Modré údolí

Daisuke

Se udiveně podíval na mladíka, takovou otázku nečekal, nicméně ho to od jeho budoucích členů potěšilo. Inu... Začal. Každý případ, každý pacient je svým způsobem zajímavý...ale pokud jde opravdu o něco zajímavého, tak tu mám případ otrávení Genmy, jednoho z nejzkušenějších mediků v naší divizi. Řekl a schválně utnul svůj monolog, aby dal místo otázkám a udivenému zírání.

Daisuke -> K zírání podle očekávání došlo, km otázkám ne, všichni totiž velice tiše poslouchali a neodvážili se vyrušit tvoje vyprávění.

Daisuke

Když viděl, že je to zaujalo, tak s nadšením pokračoval.
Do dneška nevím, kdo to byl, ale když nám Genmu přinesli, byl doslova na kusy...jeho končetiny byly odděleny, tratil spoustu krve...vyléčit ho byl sice oříšek, ale ne zas takový. Odmlčel se, aby se mohl napít. Ihned poté jsem totiž zjistil, že má v těle neznámý toxin, který jej pomalu zabíjel. Vyzkoušel jsem k neutralizace jedu všechny dostupné léky, ale ukázalo se, že nic nefunguje...

Amaru

Tak běž. Bav se klidně. Ale já radši zůstanu venku hlídat. Stejně jsou všichni unešený z kapitána a já mu nechci dělat křena. řekl jsem. Vůbecj sme nechtěl jít dovnitř a poslouchat jak je kapitán skvělej. To radši budu venku a dělat to pro co sem přišel - hlídat aby se žádnýmu z těch doktorů nic nestalo.

Daisuke -> Napětí mediků se ještě zvýšilo, jak jsi podíval svou historku po kouskách. "A přežil?!" zeptal se nakonec přece jen někdo, kdo se už nemohl dočkat konce příběhu. Asi Genmu neznal, takže se o něho bál. A nebo ho možná znal a doufal, že nepřežil... kdo ví.

Amaru -> Lavanda se nerozmýšlela a se zasněným přikývnutím se opravdu vydala do stanu. Ty jsi zůstal venku a sledoval tábor, do kterého se vkrádala tma. Viděl jsi nějakého mladíka, jak se šel umýt, asi se mu nechtělo pařit nebo taky nebyl unešený z kapitána. Další dva si povídali u malé chatičky na kraji tábora, ale to bylo vše, nikoho jiného jsi neviděl a vše se zdálo velice mírumilovné.

Daisuke

Toho by bohdá nebylo aby ne! Řekl Daisuke rozlíceně. Musel jsem se sice vydat daleko za Seireitei, abych našel jednu bylinu, která mohla jed zneutralizovat, což se nakonec naštěstí i stalo. Dopověděl a napil se něčeho co bylo po ruce, aby si zvlažil hrdlo. Ale jako doktor nesmíte nikdy nic považovat za těžké a složité, nebo nemožné....pro to žijeme...Žijeme pro oběť a obětujeme se pro život....tak to jednou řekla...řekl někdo, kdo mi byl velkým vzorem a já si za tím stojím dodnes... Řekl a usmál se na lidi okolo. A co vy, měli jste tu nějaké vtipné příhody?

Amaru

Tady venku byl aspoň klid. Ne hluk jako tam vevnitř. Chvíli jsem zevloval před stanem a pak sem se šel projít po táboře. Tupej golem-san tu někde nejspíš běhal. Celá tahle mise byla příšerná ztráta času. Chodil jsem táborem sem tam a hlídal. Co by se mohlo stát. I kdyby se něco semlelo byl tu kapitán kterej si poradí kdyby něco,

Daisuke -> Několik mediků ti začalo vyprávět nějaké historky, které se popravdě bez toho, abys tam byl, nedaly moc pochopit (rozhodně ne to, co je na nich vtipného), ale bylo aspoň vidět, že si svůj kurz užívají.

Amaru -> Jak jsi tak obcházel tábor, uviděl jsi dalšího muže, kterého jsi před tím nepotkal, a který nevypadal, jako doktor. Stál zády k tobě v pozoru u jedné z loučí, které okolo tábora hořely a naznačovaly jeho okraj, a hleděl do temna mimo tábor. Bylo to zvláštní, vypadalo to, jako by se upřeně díval na vysokou stěnu, která údolíčko chránila skoro ze všech stran.

Daisuke

Usmíval se. Byl velmi rád z toho co tady slyšel. To je skvělé, opravdu mě těší, že si to tu užíváte, je to pro mě velmi dobrá zpráva. Pak se rozhlédl okolo a nabral si trochu toho dobrého teplého saké...byl sice proti intoxikaci, ale to příjemné sálavé teplo které se mu rozlévalo po těle potřebovalo trochu udržovat a pokud to moc nepřeháněl, neměl by s tím být problém. Pak si v hloučku všiml oněch dvou děvčat a rozhodl se jít prohodit několik slov s nimi. Tedy především s tou, která dokázala tak bravurně léčit...podle jejích záznamů by se nebál tvrdit, že jde o znovuzrozenou Soru.

Daisuke -> Ta, kterou jsi hledal, Mari, byla o něco dál od všeho ruchu, postávala u nádoby s punčem, který před tím míchala, a popíjela tam, jakoby v zamyšlení. Momentálně stála zády k tobě, takže jsi mohl obdivovat její krásné, dlouhé, kudrnaté vlasy, které se leskly v záři lampiónů. Její kamarádka Haruka byla momentálně někde jinde, takže tohle byla ideální příležitost navázat konverzaci bez mnoha nechtěného pubertálního hihňání.

Daisuke

V davu našel tu dívku, kterou hledal a pomalu se vydal směrem k ní. Když se došoural svým pomalým krokem až na její úroveň, tak středně hlasitě promluvil.
Mari, že? Usmál se a jediným ladným krokem, teda ladným na krypla, ji obešel tak, že jí stál tváří v tvář.
Něco málo jsem si o vás přečetl...musím říct, že ne vždy mám tu čest s tak nadějnou medičkou... Pak se na chvíli odmlčel a ihned se vrátil ke slovu. Ach...doufám, že jsem se nevetře nějak nevhod... Rozhlédne se po té druhé. Uhandlovat jednu ještě zvládl, ale spojenou sílu těch dvou by asi nezvládl.

Izumi Amaru
(Píšu za Amara, má zlomenou ruku, gumák)

Lidi někdy dělali fakt divný věci. Jako třeba koukat někam do tmy. Pokrčil jsme nad tím rameny. Konečně viděl jsem už divnější věci. Však já sám jsem dokázal získat přátelství hollow. To bylo divnější než koukat do tmy. "Něco zajímavýho?" zeptal jsem se. Nějakej rozhovor by mi snad mohl zkrátit tuhle nudnou misi. Přišlo mi že trvala už 2 věčnosti a to sotva začala

Daisuke -> "Kapitáne," usmála se na tebe Mari a s úsměvem přikývla, když jsi správně připomněl její jméno. Nevypadala nijak překvapeně nebo nervózně, že ses s ní dal do řeči. "Kdepak, myslím, že se ten punč neurazí, když si chvíli budu povídat s někým jiným... a děkuji, těší mě, že mě považujete za nadějnou, i když abych byla k něčemu dobrá, ještě mám před sebou dlouhou cestu," trochu se začervenala, když jsi jí udělal takový kompliment. I ona mluvila spíše tichým hlasem, což se hodilo k jejímu vzezření lépe než hihňání. Její hlas byl velice příjemný, což je u doktora vždycky plus.

Amaru -> Vypadalo to, že tě ten člověk nečekal. Když jsi ho vyrušil z jeho soustředěného hypnotizování skalní stěny, vyskočil málem metr vysoko, vytáhl zanpakutou a málem tě jím zapíchl, protože mu vyletělo z ruky a vydalo se tvým směrem, naštěstí se zapíchlo asi dva metry od tebe do země. "Ha! Co! Kdo je tam?!" vyjekl ten člověk. Když se k tobě otočil, viděl jsi, že je to nějaký mladý muž s krátkými vlasy, velice vysoký a svalnatý, ale jeho obličej nevypadal nijak hrozivě, spíš naopak.

Amaru

Tuhle reakci jsem nečekal. Teda asi jsem čekal že se lekne ale tohle? Když se zanpakuto zapíchlo kousek ode mě tak sem trochu znejistel. No. Já bych se nejdřív zeptal než bych po někom hodil meč. Ale jinak jsem Izumi Amaru. Doufám teda že házení meče není u vás klasický při představování. řekl jsem. Vypáčil jeho meč ze země a podal mu ho

Amaru -> Muž vypadal docela vyjukaně a než se zmohl na slovo, natáhl se pro svou zanpakutou, ovšem když uslyšel tvoje jméno, vytřeštil na tebe oči. "Izumi Amaru-san? To - to jakože... důstojník třetí divize? Pihovatý ďábel z klanu Izumi? Plyšový medvídek smrtícího kida? Já... strašně se omlouvám! Izumi-sama!" zaskučel, zahodil zase zanpakutou a skončil na zemi, kde klečel a ukláněl se před tebou tak, že čelem ryl v zemi. Ať už o tobě slyšel jakékoli historky... musely být všechny pravdivé.

Amaru

Otevřel jsem naprázdno pusu. Takovou dobu jsem se snažil udělat si nějaký jméno a nakonec jsem byl plyšový medvídek. Kdyby tu byla nějaká zeď začal bych do ní mlátit hlavou. Fakt! Fajn a teď mi prosím řekněte že tohle se o mě neříká všude protože jinak jdu spáchat sebevraždu řekl jsem mu smrtelně vážně. Jako mít za svoje tituly chybu melaninu na xichtu nebo medvídka? Uh

Daisuke

Zasmál se jejímu vtípku o uraženém punči. Líbilo se mu, že měla smysl pro humor, alespoň jeden z nich dvou jej měl. Považuji více lidí na tomto kurzu za nadějné, o vás si myslím, že máte potenciál mě jednou nahradit... Řekl s mírným úsměvem, dokonce mu hlavou blesklo, jaké by to bylo zbavit se všech těch povinností. Pak ale zatřásl hlavou a zahnal tyto myšlenky, aby se mohl vrátit ke konverzaci. Ano...cesta je dlouhá, ale v našem povolání je sama cesta cílem...ehm...omlouvám se...musím mluvit dost...škrobeně...stále jsem si nějak nenavykl mluvit hovorověji. Pousmál se nervózně. Jak se vám...jinak líbí kurz?

Amaru -> Muž se na tebe zadíval, jakoby vůbec nechápal, proč bys měl mít sebevražedné úmysly z takových hrůzu vzbouzejících titulů. "No... to nevím, já to všude neznám..." snažil se ti upřímně odpovědět na tvou otázku.

Daisuke -> Když jsi naznačil, že by tě jednou mohla nahradit, vrhla na tebe velice šibalský pohled zpod dlouhých řas a v očích jí zajiskřilo světlo lampiónů. "Ale kapitáne, to už opravdu hodně předbíháte," usmála se, až ti z toho přeběhl mráz po zádech, ale v tom dobrém smyslu. Na tvoje řeči o tom, jak škrobeně mluvíš, se jen nadále usmívala, ale působila, že jí to nijak nevadí. Po pravdě to považovala za roztomilé, ale to samozřejmě nahlas neřekla. Když ses zeptal na kurz, odpoutala od tebe poprvé pohled a podívala se kolem po svých kolezích. "Je to tu opravdu pěkné... Není to jen o nových zkušenostech, i když to samozřejmě také, ale je to dobrá příležitost všechny poznat a něco se o nich dozvědět, než budeme spolupracovat při nějakých skutečně vážných událostech. Aspoň doufám, že budeme moci sloužit dohromady..." Podívala se na tebe trochu ztrápeně. "Jak to vlastně funguje, kapitáne? Můžeme si vybrat, s kým budeme pracovat, nebo je to nějak náhodné? Nebo kdo o tom rozhoduje?" zeptala se a vypadala, že jí to opravdu leží na srdci.

Daisuke

Pokrčil rameny a koukla na všechny ostatní okolo. Nikdy nevíte Mari. Musím podotknout, že na pozici kapitána 4.divize se nikdy nikdo moc dlouho neudržel...doufám, že budu výjimka, ale jeden nikdy neví a dobrý kapitán má připraveného někoho, komu může svou práci svěřit.
Dořekl a obrátil se k Mari. Ale dost škarohlídství, měl bych se krapet uvolnit... Nabral si plný pohárek punče a pořádně si upil. Máte pravdu, znát své kolegy, lidi s nimiž pracujete, je důležité...může na tom záviset mnohé... Usmál se na Mari a pohárem naznačil přípitek.
No... Začal. Všichni, kteří jsou tady mají dostatečné lékařské schopnosti k tomu, aby byli součástí nemocnice...podle toho jak se jim povede během závěrečných testů pak můžu vyhodnotit kdo je k čemu způsobilý...a dle toho jednotlivce roztřídím k určitým...úkonům...chápejte... Odmlčel se. Nemůžu vysílat do pole, či k případům, které si žádají chladnou hlavu a rychlý úsudek, někoho kdo nezvládá stresové situace, nicméně i takový se může uplatnit jako dobrý doktor v méně krizových případech...tedy...myslela jste toto? Nebo jsem vás zle pochopil...? Usmál se na ni, byly na něm znát jasné známky podnapilosti, i když jen mírné.

Amaru

Zakroutil jsem hlavou. Fajn. No co se dá dělat. No a co vy tady děláte? Vypadáte trochu na nervy. řekl jsem mu a podíval sem se do důlku co zůstal na zemi po jeho zanpakuto.  Děje se něco? fakt vypadal nějak nervní. Nebo něco skrýval? Nebo prostě jen neměl rád lidi? Ne každej je měl rád.

Daisuke -> Mari pozorně poslouchala. "Takže to závisí na vás, jistěže. Doufám, že budete přijímat doporučení a žádosti, kapitáne," zasmála se trochu rozpačitě. Asi opravdu stála za spolupráci se svými nynějšími kolegy.

Amaru -> To už se chlápek konečně zase postavil a sebral své zanpakutou. Dokonce se hrdě napřímil, když se jal odpovídat na tvou otázku. "Já tady hlídám tábor před nepřáteli!" prohlásil. "Je to moje povinnosti jakožto strážce těchto nezkušených, mladých shinigami," doplnil a znělo to celkem legračně, protože on sám rozhodně nevypadal staře a zkušeně. "Pokud se něco strhne, můžete se na mě spolehnout, Izumi-sama. Takemoto Kiyoshi k vašim službám," uklonil se hluboce při představování. Potom se zase otočil a pokračoval ve velice zodpovědném a podrobném sledování tmavé skalní stěny.

Amaru

No rád vás poznávám Takemoto Kiyoshi. Už se tu semlelo něco kvůli čemu by bylo třeba tady hlídat? Prej tu máte docela klid z toho co jsem zaslechnul. zeptal jsem se. Mít hlídky bylo důležitý vždycky. Nikdy ste nevěděli kdy na vás někdo mohl chtít zaútočit. A zabít bandu doktorů by mohlo otřást všema v Seireitei.

Daisuke

Usmál se na ni a trošku si upil. Heh...jste velmi snaživá, ano...jistě budu brát ohledy na doporučení a žádosti... Kývnul hlavou přátelsky. Znám a doceňuji přínos sehraných týmů. Pokud máte někoho, o kom víte, že jste spolu sehraní, tak na to jistě budu brát ohled...i já jsem měl parťáka, na kterého jsem se mohl spolehnout, byli jsme sehraní...kdyby... V tu chvíli najednou zmlknul a koukl se někam nad ní...tvář se mu zkřivila bolestí, ne fyzickou, ale duševní....chvíli to tak trvalo, pak se oklepal a koukl na ní. Omlouvám se, změňme téma... Kopl do sebe zbytek svého punče dost narychlo.

Amaru -> "Aah, Izumi-sama, oni si jen myslí, že jsou v bezpěčí," ukázal palcem za svoje záda, kde se rozkládal osvětlený tábor. "Ale já vím svoje. Už se tady ochomejtala divná parta. Chtěli, abychom šli pryč a nechali jim tohle místo. Ale my jsme ho přece našli první! No, to jsem jen tak nemohl nechat, tak jsem na ně vlítnul a... no, vlastně nevlítnul, oni zase odešli, když jim doktorka řekla, že nikam nejdem, ale stejně to bylo drsný!" odvyprávěl svůj příběh plný napětí.

Daisuke -> Mari byla potěšená, když jsi ji ujistil, že bude moci zůstat v týmu lidí, kterými si je jistá. Ovšem nic k tomu neřekla, protože se změnila nálada a ona zkoumavě a přesto diskrétně sledovala, co se odehrávalo na tvojí tváři. "Ne... to je v pořádku, kapitáne. Každý z nás máme v duši něco, co nás bolí a co nás nutí ulevovat od bolesti ostatním, nemám pravdu?" usmála se a opravdu jsi v jejích zvláštně fialových očích spatřil jiskru pochopení. "Vlastně jsem se právě na to chtěla zeptat, pokud to tedy není tajné... Proč jste si vybral právě čtvrtou divizi, kapitáne?"

Amaru

Po svejch zkušenostech s údolím pokladů hollowtownem a tak vůbec jsem skoro střet 2 skupin nepovažoval za úplně zajímavej ale tak třeba to bylo fakt drsný. Já u toho nebyl tak co jsem mohl vědět. No, tak když jsme tu teď my tak tu snad bude i bezpečnějc. řekl jsem. Ten zlej a protivnej strážnej taky nemohl bejt úplně neschopnej. Myslíte si že by se ta divná parta mohla vrátit? zeptal sem se. Vypadalo to že tu maj oči na stopkách i bez nás. Fakt my přišlo že tu smy dost zbytečně