, hej! Ja viem chodiť!" zvolala, ale nie naštvane, ale skôr tak veselo. Nemyslela to zle, len chcela ukázať, že sa necíti tak hrozne ako asi vyzerá. Nebránila sa však a nechala sa vlastne ťahať Wilíkom k Amarovi. Potom sa spokojne posadla a začala jesť toasty, ktoré jej Amaru dal.

Amaru

Toastů jsem si udělal pořádnou zásobu, ale nepočítal jsem že se do nich pustí tolik lidí. Mezi mnou, Seikem a nee-chan ty toastíky zmizeli celkem rychle. Ale nějak se mi nezdálo jak moc se ten novej stará o nee-chan. Určitě měl kul nějaký pykle. Rychle jsem spořádal poslední toast a ještě si jich pár nechal v zásobě ale fakt ne moc. Koukal jsem po očku jestli nee-chan toasty chutnaj, protože Seikovi asi jo. Tak co? Jsme najedení? Taky si myslím že bysme mohli vyrazit. zeptal jsem se abych trochu prolomil to ticho.

Izumi Razaki

Počkal jsme, až všichni dojí.
"Tak co? Můžeme vyrazit? Rád bych dneska došel na místo a konečně to vyřešil. Fakt nerad bych trávil víc nocí v lese než je nezbytně nutné." řekl jsem. Měl jsem opravdu obavy.
"Povedete nás?" zeptal jsem Modose a Seika. Jen oni dva věděli, kam vlastně jdeme, nebo alespoň to věděli líp než my ostatní...

Wilhelm Gure
S pusou plnou toastů (2 najednou) jsem se otočil k Nawakimu: Uekl ych e a-i o. Pak jsem ještě kývl, pro případ, že by mému dokonale artikulovanému výroku nerozuměl.
Pak jsem polkl kývl na Seika a uklonil se: Omlouvám se, že jsem jich snědl tolik. Zvedl jsem hlavou a usmál jsem se na něj: Ale kuchaři vyřiď, že jsou výborný!

Izumi Razaki

Seiko chvíli vypadal opravdu štastně... tak, jak bych si přál aby vypadal pořád. Bohužel tohle byla mise, nebyl to čas na rodinné pikniky, na to bude čas, až se vrátíme zpět. Rychle jsme se pobalili a vyrazili dál...
Chvíli se opět zdálo, že je to jen příjemná procházka lesem. Dával jsem pozor na Minami, aby někam neodběhla, sledoval Aku, zda se její "stav" nezhoršuje a celkově se snažil vnímat okolí. Brzy se před námi objevila mýtina, nebo spíš místo nějakého výbuchu.
"Fajn, tady se něco stalo... zkuste se po dvojicích podívat po okolí, třeba zjistíme něco užitečného. Zůstaňte ale nadohled... v případě jakéhokoliv problému zavolejte, budu tam okamžitě..." řekl jsem. Samotného mě zajímalo co se tu stalo. Podíval jsem se, zda jsou stromy polámané či ohořelé, zda jsou všechny popadané na stejnou stranu nebo zda mají nějaký "střed" od kterého se rozbíhají na všechny strany...

Akashiya Masamune

Minami konečně pochopila vážnost situace a přestala na mě nečekaně skákat a pevně mě svírat v objetí. Aspoň trochu jsem si mohla oddychnout, ale né zcela. Musela jsem dávat stále pozor na Minami. Jak se zavelelo k odchodu, tak jsem byla připravená. Moc věcí jsem neměla (na holku).
Došli jsme na zvláštní mýtinku. Kapitán nemusel říkat dvakrát, a už jsem stála u jednoho z polámaných a popálených stromů. Rukou jsem se stromu dotkla a projela mu po kůře. Hledala jsem cokoliv divného.

Spokojne si pochutnávala na toastoch pritom vydávala spokojné zvuky pri tom jedení. Už bola zase pokojná, tie toasty ju vrátili znova do nálady. Určite takto Aka-chan neostane navždy a najdú spôsob ako jej vrátiť spomienky, takže už sa toľko nebojí. Postavila sa a šli ďalej. Po ceste poskakovala všade okolo, ale keď na ňu Razaki striehol, tak sa nemohla vytratiť niekam ďalej, tak ostala pri nich a všetko obdivovala a všetko okolo seba pozorovala. Zarazilo ju však, keď prišli na miesto, kde bola veľká spúšť. Dívala sa na to s trošku zachmúreným pohľadom, ale nič nevravela. Keď Razaki rozhodol, aby sa dali do dvojíc, skočila Amarovi na chrbát a držala sa ho pevne okolo krku. Bola vyššia než on, tak dočiahla na zem, keďže nepokrčila nohy, takže udávala smer a dívala sa okolo seba a striehla na všetko divné, čo vlastne u Minami znamená úplne všetko, čo okolo seba videla.

Razaki -> Nevypadalo to ani na požár ani na výbuch. Spíš na boj, na hodně ničivý boj. Všiml sis, že kromě stromů tady taky jsou zbytky něčeho, co mohly být domy, nebo spíš chýše.

Akashiya -> Když ses podívala zblízka, připadalo ti, že strom není zničený ohněm, ale spíš něčím, co by mohlo být podobné kidu. Rozhodně to vypadalo, že to, co se stalo na této mýtině, nebyla náhoda.

Minami -> Nalevo jsi uviděla větev ve tvaru ohořelé ruky, napravo jsi viděla několik kamenů narovnaných na sobě, před sebou jsi viděla kousek stromu, který přežil a na konci jediné větve měl poslední zelený list.

Amaru

Byl jsem rád že moje toasty všem chutnali a to i když jsem si je udělal úplně sám takže jsem poklonu kuchaři asi měl brát jako poklonu sobě. A tak jsme zase vyrazili dál a šli jsme a šli jsme dokud jsem nenašli nějaký divně popadaný místo. Minami mě začala navádět sem a tam abys jsme našli něco zajímavýho ale mě tu nic zajímavý nepřišlo a tak jsem nic neříkal a nechal se dál řídit sem a tam

Tlačila Amara a dívala sa okolo seba pozorne. Nechcela, aby jej niečo ušlo. Našla hodne vecí, ktoré jej pripadali podozrivé, ale jej pozornosť upútali hlavne tri veci. Najskôr si nevedela vybrať, ale začala u tej veci, ktorú videla ako prvú. Pustila Amara a pomaly kráčala doľava. Dívala sa na tú ruku zaujato. Jemne do nej začala šťuchať prstom a obzerať si ju, aby vedela, či je to naozaj konár alebo či sa to pohne. Amaru snáď pôjde k tým druhým dvom, ak si ich teda tiež všimol.

Wilhelm Gure
Sledoval jsem ostatní, jako taková zadní stráž. Když jsme došli k místu výbuchu, prohlédl jsem si ho a zatímco všichni prohledávali vnitřek, já začal hledat VNĚ kruhu. Určitě tu musí být něco, co vyhodil výbuch a zachránil tak před zkázou.
Zatímco jsem hledal, jsem si bezmyšlenkovitě broukal.

Amaru

Nee-chan mě najednou pustila a začala zkoumat nějakou větev nebo tak něco. Já jsem si ale všimnul něčeho co vypadalo jako mohyla nebo památník anebo možná udírna. Prostě to byla hromada kamenů na sobě. Odpojil jsem se od nee-chan a šel to prozkoumat. Neměl jsem zrovna radost z toho že se mám hrabat v něčem co by mohlo bejt hrobem ale mohlo to bejt důležitý

Izumi Razaki

Prohledal jsem trosky a zjistil jsme, že tu proběhl boj. Podle počtu popadaných stromů to nebyl zrovna nejméně zuřivý boj. Bohužel jsem rovněž našel něco, co vypadalo jako kusy chýší. Tohle mohlo být špatné. Pokud tu žili nějací hollow, pak asi nedopadli dobře... nejspíš se Seiko o své přátele neobával zbytečně.
Nebyl ale důvod ho zbytečně rozrušit, když nebylo nic jisté. Posadil jsem se na zem a pokusil se soustředit na zbytky reiatsu. Pokud tu byly nějaké zbytky dalo by se určit kdo tu bojoval, možná i počet a kdy k události došlo...

Akashiya Masamune

Nahlas jsem si povzdechla. Tohle nebyla zrovna jedna z věcí, které bych chtěla najít. Narovnala jsem se a přitom jsem se ještě jednou prohlédla okolí. "Ty stromy nejsou popálené od ohně, spíš něco jako kido je popálilo." řekla jsem nahlas pro všechny. "Seiko-san poznáváte tohle místo?" zeptala jsem se pro zajímavost. Při tom jsem po očku sledovala Minami, protože se najednou někam rozběhla.

Minami -> Zjistila jsi, že to byla doopravdy ohořelá ruka, která měla dokonce i ohořelé celé tělo zavalené pod nějakými trámy. Nebyl to moc příjemný pohled.

Amaru -> Nakonec se ukázalo, že to nebylo nic víc, než několik ohořelých cihel, které bývaly dřív možná nějakým domem. Jak jsi to tak zkoumal, zazdálo se ti, že jsi pod nedalekým kmenem zahlédl dva malé svítící body, jako oči. Jen se zableskly a zmizely.

Razaki -> Když ses začal opravdu soustředit, před očima se ti začaly odvíjet pomyslné nitky téměř odvanulých reiatsu. Nejsilněji jsi vnímal hollow reiatsu, což tě asi nepřekvapilo. Zcela jistě to byl původ útočníků. Kdo tu ale žil a proč na ně hollow útočili... to jsi nevěděl. Buď to byli jiní hollow a nebo obyčejné duše, jejichž reiatsu bylo teď už těžké vycítit, protože bylo tak slabé už na počátku. Cítil jsi také to, že toto místo stále není bezpečné. Na okraji mysli se ti míhalo další, tentokrát už velice živé a aktivní reiatsu, které odtud bylo sice vzdálenější, ale mohlo se kdykoli přiblížit. I to byli hollow. Ti, kteří na toto místo zaútočili.

Akashiya -> Seiko se rozhlížel okolo a pomalu kroutil hlavou. "Možná... trochu... Nejsem si jistý, myslím, že tu byla vesnička..." polkl a tvářil se dost utrápeně.

Wilhelm -> Narozdíl od ostatních jsi nezkoumal místo ale jeho okolí. Zašel jsi už poměrně hodně daleko a nic divného jsi neviděl, když tu se najednou mezi stromy mihl stín. V ten samý okamžik jsi uslyšel, jak ti do ucha šeptá Modosův hlas, kdoví, kde se tam Modos vzal, asi sešel také podívat po okolí.
"Nejsme sami."

Izumi Razaki

Ano... bylo to smutné, ale ať tu žil kdokoliv, tak je zmasakrovali hollow. Netušil jsem, zda hollow napadli bezbranné duše, nebo se hollow zabíjeli navzájem, ale stále jsem tu cítil hollow obcházet kolem. Dál jsem se soustředil, tentokrát na největší koncentraci hollow. Velice tiše jsem zašeptal nějaká slova. "Bakudō #62. Hyapporankan " vykřikl jsem najednou a pokusil se co nejvíc hollow "přitlouct" k zemi Kidem. Mohl jsem tak zjsitit, zda jsou někteří z nich při smyslech. A taky jsem nechtěl bezdůvodně zabít někoho, kdo mohl být přítelem Seika... nechtěl jsem ho rozrušit víc, než už byl. To snad byl důsledný signál pro ostatní, že nejsme v bezpečí...

Šťuchala to do dlane, ale potom si všimla, že ten konár v podobe ruky sa ťahá k ďalej k niečomu, čo vyzerá ako.. konár tela? Videla z neho časť, pretože bolo zavalené, ale po chvíli jej došlo, že je to naozaj ohorelé telo. Skrčila prst, ktorým doň šťuchala a zatvárila sa dosť vydesene a pomaly ustupovala.
"Ehe..ehehe" vyšlo len z nej počas toho ako cúvala od toho tela. Ani sa nedívala kam cúva, pretože z toho, že našla telo v takomto stave ju dosť rozrušilo. Ruku si pritiahla k telu. Ešte vlastne nikdy nevidela mŕtvolu a ešte sa nikdy mŕtvoly vlastne nedotýkala. Dúfala, že Amaru nenašiel nič podobné ako ona.

Wilhelm Gure
Otočil jsem se a vytáhl svůj obrovský obouruční meč. Začal jsem prozkoumávat krajinu a to nejen očima, ale i sluchem a pomocí reiatsu. Hollow? zeptal jsem se Modose přímo. Nebyl důvod plýtvat slovy. Nebo jiný nepřítel?
Krom toho, že jsem zkoumal okolý začal jsem dělat ještě jednu věc. Splétat kolem sebe a Modose ochraná kida. Pomalu jsem ještě ustupoval směrem k ostatním. Hlídejte prosím tu stranu, kam se nedívám. Pomalu se stáhneme k ostatním. Jestli neumíte bojovat, tak mě na nepřítele prostě upozorněte. podával jsem informace.
Vzhledem k tomu mihnutí asi bude celkem rychlý. Což já nejsem, na druhou stranu vzhledem k mé síle mi stačí jeden pořádný zásah. Snad. snažil jsem se v duchu uklidnit. Nešlo to.

Razaki -> Hollow nebyli zas tak blízko, ale podařilo se ti polapit dva z nich, zřejmě nejslabší. Jeden z nich vypadal jako velice velká a tlustá obří housenka, druhý vypadal takhle:

Spoiler:

Byi dál v lese, takže je ještě nikdo z vaší skupiny pořádně neviděl, ale rozhodně jste je slyšeli, jak zuřivě řvali a snažili se osvobodit.

Všichni -> Uslyšeli jste vřeštění dvou naštvaných, hollow.

Wilhelm -> Řev hollow byl od tebe poměrně vzdálený, ovšem něco bylo docela blízko. Tedy samozřejmě Modos, který zaujal polohu zýdy k tvým zádům a rozhlížel se. Ale taky něco jiného.
"Gure-san," hlesl Modos tónem, který ti prozradil, že vidí něco nebezpečného. Asi deset metrů od vás se mezi stromy vynořil hollow dvakrát větší než vy a měl tochu zvláštní formu - masu ve tvaru koňské hlavy a na nohou kopyta, ale zároveň měl lví hřívu a kočičí ocas. Měl fialové oči a černé zuby. Zadupal kopyty a hrozivě zafuněl.