5. divize

Mladík se zarazil. Absolutně nečekal, že tu v tomhle nedýchatelném smradu najde kapitána, navíc nejspíš pod vlivem nějaké látky. No... je furt stejné. Odpověděl na otázku století, přestože si nebyl jistý, co tím kapitán vůbec myslí. Vlastně, spíš se dost bál a nevěděl co dělat, přeci jen tu byla spousta papírů a ingoust vylitý na zemi. Vrchní kapitánka odešla do důchodu! rozhodl se nakonec mu objasnit, co se stalo za velmi krátkou dobu, přestože si vlastně byl jistý, jestli to kapitán vůbec potřebuje vědět.

Firel
Alespoň že jsem tu nestrávil zbytek života.
Pomalu jsem přešel k oknu a i když jsem měl sto chutí jedniným prudkým pohybem rozrazit okno a vyvětrat v místnosti. Proudy vzduchu, které by tím vznikli by rozházeli tuny právě pečlivě upravených mrakodrapů papírů.
Soupis knih jsem dvakrát přeložil a srtčil k zanpakuto do náprsní kapsi mého shikahua. Poté jsem se konečně odtrhl od proudu čestvého vzduchu a smrtelně pomalu začal otáčet hlavou na mladíka, kterému by zaručeně rychle došlo že jde do tuhého.
Tyhle sloupy jsou sice vyřízené, ale i tak nemám sebemenší ponětí kam je teď mám poslat či co s nima vůbec bude. Promluvil jsem, a pokud mladík ještě stále stál ve dveřích, stal by se obětí nesmírně nudné, náročné, a neplacené dočasné práce, jakou bylo rozmístění jednotlivích sloupů papíru. Vzhledem k době, jakou jejich sestavení trvalo, bych propálil díru do čela každému kdo by se byť jen opovážil kýchnout v jejich blízkosti.

Firel
Asi bych neměl začínat jako tyran... i když tyhle papíry se sami neumístí.
Nechtěl jsem zbytečně mladíka trápit více než se mi to omylem povedlo.
Takže jsem ho se slovy: Děkuji za informace, můžeš jít. Propustil.
Někde jsem v místnosti našel prázdný kus papíru a něco čím jsem na něj napsal: Papírování vyřízeno.
Takto zhotovenou cedulku jsem opatrně dal na dveře při odchodu v domnění, že se ty sloupy snad uklidí samy

Firel
V divizi bylo až podezřele klidně.
Nikdo by si ani nevšiml kdyby divize najednou přestala fungovat. Nevím jestli se mi chce tenhle klid rušit. Pomyslel jsem si a poté vytáhl z kapsy ten papírek se seznamem knížek které mám vrátit.
Ani jsem nehleděl na to že jsem s vysokou pravděpodobností přetáhl výpujční lhůtu a začal je hledat po celé divizi.
Vyřeším tohle a seženu všechny v divizi. je tu pár věcí na které by jsme se měli zaměřit.

Firel
Měl jsem celkem štěstí že jsem všechny knížky našel. Ted už zbývalo je pouze vrátit a... vypůjčit ty zakázané když už jsem kapitán. Došlo mi když jsem si vzpoměl na knihovnu.
Jenže návštěva knihovny musela počkat. Napřed jsem musel přestěhovat svůj pokoj do svojí kanceláře.
Sice jsem neměl tušení jak, ale nějak jsem svůj pokoj šel přemístit a vzhledem k tomu že jsem žádné drobnosti které by mi připomínali staré časi neměl tak to neměl být takový problém. Prostě posbírat pár papírů s návrhy na nová kida a možná je jít rovnou vyzkoušet.

Kapitán se zrovna flákal ve své kanceláři. Bylo celkem podezřelé že nějaký z kapitánů páté divize vydržel naživu déle než týden. Možná se to prokletí umírajících šéfu konečně zrušilo.
A nebo se momentální kapitán mohl v klidu zabít při houpání se na již celkem staré židly, s nohama pomalu na stole a knížkou položenou na obličeji. Kdokoliv by ho v tuhle chvíli vyrušil by mohl mít na svědomí sebevraždu sama sebe, nebo vraždu kapitána. Zálaželo by na mnohém.

Firel
Od té doby co naposledy trénoval v kasárnách 12 divize proti všelijakým programům v nezničitelné místnosti uběhli dva týdny. Přípravy na vyzkoušení novích technik, jak zničujících tak absolutně nepopsatelných byli hotovy. Jediné na co se čekalo bylo uvolnění tréningové místnosti, a nějaké ty zprávy od kohokoliv.

Nekonome Chieko

Toulali jsme se Kurem kolem kasáren a neměli, co na práci. Měla by ses taky věnovat tréninku. Ozval se Kuro. Máš pravdu. Řekla jsem a zamířila jsem hledat nějakou místnost k tréninku. Já mám vždycky pravdu, to už bys mohla vědět. Musel mít, jako vždy, poslední slovo Kuro. Jsen jsem se nad tím usmála a pokračovala v cestě.

Renmaru Houkazaki

Idylka. Sedel som na balkóne v kasárňach. Na stoličke mierne naklonenej dozadu s nohami vyloženými na zábradlí. Život-gombička. Uyokukaze bol opretý o stenu. Bol chválabohu ticho. Užíval som si sladké ničnerobenie, aj keď sa tu toho deje v poslednom čase dosť. Všimol som si, že mi došli lízanky.
"Doparoma. Toto je asi jediná vec, ktorá mi môže môj deň pokaziť." zamrlal som si pre seba. S nevôľou som vstal a dal stoličku na svoje miesto. Zobral som Uyokukaze na plece a vybral som sa do obchodu, alebo do stánku so sladkosťami, aby som doplnil svoje zásoby.

Firel
Spát s knížkou na obličeji bylo již nepohodlné, tak jsem se probral.Odložil knihu na stůl. Podíval se na svoje ne příliž hezké bíle haori, které bylo ze vnitř ovšem nabarveno na zeleno.
To na sebe nevezmu! Zabručel jsem si pro sebe, když jsem viděl tu tmavě zelenou.
Měl bych to dát přebarvit, ale vrchní kapitán by mě zabil pokud bych si stěžoval. Takže s tím pudu zase prudit Satoshiho
Vzal jsem ten odpudivý symbol kapitána, hodil si ho přez rameno bílou vrstvou nahoru, a vyrazil na cestu.