Propast pokladů

Izumi Razaki

Máchl jsem kosou, plameny pohltily bodce. Přesunul jsem se rychle nad ležícího Yoodu. Rozmáchl jsem se kosou a její bodec jsem zabodl přímo tam, kde lidé mají hrudník. A pak vší silou trhl dolů. S touhle ranou jsem uvolnil co největší množství reiatsu to bylo možná (a bezpečný). Trochu jako takovou prezentaci a taky proto, že jsem z toho cítil radost...

Baru

byla zmatená a strachy měla zrychlený dech.
"Giovanni! Na to teď nemám čas, bojuju, tak nech těch blbostí!" Nevěděla, co se děje, a po pravdě jí nesedělo, že by ji její zanpakutou přivolal do vnitřního světa právě teď. Možná to bylo, aby se s ní před smrtí rozloučil? Vyloučit to nemohla, protože se jí zdálo, že jejímu boji je pomalu konec, skoro dřív, než začal.

Yuuchou

Pokusil se uhnout, ale bylo příliš pozdě. To co jsi mu zarazil do hrudi se mu tam zarazilo a se škubnutím to rozpáralo jeho hrudník a zbytky břicha, co ještě měl. V očích měl nevyřícný výraz...nemohl...nesměl být poražen. Proto se nohou odrazil od Razakiho a vyrval si tak masivní kus masa. S litry krve, vytékající z úst se na tebe podíval. Nemožné...co ty jsi vlastně...kuck kuck...zač... Uvolní všechno své zbývající reiatsu...nebylo ho málo...ale nevypadlo to, že by mohl Razakiho ohrozit. Místo útoku na Razakiho však máchl rukama a střelil po něm spoustu ledových bodců. Jistě poslední útok a rozhodně žádný čajíček.

Baru---> Postava chvíli mlčela, pak sáhla do svého hávu a vytáhla gumovou kachýnku..vypadalo to, že spí. Nemusíte si dělat starosti...zde čas ubíhá jinak... Uslyšíš opět myšlenky. Ale neodpověděla jste mi na otázku...proč ten strach? Proč se bojíte?

Izumi Razaki

Roztáhl jsem křídla a vyvalil plameny. Máchnul jsem kosou proti bodcům. Lomené plameny se rozběhly na všechny strany. Obratně se vyhnuli Ariel a Amarovi a také Baru, jinak prolétli celou místností. Během vteřiny zase zmizeli. Křup... kousek masky se ulomil a spadl na zem. Během pár vteřin se rozpadl i zbytek. Kosa zmizela a na jejím místě jsem držel jen svoje wakizashi. Udělal jsem krok k Yoodovi. Já jsem Izumi Razaki, podkapitán 3. divize řekl jsem a zapíchl mu Batariela do hlavy. Pak jsem se otočil a podíval se po místnosti. Jo... dal bych si kafe...

Baru

jen nechápavě zavrtěla hlavou a upírala zrak na podivnou postavu, která se neznámým způsobem vetřela do jejího vnitřního světa. Něco takového se jí ještě nikdy nestalo. Tak nějak ale měla dojem, že je to stejná "osoba", kterou už tu dřív cítila, když byli dole v propasti.
"Já... nechápu, kdo jste?" Neměla v úmyslu odpovídat nějakému vetřelci na jeho filozofické otázky.

Yuuchou

Oči mu zběsile těkaly v důlcích. Pak se zastavily a soustředili na zbraň, co byla zaražená do hlavy. Po tváři mu stékala krev a z jeho hlasu se ozývalo prosté chrchly chrchly. Jeho tělo začalo ztrácet napětí, jak umíralo. Pak se ale stala záhadná věc. Z rány na jeho hlavě začalo zářit světlo. Dříve než si to Razaki uvědomil, tak se Yuuchouovo tělo roztrhlo a celým sálem prošel jakýsi energetický výboj. Razaki měl stejný pocit, jako když byl tehdy v gargantě a zasáhl ho výboj. Jeho reiatsu prudce vzrozstlo, zakolísalo a výboj jej odhodil od zbytků Yuuchouova těla. Razaki ztratil vědomí.

Amaru---> Také tebe a Aeir zasáhl onen výboj. Ona vyjekla a zhroutila se na zem, ty jsi byl muž tak jsi to vydržel déle, ale taky jsi nakonec ztratil vědomí.

Baru---> Postava se zrovna chystala ti to zdělit, když ti najednou prudce stouplo reiatsu. Vypadalo to, že zásah udělal něco i jí. V těch krátkých vteřinách před tím, než jsi úplně ztratila vědomí, ti hlavou proběhl rychlý sled vzpomínek, které nebyly tvé. Vzpomínky byly následující - Malé město připomínající Karakuru, Muž se znakem vycházejícího slunce, zasněžený vrcholek, tma a kus látky pošitý květy. Pak jsi ztratila vědomí.

Všichni jste byli v bezvědomí, až nakonec Amarua probudilo něco, co mu dopadlo na hlavu. Bylo to tvrdé a velikosti oříšku.

A tak králíček Skippy zachránil zvířátka z celého lesa. dokončila maminka větu a zavřela knihu. Tak pokračování bude zítra, jo? usmála se a pohladila mě po vlasech. Mamí? Mě se ještě nechce spát. Nemohla bys mi vyprávět ještě jeden příběh? Prosím... zaprosil jsem. Mamka ale jen zakroutila hlavou. Dneska už ne, musíš ráno vstávat do školy... řekla a zhasla lampičku. Pěkné sny broučku ozvalo se ještě než se zavřely dveře...

Amaru

Najednou mi něco zaťukalo na čelo. Mamí, já nechci do školy, bolí mě bříško... řekl jsem a poškrábal si čelo. Pak jsem otevřel oči. Nezdálo se, že bych byl doma... ale břcho mě fakt bolelo...

Amaru

Protáhl jsem se a rozhlédl se. Vypadalo to, že pevnost se bortí do sebe. Něco mi říkalo, že to není zase tak dobrá situace. Uviděl jsem Baru-fukutaicho a došel pomalu k ní. Žaludek jsem měl pořád jako na vodě. Lehce jsem s ní zatřásl. Fuku-taicho, vstávejte, nebo na vás spadne pevnost. To nedělá dobře na pleť. řekl jsem. Vypadalo to, že to zabírá, tak jsem došel ke strejdovi. Lehce jsem s ním zatřásl, ale nic se nestalo. Pořádně jsem s ním zatřásl. Nic se nestalo. Chvíli jsem to ještě zkoušel, ale nic. Nakonec mi nezbylo nic jiného než nasadit drastické prostředky. Skrčil jsem se a sundal si botu. Jestli ho nepobudí tohle, tak už nic

Baru

se probudila. Chvíli trvalo, než k ní dolehla realita. Nejdřív vnitřní svět, potom vzpomínky, které nebyly její... Přesto ale uvnitř cítila, že je chápe, i když rozumově si je snad ani už nedokázala vybavit. Jen věděla, že je jí z toho velice smutno. Tak moc smutno... Ale na to nebyl zrovna čas. Jak Amaru podotkl, padala pevnost. Baru se snažila co nejrychleji vyhrabat na nohy a potom je vzít na ramena.

Izumi Razaki

Najednou jsem ucítil něco, co připomínalo otevřené stoky. Otevřel jsem oči. Střih. Amaru letí přes celou místnost. Záběr se vrací zpět na Razakiho. Co se stalo mi prozradilo to, že na místo, kde před chvílí stál Amaru spadl šutr, který by z jeho hlavičky nadělal šodó. Následoval jsem tedy příkladu Baru. Popadl jsem Ariel, která se tam pořád válela, Amara jsem kopal před sebou a běžel v přímce ven, zeď nezeď...

Izumi Razaki

Dobrá, uznal jsem, že běhat skrze zdi není zase tak dobrý nápad, zvláště když jsem tak snižoval už tak malou integritu celé stavby. Zapojil jsem byrokratický mozek a běžel co nejrychleji pryč z pevnosti. Můj mozek mi napověděl, že nejlepší bude sledovat Baru, když nás vyvede tak je to dobře a když ne tak to bude alespoň na koho svést. Ostatně jsem hodlal běžet tak dlouho, dokud nenajdu nějaké tradiční dveře ven, v mém případě tedy okno...

Amaru

Možná přeci jen nebyl nejlepší nápad probouzet Razakiho takhle, ale asi lepší než aby na něj spadla pevnost. Měl by bejt vlastně vděčnej, padouch! napadlo mě když jsem se proletěl místností. Pak už jsem jen utíkal před Razakim, vyhýbal se mu když probíhal zda a přemýšlel, kdy objeví dveře. Pak dr mi povedlo dostat se za něj a to jsem mohl bezpečně jít za ním.

Baru

Když zjistila, že jsou všichni za ní, tak se uklidnila, protože byli tedy všichni pořád naživu a navíc nejspíš běžela správně, když všichni běželi stejným směrem! Pokračovala tedy hlavně pryč od míst, která se hroutila, a doufala v nejlepší. Byli v části pevnosti, kterou neznali... ostatně to byly asi všechny části. Nikdy nezkoumala architekturu Hueca Munda a i kdyby ano, teď by stejně neměla čas na její analýzu. Utíkala tedy o život, snažila se nevyčerpat se a najít cestu ven.

Baru

nevěděla, jestli neblouzní. Co to bylo za postavu, která ji pronásledovala? Ale od chvíle, kdy pocítila podivný nával cizích vzpomínek jí to kdesi hluboko v podvědomí dávalo smysl. Možná. Tak jako tak se rozběhla směrem, kde stála postava. Chtěla vidět, kdo to je, kdo se tam skrývá! A nakonec, žádné vodítko, kudy dál, neměla... a záhadná postava pronášející neurčité věty byla určitě zárukou bezpečí... ne?

Izumi Razaki

Fajn, navrhuju se zdekovat pryč. Tohle se mi vůbec nelíbí už... řekl jsem. To že se bortila do sebe země mi zase tak hlavu nedělalo, však chodit po vzduchu nebyl takový problém. Lehce jsem zatřásl s Ariel. Jste v pořádku? zeptal jsem se. Pak jsem se rozhlédl po ostatních. A co vy? Podkapitánko? Prcku? zeptal jsem se

Baru

byla strašně udýchaná a zmatená, takže jenom beze slov přikývla. Byli venku, ale ještě nebylo vyhráno. Moc ráda by se zamyslela nad tou tajemnou osobou a nad tím, co to všechno mělo znamenat, ale teď bylo hlavní dostat se do bezpečí. Podívala se na Razakiho na souhlas s jeho návrhem a zase se rozběhla dál od pevnosti, protože do hlubin se propadnout nechtěla. Nešlo jí to už nějak extra rychle... ale pořád snad měla šanci na únik,

Amaru

Vůbec se mi nelíbilo, co jsem viděl. Všechno se tak nějak hroutilo. Navíc jsem byl nějakej špatnej. Ani můj nejlepší útok nedokázal toho blbouna zabít, ale Razaki to udělal jednou ranou. Radši jsem začal stoupat po částicích do bezpečí. Už jen chvíli vydržet a mohl jsem bejt snad pryč od toho všeho. Každá chvilka pro mě byla utrpení. Bylo mi nevolno a navíc jsem měl písek ve vlasech.

Aeir

Se vzbudila. Chvíli na vás koukala, než se zorientovala. Pak kývla hlavou, že už je v pořádku a utíkala s váma pryč od Pevnosti Veselí.

Utíkali jste a cítili jste, že se vám hroutí země pod nohama. Naštěstí pro vás jste dokázali chodit po stlačeném vzduchu...i když jste byli vyčerpaní. Nakonec jste se včas dostali za propadající se písek, který mezitím přešel v rozšiřující se trhlinu. Když jste se ocotli za ní, naskytl se vám zajímavý pohled. Jak se Pevnost Veselí hroutila, hroutily se i podzemní chodby vedoucí stěnou propasti a to způsobilo utržení celého okraje propasti. Pak už jste jen vyděli jak s obrovským hlukem mizí v kouři prachu a sutin ona slavná Pevnost Veselí. To vše...zmizelo v hlubinách Propasti..straceno navždy.

Izumi Razaki

Díval jsem se na to, jak se celá pevnost bortí do zebe. Byl to zajímavý pohled. No, to šlo dobře, ne? řekl jsem a usmál se. Zabili jsme padoucha, zničili další doupě hollow, nakopal jsem Henryho i Batariela, prohodil prcka zdí a užil s hromadu srandy. Otočil jsem se na Baru. Co vaše zranění? Potřebujete nějak pomoci? naštěstí jsem s sebou měl lékarničku, jmenovala se Amaru...

Razaki---> Když jsi tak mluvil o Henrym a Batrielovi, konečně sis uvědomil jistý pocit. Pocit který byl předtím zastíněn adrenalinem a vůli přežít. Teď, když jsi byl relativně v klidu jsi začal mít pocit, jako by ti něco chybělo...jako bys o něco přišel a ani nevíš o co...bylo to velice zajímavé...také Aeir se osahávala a vypadal dost zamatená něčím.

Izumi Razaki

Nelámal jsem si s pocitem hlavu. To asi byl jen následek toho, že Batariel snědl Henryho. Možná, že od něj bude pokoj už napořád. Ariel? Asi byste nás odsud nemohla dostat co? Myslím že víc zbavit se Yoody než tohle už asi nepůjde, pokud teda nemám zničit celé Hueco mundo, což bych bezesporu mohl, ale jsem už trochu unavenej... řekl jsem