Hollowtown (SZ)

Izumi Razaki

"Inu, máme tu pár shinigami, kteří používají mozek." řekl jsem. Je sice pravda, že Modos byl potencionální hrozbou, ale věřil jsem mu. To už se ale objevily i Amaru a Minami. Podíval jsem se na "dřevo" které Minami přinesla.  "Ah..." řekl jsem. Lehce mi zacukalo levé obočí, ale jinak jsem udržel tvář pokrového hráče. "No, už je skoro čas, kde je podkapitánka? A... tamten..." řekl jsem, protože jsme si rychle nemohl vzpomenout na jméno toho nového.

Wilhelm Gure
K mému nálezu se nikdo nehlásil. Navíc jsem nikoho neslyšel. Začalo to být podezřelé.
Vzal jsem přívěšek a otočil se. Snad někoho najdu. Nejlepší by byla samozřejmě podkapitánka, jakožto vůdce mise, ale každá společnost by teď byla vhodná. Tedy skoro každá dokončil jsem svou myšlenku nahlas.

Seiko

"Cožeto?" zeptal se Akkakua, když se mu konečně podařilo prodrat se všemi překážkami, které může les nabídnout, a stanul vedle vysokého shinigamiho. Začal si prohlížet hromádku kamení, taky z toho nebyl zrovna moudrý.

Akashiya Masamune

Dostala jsem volno v pohybu, takže jsem se vyškrábala z potoku na pevnější zem. Otočila jsem se směrem k útočnici, abych si jí mohla i lépe prohlédnout. Mezitím jsem si sundala batoh a začala šmátrat na dně. Pamatovala jsem si, že jsem si na dno něco házela. Očkem jsem při tom útočnici pozorovala. Nechtěla jsem na ní útočit, spíše jsem jí chtěla pomoc. Po chvilce jsem konečně vylovila ten sendvič a podala ho útočnici. "Tady." ještě jsem zdůraznila. Po tom co si útočnice sendvič vzala, tak jsem se opět postavila a narovnala. "Tak já už jdu." dodala jsem.

Wilhelm Gure
Pokračoval jsem ve sběru kamení. Náhrdelník jsem měl schovaný v kapse. Podíval jsem se na Seika a lehce pokrčil rameny. Tohle je hrob Seiko. Tam se ukládají mrtví. řekl jsem suše, ale nikoliv nepřátelsky.
Kamenů na hrobě jsem se ani nedotkl a i když mě trochu hryzalo svědomí kvůli přívěšku, zamlčel jsem ho. Pak, když jsem měl dost kamenů jsem kývl a zeptal se: Kde jsou ostatní? Trochu jsem ztratil směr. Nejen v lese, ale i v životě. Blesklo mi hlavou.

Akashiya -> Když ses otočila, uviděla jsi před sebou asi tak dvanáctiletou holku, poměrně špinavou a rozcuchanou. Vlasy měla krátké a tvářila se zamračeně. Jakmile jsi ale vytáhla jídlo, její pozornost se obrátila k němu a kdybys chtěla, mohla jsi na ni zaútočit, jak se ti jen zachtělo. Sendvič ti okamžitě vytrhla z ruky a opět pozvedla meč, který jí před tím trochu klesl. "Do - dobře! Ale... ne že někomu napráskáš, kde jsem, jasný?"

Wilhelm -> "Já vím, co je hrob," prohlásil Seiko neméně suše, ale zároveň jsi mohl slyšet i stopy podráždění, protože měl za to, že si z něho utahuješ. Když jsi začal sbírat kameny, Seiko si prohlédl hrob a stejně jako ty před tím, nic nezjistil. "Jsou jen támhle kousek odtud," mávl rukou ledabyle na tvou otázku.

Amaru


Držel jsem v ruce docela velkou náruč dřeva. Jako v pohodě já rád potáhnu to dřevo ale co kdybysme se už utábořili?  řekl jsem. Chyběla tu vlastně jenom fukutaicho. Teda chyběl tu i braťas s tím divným týpkem ale ti byli někde kousek, bylo je slyšet. Tenhle temný les se mi už tolik nelíbil. Vlastně čím větší tma byla tím míň se mi tu líbilo. Docela jsem se těšil na hezký táborák

Zamrkala prekvapene na to, že nič na to nepovedal ani skoro nijak nezareagoval a to ju trochu rozosmutnilo.
"Nu táák, Razi-chaan! Čo na tie rozkošňučké chutňučké drievka hovoríš?" opýtala sa ho a pchala mu zase tie drievka pred oči a nedala sa odbyť ani ignorovať dokiaľ by nepovedal niečo čo by uspokojilo jej dušu. Čím dlhšie nereagoval tak tým viac bola hlasitejšia a tým bližšie a nebezpečnejšie mu tie drievka strkala k očiam.

Izumi Razaki

Moje kapitánská odolnost mi umožňovala se nezbláznit, ale zkrátka občas se musel kousek celku obětovat. Zkrátka potřeby většiny převáží potřeby menšiny. "Vypadají velice hezky, Minami. Ale myslím, že Amaru je tu ten, kdo má rád dřevo, ať ti řekně on, zda jsou chuťnoučké..." řekl jsem stoicky. Než se Minami stihla otočit zpět tak jsem už byl fuč. Radši jsem se vydal hledat svojí podkapitánku

Akashiya Masamune

"Pche. Co bych z toho měla, kdybych řekla, kde jsi." pokrčila jsem rameny a už jsem se otáčela na odchod, ale nedalo mi to a ještě jednou jsem se na dívku útočnici podívala. "Víš, dost by jsi se hodila na shinigami. S nožem zacházet umíš a jsi tišší než kde jaký shinigami. Mně můžeš věřit, no ale to je jedno." mávla jsem rukou a vyrazila zpět do tábora. Stejnak už jsem měla nejvyšší čas.

Wilhelm Gure
S kameny v náručí jsem se vzpřímil do své plné výšky a hrdě se vydal směrem, kde by podle Seika měli být ostatní: Pojď. usmál jsem se na něj.
Po cestě jsem si prohlížel okolní les a neustále hledal nepřítele. Asi jsem paranoidní. Tady žádní útočníci být nemohou. Tady snad ještě ne.

Akashiya -> Na tvou poznámku o shinigami se dívka jen ošklivě zamračila, zakousla se do sendviče a utekla někam do lesa.

Wilhelm -> Nepřítele jsi nikde neviděl. Seiko přikývl a následoval tě do míst, kde už se scházeli i ostatní.

Izumi Razaki

Po chvíli hledání jsem konečně nalezl svojí podkapitánku. "Všechno v pořádku? Začínali jsme se o vás skoro bát..." řekl jsem trochu s humorem, nechtěl jsem, aby to znělo, jako že jí snad nevěřím, že se o sebe dokáže postarat v lese. Jen jsem chtěl být opatrný. Zbytek týmu už byl pohromadě a upřímně řečeno jsem byl daleko klidnější, když jsem věděl, že jsou všichni v pořádku.

Akashiya Masamune

Tázavě jsem povytáhla jedno obočí, když jsem narazila na kapitána. "Hmmmmm. Tak skoro báli." Protáhla jsem provokativně, ale pak jsem se začala usmívat. "Jsem v pořádku. Potůček s vodou byl špatně přístupný. To mě zdrželo." Vysvětlila jsem v krátkosti, proč jsem přešvihla půl hodinu. "Pojďme zpět do tábora, ať si konečně můžeme odpočinout." dodala jsem ještě a zamířila směrem k provizornímu táboru.

Wilhelm Gure
Po příchodu do tábora jsem kameny složil na hromadu a sedl si na pařez po Razakim sťatém stromu.
Rychle jsem ale vstal, protože to není úplně příjemné, sednout si do hojně vytékající mízy. Aspoň budu hezky vonět. usmál jsem se na ostatní členy mise.
Poté jsem si dřepnul (s mízou na zadku se mi sedat nechtělo) a začal ladit svou malou ruční harfu: Umí tu někdo zpívat? zeptal jsem se s nadějí. O hrobu a náhrdelníku se zmíním později. pomyslel jsem si: Nebudu kazit zatím hezky vyhlížející noc.

Izumi Razaki

Konečně jsem se do tábora dostali všichni. Ukázal jsem Amarovi a Minami na pokácený strom, kdyby náhodou ty jejich větývky nestačili k rozdělání ohně. Ke zpěvu jsem se nijak nevyjadřoval, rozhodně jsem nehodlal zpívat. "Postarám se o oheň..." řekl jsem, hodil do ohniště pár klaců, naštěstí tu nebyl nikdo, kdo by se o ně mohl zranit a do následné hromádky lehce štouchl Batarielem. Okamžitě se rozhořel pěkný ohýnek. "Nechci nikoho strašit, ale je možné, že se tu v okolí můžou vyskytovat nějací hollow... takže by nejspíš bylo nejlepší držet v noci hlídky..." řekl jsem. Hlídky bych ostatně navrhl kdekoliv, nejen v temném lese.

Akashiya Masamune

Nejdříve jsem stála opodál, protože všichni něco dělali, nebo připravovali, tak jsem se jim tam nechtěla zbytečně motat. Jen co se rozdělal oheň, tak jsem si sedla k ohni a nechali si od něho obarvit tváře. Pozorovala jsem oheň a přitom poslouchala hudbu, což prostě bylo úžasné a dokonalé. "Já si vezmu první hlídku." přihlásila jsem se. Ještě se mi nechtělo spát, navíc normálně také chodívám spát spíše později.

Amaru


A tak jsme tábořili. Oheň hořel a kolem voněla míza. Bylo to docela pěkný. Člověk by na chvíli zapomněl že je na misi která je smrtelně nebezpečná a dost možná skončí obrovským masakrem. No já teda zpívat nebudu ale nee-chan zpívá žejo? řekl jsem a hodil šišku po Seikovi. A klidně si vezmu druhou hlídku. Nejsem moc unavenej. řekl jsem ještě a vytáhl odněkud akční figurku Shihoin fuku-taicho. Byla to moje úplně nejnovější. Ještě nevybalená. Vlastně ani nebyla v prodeji. Jako stálej zákazník jsem jí sehnal podpultově

Rozžiarila sa nadšene, keď jej Razaki pochválil konáriky, ale potom prekvapene zamrkala, keď povedal, že Amaru ich bude obdivovať viac. Pozrela sa na Amara a potom späť na Razakiho, ale zrazu bol fuč. Kývla ramenami a odložila konáriky k drevu a potom šla naspäť k nim a posadila sa. Keď Wilík povedal, že či vie niekto spievať tak trochu stuhla a potom sa zarazene pozrela na Amara.
"Eeem.. noo.. ehm.. asi.. neviem" povedala v rozpakoch. Spievala naposledy nedávno, ale to tam bol len on, ale teraz by tu mala spievať pred celou svojou divíziou a to už sa červenala od hanby, keď si predstavila, žeby spievala a ostatní by si buď zapchávali uši alebo sa smiali na jej speve. Zvláštne, predtým nebola taká a spievala aj pred viacerými ľuďmi a ešte sa dokonca ani nehanbila. Skôr stále myslela na Yukiho. Vtedy sa pozrela do ohňa, objala si nohy a bradu si položila na kolená. Až teraz ju napadlo, že mala ísť skôr na brigádu než na misiu. Ktovie, či teraz Yukiho neodpojujú za jej neprítomnosti. Položila si čelo na kolená a všimla si pár kvapiek ako jej dopadajú na šaty. Trochu si utrela oči a potom sa na nich usmiala.
"Taak.. ideme spievať?" opýtala sa a objala Amara z jednej strany a Wilíka z druhej. "Všetci spolu?" opýtala sa a pozrela sa na ostatných. Bola by radšej keby spievali spoločne, než aby spievala sama. Bolo by to viac fajn, to by sa pobavili všetci a ona by aspoň na chvíľu zabudla na svoj zármutok, o ktorom nikto nevie. Teda to si aspoň myslela.

Izumi Razaki

"Dobrá... ale já budu beztak vzhůru celou noc." řekl jsem, ale dál jsem to nerozváděl. Hlavou mi proletěly vzpomínky na několik bezesných nocí, které jsem prožil v lesích provincie Šan–tung. Vzpomínky byly staré, rozmazané a neurčité, ale přesto mi nehezky připomínali těch několik dní, kdy jsme byly obklíčení v lesích, prakticky bez zásob. Ven se nás tehdy prostřílelo jen opravdu několik. Oproti tamtomu lesu byl tenhle klidný, tichý... ale přesto mě vzpomínky z toho dávného života doháněly i zde. Opřel jsem se kousek od ostatních zády o strom a zavřel oči. Na spánek jsem neměl ani pomyšlení, místo toho jsem vytrvale zkoumal okolí po sebemenších stopách nepřátelského či cizího reiatsu. Možná, že tehdy jsem toho nemohl udělat mnoho pro své přátele, ale to už se od té doby nikdy neopakovalo a opakovat nebude...

Wilhelm Gure
Začal jsem brnkat podklad. Melodii začnu až podle toho, jakou melodií budeš zpívat. Usmál jsem se povzbudivě na Minami a pak se podíval po ostatních. Můžeme zpívat ne? Co vy kapitáne? Vy nezpíváte? Můj úsměv byl stejný jako obvykle. Zasněný, nečitelný a nevyzpytatelný.

Amaru


A co si radši jen vyprávět nějaké zajímavé příběhy? Určitě všichni znáte nějaký, se kterým byste se chtěli podělit s ostatníma? Něco napínavého nebo zajímavého řekl jsem. Ne že bych nechtěl zpívat ale chtěl jsem se dozvědět něco novýho od ostatních. A určitě každej z nich musel mít suepr historky

Izumi Razaki

Se zavřenýma očima jsem naštěstí neviděl Wilíkův divný úsměv a na jeho volání jsem nereagoval. Už jsem jednou dal najevo svůj postoj ke zpěvu a nehodlal jsem ho vyjadřovat znovu. "Dobře Amaru, tak když je to tvůj nápad, tak začni s nějakým příběhem... určitě máš nějakou super historku." řekl jsem aniž bych pohnul jediným svalem

Akashiya Masamune

Byla jsem ráda, že mě se nikdo na zpívání neptal. Ty mé falešné tóny by je stejnak hned odradily, ale přesto jsem pár písniček znala. Za to jsem neznala žádné strašidelné příběhy, tedy né dost strašidelné. Znala jsem jen lehce strašidelné a ty mi přišly spíše dětské, takže jsem doufala, že Amaru začne vyprávět, nebo se unudím k smrti.