Hollowtown (SZ)

Dívala sa na Wilíka zle, ale ten ju úplne odignoroval. Zdalo sa jej, že všetci sú v nejakej divnej nálade. Mohla sa však určite spoľahnúť na jediného člena tejto skupiny, ktorý sa nezmení a nebude k nej zlý. Začala ho hľadať, ale on vlastne k nej prišiel sám. Začal sa jej tam za niečo ospravedlňovať, ale to jej bolo jedno, pretože jej malý bráška bol pri nej a bola za to rada. Objala ho okolo ruky.
"To nevadí, Amu-tan. Poďme! Poďme!" zvolala natešene s úsmevom a pokračovala po ceste vedľa neho. Tešila sa na misiu, ale nadšenie z nej pomaly vyprchávalo.

Amaru

Zazubil jsem se na nee-chan. Brala to sportovnějc než bych to na jejím místě bral já. Chytnul jsem jí taky a společně jsem se vydali za ostatníma tam kde měl bejt cíl naší mise. Jenom jsem doufal že závěr bude trochu lepší než tohle. Tohle sice nebyla pohádka ale i tak jsem měl dobrý konce mnohem radši než nedobrý. A tady navíc šlo nejenom o hollow ale i o člena rodiny

Izumi Razaki

"Dobrá dobrá omladino... tak to vezmem trochu rychleji ne? Při boji jsme se hezky rozcvičili, tak to zkusíme vzít pěkne zvostra..." řekl jsem a rozběhl se k cíly. Ne pomocí shunpa, prostě jsem jen utíkal. Všichni tu byli dost v kondici na to, aby mohli chvíli utíkat a trochu běhu ještě nikoho nezabila. Tedy pokud nepadl do pasti, nebo si nezlomil nohu při útěku před zombie...

Wilhelm -> Všichni se dali do běhu. Tys byl unavený z předchozího souboje, protože jsi použil náročné kido, a potom jsi místo odpočinku, jehož ptořebu jsi cítil, léčil Minami, což ti síly ještě ubralo. A tak se stalo, že jsi pomalu ale jistě začal zaostávat za ostatními. V jednu chvíli se ti zamotala hlava a ty jsi klopýtl. Ucítil jsi náhlé, ostré píchnutí v hlavě, byla to hrozná bolest. Že by migréna z té námahy? Každopádně to za chvíli přešlo a tys zjistil, že ti všichni už utekli dopředu, ani jsi je už neviděl.

Všichni ostatní -> Vydali jste se rychlým tempem do lesa. Žádní hollow už v okolí nebyli, tedy alespoň žádní, které byste bez soustředění vycítili. Nebylo to zrovna moc záživné, ale nedalo e nic dělat, nějak jste se tam dostat museli. Dokonce i Seiko se statečně držel, ač nebyl shinigami a neměl žádný výcvik fyzické zdatnosti.

Najskôr šli spokojne krokom, aj keď ona sem-tam poskočila, pretože bola zase plná energie. Keď mala pri sebe Amara, tak sa cítila lepšie. Razaki však navrhol beh a hneď sa do toho pustil. Zastavila a dívala sa naňho a pohladila si nohy a boky, akoby tým naznačovala, že ju bolia a behať vôbec nepôjde. Pravda bola taká, že si zastrkávala kimono, ktoré mala okolo nôh viac dozadu. Potom chytila pevne Amara za ruku.
"Konečne moja reč." povedala tajomne a zrazu sa rozbehla a ťahala tým Amara za sebou, že sám nepotreboval bežať. Sama mala dosť energie aj za dvoch a brala to až príliš športovo, pretože chcela byť prvá a tak po chvíli, keď dobehla Razakiho, nebežala za ním, ale bežala ďalej. Amaru za ňou vlial ako vlajka, div mu neodtrhla ruku, keď sa tak rozbehla.

Wilhelm Gure
Sa-kra. zamumlal jsem a vstal. Ostatní mi zmizeli z dohledu. Tak to je průšvih. HÉÉÉJ! zavolal jsem JSEM TADY! zařval jsem hodně silně, ale stejně jsem se bál, aby mi neutekli z doslechu.
No. Holt to dojdu svým tempem. Teda... až si trochu odpočinu. pomyslel jsem si a zase si sedl. Tak trochu jsem také doufal, že slyšeli můj křik a že se můžu těšit na volání mých rychlejších druhů.

Izumi Razaki

Jakmile jsem si všiml, že nám někdo chybí, tak jsem zmizel a objevil se vedle Wilhelma, popadl ho a objevil se mezi ostatníma. "Příště až budete zaostávat tak to řekněte rovnou... nechci vás lovit po lese... " řekl jsme trochu podrážděně. Tahle mise se táhla nekonečně dlouho (přes 5 měsíců...) a já jsem jí už chtěl konečně dokončit a vrátit se ke své příjemné kancelářské práci...

Amaru

Tak se rozběhnem a poběžíme jako vítrááááááááááá řekl jsem a začal si nedobrovolně hrát na prapor kterej vlál za nee-chan. Sem tam se mi povedlo odrazit se nohama od země ale jinak mě vláčela lesem takže mě pořád trefovaly vetvičky stromů a to nebylo ani trochu příjemný. No to bejt menší bylo vždycky šílený ale od doby co do mýho života vstoupila nee-chan tak byl mimořádně neobvyklý

Wilhelm Gure
Gomen Razaki-sama. zamumlal jsem smutně. Zároveň jsem začal usínat, jak mě Razaki držel, ale tak nějak mi došlo, že takhle to fungovat nebude- byl jsem skoro o dvacet centimetrů vyšší než kapitán, samá ruka samá noha a takhle mu budu jen překážet.
Kapitáne, prosím zastavte. Stačí mi jen chvilinka odpočinku.

Akashiya Masamune

I když to nikdo zatím neřekl nahlas, myslím, že hodně z nás už tohle chtělo mít za sebou. Mlčky jsem poslechla rozkaz a vyrazila rychlím tempem na místo určení. Snažila jsem se sledovat okolí. No....hlavně jsem sledovala Minami, takže mi dokonale ušlo, že Wilhelm odpadl. Sakra. Nadávala jsem v duchu, když jsem to zjistila, a to jsem tuhle misi měla vést. No ono ji asi ještě stále vedu, ale rozhodně to nezvládám ani na tři mínus. Začala jsem mít pochybnosti o kapitánově rozhodnutí - já jako podkapitánka.

Modos

Vypadalo to, že Gure-san byl po boji unavený a nestačil jejich rychlému tempu. On sám únavu necítil... Tedy možná ano, ale nedokázal to už rozpoznat. Trpělivě tedy čekal, až se Wilhelm vydýchá. Cítil, že už nejsou daleko od svého cíle a jeho mysl zabloudila do budoucnosti a tomu, co je čeká v Hollowtownu.

Izumi Razaki

Zastavil jsem karavanu, aby měl Vilík chvíli čas se vydejchat a nabrat dech. Nebyl důvod spěchat tak, aby z toho padl vysílením. Samozřejmě zvládali to i mnohem mladší shinigami než on, dokonce i Seiko který ani neměl trénink, takže na Vilíka po návratu do Seireitei čekal pekelnej trénink...
"Tak dáme 10 minut pauzu a pak pokračujem...." řekl jsem. Čekala nás ještě nějaká ta cesta a na konci... no to jsem netušil... doufal jsem, že ne další boj... už kvůli Seikovi

Wilhelm Gure
Po chvíli jsem se vydýchal dost na to, abych dokázal běžet. Jsem v pořádku. řekl jsem. Můžeme vyrazit. Omlouvám se, ale asi jsem do boje dal víc energie, než jsem měl. sklonil jsem hlavu a sklopil ramena, abych dal najevo, že mě to mrzí. Na tváři byl omluvný úsměv.

Wilhelm Gure
[Pardon, už jsem si to přečetl.] Celou cestu jsem si velmi zaujatě prohlížel Modose. Několikrát jsem se dokonce i pozastavil, že bych se zeptal, ale pak jsem se rozhodl, že to nechám být.
Když jsme byli u kráteru, naklonil jsem se k Razakimu: Víte, jak má Akashiya-sama ten problém s Nami? Tak doufám, že toho hollowa jste potkali po cestě. Pak se ze zdola ozval ryk. Asi to vyřešíme později Razaki-sama.

Izumi Razaki

Když jsme se opět vydali na cestu tak Seiko nás už dokázal bezpečně navigovat cestou necestou. Bohužel se moje nejhorší obavy zřejmě potvrdily. Přivítal nás řev ze kterého tuhla krev. Otočil jsem se na Aku. "Tak? Jaký je plán?" zeptal jsem se. Nejbezpečnější pro tým by samozřejmě bylo, kdybych upekl všechno, co se v údolí nacházelo, ale pak by postrádalo smysl, že jsem bral celý svůj tým s sebou. "Dělejte jako kdybych tu vůbec nebyl, věřím, že si s tím dokážete poradit bez problémů sami" řekl jsem a sedl si kousek stranou.

Razaki -> Zatímco jsi dával volnost svému týmu, aby nějak zajistili hollow tábor, Modos ti lehce zaťukal na rameno. "Razaki-san... věřím, že jsem něco našel. Nechci rušit ostatní od plánování, ale nejspíš to bude důležité..." a naznačoval ti, abys ho následoval kousek stranou.

Izumi Razaki

Nechal jsem tým plánovat a následoval jsem Modose kousek stranou. "Na co jste přišel Modosi?" zeptal jsem se. V tomhle případě bych byl vděčný za jakoukoliv alternativu, kterou nebyla masová genocida. "Tak povídejte Modosi, nenechte si to pro sebe" povzbudil jsem Modose. Věřil jsem, že zbytek týmu mezitím vymyslí nějaký dobrý plán, který bude fungovat při řešení situace...

Razaki -> Modos tě odvedl kousek stranou, kde na listí a podrostu byla patrná stopa červené krve vedoucí někam dál do lesa. "Věřím, že tohle není hollow krev..." poznamenal Modos a podíval se na tebe.

Izumi Razaki

Modos mi ukázal krev... to určitě nepatřilo hollow. Mohla to bejt náhoda, mohlo se tu dít něco divného... "Díky Modosi, prošetřím to... zůstaňte prosím s ostatními, pomocte jim když bude potřeba. Já se vrátím hned, jak zjistím, co se děje, dobrá?" zeptal jsem se ho, ale vlastně jsem nečekal na odpověď. Místo toho jsem se vydal po stopě, opatrně... neměl jsem zrovna chuť padnout do nějaké pasti. Nicméně jsem se pohyboval rychle, nechtěl jsem ostatní nechat samotné příliš dlouho

Akashiya Masamune

Zamyšleně jsem stála pár metrů od okraje údolíčka. Nemohla jsem se zbavit obrazu, jak kapitán seká hlavu tomu Hollow. Stále mi naskakovala, že takhle můžu dopadnout i já. Řev z údolíčka jsem slyšela, ale prozatím nereagovala. Teprve až po 3 minutách, co na mě kapitán promluvil, jsem procitla. "Hmmm?" bylo první, co ze mě vypadlo. "Jo. Plán. Hned." To už jsem si pomalu začala uvědomovat, co po mně kapitán vlastně chce. "Ehmmm... odkašlala jsem si. "Takže bude to takhle..." na chvíli jsem se zarazila, protože jsem sledovala jak kapitán Razaki někam mizí. "....Tsch." odfrkla jsem si pro sebe. "Seiko a já půjdeme zjistit situaci dolů a ostatní tu zatím počkají na signál." řekla jsem ke všem, ale pak jsem se otočila na Seika. "Doufám, že to nevadí, ale znáte tu vesnici nejlépe." řekla jsem mu omluvně.

Razaki -> Stopa se více či méně viditelně táhla kousek džunglí. Netrvalo to ale dlouho a před sebou jsi spatřil velikánský strom, k jehož kořenům stopa zřejmě vedla, aspoň ti to tak připadalo. Nic jsi neslyšel, ale zpoza stromu jsi cítil slabé reiatsu.

Akashiya -> Seiko se nejdřív zatvářil dost panicky, ale nakonec s těžkým polknutím souhlasil. "Dobře... pojďme to ale obejít. Na druhé straně je místo, ze kterého dobře uvidíme, aniž bychom byli sami viděni," pronesl slabě a sám se váhavě vydal džunglí okolo okraje údolíčka.

Akashiya Masamune

Přikývla jsem a vyrazila za Seikem. Ještě než jsme úplně zmizeli v džungli, tak jsem se ohlédla na zbytek skupiny. Doufala jsem, že se jim nic nestane, kromě Minami. Pak už jsem následovala Seika. Viděla jsem mu tu paniku v očích a bylo mi ho líto. Přesto všechno jsem věděla, že ho dokážu ochránit.

Amaru

Nelíbilo se mi že by měl jít Seiko a zástupkyně sami ale nechtěl jsem říkat nic abych nějak nepodlomil její vedení skupiny. Ale naklonil jsem se nejvíc co to šlo abych mohl pozorovat a nespadnul dolů. Kdyby došlo k nejhoršímu tak bych se snesl dolů jako blesk připravenej rozsejvat smrt na všechny strany. Ale přece jenom to byla zástupkyně musela bejt drsná

Wilhelm Gure
Pozoroval jsem okolí s mírným zaujetím. Kapitán je pryč, podkapitánka je pryč. To asi velení přepadlo na Amara.
Podíval jsem se na něj a povzdechl si. Pane, neměl byste být trochu víc v zákrytu, vidět, ale nebýt viděn? usmál jsem se na něj, aby věděl, že to není jen kritika a sám jsem se si lehl k okraji, abych viděl, ale sám odhaloval co nejmenší část těla.