Tokio

Kurogane Noriyuki

Nori se probudil ve svém studentském bytě, který obýval v době studií, zde v Japonsku. Včera trochu oslavovali, takže i přesto, že byl zapřísáhlý nepijan, tak ho bolela hlava. Nemohl totiž spát díky bujarým spolubydlícím. No, prostě klasický den.
No, co teď? Samozřejmě, že si dal sprchu, nasnídal se z toho, co ještě měli v lednici, oblékl se a vyrazil do města. Auto dneska nechal pěkně v garáži, pěškobus taky nebyl špatný. Asi by měl trochu nakoupit... a nebo se projít v parku? Prostě takový ten obvyklý každodenní nudátor. Ale byl to prostě život klidného studenta.

Kitner Arashi

Ráno jako každé jiné. Vstát... zařídit si všechno potřebné, vzbudit dědu, nasnídat se... vzbudit dědu, připravit si všechny věci, ujistit se, že děda ještě nezemřel. Zkrátka těžký život člověka, který měl jen základní vzdělání a staral se o dědu, co se měl starat o něj. Štěstí, že rodina pocházela z peněz, takže nebylo zase tak nutné starat se o drobné problémy jako zaměstnání či vzdělání... ale bylo potřeba nakoupit nějaké zásoby. Nejen pro sebe, ale také pro dědu. Pravděpodobně už vyluštil všechny křížovky, osmisměrky a sudoku... ačkoliv jeho odpovědi byly občas... chaotické. Zkrátka bylo na čase obnovit zásoby...

Gabi

Auto zastavilo pred vstubnou bránou, do nejakej.. rezidencie. Toto ma celkom dostalo. Očividne bol fakt pri peniazoch. Vždy ma učili, neveriť bohatým ľuďom.. pretoźe na to, aby bol niekto bohatý, buď musel byť nenásytný žralok a sviňa, alebo šťastlivec ktorý vyhral v športke.. Čo z toho bol on? Podozrievavo som sa na neho pozrela a následne som pohľad otočila znova na rezidenciu. 
"To je.. tvoje.." Skonštatovala som. Možno to patrilo jeho rodičom alebo.. pra rodičom.. kto vie.

Kurogane Noriyuki

Ano, až na sirény bylo normální ráno. Problém byl, že Tokio bylo obří město, takže sirény tam byly na denním pořádku, tudíž to mladého studenta ani tak nějak nevzrušovalo. Místo toho se raději zastavil u stánku se zmrzlinou a objednal si jednu jahodovou, velkou. Proč by se nemohl trochu ochladit. A pak pomalu zamířil do jejích místní sámošky, která nebyla zase tak velká, ale stačila. A hned vedle byla skvělá restaurace, kde prodávali kuřecí vývar. Ten byl na kocovinu spolubydlících vždy dobrý. Tak šel tam.

Gabi

"Žiješ tu sám?" Bola prvá otázka, ktorá ma napadla po jeho oboznámení s tým, že tu od teraz bývam. Mohla som dávať väčší pozor na cestu. Aspoň by som vedela, ako sa sem v prípade potreby dostať. Teraz som bola trocha mimo, keďže som túto časť mesta príliš nepoznala. Každopádne to zatiaľ očividne nevadilo.

Arashi

Sebral jsem si batoh, do kterého jsem chtěl umístit nákup a vydal jsem se do obchodu. Cesta to nebyla dlouhá a raní procházka mi mohla jen pomoci. Když jsem došel blíž, tak jsem si všiml, že je tu i policie. Nezajímalo mě příliš, co se tu děje. Tohle nebylo zrovna malé město... a ačkoliv tu po té pohromně s plynem obyvatel celkem ubylo, tak tu stále bylo velice živo. A to zahrnovalo i policii... přesto... zrnko zvědavosti se objevilo. Rozhodl jsem se mít oči na stopkách, kdybych náhodou zaznamenal, co se tu děje... mezitím jsem ale chtěl nakoupit...

Gabi

"Eh.." Na chvíľku som sa odmlčala. Z domu mi pohľad skĺzol na chlapíka. "Dúfam že nemáš nejakú podivnú úchylku či papa-komplex... inak budem radšej trčať na ulici." Predsa len som nikomu nemienila robiť žiadnu.. bohvieakú hračku. Rozopla som si pás, keďže sme o chvíľku mali vystúpiť. Už len keby zaparkoval.

Kitner Arashi

Nepovedlo se mi zjistit, co se dělo, ale bylo mi to úplně jedno. Podařilo se mu nakoupit vše co potřeboval, včetně velké knihy osmisměrek, které udrží dědu zaměstnaného na několik týdnů. Ačkoliv pravděpodobně bude nělat něco divného... jako přidělávat obrázkům brýle a penisy... ale kdo chápal staré lidi. Vyšel jsem ven z obchodu a uviděl jsem někoho, kdo až příliš připomínal jednoho z mých příbuzných. Už nějakou dobu jsme se neviděli... tak jsem se rozběhl za ním...

Gabi

"Hmm, to dúfam." Pousmiala som sa, po čom sme obaja vystúpili z auta. Kráčala som za ním, keďže to bol predsa len jeho dom. Ja som sa tu nevyznala, vôbec. Pri jeho slovách som znova ostala na nejaký čas ticho a ani som sa z miesta nepohla.
"Vyzerám na to, že by mi nejaká izba nevyhovovala?" SPýtala som sa ho s podvihnutým obočím. Aj keď bola pravda, že už z jeho nasmerovania som bola trocha mimo. No možno by som tam trafila.
"Máš tu niekde kúpeľňu?" Pravdepodobne blbá otázka, určite ju tu mal.

Gabi

Prikývla som a len som nasledovala Sasakiho až k posledným dverám na jednej z chodieb. Následne mi povedal, že bude na druhom poschodí a odišiel. Na akom poschodí sme boli teraz? Celkom som sa v tom stratila. Vošla som však do kúpeľne a pomerne rýchlo som za sebou zavrela dvere, následne som zamkla. No.. mohla som si vyberať. Kúpeľne vyzerala fakt dobre, v podstate ako celý tento dom. Hneď som vedela, že tu strávim minimálne hodinu. Popravde to bolo niekoľko dní, čo som sa posledne kúpala či sprchovala. Ak nerátame dažde či únikové cesty cez rieku či podobne. Preto to tak aj vyzeralo. V podstate tá voda, ktorá zo mňa stekala, mala pomerne tmavé odtieňe farieb. Hnedej.. čiernej.. no moc som sa tým nepíšila. Po asi trištvrte-hodine drhnutia sa mi podarilo z vlasov dostať každý jeden kúsok blata, špiny, prachu.. a z tela v podstate tiež. Po sprche sa mi podarilo rozhýbať kúpeľ a tam som bola znova dlho. Kto vie, možno si to tento chlapík rozmyslí a zajtra ma odtiaľto vyhodí. Musela som si to užiť kým to ešte šlo.
Po ďalšej pol hodine som už stála pred zrkadlom a civela som na moju pokožku a prevažne vlasy. Vždy som ich mala také svetlé? Boli takmer biele, rovnako ako pokožka sama o sebe. Pravdepodobne som za posledné roky musela stratiť pigmet.. asi to bolo tou stravou no, kto vie. Keď som sa pozrela na moje oblečenie, moc sa mi do neho nechcelo.. predsa len bolo špinavé. Zabalila som sa pre to do uteráka a druhým som sa snažila aspoň trocha vysušiť vlasy.
Oblečenie som dala na jednu kopu niekam.. k pračke? ak tam nejaká bola. No zapnúť som ju nevedela a tak som sa rozhodla ísť za Sasakim. Možno tu mal nejaké náhradné oblečenie, alebo tak. Povedal že je na druhom poschodí a ja som sa po dlhom čase cítila ako v nejakom dobrodružstve. Došla som k schodisku a.. mohla som ísť dvoma smermi, dole či hore? Myslel druhé poschodie alebo prvé ak sa ráta aj prízemie? No dala som sa do hľadania a prešla som dosť.. miestností, kým som ho našla. Nakoniec sa mi to však podarilo. Popri chodení som si skôr mimovoľne zapletala vlasy, takže som mala aj iný účes - dva zapletené copy spredu vedľa ksychtu. (v podstate to čo na obrázku charu). Vyzerala som ako pomerne nový človek, možno že ma ani nespozná.

Gabi

"Nejak to prežijem." Uistila som ho. Dokonca mi chcel aj nakúpiť.. podozrievala som ho z niečoho stále viac a viac. Takto sa normálny človek nesprával.. a ešte k tomu boháč.
"Prečo to všetko robíš? Nemám ti to ako vrátiť.. a nechoď na mňa s tým že sme Quincy. Aj ľudia sú ľudia a všetci vidíme ako sa k sebe správajú. Určite je na svete množstvo iných Quincy, ktorý by si tvoju pomoc vedeli oceniť viac." To čo bude ďalej, dosť záležalo od jeho odpovedi. Pretože mi nešlo do hlavy, prečo by mi pomáhať mal. Jednoducho som to nechápala. Celé jeho správanie až do teraz bolo pomerne divné.
"Necháp ma zle, nie že by som nebola rada.."

Gabi

"Aha.." Znelo to celkom jednoducho, aspoň to vysvetlenie. Popravde som tie príšeri nebrala za až tak veľký deal. Áno bála som sa toho a áno, pravdepodobne by som umrela, keby že sa nestane zhoda istých okolností no.. zarila som do toho krompač, také šteňa ako ja. Prikývla som, uhádol dobre no.. začala by som otázkami prežitia.
"Máš tu niekde niečo na jedenie? Umieram hladom." Uškrnula som sa a škvŕkanie v bruchu to len potvrdilo. Kedy som jedna naposledy? Pred dňom ? dvoma? Kto vie.

Kurogane Noriyuki

Nori směřoval směrem ke svému cíli a samozřejmě tak nějak ignoroval tu spoustu lidí, co tak různě pobíhala Tokiem. Tudíž i odignoroval vlastního příbuzného, který se teď hnal asi za ním. Nenapadlo ho, že na něj narazí tady. Když ho viděl naposledy... tak za sebou ještě tahal kačera nebo tak něco. Nebo to byl toulec na šípy? Něco takového. Noriyuki se zastavil až u obchodu a to jen kvůli tomu, aby si zkontroloval, že má ještě u sebe peněženku...

Kitner Arashi

Tohle bylo super. Na zádech jsem měl těžký batoh a ten gumák přede mnou ještě utíkal. Nebo spíš... šel. Dohnal jsem ho, až když se konečně zastavil. "Utíkáš předemnou jo? Stydíš se za svojí rodinu?" zeptal jsem se ho udejchaně. S tím pitomým batohem se blbě běhalo. Kromě toho jsem nesnídal moc... takže jsem neměl energie na rozdávání...

Kurogane Noriyuki

Noriyuki si konečně všiml svého pronásledovatele. No, všiml... musel si nejprve vyslechnout jeho rozhořčený hlas. "Utíkat? Před tebou... to ani ne. Stydět se za rodinu? Vždycky!" pronesl s pobaveným úsměvem a prohlédl si jeho batoh. "Nakupuješ zásoby? Jak se má tvůj děda?" zeptal se už o něco vážnějším hlasem, přeci jen... byli příbuzní, tak by se měl starat o jejích stav, když jeho fotr byl zase někde v zadnici světa. "Dlouho jsi se neozval..." podotkl.

Kitner Arashi

"Ha-ha... velice vtipné..." podotkl jsem. Netušil jsem, jak bych na tom měl adekvátně reagovat. "Jo... něco málo... děda už z domu skoro nevystrčí paty... takže někdo nakupovat musí... a myslím, že děda to má v hlavě už úplně popletené... však je mu asi 200 let... ale pořád má smysl pro humor." řekl jsem zkrácenou verzi. "No... neozval... na druhou stranu ty taky ne..." řekl jsem