4. divize, nemocnice

Yoshiro

Yoshiro sklopil hlavu a zasmál se. "Ale jo.. Jde to.." Pak se ale odmlčel a jeho výraz se změnil. Už se neusmíval. Koukal se do peřiny a pak se pohledem vrátil k Mitoshimu. "Byl jsi tam když...?" Zeptal se opatrně. To co dělal, když měl aktivovanou pečeť si moc nepamatoval. Jen matně a většinou úlomky. Mitoshi v nich ale nebyl. To ovšem neznamenalo, že tam být nemohl.

Yasumaru

se zarazil v oblékání, když se ho Kadmiel jen tam mimochodem začal vyptávat. Trochu se zastyděl, že je na něm tolik znát, že není ve své kůži, ale pravda byla, že se nedokázal zrovna dobře přetvařovat, i když někdy by to potřeboval. Jako třeba teď. Nechtěl být k tomuto milému medikovi nevděčný, ale o tom, co ho tížilo, mluvit nedokázal... rozhodně ne s někým, koho poznal teprve před pár minutami, jakkoli důvěryhodně působil.
"Děkuji za váš zájem, Kadmieli, ale obávám se, že mi pomoct nedokážete... řekl bych, že to je něco, s čím se každý z nás musí nějak vyrovnat sám," pronesl a snažil se, aby to znělo pevně. Nevěděl, jak se s tím vyrovná on... ale doufal, že čas to nějak vyřeší. Každopádně... s tím co udělal, myslel si a viděl bude už nejspíš muset žít navždycky.

Kadmiel

Jemne prikývol. Chápal, že niektoré veci sa nedajú preberať len tak.. O niektorých veciach sa jednoducho hovoriť nedá, ako keby šlo o počasie. No neznáša sa pozerať na niekoho, kto trpí, a nedokázať mu pomôcť. Okrem toho tu ešte stále zostával aj Chiyuho záujem, ktorý v ňom vzbudil kapitán šiestej divízie. Možno na to príde časom. Možno pri ďalšej prehliadke. Kto vie.
"Ak by ste potrebovali pomôcť, som k dispozícii. Máte problémy zaspať? Nočné mory? Návaly úzkosti?" Spýtal sa pokojným tónom ešte na veci, ktoré by dokázal riešiť.

Ryoko

Genma... Genma... mala som sa hlásiť u nejakého Genmu. Problém bol, že toho Genmu nikde. Dvakrát som prebehla celú nemocnicu a každého prítomného sa už najmenej trikrát opýtala kde je. Jedni nevedeli a druhí mi povedali, že to vie niekto iný. Niekto iný to nevedel tiež a takto to bolo stále dookola. Pomaly mi začínala dochádzať trpezlivosť... ani som ho nestretla, a už viem že je to nezodpovedný povaľač. Má tu byť! Na dosah!
Vkročila som do hlavnej haly a stúpla si do stredu.
GENMA SHIRANUI, DO HLAVNEJ HALY, A TO HNEĎ!!!
Môj hlas sa rozľahol početnými chodbami nemocnice a musel ho počuť každý jeden. Hlavne Genma.
Na okolité osoby som sa príjemne usmiala a nevšímala si ich zvláštne výrazy.

Yasumaru

"A... ano, se spánkem problémy mám," přiznal Yasumaru a trochu se začervenal, i když byl rád, že to Kadmiel bere z té praktické stránky. Pořádně se vyspat možná byl právě ten první krok k obnovení klidu a míru v duši...

Genma

nevěděl, kde mu hlava stojí. Pořád po něm někdo něco chtěl, otravní příbuzní se ho ptali na stav pacientů, personál se ho ptal na to, kde jsou záložní zásoby léků, vypadalo to prostě, že je jediný, kdo něco ví. Navíc ho pořád někdo otravoval s tím, že ho shání nějaká slečna. Takvých slečen, co ho shánělo, už bylo! Několik z nich dokonce tvrdilo, že je otcem jejich dítěte! Nesmysl, samozřejmě, takových věcí si Genma po těch letech už nevšímal. Ovšem když se celými kasárnami rozlehl neskutečný řev jeho jména, který snad musel probudit i pacienty v komatu, to už bylo moc. Praštil s tím, co měl zrovna v rukou, a vyběhl do chodby, kterou se dostal do haly.
"CO JE?!" zařval naštvaně a rozhlížel se, kdo to tady ruší předpisy nemocnice o povolené hladině hluku.

Ryoko

Efekt! Efekt sa dostavil. A s ním aj ten Genma!
Mohla som čakať pokorné správanie, lebo na vine je on, ale nie - on na mňa kričí! A v nemocnici. Chorí pacienti a podobne. Je vôbec normálny?
SI VOBEC NORMÁLNY? KRIČAŤ V NEMOCNICI? MYSLI NA PACIENTOV. zahučala som ešte silnejším hlasom, proti ktorému bol ten jeho úplne oničom. Si myslí že žena nevie vyvinúť dobrý hlas?

Genma

Křik nic nevyřeší, křik nic nevyřeší, křik nic nevyřeší...
"ŇÁKÁ DRZÁ, NÉ?!" přišel Genma až k dívce, která s tím řevem začala a teď se to snažila hodit na něj. Trochu ho obměkčilo, jak byla hezká... ale opravdu jen trochu. Založil si ruce na prsou a shlédl dolů na ni. Hm, měla velice pěkné... um, oči, ano, ta pronikavě fialová barva ho zaujala, přesně tak. "Tak co chceš? Nemám celej den, někteří z nás totiž pracujou, víme?" řekl tónem, který naznačoval, kdo je tady pánem.

Kadmiel

Akonáhle Yasumaru potvrdil jeho predpoklady, tak sa otočil a podišiel k jednej zo skriniek plných rôznych krabičiek, oválnych fľaštičiek, striekačiek a všetkého, čo bolo potrebné mať po ruke. Jednu takúto fľaštičku plnú malých ružových tabletiek zobral a podal ju kapitánovi. "Predpíšem vám nejaké prášky. Väzby medzi spirituálnymi časticami sa pri strese chvejú, čo vám znemožňuje normálne spávať. A odporúčam vám kúpiť si domáce zvieratko, starať sa oňho a určite vám vašu lásku vráti späť. Prípadne si nájdite nejaký koníček. Na minimálne týždeň však zakazujem akýkoľvek stres! Relaxujte." Venoval mu jeden z najširších úsmevov vo svojom repertoári.

Ryoko

Po nervozite nebolo ani stopy. Na Genmu som vrhla milý úsmev a pomaly ho zhora dole prezerala.
Práca ti neutečie. A teraz ma zapíš. Som tu totižto nová. Takže čakám... nejaké pokyny!
Teatrálne som rozhodila rukami.
Oh, celkom som zabudla... volám sa Ryoko. oznámila som mu s tým mojím nepríjemne milým úsmevom.

Mitoshi
Ah... takže ho to trápí... napadlo mě.
Ne nebyl, ale leccos jsem se doslechl odpověděl jsem mu.
Vypadal, že je z toho neštastný.
Nemohu pro vás něco udělat? Donést jídlo? Nebo snad práci? pokusil jsem se o slabý žert.
Řekl bych že vás brzo pustí. Už nevypadáte jako... prostě tak jak jste vypadal.

Yasumaru

byl celkem zněpokojený. Už si připadal jako válečný veterán, který se nedokáže znova spojit s vnějším světem... copak na tom byl už tak špatně?! To snad ne!
"Domácí... zvířátko...?" zopakovat chabě po Kadmielovi. Nakonec si vzal růžové pilulky, stále ale přemýšlel, jaké jen zvíře si pořídí, když mu to doktor doporučil! A nebo nějaký koníček... co třeba vyšívání? Moderní kuchyně? Ikebana? To bylo to, co si představil Yasumaru pod pojmem "koníček"... a trochu ho to děsilo.
"No... děkuji, Kadmieli, za ošetření i rady," uklonil se děkovně.

Genma

si odkašlal. Takže tahle cácora je nová členka jeho divize? No potěš. Ale nevypadala vůbec zle, to se muselo nechat. A ta její prořízlá pusa... Genmovi se to nějakým velice pochybným způsobem líbilo. Ušklíbl se.
"Když jsi členka divize, tak to ti teď velím, a já říkám - zapsání počká, práce ne. Pojď se mnou... ať vidíš, jak to taky chodí, a ať si tě prozkouším," zavelel.

Yoshiro

Znovu zvedl hlavu a pokusil se o úsměv. "Děkuju, Mitoshi, nemusíš pro mě nic dělat. " Znovu se položil na postel a zahleděl se do stropu. "Jo, byl bych celkem rád, kdyby mě už pustili. Takhle dlouho jsem v nemocnici snad nikdy nebyl.." .. Protože vždycky utekl. Z chodby slyšel nějaké křičení. Poznal, že je to Genma a ještě kdosi. Pak se to ale uklidnilo, tak tomu nevěnoval nějakou větší pozornost.

Kadmiel

Ani sa nesnažil nejak potláčať Chiyuho zvedavosť, aj keď ho istým spôsobom zarážala a znepokojovala. Za ten čas, čo sa s ním prakticky dosť neúspešne delí o telo dokázal rozšifrovať väčšinu Chiyuho náladových a duševných rozpoložení. Nevedel však definovať, aký typ záujmu to bol. Možno len chladný, takmer až vedecký, možno... ale len úplnou náhodou môžu mať spoločné morálne zásady? Pri tejto myšlienke duch len spokojne zavrnel. Kuchiki-taichou však nevyzeral na niekoho, kto by vedel tak chladnokrvne bez odpustenia zabíjať. Len teraz sa však zdalo, že prechádza ťažkým obdobím, počas ktorého si bude musieť usporiadať všetky priority a asi aj na chvíľu utiecť od reality. Štvrtá divízia nemala žiadnych psychológov, oficiálne nie. No každý medik istým spôsobom bol. Takéto povojnové rany boli vidno, nech už sa ktokoľvek snažil akokoľvek.

Opätoval mu mierny úklon. "V tom prípade je to asi všetko. Yare yare, ale o chvíľu je obed! Mal by som ísť skontrolovať svojich pacientov. Dúfam, že ma ospravedlníte, Kuchiki-taichou. Rád vám ukážem cestu von, ak si želáte."

Mitoshi
No, vím že jsem se nezdržel příliš dlouho, ale nechám vás odpočívat.
Stejně mám ještě nějakou práci. Mějte se pěkně řekl jsem Yoshirovi, židličku zasunul za stůl a s mávnutím jsem odešel dveřmi.
V tichosti jsem prošel kolem těch dvou velice hlučných lidí a mířil jsem zpět do trojky.

Yasumaru

"Ne, děkuji, myslím, že cestu najdu. Pěkný den, Kadmieli, jsem vám opravdu vděčný," pronesl Yasumaru s úsměvem, který na jeho tváři v posledních dnech býval tak často, a vydal se na cestu zpět do kasáren. Musel toho ještě tolik zařídit! Hlavně si pořídit nějaké to zvířátko...

Genma

si vzal Ryoko do parády. Líbilo se mu koukat se na ni, když prováděla různé zákroky, pomáhala lidem, seřvávala lidi... No! Takových přírůstků do divize by mělo být víc! Se zalíbením v oku ji sledoval a stavěl před všemožné problémy, se kterými si musela poradit. Samozřejmě když si nevěděla rady, velice ochotně do toho vkročil a dal jí najevo, že to teda má ještě co dohánět... no, nestávalo se to ale tak často, jak by si Genma přál, Ryoko byla opravdu šikovná. Měla v sobě něco povědomého... Hmm...

Yoshiro

Už ho to tu fakt nebavilo. Byl tu moc dlouho na to, aby tu dál pobýval! Rozhodl se, že znovu vezme svůj osud do vlastních rukou a uteče z tohoto ústavu, kde terorizují svoje pacienty! Začal ze sebe odmotávat obvazy a pomalu se vyškrábal z postele. Obvazů se mu nakonec podařilo sundat jen pár. Rozhodl se, že zbytek shodí v kasárnách desítky. Pomalu otevřel dveře a vyplížil se na chodbu.

Ryoko

Genma tam, Genma sem, všade ma sprevádzal, všetko ukázal a medzitým som si všimla že mu robí radosť pozorovať ma pri práci. Ale okrem rúk mu pohľad zachádzal aj inam - na miesta, ktoré som na robotu nepoužívala.
Tak, ako mi to zatiaľ ide?
Otázku som mu položila náhle, bez akéhokoľvek varovania. A nedalo mi to - dúfala som, že bude úprimný a nezhodnotí moju prácu na základe sympatií a ľútosti.

Akio

Se ačal na posteli převalovat a po pár minutách pomalu začal otvírat oči. Má divný pocit v pravé ruce, kterou vůbec necítí. Chvíli se rozhlíží a pak se pokusí posadit. Zapře se o pravou ruku a v tu cvhíli nejen že mu cukou projede ostrá bolest, tak silná, až vyjekne, ale ruka se mu podlomí a on dopadne zpět na postel. Sykne a rozhlédne se po pokoji.

Genma

"Skvěle, skvěle..." broukl s úsměvem a ani se nenamáhal odtrhnout oči právě od dvou těch míst, která Ryoko k práci nepoužívala. Po několika dalších pacientech už Genma cítil k Ryoko a zvláště některým jejím částem velkou sympatii.
"Puso, rozhodl jsem se, že ti umožním něco, co se jen tak někomu nepoštěstí - uděláš kontrolu jednomu z kapitánů!" pronesl slavnostně.
Byl už čas sundat Yoshirovi obvazy, jak slíbil... a on své sliby plnil! Občas.
Ovšem už když otvíral dveře do pokoje, bylo mu jasné, že něco nebylo v pořádku. Byl to Ruyichiho pokoj, u něj vždycky nebylo něco v pořádku. Když spatřil prázdnout postel a kolem poházené zakrvavené obvazy, začal vidět rudě... a nebylo to tou krví.
"Já ho... UAAAAAARGHHH!" zařval Genma a ruce se mu vražedně sevřely. "Tak jo, puso! Máme pacienta na útěku! Poznáš ho podle toho, že sotva poleze - ještě tu měl zůstat aspoň týden! Jo, a má bílý vlasy. Jestli ho chytneš, nešetři ho!" Vyběhl na chodbu. "Fajn, ty běž támhletudy a já tudy!" rozkázal a pak se rozběhl chodbou na opačnou stranu, než ukázal Ryoko. Tohle tomu prevítovi přijde draho, DRAHO!!! Ještě se nenápadně ohlédl, aby viděl, jak Ryoko běží... noco, chtěl vidět její, um, kvality v různých situacích! Ale pak už se sám také vydal na lov kapitána desáté divize.

Akio -> Jak ses probudil a vyjekl, vzbudilo to ještě jednoho spáče. Na zemi vedle tebe to zachrochtlo, pak se ozvalo "Taichou!" a pak rána, jak se kdosi praštil o stolek vedle Akiovy postele. Za chvíli se i přes to ze země zvedl Kyouhei. Vypadal hrozně, byl úplně rozcuchaný a pomačkaný a mnul si naraženou hlavu, nicméně i přes to byl momentálně nesmírně šťastný. "Konečně jste se probral!!"

Ryoko

To teda neznelo príliš presvedčivo. Znamená to, že mi to ide zle? Ja tomu bezočivému...
Po tom ako prehodil dalšiu vetu sa mi tvár drasticky zmenila. Za pár sekúnd som prešla niekoľkými neurčitými emóciami. Ako... ako mi to povedal...? Počula som dobre?
Kto je ti tu PUSO?! zahučala som naň, ale to už odchádzal. Vlastne som nepočula čo povedal, okrem toho jedného slova. To zachytilo moju pozornosť dostatočne.
Otvoril dvere a niečo ho očividne tiež znervóznilo. O čo tu vlastne ide?! Stále som potrebovala odpoved na to...
ZASE!
Natiahla som ruku a plánovala mu jednu plesnúť, ale bol rýchlejší a vybehol na chodbu. Pravdepodobne si ani neuvedomoval o čo mi ide. Počula som len posledné - kadiaľ mám bežať. Ale prečo? Vyzeralo, že ide o niečo dôležité a tak som si facku rezervovala na neskôr a rozbehla sa iným smerom ako on.
Zastavil ma však akýsi mladý muž - a že nevyzeral najhoršie. Už len prvý dojem vo mne vyvolal lepšie pocity ako ten hnusák Genma. Predstavil sa mi. Kedže som netušila čo Genma chcel, zostala som tam s Kadmielom.
To je ale pekné meno. Ja som Ryoko. Teší ma, Kadmiel. Ten Genma je veľmi podivný. Ked sa najbližšie ukáže, plánujem mu uštedriť jednu facku. Nazval ma... ,,puso''. posťažovala som sa Kadmielovi a nahodila svoj pôvabný úsmev.

Akio

Ač je bolest z ruky silná, tak na ní zapomene ve chvíli, kdy se ozve rána a zpod postele se ozve hlas. Akio v leže natočí hlavu a uvidí pomačkaného a pocuchaného Kyouheie, který se praštil o jeho noční stolek. Kyouhei!!!Na tváři se mu objeví úsměv. Je rád, že je Kyouhei v pořádku a nesmírně mu polichotilo, že tu čekal až se probere. Rád tě vidím...že jsi v pořádku...tedy relativním...jak dlouho tady ležíš? Tentokrát s zapře o levou ruku a konečně se posadí. Trochu se divím, že mě Centrála 46 nepopravila zatímco jsem tu ležel...no co...Jaké jsou ztráty? Co Baru, Hitsuto, Suki...děvčata z mé divize? Jsou všichni v pořádku? Je mi strašně líto, že jsem nedorazil dříve a nebránil vás vlastním tělem... Trochu posutní, protože si vzpomene na Modose. A nevíš kde je Modos? Teda...ty asi nevíš kdo to je...takový zrzek...chtěl jsem jeho tělo odnést z bojiště ale mé vlastní mě jaksi zradilo. Chtěl mu uspořádat alespoň pohřeb...doufal, že ho tam mezi mrtvolami samuraiú nikdo nenechal...to by si nezasloužil!

Kadmiel

Keď Yasumaru-taichou odišiel, potlačil akékoľvek Chiyuho vyčíňanie do úzadia. Áno, priznáva to - má v pláne ho dnes vyspovedať na toľko, aby sa dozvedel, čo vzbudilo jeho nečakaný záujem a nebude mať pokoj, dokým sa nedozvie pravý dôvod! No to muselo ešte na dnes počkať... Bude mať dostatok času po tom, čo skončí prácu a uchýli sa k samote vo svojej izbe. Svižným, preňho charakteristickým krokom sa vydal k prvej lôžkovej izbe, ktorú hodlal skontrolovať, no zdalo sa, že ho už niekto predbehol. Lepšie povedané - vybehol z nej Genma aj so spoločnosťou - mladou, veľmi peknou a zdalo sa, že aj ambicióznou ženou. Musela mať talent. Štvrtá divízia sa stará totižto aj o sanitárne záležitosti, nielen o svojich pacientov. Na to, aby ste sa dostali do medicínskeho sektoru a nie len do nejakého podporného musíte prejaviť isté predpoklady. Preto je medikov pomerne málo a všetci sa už aspoň z videnia poznajú. No túto slečnu nepoznal a preto predpokladal, že bola v jednotke nová.
"Aaa, Genma-senpai, vidím, že zaúčate novú krv." Povedal so širokým úsmevom na perách a obrátil svoju pozornosť na mladú medičku.
"Slečna, odporúčam vám dávať si na Genmu-senpai pozor. Je známy svojou prítulnosťou, je tak? Ach, kde je moja výchova, som Kadmiel. Veľmi rád vás spoznávam." Natiahol k nej ruku, aby potriasol tou jej v pevnom stisku. Na tvári sa mu stále skvel priateľský energický úsmev. Nechcel jej predsa urobiť hneď z prvých dní peklo, v ktorom jej Genma už dozaista ohrieva miesto.

Kadmiel

Typický Genma. Akonáhle uvidí pekný zadok, tak je preňho ešte aj brontosaurus "pusa". Chudák Ryoko sa pravdepodobne stala ďalším potencionálnym cieľom v jeho hre "koľko dievčat dokážem zbaliť za jednu šichtu". Nové medičky sa dozaista museli rátať za päť bodov. Pekné pacientky za tri. Kvetináč... za jeden.
"Nerobte si s tým starosti, Ryoko-san. Genma-senpai je vážený medik a v podstate dobrý človek. Len každému prejavuje svoje sympatie... inak. Zdá sa, že taichou znovu ušiel. Hm..." poškrabal si temeno hlavy v trocha zmätenom, ale milom geste "...dúfajme, že sa ani jednému nič nestane. Taichou by mal ešte ležať, bol som pri tom, ako ho ošetroval, jeho stav bol vážny a takto si bude môcť ublížiť. A ak si neublíži sám, tak Genma-senpai sa o to postará."

Ryoko

Kadmiel bol jednoducho iná trieda ako Genma. Už po pár vetách mi to bolo jasné.
Všimla som si. Radšej by som však bola, keby svoje sympatie nevyjadroval, ako takýmto spôsobom. Rešpekt mu nič nehovorí. Ja ho ale naučím rešpektu! Myslí si, že je na vyššom mieste? To mu nepomôže. K ženám by sa mal správať... milo! zápalisto som Kadmielovi vysvetlila a obzrela sa za Genmou. Už tam nebol. Ale niečo odomňa chcel.
Taichou... áno... samozrejme! Taichou niekam odišiel, už si spomínam. Asi budem musieť ísť!
Zmatene som sa na mieste otočila o 360 stupňov a pokračovala iným smerom akým bežal Genma.
Ako Taichou vôbec vyzerá?

Yoshiro

Plížil se chodbou a snažil se hledat východ z nemocnice. Dlouho tu nebyl a navíc většinou zdrhal oknem. Snažil se vypadat nenápadně, ale on plížící se bělovlasej kapitán s tetováním na tlamě v obleku mumie a sotva zahojenýma ránama zase tak nenápadně nevypadá, takže asi chápete, že se mu to moc nedařilo. Věděl, že Genma už mu touto dobou bude na stopě, ale byl připravený se kdykoliv bránit a vymanit se ze spárů toho strašného ďábla, který ho tu vždycky držel v okovech!