9. divize

začal mít neblahé tušení. Sledoval tu divnou, viskózní tekutinu a nemohl se ubránit pochybám.
"Kapitáne... nemělo by to být červené nebo růžové, když je to z jahod?" položil docela naivní otázku. Říkal si, že se možná unáhlil, když předpokládal, že Jahodový polibek bude mít v sobě jahody...

"Červené? Boříme stereotypy, Yasumaru!" zasmál se Yoshiro a plácl otevřenou dlaní do stolu. "Má to tuhle," podíval se na to a trochu znejistěl. Na sekundu se kousl do spodního rtu. "Zajímavou," řekl zcela nejistě. "Barvu právě díky ostatním ingrediencím. Které jsou velmi. Velmi chutné, Yasumaru! A velmi barvité!" řekl a zabručením si pročistil krk. "Nesmíte soudit podle toho, jak to vypadá. Jak se říká, nesuď knihu podle obalu. A když to vezmeme doslovně, kdybych soudil knihy podle obalu, tak bych nikdy žádné nečetl!" řekl Yoshiro, bývalý kapitán desáté divize, který ve svém životě přečetl asi jen dvě knihy. Obrázkové.

Hikaku -> Žena viděla, že máš z jejího projektu trochu strach. "Nebojte, není to nic náročného kapitáne! Pouze chvilička focení, nic víc. Jedna či dvě umělecké fotky pro kalendář vydávaný ženským spolkem, co na to říkáte?" začínalo se ti pomalu odhalovat, o co tady jde.




se zastyděl za svou předpojatost. Byly to chvíli jako tato, kdy byl nejvíc vděčný, že Yoshira zná, a kdy se mu také připomnělo, proč ho tak obdivuje a proč je kapitán jeho vzorem.
"Ma-máte pravdu, Ruyichi-taichou, omlouvám se!" pípl a sklopil hlavu. Měl se orpavdu ještě hodně co učit. Vzal si od Yoshira pokorně kalíšek s novou hrůzou a upil docela velký doušek, protože Yoshiro sliboval, že jsou v tom velmi chutné ingredience, přestože ne všechny červené. Byl opravdu zvědavý.

Kioshi Hikaku

"Co?" Vyštěkl na ni docela neprofesionálně. "Ženský spolek?" Odmlčel se. "No jistě. Ale obávám se, že bez mých dlouhých vlasů už to nebude ono." Hikaku miloval přítomnost žen, jen to prostě tajil. "Chcete nějakou konkrétní pózu či téma? Divoký Hikaku? Šarmantní? Nah....?Nahnutý to je ono..." Málem to vážně řekl a nahnutý, no to také neznělo moc dobře. Během tázání se na pózu začal před ženou samozřejmě poskakovat a všechny pózy předvádět.

Yasumaru > Jahodový polibek chutnal jako bolavá noha.



Velmi mile se na Yasumara usmíval a čekal na to, jak bude reagovat na jeho lahodný nápoj, do jehož tvorby vložil svoji duši. Věřil tomu, že to jednookému morčátku bude chutnat! Muselo! Yasumaru byl muž, který dokáže ocenit výborně namíchaný nápoj! 
"Tak co? Chutná vám to, Yasumaru?" zeptal se Yoshiro zvědavě a nadzvedl obě obočí. "Chutná jako jahodový polibek, že ano?" 

Hikaku -> Žena vypadala velice potěšena, že tak bez odmlouvání spolupracuješ. "Hmm, pózu už nechám na vás, kapitáne! Ale pojďte prosím na zahradu, je tam jedno místo, které se pro vás přesně hodí!" pobídla se a naznačila ti, abys ji následoval. Při tom už si připravovala svůj fotoaparát.





nikdy neochutnal jahodový polibek (a vlastně i velice málo jakýchkoli jiných polibků, než aby si troufl z této množiny rozhodnout o jejich všeobecné chuti) ani bolavou nohu, takže technicky vzato bylo možné, aby si chutě těchto dvou věcí představoval úplně jinak, než jaké ve skutečnosti byly.
"Ehmm... možná...?" odpověděl tedy se zaťatými zuby Yoshirovi. Dostal totiž křeč do čelisti, rozběhl se mu velice nepříjemný pocit po páteři, oko se mu začalo nekontrolovaně otáčet v sloup a celkově to bylo hodně podobné tomu incidentu, kdy omylem snědl cukroví, které měl Tougou připravené pro nějakou svou velice neoblíbenou návštěvu. Doufal, že vypumpování žaludku mu po může i tentokrát... Netroufal si vypít další doušek toho podivného... zřejmě nápoje. "Ale víte... asi bych opravdu měl už jít, nejspíš navštívím toho Izumiho-sama, jak jste mi doporučil..." Nyní se i tohle zdálo jako lepší možnost než tu zůstat a ochutnávat další Yoshirovy dryáky. "Ale není to proto, že by mi to nechutnalo, kdepak, je to velice dobré, kapitáne, skutečně!" vydrkotal s námahou.

Kioshi Hikaku

"Ale jistě." Řekl a pokorně jí následoval. Hikaka napadla snad ta nejšílenější věc vůbec a ženský spolek v tom hrál hlavní roli. Musel se na to připravit a tak nechal nápad vzkvétat ve své hlavně, na které má sice kratší vlasy, ale pořád stejné barvy, jakou má hnijící Yasumarovo, všichni víme co. Samozřejmě přemýšlel nad pózou, ale nemohl jí vybrat bez místa, to by bylo krajně neprofesionální a Hikaku je přece model číslo jedna.

Kapitán nechápal. Yasumaru z jeho kanceláře utekl jako by viděl ducha. Dokonce se ani nerozloučil. "Hmmm," vydal ze sebe kapitán a podíval se na Jahodový polibek. "Že by mu to nechutnalo?" zeptal se sám sebe a promnul si bradu. "Ne, to není možné," uklidnil se. Vždyť to bylo dokonale namíchané a chutné. Možná se prostě těšil na to, až dojde za Razakim a zeptá se ho na to kapitánování. Ano, to bylo ono! Muselo být.

Kitsune

<---2.divize

Přišli jsme do deváté divize a hledali kapitánovu kancelář. Zatím mi moc nedocházelo, že ani nevím, co přesně říct nebo tak. Ani jsem si to vlastně pořádně nepromyslela. Byl to jen spontánní nápad. Artemis mě zatím vedla směrem k redakci, kde zůstala čekat venku. Zahlédla jsem místní redaktory. Pravděpodobně sepisovali nové články, to přeci redaktoři dělají, ne? Doufala jsem jen, že nepsali i něco o mně. Ne tedy, že by bylo co...to zase ne.
Jak jsme se blížili ke dveřím místního bosse, pomalu mi začalo docházet, cože se tu vlastně chystám dělat. Tak nějak jsem si to začínala rozmýšlet a přemýšlet o návratu zpátky, jenže to už jsem klepala na dveře kanceláře, která by měla být kapitánova.

Sotva Yasumaru odešel, zase mu někdo klepal na dveře. Že by si to rozmyslel a šel mu říct - nashle, Ruyichi-taichou? Tak jak to dělával. Yoshiro se usmál, rukama se opřel o stůl, přeskočil ho, při dopadu na nohy udělal otočku o tři sta šedesát stupňů a pravou rukou otevřel dveře.
Místo Yasumara tam však našel nějakou hnědovlasou dívku. Podle modré barvy opasku si domyslel, že je z druhé divize. Co tu asi chtěla? 
"Um, dobrý den?"

Kitsune

Ani jsem si pořádně nestačila promyslet, co vlastně řeknu, když se otevřely dveře. Stál v nich bělovlasý muž s tetováním na tváři. "Dobrý den." pronesla jsem lehce zaraženě. Rozhodně jsem nečekala, že mi přijde i otevřít. 
"Vy jste Ruyichi-taichou?" zeptala jsem se ho. Byl by docela trapas, kdybych si ho s někým spletla.
Pořád jsem ani pořádně nevěděla, jak to celé zformulovat a na co se vůbec zeptat. Můj mozek pracoval na nejvyšší otáčky a snažil se něco vymyslet. Zatím však marně.

Zdálo se, že i přes všechny ty roky, které sloužil Gotei 13 a všechny ty hrdinské činy, které pro jeho dobro vykonal, tu pořád byli tací, kteří ho nepoznávali. Ale nemohl je vinit. Pravda byla taková, že každý měsíc vypadal jinak, takže to vlastně i chápal.
"Ano? To budu já," řekl a párkrát na dívku zamrkal. "Copak potřebujete?" zeptal se ještě, než cokoliv stihla říct.

Kitsune

Takže to byl on, trefila jsem divizi hned na poprvé. V duchu jsem si dala imaginárního pašáka. 
"No..víte..trénovala jsem s kapitánem Tomisurou...a on mi Vás doporučil pro další trénink...tak jsem se přišla zeptat, jestli by to vůbec bylo možné a tak." povedlo se mi nakonec nějak zformulovat. A teprve, když jsem tyhle slova vypustila z pusy, mi začalo docházet, že je to přece úplná blbost. Proč by mi měl vůbec pomáhat, když mě ani nezná? To Tomisura-taichou sice také ne, ale u něj mi přišlo, že spíš chtěl důvod, proč aktivovat ten svůj.

"Trénink?" zeptal se a znovu na ní překvapeně zamrkal. Raiden ho doporučil? Počkat. Ona trénovala s Raidenem? Yoshirovi okamžitě došlo, o jaký trénink muselo jít. Když šlo o Raidena, musel to být bankai. Definitivně.
"Pojďte dál," řekl a odešel ode dveří, aby mohla projít. Když vešla, zavřel za ní dveře. "Než budeme pokračovat, zeptám se vás na jednu věc, která by pro naší případnou spolupráci byla velmi důležitá," nadechl se a podíval se dívce upřeně do očí. "Jak se jmenujete?" zeptal se nakonec. Yoshirovu pozornost si získala téměř okamžitě. Pokud trénovala s Raidenem a opravdu se jednalo o bankai. O co jiného taky, že ano? Muselo to znamenat, že proti jeho bankaii obstála. Brr. To bylo celkem strašidelné.

Kitsune

Když se ujišťoval, že správně slyší slovo trénink, jen jsem přikývla. V duchu už mě napadlo, že se mi určitě vysměje nebo tak něco. Někdo, kdo není ani podkapitán a žádá o trénink s kapitánem a dokonce cizím kapitánem. 
Poté, co mě pozval dovnitř, jsem vešla. Zavřel za mnou, takže jsme byli odříznutí od všech těch slídilů v redakci. 
Napjatě jsem čekala, jaká bude jeho otázka. Trochu mě znervózňovalo, jak se mi upřeně díval přímo do očí. Teprve, když svou otázku řekl, mi došlo, že jsem se ani nepředstavila. To byl tedy úvod. 
"Kitsune, Hoshi Kitsune." odpověděla jsem mu a málem zapomněla říct i své příjmení.

"Těší mě, Kitsune," řekl mile, usmál se a podal jí ruku. "Ruyichi Yoshiro," představil se taky. Sice jeho jméno znala, ale musel se představit! Bylo to slušné. 
"Takže vy se snažíte ovládnout bankai?" zeptal se zvědavě a doufal, že jeho dedukce byla správná. Mezitím udělal několik kroků do zadnější části kanceláře, kde byla velká dřevěná skříň. U té se zastavil. Otočil se zpátky ke Kitsune a čekal na její odpověď. Mezitím se snažil zjistit, jak je na tom její hladina reiatsu. Nemusel se ani moc soustředit. Tahle ženská měla rozhodně velký potenciál. Její reiatsu sice nebylo úplně drtivě kapitánské, nicméně mělo takový strašidelný nádech. Stejný jako reiatsu bývalé kapitánky Haruky.

Kitsune

"Také mě těší." odvětila jsem a přijala jsem jeho podanou ruku. Zároveň jsem se také usmála. Nervozita ze mě pomalu opadávala, což bylo fajn a umožňovalo mi to víc myslet. Ruyichi-taichou vypadal zatím na milého člověka. 
"Přesně tak." odpověděla jsem na jeho otázku a sledovala ho, jak přešel k nějaké velké dřevěné skříni. Co  ní asi bylo? Zajímalo mě to. Jsem totiž hrozně zvědavý člověk/shinigami. Snažila jsem se to ale potlačovat. Málem bych si ani nevšimla, že do okna nakukuje má vlčí parťačka. Prostě mě musí mít pořád na očích. Snažila jsem se jí gesty naznačit, ať zaleze, ale ona mě prostě dál sledovala. Zase měla svojí tvrdohlavou náladu a musela jí mít zrovna teď.

"Máte štěstí, že vám kapitán Tomisura doporučil právě mě," řekl a nahodil hrdý úsměv. "Jsem jeden z největších flákačů v celém Seireitei a udělám cokoliv pro to, abych nemusel vyplňovat papíry." Jakmile domluvil, otevřel skříň a Kitsune konečně mohla vidět její obsah. Bylo tam několik různých obleků, plášťů, kabátů a haori. Yoshiro sáhl právě pro poslední jmenované. Vypadalo zcela obyčejně. Oblékl si ho, ale pravý rukáv nechal dole. 
Když si všiml, že Kitsune hází rukama a u toho se dívá na okno, napadlo ho, že tam nejspíš leze Fluffy a ona je alergická na kočky. Když se tam ale podíval a uviděl velkou vlčí hlavu, trochu se vyděsil. "Um, to je tu s vámi?" zeptal se.

Kitsune

Nevím, jestli by měl zrovna na tohle být hrdý, ale rozhodně jsem mu nechtěla kazit dobrou náladu. Ovšem vypadalo to, že snad nikdo v Seireitei nemá rád papírování. Upřímně, ani jsem se jim nedivila. A pak přišla ta velká chvíle, odhalení obsahu té velké skříně, která snad mohla vést až někam do Tramtárie. Bylo to trochu zklamání, samé oblečení. Přesně to, co by každý normální člověk čekal, že najde ve skříni. 
Kapitán si všiml mého gestikulování a rozhodl se podívat, s kým nebo s čím se to tam dorozumívám. Vypadal trochu vyděšeně, když zahlédl Artemisinu obří palici ve svém okně. "Eee...ano. To je Artemis, moje parťačka. Omlouvám se za ní." vysvětlila jsem. Artemis na pozdrav štěkla. Bylo to takové tišší štěknutí, aby jim tu nezbořila redakci.

"Aha," odpověděl. Nebyl si úplně jistý tím, jak by měl reagovat na to, že mu v okně ve druhém patře visí vlčice. Rozhodl se, že to radši nebude moc řešit. Ještě by musel přemýšlet nad věcmi, které se nejspíš nedají logicky vysvětlit. Kdoví, co to vlastně bylo za vlčici. Yoshiro četl o tom, že před mnoha lety v Gotei 13 působila na postu kapitána monstrózní obří liška na steroidech. Možná to byl podobný případ.
"To je v pořádku," odpověděl na její omluvu a rukou naznačil, že se nemusí omlouvat. "Tak kdy by jste chtěla začít? Hned?" 

Kitsune

Artemis asi nijak nevadilo, že je to druhé patro. Ale nakonec z toho okna opravdu zmizela. Doufala jsem jen, že jí nenapadne se vracet. Bůh ví, co se jí honí hlavou. Přeci jen je to někdo, kdo dokáže vylidnit celou budovu záhadným způsobem. No ale ostudu mi opravdu dělat nemusela. 
Když naznačil, že se nemusím omlouvat, trochu se mi ulevilo. Pak se ale zeptal, kdy bych chtěla začít s tréninkem. Takže nakonec opravdu souhlasí. Překvapilo mě to, opravdu jsem moc nevěřila tomu, že by mi pomohl. "Záleží, jak se Vám to bude hodit." odpověděla jsem mu na otázku. Ale podle toho, jak před chvilkou vytáhl to haori ze skříně, měl v plánu začít hned. No..nechám to na něm.

"Výborně! Jdeme," řekl, prošel kolem Kitsune a otevřel dveře. Samozřejmě se v nich zastavil, protože byl gentleman a musel jí nechat projít první. "Vím o jednom dobrém místě." Yoshiro znal spoustu dobrých míst, kde se dalo trénovat. Ať už to byly různé hory nebo lesy. Za svoji kariéru navštívil hodně míst. A zničil samozřejmě, ale to je vedlejší, ehm ehm. 
"Máte sebou všechno potřebné?" zeptal se. Viděl, že zanpakuto má, ale nebyl si jistý, jestli ji to bude stačit. Přece jen, byla to žena a ty vždycky potřebovaly plus mínus bilión věcí k přežití.

Kitsune

Tak to bylo rychlé rozhodnutí. pomyslela jsem si a ani se nestihla pořádně zatvářit překvapeně, když už otevíral dveře. Prošla jsem jimi. 
Další, co zná dobré místo. Budu si také muset takové najít.  
"Až vyzvedneme venku tu chlupatou věc, tak ano." odpověděla jsem mu na otázku. Nikdy jsem nepotřebovala moc věcí. Možná to bylo hlavně tím, že jsem jich moc nikdy ani neměla. Vždy jsem si vystačila s mečem a Artemis.  Ale to teď bylo jedno. Hlavní bylo, že jsme byli oba připravení na trénink, tedy alespoň jsem si to myslela. Raději jsem začala přemýšlet, kam asi půjdeme. Naposledy to bylo údolí s řekami a horami. Co to bude asi tentokrát?

"Dobře." Chápal, že mazlíčci jsou důležití! Sám jednoho měl. Ačkoliv Artemis byla spíš bojový parťák. Vypadala tak. "Obávám se ale, že tam, kam půjdeme, by se jí nemuselo líbit," řekl Kitsune. "Možná by jste měla zvážit, jestli by nebylo lepší, kdyby jste jí nechala doma." To místo totiž nebylo moc přístupné ani pro shinigami, natož čtyřnohé vlčice. 
"Ať se rozhodnete jakkoliv, sejdeme se za dvacet minut u východní brány. Půjdu se tam podívat napřed, abych zjistil, jestli to místo ještě vůbec existuje," zasmál se, zamával a najednou zmizel.

Kitsune

"Dobře." odsouhlasila jsem naše setkání a zároveň i to, že si rozmyslím, jestli s sebou brát Artemis.
Tak teď mě rozhodně zajímalo, kam mě to chce vzít. Ale přiznejme si to, ani ty blesky minule se jí moc nelíbily, po tmě v ruinách s nesmrtelnýma zrůdama taky nebylo zrovna ideální, natož v podvodní laboratoři. Nemluvě o tom, že bez ní netrefím ani k té Východní bráně, která bude podle všeho na východě. Jednoduše s mým orientačním nesmyslem to bylo hodně špatné. 
Rozhodla jsem se ale, raději dát na kapitánovu radu, takže mě Artemis dovede jen k té bráně a "předá" kapitánovi. A přesně tak se také stalo.  

--->trénink Bankaie