Hollowtown (SZ)

Minami prekvapene zamrkala, keď ju zrazu z ničoho nič tuho objal. Usmiala sa spokojne a objala Wilíka ešte viac než on, takže ho skoro rozpučila, teda nie doslova samozrejme, ale  mohol sa tak cítiť.
"Wilíkuu!" zvolala a ďalej ho objímala pevne, teda dá sa to nazvať aj zápasnický chvat č. 75: drtenie kostí. Potom sa pozrela na Razakiho čím povolila zovretie, takže sa mohol konečne nadýchnuť a rozžiarili sa jej oči, keď spomenul, že jej kúpi koláč. Prišla po kolenách rýchlo k Ake a chytila ju za rukáv a vypadala ako pes, ktorý prosí s veľkými lesklými očami, ktoré ju skôr hypnotizovali prosebne.
"Bude koláčik?" opýtala sa jej s psím pohľadom, teda skôr s Minaminim pohľadom, ktorý bol ešte viac nebezpečnejší než obyčajný psí a pritom aj trošku kuňkala ako pes prosebne. Takéto nevinné stvorenie by predsa nikomu neublížilo.

Wilhelm Gure
Usmíval jsem se, ale můj úsměv byl lehce nervózní. Jednak jsem měl trochu stach, ohledně naší podkapitánky, dále mě docela bolel Minamin stisk. Když povolila a šla k Akashiye, tak jsem se posadil o kousek dál a začal hrát na harfu.
Usmál jsem se na kapitána a zeptal se: Je možné, že by to bylo trvalé? Stačí, aby se nějakým způsobem rozrušila psychika a zůstane to trvalé?

Akashiya Masamune

"Ehhmmm." nevěděla jsem honem co na to říct. Chovala se opravdu divně. Někdy až moc divně. "J-jo bude koláč. Jaký jen budeš chtít." odpověděla jsem trochu nervózně. "Vymysli si zatím příchutě a já dojdu zase dojdu pro vodu." řekla jsem nakonec. Musela jsem na chvíli vypadnout. Vypadalo to, že Minami prozatím nikomu ublížit nechce a já bych si aspoň vyčistila hlavu.

Wilhelm Gure
Jdu s vámi, Akashiyo-sama! vykřikl jsem rychle, nečekal na Razakiho odpověď a rychle vztal, naklonil se k němu a pak pošeptal: Nesmíme ji nechat samotnou. Je možné, že jí mají i nějak označenou.
Pak jsem doběhl k Akashiye a lehce jsem se k ní naklonil a pošeptal zas k ní: Jen půjdu s vámi. Jestli nechcete, mluvit nebudu. narovnal jsem se a vytáhl harfu. S lehkým úsměvem začal hrát na cestu.

Rozžiarili si jej oči a prikývla spokojne, keď povedala, že jej kúpi koláčik. Potom však odišla aj s Wilíkom späť a nikto iný okrem Amara a Razakiho tam ako terč jej pozornosti nebol. Prikradla sa k nemu a skočila mu na chrbát a chytila ho tak pevne, že by ju nikto ani s páčidlom nedal dole a spokojne si položila na jeho rameno hlavu.
"Razi-chan!" povedala a poťapala ho rukou po vlasoch ako hodného psíka a vôbec neuvažovala o tom, že ho pustí. Ani nemal ako, keďže mu bola prisatá na chrbte a tentokrát si dávala pozor, aby jej nijak neutiekol.

Akashiya Masamune

Asi jsem moc neměla na vybranou. Stejnak by mě teď ani kapitán nepustil samotnou, takže se Wilhelm celkem hodil. A navíc jestli bude mlčet, tak by to nemuselo být zas tak strašné. "Okej. Mluvit můžeš, ale co nejméně. Jasný!" odpověděla jsem Wilhelmovi. "Jdeme." dodala jsem po prvních výhružných větách. Cestou ze země sebrala vak na vodu a s Wilhelmem jsme odešli do lese. Naštěstí jsem cestu už znala, takže jsem věděla, kam jdu.

Wilhelm Gure
Jak jsem čekal, tak se jí mluvit nechtělo. Ani mi to nijak nevadilo. Jen jsem šel vedle, měl lehce zasněný úsměv a ačkoliv jsem na to nevypadal, pečlivě jsem hlídal okolí.
Také jsem hrál na harfu. Rozhodl jsem se pro jednoduchou základní melodii, která byla tak univerzální, že by nenaštvala nikoho od tvrdého metalisty, přes ukecaného rappera a zdrogovaného rastamana až po milovníky jemného popu.
Zajímalo by mě, jestli to tedy je, nebo není trvalé. Jestli ano, bude to opravdu těžká mise, když je její oficiální velitelkou.

Izumi Razaki

"Ano Minami? Copak potřebuješ?" zeptal jsem poté, co moje podkapitánka a Vilík odešli a rovnou jsem se obrněl trpělivostí. Její dotazy se totiž mohli pohybovat od příchutí zmrzliny až po ... příchuť koláčů. A moje gastronomické buňky byly dnes nějak neaktivní. Možná to bylo tím temným lesem či misí... ale zkrátka jsem neměl na jídlo ani pomyšlení. Modlil jsem se, aby Minami neměla zrovna řeči o jídle.

Bola mu zavesená na chrbte a spokojne sa naňho dívala z jeho ľavého ramena. Keď sa to spýtal, tak dala hlavu na stranu.
"Mám ťa rada!" zvolala ešte ho pevnejšie stisla a pritisla sa k nemu viac. Na jeho rameni mala položenú hlavu a zatvorila oči. Potom však mohol cítiť, že po chvíli povolila zovretie. Keď sa na ňu pozrel, mohol vidieť, že mala zatvorené oči. Zaspala, očividne. Dnes už spotrebovala hodne energie, kmitala už od rána po celom Seireitei, tak niet divu. Normálna bytosť by už zaspala na obed, ale ona to dotiahla až k večeru.

Wilhelm Gure
Dlouho jsem mlčení nevydržel, ale přesto jsem mluvit nechtěl. Věděl jsem, že: Akashiya musí být velmi rozrušená, ale na druhou stranu, musí vědět, že jí chápeme, ale zas mám zakázáno mluvit, ale jsou případy, kdy není špatné neuposlechnout rozkazy...
Mé myšlenky byli zmatené a potrhané. Zahrál jsem falešný akord. S povzdechem jsem schoval harfu: Teď se mi asi bude brnkat špatně. lehce jsem se na Akashiyu usmál a pak jsem šel v tichosti dál.

Izumi Razaki

"Však já tě mám taky rád Minami..." řekl jsem a otočil oči v sloup, když jsem si všiml, že Minami usnula. Moje sebeovládání mi naštěstí ani tentokrát nedovolilo spáchat vraždu. Naštěstí jakmile usnula, tak se její sevření povolilo a já jí mohl opatrně sundat a položit na zem, aby se mohla v klidu vyspat. Sám jsem se opřel o strom a dál dával pozor na okolí

Akashiya, Wilhelm -> Byla noc a tma, takže se vám po lese nešlo zrovna snadno. Všude okolo vás bylo ticho, skoro až moc velké ticho. Neslyšeli jste ani vítr ani žádný hmyz nebo zvířata, jen jste už z dálky zaslechli zvuk tekoucího potůčku.

Wilhelm Gure
Přijde to jen mě, nebo je okolo moc velký klid? Tedy omlouvám se, že mluvím, já jen... Áááh! Gomen. Vypadal jsem, jako při mučení, dokonce ten můj úsměv vypadal, jako úsměv někoho těsně před smrtí.
Jsem pako. Moc mluvím. A ona mluvit nechce. Jsem špatná osoba. začal jsem si v myšlenkách nadávat.

Akashiya Masamune

Zastavila jsem se a otočila se na Wilhelma. "Jsem ráda, že ze mě máš takový strach, že se bojíš mluvit, ale pokud se jedná o divné věci - jako je až moc velké ticho, nebo jiné nebezpečí, tak to klidně můžeš mluvit." řekla jsem mu a rozhlédla jsem se kolem sebe. "Raději buď ale v pozoru." dodala jsem k Wilhelmovi. "Potůček už je jen kousek, tak to zkusíme dojít a najít." a obezřetně jsem opět vyrazila.

Nechala sa položiť k ohňu. Cítila teplo a mäkko z trávy. Spalo sa jej fajn, ale niečo jej vadilo. Nie, niečo jej chýbalo. Začala rukou okolo seba pacať a niečo nepokojne mrmlať. Ešteže nedočiahla na oheň inak by sa spálila. Asi niečo hľadala. Oprava, niekoho hľadala. Pacala všade možne, kde dočiahla. Nenašla to. Nespokojne zamrnčala a potom sa začala valiť ako valec. Narazila na Razakiho, ktorý bol oprený o stenu. Spokojne sa k nemu pritúlila a už spokojne spala. Ak by ju od seba odtisol ďalej alebo ju preniesol inam, dostala by sa k nemu tak či tak. Jej neutečie.

Wilhelm Gure
Dobrá. Ale já se nebojím vás, ale o vás... podíval jsem se na ní koutkem oka. Šli jsme dál a já si položil ruku na rukojeť meče. Rozhlížel jsem se okolo a i když jsem se stále usmíval, bylo jasné, že jsem nervózní. Ruka na meči byla sevřená, že mi bělely klouby.
V okolí sice zatím nebylo žádné zřejmé nebezpečí, ale jistota je jistota- a meč v ruce je meč v ruce.

Amaru

Uraženě jsem se nafoukl když si mě nee-chan úplně přestala všímat a sednul jsem si kousek od Seika. Tak co bratránku? Nebo strejdo? Nebo co to vlastně jsi. řekl jsem mu ale docela vřele se na něj usmál. Já vím že tohle se trochu zamotává ale až bude po všem tak se k nám doufám nastěhuješ. řekl jsem a přátelsky do něj rejpnul

Wilhelm, Akashiya -> Sestoupili jste až ke strouze a mohli v klidu nabrat vodu, když tu jste najednou uslyšeli opět ten podezřelý zvuk, co byl slyšet už v táboře, něco mezi větrem v trávě a ťapajícími nožkami.


Amaru -> Seiko sebou trochu trhnul. Byl na nervy a nečekal, že na něj někdo bude mluvit. "Umm, jo, jasně..." řekl, ale neznělo to přesvědčivě. Potom se nejistě zasmál a dodal. "Vlastně jsem ještě ani nepřemýšlel, co budu dělat dál... Měl jsem plán, ale ten už asi nenaplním, pokud moji přátelé... no pokud tady nebudou, prostě..." dokončil trochu neobratně. "A jinak myslím, že jsem tvůj... ano, bratranec, necháme to tak," zasmál se upřímněji.

Akashiya Masamune

Zrovna jsem nabírala vodu z potůčku, když jsem opět uslyšela ty kroky. Napřímila jsem se a poslouchala, odkud ty kroky jdou. Levou ruku jsem měla položenou na své zanpakuto. "Slyšíš to?" šeptla jsem směrem k Wilhelmovi. "Dávej pozor a pokud si tě nebudu pamatovat, tak se braň, protože já budu útočit." lehce jsem ho ještě upozornila. Vše se mohlo stát. Více jsem se ale obávala toho, že tentokrát může ztratit paměť Wilhelm. Jenže mě strašně zajímalo, co to způsobilo, tedy pokud to nezpůsobila Minami, což prozatím bylo nejpravděpodobnější. Beztak všechny ostatní oblbla a semnou jí to prostě jen nějak nešlo. Ale tak snadno Minami nevyhraje.

Wilhelm Gure
Ozývaly se opět ty podivné zvuky. Měl jsem ruku na čepeli a rozhlížel se po okolí. Když mě varovala, že bude útočit, tak jsem meč vytáhl a opřel se o něj jako o hůl.
Děkuji. Dobré vědět, že mě čeká smrt. prohlásil jsem kysele: Já ztratit paměť, tak se jenom blbě ptám.
Postavil jsem se k Akashiye zády a poznamenal: Hlídejte prosím jednu stranu, já hlídám tu svojí. Sice jsem si byl vědom toho, že jestli na mě zapomene, může to se mnou skončit špatně, ale... aspoň budeme vidět všechno okolo.

Akashiya, Wilhelm -> Zvuky odezněly a nic zásadního se nestalo. Zatím. Teď jste slyšeli slaboučké šumění větru ve větvích, což znělo mnohem méně hrozivě než to plíživé při zemi.

Wilhelm Gure
Poněkud jsem se uvolnil, ale stejně byl můj úsměv jen nepatrný a nervózní. Akashiyo-sama? Naberte vodu a rychle odsud odcházíme.
Hlídal jsem si okolí dál a rozhlížel jsem se po větvích. Třeba ten nepřítel pochopil, že na zemi o něm víme a přesunul se nahoru... přemýšlel jsem.
Zároveň jsem po očku sledoval Aku, protože s tím dnešním štěstím jí mohlo ještě něco stáhnout do potůčku.

Akashiya Masamune

Také jsem si trochu oddychla, když nebezpečný zvuk zmizel. Měla jsem přírodu raději s jejími přirozenými zvuky. Víc to člověka uklidňovalo. Přikývla jsem Wilhelmovi a rychle nabrala vodu, zavíčkovala vak a hodila ho přes záda. "Můžeme jít." řekla jsem a vyškrábala se z koryta potůčku. S nastraženýma ušima jsem pomalu vyrazila zpět k táboru.

Wilhelm Gure
Poslouchal jsem jak Akashiya napouští vodu a pak ohlásila, že můžeme jít. Usmál jsem se na ní a kývl: Jdeme.
Šel jsem (chvíli) mlčky. Pak mi to nedalo a zeptal jsem se: Opravdu si myslíte, že by nás všechny dokázala Minami-chan omámit? I Razaki-sama? podíval jsem se na ní s lehkým úsměvem, ale mé oči byli vážné. Je pravda, že historky z akademie asi úplně ve všem přesné nebudou, ale  přesto, je určitě velmi mocný, takže jaká síla by to musela být, aby jemu totálně přeladila vzpomínky?
Představa tak mocné bytosti mě děsila, přesto jsem se tvářil dál... no, jako obvykle.

Izumi Razaki

Minami zřejmě nemohla spát pokud se k někomu netulila, nebo byla ADHD i ve spánku... anebo mě možná měla radši, než jsem si myslel. Odněkud jsem vytáhl ten hrozný bilý hadr, co jsem jako kapitán měl nosit, úhledně složený na malou kostičku a dal jsem ho opatrně Minami pod hlavu. "Amaru? Seiko? Zkuste se trochu vyspat... zítra budeme muset pokračovat, tak ať máte energii." řekl jsem