Nehostinná poušť

Probrala se dočista dezorientovaná. Nejprve otevřela oči a zamrkala. Z dlouhých řas jí popadal bílý jemný písek, která se vzápětí v miniaturní lavice sesul i z vodopádu modrých vlasů, když se Natsumi opatrně položila z lehu na lokty a zmateně se rozhlížela kolem. Co bylo tohle za místo?
Matně si pamatovala, že se chystala vložit do svého spoutání sensei více úsilí, když vtom se ocitla na úplně jiném místě a nebylo jí příliš dobře. Otřásla se, posadila se a pažemi si objala útlé tělo prostoupené chladem.

Všimla si, že vedle ní leží jedna z dívek z bojiště, rudovláska s podobně žhnoucíma očima připomínajícíma světlušky v letní noci. Zadoufala, že je také v pořádku, ale pro jistotu jí jednou rukou jemně uchopila za rameno a jemně zatřásla. Ve dvou určitě snáz přijdou na to, co se vlastně stalo.

Na dívčin závěr přikývla, ale pak se bezradně rozhlédla kolem sebe. Jak?
Zachytila se podané ruky, vstala a oprášila si oděv. Drobounká zrníčka neochotně cestovala po látce a padala k zemi.
Nepamatuji se, co se stalo, ale raději bych možná skládala tu zkoušku, posteskla si a dokud ještě držela Hotařinu ruku, představila se. Jmenuji se Yuhara Natsumi. Mimochodem, divím se, že jste se při té zkoušce nevrhly společně po krku tomu protivovi. Byl trošku ješitný, nebo se mi to jen zdálo?
Zatímco nezávazně mluvila, rozhlížela se po mizejícím horizontu, obloze i zemi. Všechno bylo tak zvláštně deformované. Asi bychom tu neměli zůstávat dlouho. Vyrazíme? navrhla a vykročila náhodným směrem...

Posmutněle se usmála. Řekněme, že kdybychom narazili na někoho s nepřátelskými úmysly, jako první bych se dala na útěk. Nepatřím zrovna mezi neohrožené shinigami a ani moje Shirubayanagi nevyhledává boj, dotkla se jemně křížovaného jílce katany, která se ve vrstách látky ztrácela jako nevýznamný doplněk.
Dobře umím jen léčit a hojit rány. Asi jsem tě nepotěšila, že? Omlouvám se, ale v boji si nijak zvlášť nevěřím. Zato jsem si všimla, že tvé shunpo je skutečné dobré, dodala s lehce obdivným nádechem.
Mezitím popošly už určitě několik kilometrů, ale nezdálo se, že by se okolní krajina výrazně změnila. Bezradně se ohlédla přes rameno a zimomřivě si znovu objala ramena.
Hotaru, myslíš, že na takovém místě existuje fata morgana? řekla najednou a přimhouřila oči. Zdálo se jí, že v dáli vidí mihotat se něco, co rozhodně nebyl další písečný vír (budova uprostřed pouště).

Něco tam je, přikývla a zamířila bez rozmýšlení ke vzdálenému mihotání. Po útrpných hodinách chůze se postupně začalo ukazovat, co to vlastně je. Ale ne, hlesla, když si uvědomila, jak je to rozlehlé, ať už to bylo cokoli. Přece se nebudeme vracet, podívala se po Hotaru tázavě a unaveně a pokud dívka nic nenamítala, rozhodla se přiblížit k té záři, aby zjistila, odkud pramení její zdroj, je-li to nebezpečné a dá se to jakkoli překonat.

Zavrtěla lítostivě hlavou a otřásla se. Pojď ještě kousek dál. Možná bychom to měli zkusit na druhou stranu, než se tu objeví něco nebezpečného. Ten písek... připomíná mi... ale ne, to se přece nemohlo stát! Nejsme tu v bezpečí, zamumlala horečnatě a zatahala Hotaru za rukáv, aby jí naznačila, kterou cestou pryč. Zanpakuto nechávala zastrčený za opaskem, ačkoli sama pozvolna ztrácela svůj obvyklý klid. Vedle nevolnosti se jí přestávalo líbit tohle místo, každé zrníčko písku se jí začínalo ošklivit. Musíme si pospíšit, naléhala na Hotaru. Jakmile co by ocitla dost daleko od trhliny, ze které se jí dělalo špatně, vydala se podél směrem po pravé ruce. Světové strany se tu určovaly značně obtížně.

Podívala se směrem, jaký Hotaru naznačila. Jsou, přikývla krátce, ale najevo nedala nejmenší emoci, dokonce ani čepele Shiruby se nedotkla. Zdálo se, že dva Hollow se mezi sebou pošťuchují. Ale zatím se neodvážili do útoku. Natsumi se přinejmenším sama za sebe rozhodla, že se zatím zařídí stejně. Musíme najít cestu ven z téhle pouště, zamumlala, ale jich se ptát na cestu nechci.